Hudba, film, divadlo

Tibetská pohádka versus oratorium

Dostala jsem za úkol, abych místo prosté recenze na nově uváděný Scorseseho snímek Kundun napsala článek, který by ho srovnával s Annaudovým filmem Sedm let v Tibetu.

Takže:Oba snímky spojuje několik zdánlivě výrazných prvků - vznikaly téměř současně, odehrávají se v Tibetu během první poloviny tohoto století a v obou hraje významnou roli životní osud čtrnáctého dalajlamy. Abych byla spravedlivá tak musím ještě přiznat, že v obou filmech je díky faktograficky stejnému podkladu scénáře několik totožných motivů (třeba to, že si dospívající tibetský vůdce oblíbil biograf a rád pozoroval dění v Lhase dalekohledem). S historickými fakty souvisí také to, že v obou filmech se najde několik podobných obrazů či sekvencí, zachycujících především exotické náboženské rituály. To byly podobnosti - a nyní rozdíly. Již při vyslovení jmen režisérů obou snímků vycítí pozornější divák to, co jimi zpracované téma Tibet a dalajlama jen potvrzuje. Jeana-Jacquese Annauda známe jako tvůrce filmového výkladu darwinistické vývojové teorie Boj o oheň, působivé ale mírně populistické filmové adaptace Ecova románu Jméno růže, či zerotizované vizuální podoby Durasové Milence. V žádném případě nechci zpochybňovat Annaudovy profesionální kvality, jeho filmy jsou úspěšné, vizuálně vytříbené, ale také poněkud ploché, obzvláště ve srovnání s tématy a předlohami, která si Annaud vybírá. Scorseseho věhlas je větší jen o to, oč jsou jeho filmy originálnější. Jeho filmové vidění také není zrovna puritánské, ale efektnost fantastických obrazů je vždy podřízena režijní koncepci, jejímž cílem není pouze ohromit nebo pobavit, ale také cosi říci (pozor, to neznamená moralizovat). Martin Scorsese si libuje v mezních situacích, fascinuje ho svět násilí a lesk showbusinessu - tedy z kloubů vymknutá prostředí, ženoucí se jaksi samospádem do záhuby. A přestože se zdá, že budhistický svět tibetských klášterů je něčím zcela odlišným, při bližším prozkoumání můžeme zjistit, že toto exotické prostředí je zase jen dalším extrémem, který si ve své výjimečnosti říkal o nápor socialistické invaze zastřené rouškou modernizace zaostalé horské země. Rozdíl mezi oběma tibetskými filmy je váhový (jinak řečeno propastný). Annaudovo snažení by se dalo zařadit do slušně zvládnutého průměru, zatímco Scoseseho vizuální bomba si minimálně činí nároky na vstup do kategorie nejvyšší.

Jean Jacques Annaud natočil pěkně vybarvenou, po profesní stránce nijak výjimečnou pohádku s krásným, mírně rozervaným princem, který během sedmiletého pobytu v Tibetu zmoudří. Konec konců, v tak duchovní zemi by se něco podobného nepodařilo jen úplnému balvanu a takoví se hlavními hrdiny amerických snímků nestávají. Dík didaktickému poslání i podání tohoto díla se divák dozví, že Tibet je střecha světa a leží v nadmořské výšce XY metrů nebo je svědkem velice (ale opravdu velice) názorného zakreslování míst, v nichž se bude následující děj odehrávat, do map. Prostě pokud chcete podniknout poznávací zájezd do Tibetu za cca sto korun českých, běžte na Sedm let v Tibetu. Vaše cestovatelské ego jistě uspokojí též švarná postava vám přiděleného horského vůdce, kterým není nikdo menší než vítěz olympijských her v lyžování Heinrich Harrer - tohoto mladého muže s nordickými rysy hraje Brad Pitt (což myslím netřeba dále komentovat).

Kundun se k divákům vydal cestou přímější, méně návodnou a tudíž riskantnější. Martin Scorsese natočil vizuální oratorium o faktickém zániku poslední pohádkové říše duchovna. Postava dalajlamy jako čtrnáctá reinkarnace Buddhy je pro něj metaforou exotického náboženského státu, který v zajetí tradičních duchovních hodnot zapomněl na fakt, že za odvěkými hranicemi se rozléhá skandování lidově-demokratických hesel, v jejichž slovníku se nenásilí nenalézá. Kundun je postavou, jež přišla o svou suverenitu hned dvakrát. Jednou jako malý chlapec, jehož „objevení“ znamenalo zcela zásadní změnu osobního života, a podruhé již jako uvědomělý duchovní ale i politický vůdce národa, který se musel smířit s dočasnou porážkou přesvědčení, jehož je zosobněním.

Kundun je fascinující podívaná, kde je jen málo co doslovně řečeno. Obrazy, scény a sekvence přelévající se podle pravidel scorseseovského krasohledu vytváří intuitivní spoje, jejichž převedení do světa písmen, slov a vět by bylo kinematografickou svatokrádeží. Dodejme tedy pouze to, že režisér se vzdal berliček zprostředkujícího euro-amerického příběhu a soustředil se na podstatu... jíž je zánik tisícileté říše budhismu v Himalájích.

Článek je převzat z časopisu „14“, 1. - 15. červenec 1998