Výpovědi

Život pod čínskou nadvládou

Jmenuji se Künčhog Tändar Dočhö. Narodil jsem se v roce 1938 v oblasti Dagjab v Khamu. V dubnu 1998 jsem uprchl do Indie, neboť jsem se dozvěděl, že se mě čínské úřady chystají znovu zatknout za mou politickou činnost. Utíkal jsem s nadějí, že se mi podaří přednést příběh slz a krve tibetského lidu mezinárodnímu společenství. Děkuji vám, že jste mé přání splnili.

A nyní mi dovolte začít s příběhem mého života. Když mi bylo 21 let, připojil jsem se k rozsáhlému tibetskému hnutí odporu proti čínským okupačním silám. V letech 1958 až 1961 jsem bojoval ve 23 bitvách proti Čínské lidově osvobozenecké armádě. Všechny tyto bitvy proběhly v mém rodném Dagjabu. Naše armáda a dobrovolnické jednotky byly jen velmi špatně vyzbrojeny. Každý bojovník měl nanejvýš 200 nábojů, někteří však měli jen pět nebo šest kulek. Našimi hlavními zbraněmi byly pušky a široké meče. Tuto výzbroj jsme doplňovali tím, co jsme vzali čínským vojákům.

Měl jsem vojenskou hodnost gjapön a velel jsem 155 mužům. V naší skupině bylo zabito celkem třicet mužů, mezi nimi byl i můj ještě nezletilý bratr Sönam Rabgjä. Mnohem víc bojovníků bylo ale zraněno a zajato. Mezi zajaté patřil Taši Namgjal, důstojník s hodností žalngo. Číňané ho nechali jít pěšky po cestě z Džamdhünu do dagjabského vězení. Když zeslábl natolik, že už nemohl chodit, brutálně ho zbili a zaživa ho pohřbili. Já jsem byl zajat v roce 1961 a musel jsem se podrobit pětidennímu „bojovému shromáždění“, během něhož jsem byl surově mučen. Pak mě 1. prosince 1961 zavřeli do cely v dagjabské věznici, kde jsem jednou denně dostal najíst a dvakrát denně mi bylo dovoleno odejít na záchod. Vězni z roku 1959 byli stále drženi v samovazbě. Nevěděli, zda jejich přátelé a blízcí žijí, nebo jsou po smrti. Později dozorci vězňům řekli, že mohou napsat svým rodinám. Ale nedali jim žádný papír ani psací potřeby, takže vězni museli psát na kusy látky, které si odtrhli ze svého oblečení. Jako pera použili větvičky vytrhané z košťat a jako inkoustu krev z dásní. Mnohokrát mě mučili a nohy a ruce jsem měl pořád spoutané. Někdy mě svlékli, svázali mě jutovým provazem a pověsili mě nad zem do pozice „letadla“. Bolest byla tak nesnesitelná, že jsem při tomto mučení vždy upadl do bezvědomí. Pak mě sundali a polévali mi obličej studenou vodou. Když jsem nabyl vědomí, vytáhli mě nahoru ještě jednou.

Všichni vězni museli tvrdě pracovat. Nejdřív jsme museli vykopat částečně suché výkaly z vězeňských záchodů a holýma rukama je rozdrtit. Hrst nebo dvě vzniklého prachu jsme museli nasypat na kořeny každé zeleniny. V kuchyni nebylo dostatek vody, abychom si před jídlem mohli umýt ruce, navíc tam nebyl ani kousek mýdla ani žádný čistící prostředek. A tak jsme museli jíst campu páchnoucíma rukama.

V roce 1962 jsem byl odsouzen na doživotí a převezen do věznice v Čhamdu. Na počátku mého života v Čhamdu mi tamní dozorci při dvou příležitostech odebrali velké množství krve. Měl jsem potom závratě a zeslábl jsem. V roce 1996 byli vězni odsouzení na doživotí převezeni do Powo Thamo, věznice číslo dvě v Tibetské autonomní oblasti. Během cesty byli k sobě spoutáni vždy dva vězni. Po několik dní se naše strava skládala z nepatrného množství campy a horké vody bez soli. Toto jednotvárné jídlo nám podávali třikrát denně, naše žaludky ale nezaplnilo ani z poloviny. Jednou jsme dostali práci ve vojenském vepříně. Tady jsme si pomohli k získání armádního jídla, tedy žrádla pro prasata. Také jsme si vzali zbytky, které jsme našli ve dřezu po mytí nádobí. Jeden spoluvězeň, Bhu Ješe, byl nemilosrdně zbit, když ho vojáci přistihli, jak krade potravu pro prasata. Mnoho mých spoluvězňů zemřelo hladem nebo z vyčerpání. Později se ukázalo, že míra úmrtnosti byla v jiných věznicích stejně vysoká. Kupříkladu ve věznici Cchawa Pomda zemřelo, jak jsem se dozvěděl, z celkového počtu 1800 vězňů 1600 lidí.

Nejhorším mučením se ale stala pravidelná večerní politická shromáždění, na kterých byli vězni nuceni odmítnout buddhismus a Jeho Svatost dalajlamu. Kromě toho jsme se museli všichni navzájem kritizovat. Také jsme museli zpaměti odříkávat pasáže z Maovy Rudé knížky. Sebemenší chybička na těchto shromážděních vedla ke smrti před popravčí četou, spoutání nebo jiným způsobům mučení. Mnoho vězňů bylo kvůli chybě učiněné na shromáždění dohnáno k sebevraždě. Jednoho dne bylo popraveno 14 vězňů. Již dříve ve věznici v Čhamdu jsme byli přinuceni dívat se na popravu osmi vězňů, mezi kterými byl i Go-la Čhampa Cchulthim. Otcové a příbuzní čtyř odsouzenců stáli mezi těmi, kteří museli popravě přihlížet.

Všichni odsouzení byli zesláblí a bezmocní, když je předvedli před popravčí četu. Hrdla měli pevně svázaná, takže nemohli ani vykřičet svůj vzdor. Pamatuji si ale bönistického lamu, jmenoval se Lathi Gjalwa Jundung. Byl malomocný, a tak byl jeho krk během popravy svázán jen velmi volně. Využil této příležitosti a křičel: „Ať žije Buddha Tändzin Gjamccho. Smrt komunistické straně!“

Z vězení jsem byl propuštěn 10. března 1979 v rámci nové politiky osvobození zbývajících politických vězňů. Do té doby jsem strávil 19 let ve vězení a ještě jeden rok v pracovní jednotce. Nesmírná fyzická a duševní muka, která jsem utrpěl, mě poznamenala na celý zbytek mého života.

Příchod domů byl smutnou zkušeností. Můj domov zpustl, moje matka zemřela na následky mučení a hladomoru. Se setrou jsme se navzájem skoro ani nepoznali.

Teď mi dovolte říci pár slov o celkové situaci v Tibetu. Během minulých padesáti let trpěl náš dříve nezávislý národ zvyšující se brutalitou pod čínskou okupační mocí. V posledních letech čínské úřady započaly novou represivní kampaň. Lidé jsou nuceni zavrhovat Jeho Svatost dalajlamu v takovém rozsahu, že na něj musejí ukazovat jako na "dalaj odtrhlíka". Nikdo nesmí uctívat pančhenlamu, kterého uznal Jeho Svatost dalajlama. Místo toho jsou Tibeťané přesvědčováni, aby podporovali chlapce vybraného čínskou vládou. Lidem je nařizováno, aby považovali náboženství za jed a tibetský buddhismus za slepou víru. Z více než 160 mnichů žijících v klášteře Zodang Themtho v Čhamdu bylo třicet vyhnáno za to, že se odmítli zříci Jeho Svatosti dalajlamy. Potažmo vzato, Tibeťané v Tibetu nemají naprosto žádná lidská práva. Veřejné projevy nebo vyvěšení letáku o porušování lidských práv je podnětem k zatčení, uvěznění a možné popravě. Před několika lety byli na pět až sedm let odnětí svobody odsouzeni i mladiství Gjamccho (13 let), Ješe Tändzin (13 let), Dawa Dordže (13 let) a Ngawang Čhöphel (15 let).

Žádná rodina nesmí mít více než dvě děti. V dagjabském městě Džamdhün bylo v roce 1996 přinuceno ke sterilizaci 210 žen. Mezi nimi byly i Šerab Lhadön, Damčhö, dcera z rodiny Ňogla a nevěsta z rodiny Gjandag, které své děti násilně potratily.

Číňané se na Tibeťany dívají spatra. Dokonce i na tibetské oblečení je nahlíženo s pohrdáním. Před některými úřady v zemědělských oblastech stojí stráže. Člověk v čínském oděvu projde branou bez zastavení. Ale pokud je člověk oblečen tibetsky, stráž ho požádá o identifikační průkaz, než mu povolí vejít dovnitř.

Počet čínských přistěhovalců v Tibetu každým dnem vzrůstá. Osadníci kácejí stromy a vykupují tibetskou půdu. Monopolizují rozvojové projekty, restaurace i obchodní podnikání. S aktivní podporou úřadů otevírají Číňané nespočet pivnic, hráčských barů a nevěstinců. Toto všechno má dopad i na upadající život mladých Tibeťanů. Mezi jiným utlačuje příliv Číňanů nás Tibeťany do postavení menšiny ve vlastní zemi.

Tibetština je považována za „soukromý jazyk“ a hledí se na ni s pohrdáním. Čínština je na druhou stranu „jazykem veřejnosti“. Navíc je tibetština chápána jako jazyk lamů, který se hodí jen pro čtení buddhistických textů. Od roku 1996 byly učebnice tibetštiny změněny v takovém rozsahu, že studium tibetského jazyka a literatury již prakticky neexistuje. Aby člověk složil zkoušky nebo aby získal vládní práci, musí být zběhlý v čínštině. Za života minulého pančhenlamy se úřady snažily oživit výuku a užívání tibetštiny. Poté co pančhenlama v roce 1989 zemřel na otravu jedem, byly veškeré tyto snahy zrušeny.

Toto je tedy mé krátké svědectví. Žádám mezinárodní společenství, aby do Tibetu vyslalo delegaci, která by ověřila, že jsem říkal jen pravdu.

Na závěr svého projevu bych rád vyjádřil jednu prosbu. Věřím, že jen úplná nezávislost Tibetu může nyní splnit touhy tibetského lidu. Říkám to proto, že čínská vláda nedokázala pozitivně odpovědět na otevřené snahy Jeho Svatosti dalajlamy o nenásilné řešení tibetského problému prostřednictvím vyjednávání. Pokorně proto žádám mezinárodní společenství, aby podpořilo otázku tibetské nezávislosti.

Děkuji vám.

Künčhog Tändar Dočhö

Toto svědectví přednesl Künčhog Tändar Dočhö 14. května 2000 před J. S. dalajlamou a více než třemi sty zástupci protibetských skupin z celého světa na mezinárodní konferenci skupin na podporu Tibetu v Berlíně.