Hudba, film, divadlo

Tibet ožívá na celuloidu

Thubtän Cchering, redaktor Tibetan Bulletinu, uvažuje jaký dopad budou mít na veřejnost hollywoodské filmy s tibetskou tematikou. Dochází k závěru, že by se nikdy neměla podceňovat moc médií a public relations.

Tibetská anekdota vypráví o uprchlíkovi z Khamu, který při sledování prvního filmu svého života mrštil po plátnu kusem masa, neboť si spletl filmového padoucha s opravdovým darebákem. Příběh ilustruje naivitu prvních uprchlíků, oblečených do ovčích kůží; tibetská komunita od té doby urazila dlouhou cestu. A s brzkým uvedením dvou hollywoodských trháků o Tibetu bude završena cesta od onoho nevinného úžasu k dnešku.

„Před pěti lety bylo nemyslitelné že by existoval nějaký film o Tibetu,“ říká Cchering Dhondub, mladý filmový fanoušek z Dharamsaly. „Dnes ale o nás máme dva velké hollywoodské filmy. To je neuvěřitelné.“

Přes veškeré nadšení však většina starého Tibetu, vylíčeného v Kundünu a Sedmi letech v Tibetu existuje jen na filmových políčkách. Dnes žije v Lhase víc Číňanů než Tibeťanů. Tiché ozvěny tibetského náboženského života se v Lhase utápí v halasu karaoke kultury. Jen palác Potala, bývalá rezidence dalajlamy, se netknutý tyčí do výše: neodbytná připomínka nezávislého Tibetu, jaký byl kdysi.

„Film měl být natočen dokud ty zatracené boje probíhaly, v letech 1958 a 1959,“ prohlásil Martin Scorcese, uznávaný režisér Kundünu v časopisu Asia Times z 20. května.

Pravda je taková, že v době kdy vojáci čínské armády bombardovali kláštery a zabíjeli mnichy, svět o ničem nevěděl. Pro většinu cizinců byl Tibet prostě „Šangri-la,“ ráj vysoko v Himalájích, kde nestárnoucí hudebníci tráví věčnost hraním Rameaua na čembalo – obrázek vytvořený filmovou verzí Ztraceného ráje, jak ji v roce 1937 natočil Frank Capra.

Kvůli své izolaci Tibet jen málokdy proniknul do zpravodajských relací. Ohlas u mezinárodní komunity zaznamenal teprve když selhala dvě desetiletí dalajlamových snah o vyřešení tibetského problému s Čínou.

Od té doby nalezla věc Tibetu za oceánem zástupy stoupenců a díky takovým bojovníkům za svobodu Tibetu jako je Richard Gere a Harrison Ford získala hvězdnou dimenzi. Jestliže na jedné straně mnohé oslovila dalajlamova morální integrita a neochvějná věrnost pravdě, pozornost univerzitních kruhů přitahuje populární chápání svobody Tibetu jako „jednoznačně politické kauzy.“

„Konflikt mezi dalajlamou a Číňany není jen dobrým divadlem; v naší době po skončení studené války je moralitou, v níž čínská říše zla stojí proti univerzálnímu exotickému černému koni – Tibetu,“ vysvětluje Donald Lopez, profesor Michiganské univerzity, v Denver Post z 25. května.

Tibetský laureát Nobelovy ceny za mír paradoxně vždy hlásal soucit, dokonce i s nepřítelem. Tomu že Čína, která filmy odsuzuje jako „separatistickou propagandu“ za níž stojí „nepřátelské síly“, vystupuje v úloze hlavního padoucha se nedá pomoci.

Čína zatím vypustila své vlastní celuloidové torpédo s názvem Údolí rudé řeky, které jako skutečné utlačovatele líčí Brity. K sehrání tibetských jednotek a inscenování výbuchů v bojových scénách, doprovázejících nové zpracování Younghusbandovy výpravy, byli najaty tři autobusy vojáků Čínské lidové armády.

I kdyby ozvěny explozí dolehly až do Argentiny a Maroka, sotva by dokázaly otřást vzrušením, jaké zažívali tibetští exiloví herci, kteří hráli sami sebe – Tibeťany. Mnozí z nich se rozplakali, když spatřili zrekonstruované tibetské exteriéry. Sledování tohoto ztvárnění nejtragičtějšího období moderních dějin Tibetu způsobilo mnohým Tibeťanům citový otřes – zejména mladším příslušníkům druhé generace, narozeným v exilu.

Pokud jde o dopad filmů po jejich uvedení do kin, mnozí cítí, že by se věci mohly pohnout, byť pozvolna. Dr. Robert Thurman, dlouhodobý zastánce Tibetu a otec herečky Umy Thurmanové, řekl zpravodaji The Telegraf: „Neříkám že někdo ty filmy uvidí a rozhodne se vyslat vrtulníky Apache. Ale na konci 20. století nikdy nepodceňujte moc médií ani sílu public relations.“

Zatímco filmy mobilizují globální podporu, exilové Tibeťany – hlavně ty mladší – může čekat silná dávka sebeobjevování. Až budou filmy v kinech, v džínsech oblečené generaci mohou kostýmy z doby jejich předků připadat směšné, ale poselství „Tibet volá“ udeří na stejnou emotivní strunu v srdci každého exulanta.

Tento článek je převzatý z Tibetan Bulletin, September - October 1997