Literatura

V. Lesný - Buddhismus

Konečně se nám dostává do rukou přetisk původního vydání (r. 1948) knihy prof. Lesného, představující dosud nejobsáhlejší pojednání o buddhismu dostupné v češtině. Autor podrobně rozebírá učení pálijského kánonu, jeho historické kořeny a osobnost Buddhovu, jakož i pravidla mnišské obce. Dále popisuje vznik nových škol a učení mahájány v jejích rozmanitých formách. Velká pozornost je věnována vývoji buddhismu v jednotlivých asijských zemích a rovněž jeho vztahu ke křesťanství. Výklad je doplňován mnoha citacemi z původních pálijských a sanskrtských textů. Závěrem autor hodnotí význam buddhismu pro západní kulturu, přičemž zdůrazňuje zvláště jeho etické ideály.

Jedná se o dílo úctyhodné šíře, obsahující velké množství faktografického materiálu, pojaté přísně vědecky. Leč - možná právě proto - vykazuje i některé chyby a menší nepřesnosti, které mohou vést k zmatku a nedorozumění u zájemců o toto téma. Nejvážnější, až do očí bijící vadou je (záměrné?) zkreslování Buddhovy nauky o ne-Já (anattá), jež tvoří jádro celého jeho učení a kterou se Buddha radikálně odlišuje jak od indického, tak i obecně náboženského myšlení vůbec. Tímto krokem (str. 73) Lesný otupuje ostří Buddhovy analytické nauky což mu pak umožňuje zabývat se buddhismem čistě jako historickým a náboženským fenoménem, tvořícím nádherný předmět objektivního vědeckého studia. K čemu takovýto přístup vede, je vidět na zoufale nedostatečném výkladu závislého vznikání (patiččasamuppáda), jež se vztahuje výhradně na oblast lidského prožívání, a proto se vymyká chápání nezaujatých učenců.

Lesný si rovněž několikrát stěžuje na nejednotnost a rozporuplnost nauk pálijského kánonu. Je nepochybně pravdou, že pozdější scholastické texty v lecčems překrucují původní Buddhovy řeči. Držíme-li se však v rámci těchto nejstarších textů, překvapí nás naopak jejich pozoruhodná jednotnost, co se týče předkládaných nauk. Je ovšem možné, že když k nim bude člověk apriorně přistupovat s přesvědčením, že „buddhismus je pokračováním onoho starého učení o nesmrtelnosti lidské podstaty“ (str. 6), tak se mu budou jevit jako rozporuplné a nejasné (což však už není vinou oněch textů samých).

Poněkud kuriózně působí také líčení Buddhovy meditace jako jakési „extase“ způsobené „poruchou nervového systému tuhou askesí“ (str. 35, 169). Dala-li buddhismu, jak jinde píše Lesný: „většinu hodnot do vínku již stará doba“, pak i on sám zde byl jistě ovlivněn naivním psychologismem první poloviny tohoto století.

Ačkoli tedy Lesný vysoce hodnotí etickou stránku buddhismu, podle samotného Buddhy „to jsou jen nepodstatné a nezávažné věci, na které by poukazoval světský člověk, kdyby chtěl chválit Tathágatu“. Jsou však i „jiné, hlubší věci, těžce viditelné, těžce pochopitelné, skvělé a vznešené, mimo oblast dohadů, jemné, srozumitelné pouze moudrým, na které by poukazoval ten kdo by chtěl chválit Tathágatu správně a v souladu se skutečností“ (Brahmadžála-sutta). O těch se v Lesného knize bohužel mnoho nedočteme. Nicméně i přes uvedené výhrady zůstává tato kniha svým obsahem velmi cenná a neměla by ujít pozornosti žádného vážného zájemce o buddhismus.

Tato recenze byla převzata z časopisu Dotek č. č.7-8/1996.