Články

Málo vlastenectví?

Bezpočet dětí riskuje své životy při nebezpečné cestě přes Himálaje. Odvážně překonávají zrádné horské průsmyky a riskují život v cizí zemi. Všichni prchají před čínskou vládou.

Namčhe Bazar: Tisíce turistů putují každoročně na podzim přes lesy stříbrných jedlí v Himálaji a překračují rozkymácené lanové mosty v Nepálu, jenom aby uviděli 8848 m vysoký Mount Everest. Někteří jsou horolezci, přicházející prožít vysokohorská dobrodružství, většinou jsou to však turisté, typičtí japonští úředníci, kteří před odjezdem vložili do kufru oblíbenou hračku mazlivého tučňáka a snaží se, aby se mohli vyfotografovat s pozadím Everestu - jako by nejvyšší hora světa nebyla nic víc než pohlednice, vybraná a koupená na tržišti.

Turisté lapají po dechu při výstupu k dalšímu fotografickému záběru a stěží věnují pohled skupinám tibetských dětí v rozedraných hadřících, které často obtížně sestupují stejnou himálajskou cestou z Namčhe Bazaru do Lukly, dvou nepálských základen poblíž Everestu. Tyto děti jsou mnohem odvážnější a mnohem hůře vybaveny než kterýkoliv dobyvatel Everestu. Oslepené sněhem, hladové a často strádající omrzlinami putovaly se svými rodiči přes zrádné vysokohorské útesy s jedinou touhou prchnout před čínským útlakem ve svém rodném Tibetu. Příchod všemocné mrazivé zimy nutí čínské pohraniční stráže, aby opustily svá postavení v průsmyku Nangpa La (ve výšce téměř 5800 m) a tibetští uprchlíci - ti, kteří přežili - se mohou pokusit přejít nebezpečné ledovce a dostat se do Nepálu. Děti, některé jen čtyřleté, oblečené do bavlněných hadříků a omotané vrstvou špinavých svetříků, statečně překonávají hrůznou cestu ve stínu Everestu a nemají s sebou nic, než černý čaj a trochu campy, mouky z praženého ječmene. Na cestě velmi často vidí mrtvá těla jiných tibetských uprchlíků, pohřbených v ledu, kteří se opozdili a ztratili svým vůdcům nebo zmizeli ve vánici. Cchering Lhamo, vrchní sestra v tibetském přijímacím středisku v Káthmandú vypráví: „Každou zimu umírá mnoho dětí ve sněhu, zatímco jejich rodiče kteří zůstali v Tibetu si myslí, že jsou v bezpečí a šťastní v Nepálu nebo v Indii.“ Proč tedy riskují tibetští rodiče životy svých dětí při himálajském putování, které by odstrašilo dokonce i ty nejtvrdší dobyvatele vrcholu Everestu? Stále více vidí naprostou beznaděj pro své syny a dcery v Tibetu, řízeném Číňany. Stěžují si, že jen velmi málo pracovních míst a míst ve školách je volně přístupných pro Tibeťany, protože většina pracovních i studijních příležitostí je vyhrazena čínským usedlíkům, kteří pronikají do jejich země. „Každou noc jsem viděl, jak moji rodiče strádají a trápí se, protože nebylo dost jídla,“ říká chlapec v přijímacím středisku v Káthmandú větrem ošlehanými rty, „a to je důvod, proč jsem utekl.“

Mnoho Tibeťanů je také přesvědčeno, že jedině když opustí svoji domovinu se jejich děti mohou naučit tibetský jazyk a pochopit svoji kulturu. Po lékařské prohlídce v Káthmandú je první zastávkou většiny těchto dětí severoindické horské město Dharamsala, kde se také mohou setkat se svým duchovním vůdcem v exilu, dalajlamou. „Chceme, aby se dalajlama vrátil do Tibetu,“ říká starší Tibeťan, který pomohl pěti dětem překonat horské hranice. „Ale je to nekonečné čekání, proto je lepší, když mu sami jdeme vstříc.“ Tibetští vůdci předpokládají, že v roce 1997 přišlo do Dharamshaly více než 5000 nových uprchlíků, což je dvojnásobný počet než v předcházejícím roce, a z toho přinejmenším tisíc dětí.

Pro Dordže Ccheringa, jeho ženu a šest dětí začala cesta za lepším životem v exilu před několika týdny v tibetském hlavním městě Lhase. Podařilo se jim ušetřit 630 dolarů, Ccheringova rodina se připojila k dalším skupinám a společně si pronajali otevřený nákladní automobil, který je dovezl do Dingri nedaleko hranic. Naneštěstí je někdo udal policii. „Policisté se ptali, proč nemáme rádi čínskou vládu,“ vzpomíná Cchering. „Já jsem jim odpověděl, že jsem chudák a tady pro mne není žádný život. Bijí nás, kradou nám peníze a zavírají nás do vězení!“ A dodává s úšklebkem: „Naštěstí mám tolik dětí, že nevěděli, co by si se všemi počali ve vězení, a tak nás nechali jít.“ Ccheringova rodina si musela vypůjčit další peníze od příbuzných, vydala se však na cestu přes Himálaj zoufale nepřipravená. Všechny děti jsou mladší než 12 let, často nemohly projít hlubokým sněhem a po nebezpečných cestách v horských průsmycích. Rodiče neunesli jídlo i děti, a tak museli část zásob odhodit při cestě. Naštěstí obchodníci, kteří procházeli s karavanou jaků, rodinu našli, nakrmili ji plátky sušeného kozího masa a bezpečně převedli přes ledovec Nangpa La, cesta jim trvala tři dny a tři noci. Cchering musel za tuto pomoc zaplatit všemi svými přikrývkami (kromě jediné, kterou si mohli ponechat).

Mnohé tibetské děti, které důvěřovaly podvodným průvodcům, byly méně šťastné. Jedna sedmnáctiletá dívka se loni v říjnu zhroutila na ledovci. Když se za několik hodin probrala z bezvědomí, zjistila, že ji průvodce opustil a že má omrzlá chodidla. Dva dny se dívka plazila po horském svahu, než ji objevila a zachránila buddhistická mniška. Jedenáctiletá Sönam Dolkar trpěla omrzlinami a klopýtala vyčerpáním. Když si chtěla alespoň na chvíli odpočinout, průvodce se jí vysmíval a bil ji. „Několikrát mě uhodil do tváře tak silně, že jsem krvácela,“ říká. Sönam se choulí v rohu své školní ubytovny v Dharamsale. Když začíná vyprávět o svém domově a rodině, dává se do pláče: „Můj útěk byl udržován v takové tajemnosti, že jsem se ani nemohla rozloučit se svými nejlepšími přáteli,“ vzlyká. „Kdyby moji rodiče mohli, jistě by přišli a odvedli si mne. Musí mě postrádat stejně, jako já je.“ Její osud však mohl být ještě daleko horší. Podle sdělení ošetřovatelky Lhamo někteří průvodci pomáhají dětem uprchnout z Tibetu jenom proto, aby je pak mohli prodat jako sluhy bohatým rodinám v Káthmandú.

Nebezpečí číhá na prchající tibetské děti na obou stranách hranice. Od roku 1995, kdy komunisté ztratili vládu v Nepálu, policie již nedostává příkazy, aby vracela zajaté tibetské utečence do Číny. Přesto jsou tito utečenci často biti a okrádáni nepálskou policií. Po dlouhé době se Tibeťanům podařilo vytvořit jakousi tajnou stezku, na které přátelští Šerpové učí uprchlíky, jak se vyhnout policejním strážnicím v lesích a ukrývat se v jeskyních, poustevnách, klášterech a dokonce i v ubytovnách pro turisty. Přesto však děti nikdy nejsou v bezpečí, dokud se nedostanou přímo do tibetského přijímacího střediska v Káthmandú, kterému poskytuje pomoc vysoký komisař OSN pro uprchlíky. Ošetřovatelka Lhamo říká: „Když uvidí, že jsem oblečena do tibetské čhuvy (tradiční sukně), vždycky se jim na tvářích rozzáří úsměv. Ty děti jsou všechny tak postrašené, že již nevěří nikomu.“

Pro mnohé mladé Tibeťany je však hrůza spojená s přechodem Himálaje bezvýznamná v porovnání s narůstající agónií v exilu. V rozžhavené Indii musejí zápasit s cizími jazyky jako hindština a angličtina, zvláštními zvyky a jídlem s ohnivě zničujícím chili kořením. Pro některé není snadné přizpůsobit se soužití v komunitě, kterou tvoří více než sto tisíc tibetských exulantů v Indii. Kolem Dharamsaly jsou stavěny nové útulky, které poskytují mladým utečencům ubytování a potravu. Tuto činnost financují mezinárodní dárci a dalajlamův klášter v Dharamsale. Tibetské dětské vesničky, jak se říká těmto útulkům pro školní děti, jsou stále přeplněné, o jednu postel se často dělí dvě až tři děti. Daří se jim však udržovat vysokou úroveň výuky, a mnozí talentovaní chlapci a dívky získají takové základní vzdělání, že mohou dále studovat na univerzitách v Evropě a ve Spojených státech. To je perspektiva, o které nikdo v Tibetu nemůže ani snít. Vypráví o tom Dordže Wangdü, červenolící čtrnáctiletý chlapec: „Můj otec zaplatil 1200 juanů (145 dolarů) průvodci, aby mě odvedl do Nepálu, protože věděl, že mladí lidé v Tibetu mohou svůj život strávit jen na ulici, v hospodě nebo za mřížemi. Nejsou tam žádné pracovní příležitosti a není nic, co by se tam dalo dělat.“

Ale život je tvrdý i na druhé straně. Mezi mladými uprchlíky se šíří drogy a alkohol. Pečovatelé si toho jsou vědomi, protože nejnovější příchozí jsou po letech strávených pod čínským vedením odtrženi od svých tradičních hodnot a buddhistické víry. „Tato mládež ze Lhasy je zkažená od Číňanů,“ vypráví Lhamo. „Jsou velmi agresivní a často se perou.“ A Indie také není ideálním místem, kde by emigrant mohl začít nový život. Když mladí Tibeťané dokončí školu, jsou v Indii zcela opuštěni, protože zde žije téměř 400 milionů lidí pod hranicí chudoby a je těžké nalézt zaměstnání. Mnohým se podařilo utéci před Číňany, ale protože mají mongolské rysy, často skončí jako kuchaři a číšníci, aby dodali zdání autentičnosti čínským restauracím v Dillí a v Bombaji. A další možnost je, že slouží jako levná pracovní síla pro dřívější dobře zaopatřené tibetské usedlíky, kteří uspěli v obchodě.

Přes všechny těžkosti, které překonali, jim nyní dalajlama radí, aby se opět vrátili. Novým mladým utečencům mezi 18 a 30 lety je poskytnuta základní výuka v tibetštině a angličtině v tranzitním stanovém táboře nedaleko Dharamsaly a pak je jim doporučeno, aby se vrátili domů a pracovali pro své spoluobčany. Avšak pouze 60 procent dospělých utečenců dbá toto rady a vrací se domů - a nejméně děti. Je známo mnoho případů, že Tibeťané kteří se vrátili byli vězněni a mučeni čínskou policií jako podezřelí špioni „zkažené dalajlamovy kliky“. Jejich vzdělání v buddhismu, tibetské kultuře a jazyce, které je jistě udělalo lepšími Tibeťany, však nijak nezapůsobilo na Číňany. Nejdříve našli mnozí navrátilci práci jako turističtí průvodci ve Lhase, ale zvláště v poslední době se čínští úředníci začali ptát, jakým tajemným způsobem se tito Tibeťané naučili hovořit anglicky. Ti, kteří se přiznali ke svému pobytu v Indii, jsou nyní propouštěni ze zaměstnání a dokonce vězněni. Tváří v tvář takovému bolestivému návratu domů dávají mnozí Tibeťané přednost pobytu v Indii.

Dordže Phüncchog bude také muset za několik let řešit toto dilema. Byly mu čtyři roky, když se poprvé pokusil opustit Tibet. Policie ho zadržela a dva měsíce věznila. To jeho rodiče neodradilo, znovu ho poslali na stejnou cestu. Úplatek čínské policii na hranicích umožnil jeho útěk. Nyní žije v Dharamsale a společně s dalšími tibetskými školáky, čistý, oblečený do modrobílé uniformy, nadšeně očekává audienci u dalajlamy. Možnost získat dalajlamovo požehnání je často pro Tibeťany jediným důvodem k tomu, aby se odvážili vzdorovat himálajským vichřicím. Dordže má ještě jedno přání: aby nějak mohl sdělit svým rodičům ve Lhase, že se mu podařilo útěk přežít. Avšak léta, která ho ještě čekají jako sirotka v exilu mohou být stejně tvrdá jako přechod hor.

Článek je převzat z The Time, 19. 1. 1998