Články

Postoj OSN k účastníkům hladovky Tibeťanů

14. dubna 1998 generální tajemník OSN Koffi Annan vzdal poctu „osobnímu odhodlání“ šesti Tibeťanů držícími hladovku za to, aby OSN zakročila a rozhodla o problémech v Tibetu. Vysoká komisařka pro lidská práva Mary Robinsonová vyzvala 9. dubna účastníky hladovky k ukončení jejich činu a prohlásila, že „se jim podařilo vzbudit pozornost na celém světě“. Prohlášení Koffi Annana a Mary Robinsonové jsou důležitá pro uznání tibetské otázky a jako odpověď na intervence, které obdrželi představitelé OSN jménem Tibeťanů držících hladovku. Reakce dvou vyšších představitelů OSN na současnou tibetskou kampaň, organizovanou největší tibetskou nevládní organizací mimo území Tibetu, by měla být chápána jako vážný zájem zabývat se požadavky účastníků hladovky. Prohlášení představitelů OSN byla také pokusem ušetřit životy šesti Tibeťanů.

V souvislosti s těmito prohlášeními je překvapivé naprosté ticho ze strany Číny. Obvykle Čína odsuzuje podobné prohlášení jako narušování vnitřních záležitostí Číny představiteli OSN. Tibetské sdružení mládeže TYC odmítlo prohlášení OSN, protože nevyhovují třem specifickým požadavkům. Jeden z požadavků byl určen generálnímu tajemníkovi, zatímco žádný z nich nebyl adresován vysoké komisařce pro lidská práva.

Oba představitelé OSN reagovali na požadavky účastníků hladovky, ale ne k plnému uspokojení šesti Tibeťanů a Tibetského sdružení mládeže TYC. Například M. Robinsonová nejprve naznačila určité obtíže s vydáním prohlášení během zasedání Rady bezpečnosti OSN 2. dubna, kdy jednala s tajemníkem pro informace a mezinárodní vztahy tibetské exilové vlády Tempa Ccheringem. Následující týden prohlásila, že by ráda v září navštívila Tibet, aby „byla více informována o tamnější situaci“. Uvedené znění se vztahuje k jednomu z požadavků, aby byl jmenován zvláštní zpravodaj k prošetření situace v otázce lidských práv v Tibetu. Je to poprvé, kdy vyšší představitel OSN otevřeně přiznal setkání s vyšším představitelem tibetské exilové vlády.

Koffi Annan také nepřímo poukázal na požadavky, když řekl, že jejich řešení spadá do „výhradní kompetence“ jednotlivých členských států. Naznačil tím, že nebude možné splnit požadavky díky síle jednotlivých států, například Číny. Když byl generální tajemník 22. dubna v Los Angeles znovu požádán o odpověď na požadavky účastníků hladovky, řekl, že OSN považuje Tibet za součást Číny, ale zdůraznil potřebu uplatňování lidských práv na celém světě včetně Tibeťanů.

Mnoho odborníků OSN říká, že generální tajemník reagoval na situaci podle vlastního názoru, bez zplnomocnění od Valného shromáždění nebo Rady bezpečnosti. K takovému činu má plnou moc jen v případě, že je nutná bezodkladná intervence. Avšak díky silné pozici Číny v OSN, zvláště jako stálého člena Rady bezpečnosti, je nepravděpodobné, že generální tajemník bude dbát na požadavky účastníků hladovky a ustaví zvláštního vyslance pro Tibet. Jmenování zvláštního vyslance OSN pro Tibet by jistě přineslo tibetský problém na pořad jednání orgánu OSN. To však neznamená, že tibetské záležitosti budou pravidelně řešeny.

Například byl přidělen speciální zástupce OSN pro západní Saharu, aby uskutečnil referendum za ukončení okupace menšiny Saharawi Marokem. Přes diplomatickou podporu mnoha zemí nebylo utrpení lidí ze západní Sahary doposud ukončeno. Podobně je tomu v Asii. Zvláštní zmocněnci OSN pro Barmu, Kambodžu, a Východní Timor mají před sebou ještě dlouhou cestu k dosažení rozhodujících výsledků v oblasti lidských práv, svobodě a demokracii v těchto třech zemích.

Tyto příklady ukazují, že vyřešení konfliktu pouze aktivitami OSN bez závazků a politické vůle příslušných autorit nebo vlád neukončí tibetskou tragédii. V některých případech může zapojení OSN přinést více problémů pro trpící než pomoci. Existuje několik příkladů v různých zemích, které by bylo dobré analyzovat a prozkoumat, jak důsledky aktivit OSN ovlivnily životy lidí, jichž se problém týkal. Nejdůležitější mírové dohody posledních let pokoušející se vyřešit například apartheid, nebo situaci v Palestině a Bosně, byly iniciovány a uzavřeny vně mechanismu OSN. Byly dosaženy rezolucemi příslušných vlád. Nedávné vyřešení konfliktu v Severním Irsku mírovou dohodou je jedním z podobných příkladů. Úsilí skupiny západních zemí o dosažení míru v Kosovu je dalším příkladem.

Druhý požadavek účastníků hladovky je určen Valnému shromáždění OSN. Požaduje obnovení jednání o tibetské otázce na základě dosavadních usnesení. Tento požadavek je legitimní, ale nemůže být splněn jenom nekončící hladovkou. Za prvé, podle dostupných informací TYC neoslovil všech 185 členů Valného shromáždění OSN, ani je neinformoval o požadavku účastníků hladovky. Za druhé, zdá se, že neexistuje celosvětově úspěšný postup pro lobování ve všech vládách, jenž by dal vzniknout diskusi při příštím zasedání Valného shromáždění letos v září v New Yorku. V současných podmínkách může mnoho členských států považovat požadavky účastníků hladovky za přímou výhružku snažící se donutit je k činu v souvislosti s Tibetem za pomocí „násilí“. Pokud ambasády členských států v novém Dillí neobdržely žádné přímé vyjádření od účastníků hladovky, nemusí ani žádat své nadřízené o instrukce. Valné shromáždění OSN samo o sobě nemůže znovu zahájit diskusi o Tibetu pokud nějaká země (nejlépe mocná, jako například USA), nebo skupina zemí jako EU, oficiálně nenavrhnou projednání tibetské otázky na Valném shromáždění. Pokud se tak stane, může vzniknout smysluplná debata o situaci v Tibetu. Před námi stojí otázka, jak daleko může diskuse o Tibetu pokračovat, než bude ukončena. Jedna diskuse o Tibetu na určitém zasedání Valného shromáždění OSN, jak všichni víme, neskončí dostatečnou zárukou pro tibetský lid. Po rozhovorech musí následovat přijetí rezolucí o Tibetu Valným shromážděním a Radou bezpečnosti tak, aby rezoluce měly dostatečný vliv na Peking. Tohoto cíle nedosáhneme obětováním cenných tibetských životů.

Během posledních několika týdnů, s ohledem na životy šesti Tibeťanů, tibetská exilová vláda oficiálně vyzvala mnoho vlád v Evropě a v latinské Americe, aby zvážily umístění tibetské otázky na program 53. zasedání Valného shromáždění OSN. Doposud nebyl obdržen žádný konkrétní příslib, ačkoliv norská vláda účastníkům hladovky sdělila, že Oslo bude „pokračovat v podpoře projednáváni tibetské otázky na multilaterálním jednání“. Švédský ministr zahraničí reagoval 22. dubna 1998 následovně: „i přes rozsáhlé porušování lidských práv v Tibetu tato situace neohrožuje světový mír a bezpečnost tak, aby vyžadovala pozornost bezpečnostního výboru OSN. Tibetská otázka by měla být řešena v jiných, více adekvátních souvislostech.“

Evropská Unie vydala 24. dubna prohlášení vyzývající účastníky hladovky k jejímu ukončení. Prohlášení vydané Anglií, která v současnosti vykonává nejvyšší prezidentskou funkci v EU, oznamuje, že patnáct členských států se „hluboce obává o zdraví tibetských demonstrantů, kteří se účastní hladovky v Dillí od 10. března 1998. Podařilo se jim vzbudit pozornost svými požadavky a velké znepokojení situací v Tibetu.“ Ve svém prohlášení však EU jasně uvedla, že by dala přednost přímému dialogu o tibetské otázce s Pekingem před použitím fóra OSN. Toto jasně vyplývá z části prohlášení uvádějící, že EU využije každé příležitosti, aby dala najevo „vážné obavy“ o porušování lidských práv v Tibetu. Dále prohlášení informuje o vyslání oficiální mise do Tibetu v květnu tohoto roku, „aby byla zhodnocena současná situace.“

Dopis polského ministra zahraničí Bronislava Geremka z 25. dubna byl doposud nejsilnější odpovědí od vlády na požadavky účastníků hladovky. To je poprvé, co vláda navrhla, aby tibetská otázka byla dána k projednání na zasedání OSN, ačkoliv Polsko neučinilo úplný závazek v tomto smyslu. Nejdůležitější část Geremkova prohlášení vyzývá účastníky hladovky k ukončení jejich činu slovy: „vaše životy jsou příliš vzácné pro Tibet a pro celé lidstvo, než aby se mohly vystavovat riziku. Jsem si jistý, že budou brzy potřebné ve vaší zemi a pro váš lid.“

Třetí požadavek, týkající se jmenování speciálního zmocněnce komise OSN pro lidská práva k prošetření situace v oblasti porušování lidských práv, byl již navrhnut dříve. Splnění tohoto požadavku je nereálné v letošním roce, protože členové této komise OSN tradičně podporující rezoluce proti Číně se během posledních šesti let rozhodli nekonfrontovat Peking „neustálými“ rezolucemi. EU, Kanada a Austrálie letos dokonce ani nevyjádřily znepokojení nad porušováním lidských práv v Tibetu v oficiálním prohlášení týkajícím se řešení situací v jednotlivých zemích. I kdyby komise vydala rezoluci proti Číně, včlenění účinného paragrafu obsahujícího jmenování speciálního zmocněnce pro Tibet by bylo obtížné, pokud nepůsobí dostatečná loby, která by přesvědčila sponzory.

Jednání v tomto orgánu OSN ukazují rozšiřující se souhlas většiny s tím, že nejlepší řešení pro situaci týkající se lidských práv je zajištění pomocí „tichých“ diplomatických jednání a spoluprací s mezinárodními mechanismy v oblasti lidských práv. Například Čína se otevřeně zasazuje o neprojednávání situace ve své zemi před komisí. Cílem je nedosažení „žádné rezoluce“. Pro dosažení svého cíle hlasuje Peking se zeměmi jako Irák, Írán, Súdán, Barma, Indonésie, Kuba a Nigérie za vyhnutí se rezolucím týkajících se těchto zemí. Peking se také staví za nezveřejňování záznamů o porušování lidských práv v „rozvojových“ zemích. Zrušení rezoluce Spojených Států týkající se Kuby během letošního zasedání je jasným příkladem jak významná skupina zemí může vytvořit to, co Wei Ťing-šen nazývá „aliance proti lidským právům“. Za této situace je jen malá naděje na schválení silně formulované rezoluce proti Číně, požadující jmenování zvláštního zmocněnce pro Tibet během příštího zasedání komise OSN pro lidská práva v roce 1999.

Nehledě na to, několik vyšetřovatelů OSN v oblasti lidských práv během mnoha uplynulých let prošetřovalo a stále pokračuje v šetření o situaci v Tibetu. Dva z nich, zvláštní zpravodaj OSN pro náboženskou nesnášenlivost a pracovní skupina OSN pro rozhodování o uvalení trestní vazby zadržení, oficiálně navštívili Tibet. Ostatní, jako zvláštní zpravodaj pro týrání a vykonávání rozsudků a pracovní skupina OSN pro vynucené a nedobrovolné mizení vyzývají Čínu, aby jim povolila provádět vyšetřování v jednotlivých oblastech podle jejich poslání.

Nebývalý mezinárodní ohlas, jenž hladovka vyvolala, ukazuje, že zvláštní kampaň zahájená Tibeťany může ve světě znovu podpořit zájem a obavy o situaci tibetského lidu. Ohlas také ukazuje, že tibetský případ má ohromnou podporu lidí ve světě. Ale přesvědčení vlád zůstává stále obrovským problémem. Kampaň vyvolaná v souvislosti s touto hladovkou nás o tom přesvědčila.

To, co je uvedeno v tomto článku, jsou mé osobní názory založené na zkušenosti s postupy, mechanismy a politikou OSN během posledních devíti let. Tyto názory jsou určeny k informování Tibeťanů a všech kteří nás podporují o důležitosti spojit naše záměry se strategií o důležitosti spolupráce a potřebě znát vytýčený cíl. Moje názory by neměly být vykládány v žádném případě jako působící proti vznešeným činům šesti Tibeťanů s podporou Tibetského sdružení mládeže TYC. Když zaměřujeme kampaň na OSN, měli bychom si uvědomit, že OSN je bez 185 členských států jen prázdným sálem. Před zahájením kampaně je nejprve třeba prostudovat možnosti postupů a metod této mezinárodní organizace, zdali jsou schopny pohnout situací v Tibetu. Musíme lobovat, abychom zajistili podporu většiny členských zemí pro uskutečnění dalšího činu na podporu Tibetu. Ti, kteří řídí kampaň, by si měli být vědomi těchto skutečností.

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, March - April, 1998