Literatura

Svět tibetského buddhismu snese mezinárodní měřítka

Po téměř čtyřiceti letech tu existuje možnost sáhnout po původní fotografické publikaci, která se pokouší zprostředkovat historii i současnost rozlehlé nábožensko- sociálně-kulturní oblasti formované vývojem jedné z hlavních odnoží Buddhova učení, kterou dnes označujeme jako tibetský buddhismus. Průkopníky v této oblasti se na sklonku padesátých let stali režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš, kteří ze svého tibetského putování připravili celovečerní dokument a několik publikací. Formátem, tiskem a především koncepcí se ambiciózní kniha Svět tibetského buddhismu, na jejímž počátku byly fotografie Pavla Breiera, Josefa Ptáčka a Zdeňka Thomy, snaží o nové pohledy na objekty a děje notoricky známé z jiných prací. Mezi zahraničními, i v českých mutacích vydávanými tituly s možná zajímavějšími jednotlivými fotografiemi obstojí domácí dílo právě proto, že má jasně vymezené téma a přehledně shromážděné základní informace.

Textová část je stručná, maximálně hutná, obsahuje i předmluvu 14. dalajlamy, ukázky z tibetské duchovní literatury, mapky, bibliografii a rejstřík. Fotografové požádali indologa Dušana Zbavitele, tibetologa Josefa Kolmaše a mongolistku Ivanu Grollovou, aby nasbíraný obrazový materiál zařadili do historického kontextu, jímž tu je vznik buddhismu, jeho proniknutí do Tibetu, kde se dále rozvíjel, jeho následné šíření do okolních zemí a rovněž jeho současný stav. Při šíři záběru se autoři textů nevyhnuli určité disproporčnosti příslušných kapitol. Zatímco Josef Kolmaš se velmi podrobně věnuje historickému přehledu jednotlivých buddhistických škol v Tibetu doplněnému pečlivým výčtem jejich nejvýznamnějších představitelů a klášterů, o osudu náboženství a jeho vyznavačů po anektování tibetského území Čínou v roce 1951 se zmiňuje jen okrajově a nepřímo. Naproti tomu Ivana Grollová přináší ve svém příspěvku vedle historického přehledu také konkrétní informace o sankcích, jimž byl od dvacátých let vystaven buddhismus mongolský a sovětský.

V obrazové části bude ovšem čtenář marně hledat v textu připomínané historické tibetské provincie - severovýchodní Amdo a východní Kham s jejich kláštery a životem nomádských pastevců. Stejně tak chybí byť jen jeden ilustrační záběr některého ze svatostánků tibetského buddhismu postavených na území Číny, taktéž v textu zmiňovaných.

Připomínky tedy můžeme vznést jak k fotografické, tak textové části a jejich vzájemnému vyladění, nicméně texty jsou „motorem knihy“ a klíčem k výpovědní hodnotě fotografií, jakkoli právě ony byly prvotním impulsem ke vzniku publikace. Nejde jen o to, že některé informace jsou v recenzované knize v češtině vůbec poprvé k dispozici (jednak o Ladaku - „nejzápadnější z asijských zemí, kde našel tibetský buddhismus trvalý domov“, jednak o Burjatsku a Kalmycku). Ze skladby vybraných fotografií je totiž až příliš cítit soupeření mezi přístupem ryze estetickým a hlediskem dokumentačně popisným.

Tato recenze byla převzata z MF Dnes 16. 11. 1996.