Články

Tibetské referendum: Odkud a kam?

Tibetští exulanti se ocitli na křižovatce. Otázkou není, jestli se budou rozhodovat pro střední cestu nebo nezávislost. Ani kdyby nalezli alternativní přístup k vyřešení tibetské sporné otázky. Problémem je, zda exilový hlas zvládne vůdčí a strategickou práci na tomto úkolu a získá důvěru pro sebe i pro lidi, kteří ho podporují. Je tomu tak?

Po více než třech a půl desetiletích snahy o nenásilí, vedené dalajlamou a tibetskou vládou v exilu, se před dvěma lety exilová komunita ocitla na křižovatce - šlo o rozhodnutí uspořádat referendum na podporu cílů a prostředků tibetských snah.

Prostor pro toto navržené referendum byl již jednou otevřen dalajlamou v prohlášení 10. března 1995, kde navrhoval, že by měl být tibetský lid konzultován, aby ujistil sebe i svět o politických prostředcích svého úsilí. Zároveň se dalajlama zmínil o bezprostředním důvodu svého neúspěchu při snahách přivést Čínu k jednacímu stolu po více než patnácti letech porad a předběžných rozhovorů. Vedle čínského odmítnutí jeho iniciativ stála dalajlamova představa a touha spatřit naplnění tužeb Tibeťanů v lidovém plebiscitu, který by vedl ke zrodu referenda.

„Referendum by bylo nejdůležitějším krokem směřujícím k vytvoření jednoznačné tváře, která by byla dána tibetským snahám,“ řekl Ngawang Lhamo, člen Sboru tibetských lidových zástupců.

Všechny iniciativy tibetské strany o obnovení a pokrok v tibetské otázce při jednání s čínskými protějšky téměř nepokročily vpřed, protože Čína redukovala tibetský problém na osobní status dalajlamy. Čína také požaduje, aby tibetský vůdce popřel status nezávislosti Tibetu již před rokem 1950, což - jak on říká - není možné, protože nemůže změnit tibetskou minulost. Od roku 1979, kdy byla vyslána první ze čtyř styčných delegací z Dharamsaly do Tibetu, až do roku 1982 a 1984, kdy se uskutečnila dvě kola rozhovorů v Pekingu mezi CCP (Ústřední výbor zástupců) a delegáty dalajlamy, Čína zablokovala všechny pokusy o smysluplné dohody. Buď výraznou lhostejností, nebo záměrným přešlapováním na místě. Stejný osud měl i dalajlamův pětibodový mírový plán z roku 1987 a jeho Štrasburský návrh z roku 1988, který mezinárodní komunita označila za vizionářské, přizpůsobivé a praktické řešení.

Potřebu společného projektu tibetských politických cílů jednoznačně potvrdil dalajlama ve svém Štrasburském návrhu, kde říká: „Ať již by výsledek těchto rozhovorů byl jakýkoliv, sám tibetský lid musí být konečnou a rozhodující autoritou.“

Když oficiální tibetský návrh Číně, aby si podržela kontrolu nad obranou a zahraničními vztahy, byl Pekingem v roce 1990 odmítnut, potřeba zrevidovat tibetskou politickou cestu byla zcela zřejmá a urgentní. Tato potřeba začala být ještě naléhavější a významnější po brutálním potlačení demonstrace za nezávislost ve Lhase v letech 1987 a 1988 a vyhlášení stanného práva v roce 1989. Události na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 byly dalším důkazem, že Čína byla naprosto hluchá k volání po demokratických změnách ve své vlastní zemi, natož v Tibetu.

Tibetský pozorovatel uvažuje: „Trvalým neustálým předkládáním procedurálních problémů okolo dohod se Čína jenom snaží získat čas do té doby, dokud nezemře současný dalajlama.“ A kdyby Čína v tomto úsilí uspěla, bylo by to zvonění umíráčku tibetským snahám, jak dále zdůrazňují analýzy.

Skutečnou otázkou pro exilové Tibeťany je proto zda pokračovat dále v přípravě referenda či nikoli. „Ne,“ říká Tibetský kongres mládeže, člen NGO, se svými třinácti tisíci členy rozmístěnými po celém světě. „Referendum je naprosto nežádoucí, protože tužby několika set tisíc exilových Tibeťanů nemohou účinně reprezentovat touhy šesti milionů Tibeťanů v Tibetu“, argumentuje jeho mluvčí. „A nejen že exiloví Tibeťané jsou politicky naivní, oni také nemají jinou možnost.“ Tato organizace mladých není ve svých názorech osamocena. Vášnivá halasná kampaň „Řekněte ne referendu“ byla podporována i jinými členy NGO, včetně Tibetské asociace žen.

Početná vzdělanější část tibetské populace pociťuje, že referendum by nakonec vyústilo v omezení tibetských snah do jediné rigidní linie, i když situace bude v budoucnosti jistě vyžadovat kombinaci různých metod politického boje. „Reálná politika spočívá v nátlakovém vynucování zisků za všech okolností a všemi prostředky,“ říkají vysokoškolsky vzdělaní Tibeťané. „Jakákoliv průhlednost naprosto není funkční.“

Pro hlasující obyvatelstvo zůstává referendum mystériem. Ačkoliv obecný vzdělávací program připravující základnu pro referendum přivedl uvážlivou veřejnost k probuzení zájmu o nutné řešení tibetského vývoje a možnosti přístupu k volbám, celá záležitost je vzdálena tomu, aby byla jasná.

I když chování řadových voličů je jenom těžko postižitelné, celý problém referenda se stává kyvadlem, pohybujícím se mezi lhostejností a nevědomostí. Pro několik nadšenců se celá diskuse pohybuje buď mezi přístupem střední cesty, anebo naprostou nezávislostí. Svobodné rozhodování o sobě a satyagraha (pravda vítězí), další dva způsoby volby, navrhované exilovou vládou tibetské komunity, zůstávají většinou bez povšimnutí. Rozhořčení nad způsobem, jakým vedoucí činitelé připravují podmínky pro referendum, je značné.

„Celá ta věc nedává žádný smysl. Předpokládá se, že referendum by mělo být velmi jednoduché. Ale náš způsob, jakým to děláme, je tak komplikovaný, že si lidé myslí, že to nemá hlavu ani patu,“ stěžuje si tibetský obchodník v Dharamsale. Je pod vlivem své manželky, pohoršuje se nad jejími názory: „Měla jsem dojem, že to byli Číňané, kteří nám tuto možnost nabídli. Když se nám vlastně nic nenabízí, proč to všechno hašteření?“ ptá se žena.

Čtyři možnosti politické volby, předložené tibetskou vládou, jsou jenom nástinem, určeným pro veřejnost, ale nic konečného to není. Podle administrativního procedurálního programu by exiloví Tibeťané měli provést důkladnou analýzu všech pro a proti u čtyř možností volby a prozkoumat i jiné možnosti předtím, než se koncem července uskuteční výzkum veřejného mínění. Obecné mínění by proto mělo být utříděno a analyzováno sekretariátem kabinetu a výsledky předány k diskusi v září, ještě před skutečným referendem. Pokud by byl tento výzkum uskutečněn, mělo by se to stát pod dohledem volební komise. Ale i tento scénář má svá úskalí. Vezmeme-li v úvahu neodstranitelnou tendenci mnohých Tibeťanů spojovat přístup střední cesty s autoritou dalajlamy, mohl by být celý tento postup redukován na loajální souhlas komunity se svým představitelem. Pro ně přístup střední cesty znamená „dalajlama to ví nejlépe“, a to je jejich postoj. Odpůrci dále argumentují, že zařazení přístupu střední cesty mezi čtyři možné vzorové volby bylo chybou a že již ztroskotalo. Nicméně tato volba, zakotvená ve Štrasburském návrhu - vedoucí politická linie pro zaměření tibetské vlády - je většinou již schválena Tibeťany a zahraničními příznivci. A tibetský vůdce v exilu již řekl, že toto je nejpragmatičtější řešení tibetského problému, i když Čína nenaznačila možnost jeho uskutečnění.

Za druhou vzorovou volbu, kterou je nezávislost, bojuje jiná, mnohem hlasitější sekce tibetské komunity, pro niž volba něčeho menšího znamená připustit harakiri tibetských snah. „Žít ve spojení s Čínou nemůže být řešením tibetského problému. Pouze nezávislost může zaručit přežití Tibeťanů jako samostatného národa s výjimečným kulturním dědictvím,“ říká Lhasang Cchering, bývalý prezident Tibetského kongresu mládeže a jeden z ředitelů institutu Amňe Mačhen.

Proti všeobecnému názoru, že sebeurčení je prostředkem k řešení, mnozí tvrdí, že to je stejně konec. I když definice sebeurčení je velice rozmanitá, je sebeurčení obecně chápáno jako právo lidu rozhodovat o svém vlastním politickém, ekonomickém a kulturním vývoji a osudu. Toto „nezcizitelné právo“ je popsáno v četných rezolucích Organizace spojených národů, a bylo vyhlášeno jako jedno ze základních lidských práv, které obsahuje Charta OSN.

V průběhu řady vysvětlujících rozhovorů v Pekingu v roce 1982, kdy tibetská delegace naléhala na Čínu a citovala Rezoluci prvního všečínského kongresu sovětů o otázce národních menšin (listopad 1951) - respektovat právo tibetského lidu na národní sebeurčení, Čína odpověděla: „My (CCP) jsme byli v té době děti, ale teď jsme již dospěli.“ Nabízí se zde kritická otázka, kdo nyní tyto dospělé přinutí, aby se drželi toho, co domněle vyslovili v dětství?

Satyaghara přes všechnu svoji novotu je chápána jako politický nástroj, který je vrozený nenásilné povaze tibetského snažení. A návrh, aby toto hnutí bylo založeno v Tibetu, uchvátil mnohé svým příslibem konkrétních aktivit. „Avšak filozofický výklad našich politických snah od profesora Samdhong Rinpočheho a jeho interpretace, že aktivisté byl měli být mravně očištěni, nám připadá jako vyhlášení svaté války, přímo převzaté z indické mytologie,“ reptá jeden tibetský mladík. Opakované volání po sabotážních aktivitách a násilných prostředcích v Tibetu a v Číně se rozšiřuje mezi mladými. „Žádná země nezískala nezávislost jen pouhými nenásilnými prostředky. Násilí je odpustitelné jako akt sebeobrany, když jde o otázku pouhého přežití země,“ říká mladý tibetský aktivista, zakladatel dobrovolné skupiny, která organizuje pohovory na veřejnosti a rozšiřuje výzvy.

Ale nejvnitřnější úcta Tibeťanů všech věků k jejich představitelům je tak hluboce zakořeněná, že dopouštět se násilí je pro ně nepředstavitelné. Mnozí však kladou otázku, zda tibetský způsob politické práce je opravdovým nenásilím, nebo je jenom prostou nečinností.

V pozadí všech těchto zmatků v exilu kolem tibetského referenda je skutečnost, že situace uvnitř Tibetu je více než alarmující. Lidem v Tibetu, jehož touhy by toto referendum mělo vyjadřovat, bylo od dubna minulého roku zakázáno rozšiřovat fotografie dalajlamy. Následný protest proti tomuto zákazu způsobil, že bylo šest mnichů z klášterů Sera a Gandän ve Lhase zastřeleno a stovky mnichů uvězněny. Čínský cíl a poslední vývoj a nedávný následek a na pančhenlamův Pokud zprávy přicházející z Tibetu mají vůbec co říci, pak pančhenlamův kontroverzní postoj, odpor k „Tvrdému úderu“ a kampaň zaměřená na „vlastenecké vzdělávání“, která byla pořádána jako představení v mužských a ženských klášterech, vymazávají dalajlamovu „separatistickou“ autoritu.

„Skutečnost, že Tibeťané uvnitř Tibetu chtějí naprostou samostatnost byla vyjádřena hněvivými demonstracemi ve Lhase v roce 1987 a 1988, které byly brutálně potlačeny čínskou ozbrojenou policií,“ říká Ctihodný Lozang Džinpa, pomocný vydavatel Šeja, měsíčníku tištěného v tibetštině. Lozang byl aktivistou během demonstrací a dostal vyznamenání od Reeboj Human rights. Zprávy přicházející z Tibetu říkají, že Tibeťané ve vlastní zemi vkládají veliké naděje ve výsledky, které jim může přinést navrhované referendum. Ale referendum pro není pro Čínu nic nového.

V roce 1988 Čína uspořádala výzkum veřejného mínění ve Lhase v Cethangu a maskovala ho jako akademické bádání. Zahrnula do tohoto výzkumu i otázky o nezávislosti s předpokladem, že druh je již je připravován určitý druh referenda. Zbytečnost těchto snah pochopili čínští představitelé velmi brzy - když asi 20 mnichů z kláštera Rato využilo výzkum k vyhlášení své loajality dalajlamovi a svou podporu nezávislosti ještě předtím, než byli uvězněni. Někteří lidé sice podpořili svými hlasy tibetskou nezávislost, jiní se však obávali vyjádřit svůj názor, protože měli strach trestů, které by toho následovaly, jak hlásilo rádio Lhasa 20. září 1988.

„Protože toto maskované referendum nebylo úspěšné, objevila Čína novou alternativu“, říká Künzang Paldžor, starší novinář z Hlasu Tibetu. „Obvyklá představení „vlasteneckého vzdělávání“, která byla pořádána v tibetských mužských a ženských klášterech, byla zaměřena na zničení dalajlamovy autority a náboženství a hlavně umocnění vztahů k Velké mateřské zemi tj. Číně. To také mělo být zamýšleným výsledkem tzv. „šetření veřejného mínění“, zdůrazňuje Paldžor.

Zatímco okupovaný Tibet prochází větším přeškolováním, exiloví Tibeťané stojí tváří v tvář otázce rozhodnout se pro referendum z politických příčin, zda se má uskutečnit či nikoliv. Pokud by bylo odpovědí ano, ostatní možnosti by se se všemi nadějemi objevily dále.

Ale v současné době se ani referendum nezdá být pravděpodobné a ani neexistuje jiná volba, která by mohla být formulovaná. Ale stále zde existují jisté obavy, že tento „historický“ krok může upadnout do zapomnění, zatímco řadový Tibeťan se vrátí k běžné práci.

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, July - August, 1997