Architektura a výtvarné umění

Ztracený obzor tibetského umění

Ztracený obzor. Z pokladů tibetského buddhistického umění
Národní galerie v Praze, 18. února – 3. června 2001, zámek Zbraslav, Praha 5,
otevřeno denně mimo pondělí, 10.00 – 18.00 hodin

Tibet je zemí barev. Dokládá to nejen tamní krajina, ale i oblečení, ozdoby a v neposlední řadě i umění jeho obyvatel. Znovu to také připomíná výstava Ztracený obzor: Z pokladů tibetského buddhistického umění, která byla sestavena z asijských sbírek Národní galerie. Až do 3. června je k vidění na zámku ve Zbraslavi.

Exponáty pocházejí nejen z Tibetu, ale i z Mongolska a Nepálu, všechny je však silně spojuje tradice tibetského buddhismu, takže z hlediska původu jsou jen velmi těžce rozeznatelné. Většinu exponátů tvoří thangky, neboli malby na plátno, len, či hedvábí, s buddhistickými náměty. Tvůrci výstavy seřadili thangky podle toho, koho zobrazují. Především to jsou buddhové, bódhisattvové (bytosti, které dosáhly osvícení a nadále pomáhají druhým bytostem), čhökjongové (ochranná božstva), buddhističtí učitelé, arhati (světci) ad.

Součástí výstavy jsou i mandaly, meditační obrazce, tvořené přesně danými čtverci, kruhy a trojúhelníky, které symbolicky znázorňují stavbu kosmu, světa nebo podstatu člověka. Velmi složité obrazce jsou většinou sypány z barevných písků, zbraslavská výstava však tyto mandaly ukazuje malované na thangkách.

Thangky jsou velmi barevné a plné nejrůznějších vzorů. Na rozdíl od evropského malířství, kdy jeden obraz často znamená jednu osobu či jeden předmět, tibetské thangky mají sice ve středu také hlavní motiv, ale kolem něj se rozprostírají desítky dalších vyobrazení.

Barvy se projevují i na plastikách, které na Zbraslavi reprezentují bronzové sošky a také několik drobných reliéfů z pálené hlíny (tzv. cchaccha). Tvůrci výstavy zařadili do expozice i netypickou masku opice, několik rukopisů a některé rituální předměty (např. modlitební mlýnek či trubku z kosti a kůže).

Zbraslavská výstava je průřezem tibetské kultury a ukazuje prakticky ode všeho něco. Je však trochu škoda, že je sestavena velmi konzervativně a nesnaží se nijak přiblížit tibetskou atmosféru. Některé thangky jsou zarámovány (což je v Tibetu nemyslitelné), všechny předměty jsou klasicky postaveny či položeny ve vitrínách s bílou podložkou. Možná by se příště mohli tvůrci podobných výstav snažit ztvárnit prostředí, ve kterém daná umělecká díla vznikla.

Také s popisky k jednotlivým dílům si autoři mohli dát větší práci. Návštěvník, který nezná představitele tibetského buddhismu, se z nich mnoho nedozví, protože většinou obsahují jen název zobrazené osoby, datování a materiál, ne však, kdo vlastně daná osoba je. Je proto lepší navštívit výstavu v určených hodinách s průvodcem.

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 11 - jaro 2001.