Články

Kolik lidských pochodní ještě budeme potřebovat, abychom se probudili?

16. ledna 1969 se v Praze v tehdejším Československu upálil na protest proti okupaci Československa dvacetiletý student Jan Palach. O tři týdny později se v Praze upálil devatenáctiletý Jan Zajíc. 27. dubna 1998 se v indickém Dillí upálil na protest proti násilnému ukončení hladovky šedesátiletý Thubtän Ngöndub.

9. ledna 1969 zemřel v Praze posluchač Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, který se tři dny předtím upálil na protest proti sovětské okupaci Československa a postupné „normalizaci“, projevující se především omezováním občanských práv a zaváděním cenzury v tisku, rozhlase a televizi. Jeho čin zopakoval další student Jan Zajíc 25. února 1969.

29. dubna 1998 zemřel v indickém hlavním městě Dillí ve věku šedesáti let Thubtän Ngöndub, který se dva dny předtím upálil na protest proti násilnému ukončení „hladovky až do konce“ šesti Tibeťanů. Hladovku organizovalo Tibetské sdružení mládeže TYC (Tibetan Youth Congress) na protest proti tomu, že řešení otázky Tibetu ve vztahu k Číně zatím nevedlo k žádným výsledků, proti nečinnosti světového společenství a zejména OSN. Po 49 dnech byla 26 dubna 1998 hladovka násilně ukončena indickou policií a její účastníci byli převezeni do nemocnice.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 ve Všetatech u Prahy. V roce 1967 začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze. Zájem o aktuální politickou situaci a dění ve společnosti ho přivedly ke změně školy, v roce 1968 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Zklamání z celkové politické situace po sovětské okupaci Československa v roce 1968, postupných ústupků oficiálních vládních, stranických i nevládních činitelů a postupující letargie, která se zmocňovala celé společnosti ho přimělo k zoufalému činu. 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí v centru Prahy demonstrativně upálil. S těžkými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde 19. ledna zemřel. Jeho pohřeb na Olšanských hřibovech v Praze 25. ledna se stal celonárodní manifestací proti okupantům a jejich domácím přisluhovačům. V roce 1973 statní bezpečnost ostatky Jana Palacha tajně exhumovala, zpopelnila a uložila na hřbitově ve Všetatech.

Následujících dvacet let byl Jan Palach symbolem odporu proti totalitnímu režimu a svědomím národa. Oba jeho hroby se staly místem malých tichých demonstrací, které byly pravidelně sledovány a znemožňovány statní bezpečností. V lednu 1989 při tzv. „Palachovu týdnu“ proběhlo na Václavském náměstí v Praze několik demonstrací. Zúčastnily se jich desetitisíce lidí a byly potlačeny policií. Tyto události předznamenaly listopadové události v roce 1989, které vedly k pádu komunistického totalitního režimu v tehdejším Československu.

Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově u Opavy. Studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku. Na protest proti tomu, že Palachova smrt dostatečně nevyburcovala a inspirován svým předchůdcem se 25. února 1969 upálil v průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí v Praze. 2. března byl manifestačně pohřben na hřbitově ve Vítkově.

Thubtän Ngöndub se narodil v roce 1938 poblíž Žikace ve středním Tibetu. Jako mnoho mladých Tibeťanů se stal mnichem. Vstoupil do kláštera Tašilhünpo, tradičního sídla pančhenlamů. V roce 1959 po čínské invazi do Tibetu utekl přes Sikkim do Indie, kde našel svůj druhý domov. Nejdříve pracoval při údržbě horských silnic v okolí indické Bomdili, později ve velké tibetské exilové komunitě v Bylakuppe v jižní Indii. V roce 1963 se přihlásil do indické armády, kde sloužil v tibetské jednotce. Z armády odešel po více než dvaceti letech služby.

V roce 1988 se přestěhoval do Dharamsaly v severní Indii, sídla největší tibetské komunity na indickém území a také dalajlamy. Pracoval v klášteře Dib Čečhöling pracoval jako pastevec krav a vypomáhal v kuchyni. V roce 1995 se zúčastnil tibetského mírového pochodu z Dharamsaly do Dillí, který organizovalo Tibetské sdružení mládeže TYC. V roce 1996 krátce pracoval v bezpečnostním oddělení tibetské exilové vlády (Department of Security) jako strážník. Z bezpečnostního oddělení odešel v prosinci 1996, aby se mohl zúčastnit dalšího tibetského mírového pochodu v roce 1997.

Celou svou rodinu měl v Tibetu. Thubtän Ngöndub byl tichý, poctivý a pracovitý člověk, plný tibetského patriotizmu. V době „hladovky až do konce“ pomáhal šesti tibetským hladovkářům a finančně přispíval na průběh hladovky. Byl v seznamu dalších lidí, kteří měli nastoupit na místo předchozích po jejich smrti.

Podle vyprávění Tändzina, jeho blízkého přítele, který žije v Dharamsale, se Thubtän Ngöndub na jaře přihlásil jako účastník „hladovky až do konce“ v úřadě Tibetského sdružení mládeže TYC, který hladovku organizoval. Dva dny před tím věnoval 500 rupíí a modlitbu dlouhého života pro J. S. dalajlamu. Pak se ještě zúčastnil učení s J. S. dalajlamou, zamknul svůj dům, nařídil Tändzinovi, aby po jeho smrti věnoval všechny cenné věci Tibetskému sdružení mládeže, a odjel do Dillí. Několik dnů před smrtí se setkal s J. S. dalajlamou při jeho návštěvě hladovějících Tibeťanů.

Poselství Thubtän Ngönduba lidu Tibetu: „Děkuji Tibetskému sdružení mládeže TYC za organizaci ´hladovky až do konce´. Obdivuji šest Tibeťanů, kteří podstoupili hladovku, všechny Tibeťany, kteří se vrátili zpět do Tibetu. Jsem šťastný a zároveň hrdý, že mám možnost být v druhém sledu hladovkářů a necítím kvůli tomu zklamání. Doufám, že v budoucnosti budou Tibeťané pokračovat v těchto aktivitách. Plně věřím v úspěch střední cesty nenásilí, kterou prosazuje J. S. dalajlama a je velmi důležité pro všechny Tibeťany následovat tuto cestu.“

Ze stanoviska J. S. dalajlamy k hladovce a upálení Thubtän Ngönduba: „Ačkoliv nesouhlasím s jejich metodami, plně chápu jejich motivaci a jednání. Sami sobě si připravili smrt ne ze sobeckých důvodů, ale proto, aby pomohli dosáhnout práv šesti milionů Tibeťanů a zachovat jejich kulturu. . . . Vyzývám mezinárodní komunity k zvýšené podpoře Tibeťanů na jejích cestě. Žádám vlády a mezinárodní fóra aby vyvíjely naléhavé úsilí k mírovému řešení tibetského problému.“

Kolik takových lidských pochodní ještě budeme potřebovat, abychom se probudili? Tibeťané nenásilně usilují o svou svobodu již čtyřicet let, a stále bezvýsledně. Je třeba jednat okamžitě, za dvacet let již může být pro Tibet pozdě.

Článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 1 - léto 1998