Články

Tajná válka v Šangri-la

Tibetský filmař Tändzin Sönam, autor filmu Stínová hra, CIA v Tibetu (Shadow Circus: CIA in Tibet), odhaluje, jak CIA kdysi pomáhala jeho národu v boji proti utiskovatelům.

Jednoho rána na jaře 1974 v indickém Dárdžilingu vyšel patnáctiletý tibetský uprchlík Tändzin Sönam na školní dvůr a začal si pročítat noviny připíchnuté na nástěnce. „Byl tam titulek, který hlásal cosi jako: tibetští bandité zuří - vůdce bojovníků uvězněn“, vzpomíná. „Četl jsem dál a najednou jsem si uvědomil, že ten vůdce je můj otec. Vrátil jsem se do třídy, ale spolužákům jsem nic neřekl. Později si pro mě přišla do školy matka a řekla mi, co se stalo, alespoň co se sama dozvěděla.“

Až do té chvíle Tändzin Sönam věřil, že otec, který uprchl po čínské invazi do Tibetu v roce 1950, žije v Novém Dillí a pracuje pro dalajlamovu exilovou vládu. Otec byl však zatčen v Nepálu, kde do té doby koordinoval válku proti Číňanům, která byla iniciována americkou CIA. Jednalo se o jednu z nejméně známých, ale nejpodivnějších operací studené války pod krycím názvem ST Circus.

Nyní, o čtyřiadvacet let později, Tändzin Sönam a jeho žena Ritu Sarin natočili pro televizní stanici BBC pozoruhodný dokument, který odhaluje činnost CIA v Tibetu a ukazuje, jak zoufalým způsobem Tibeťané bojovali proti Číňanům. Vysloužilí agenti CIA a tibetští veteráni podávají poprvé v historii svědectví o tajné válce, kterou vedl Washington z odlehlého buddhistického království v Himálaji.

Ukázalo se, že Tändzinův otec Lhamo Cchering byl mnohem víc, než pouhým vůdcem banditů. Téměř dvacet let pracoval jako důvěrná spojka mezi tibetskými odbojovými silami a CIA a když nakonec tajná služba tibetské bojovníky opustila, byl v Nepálu zatčen a osm let strávil ve vězení. Nyní mu je téměř osmdesát a žije v Indii. Jako mladík na počátku čtyřicátých let promoval na univerzitě v čínském Nankingu. „Členové mojí rodiny byli zemědělci z Nag-Cangu ve východním Tibetu, který byl v té době pod správou čínských úřadů“, říká Tändzin Sönam. „Prarodiče si mysleli, že bude dobré, když se jeden z jejich synů naučí čínsky a blíže se seznámí s fungováním čínské společnosti.“

Lhamo Cchering se v Nankingu stal tajemníkem a důvěrníkem staršího bratra současného dalajlamy, Gjallo Dönduba. Když se čínské komunistické oddíly začaly v roce 1949 připravovat na invazi, oba uprchli z Nankingu do Šanghaje a lodí odpluli do Indie. Po krátkém návratu do Tibetu se Lhamo Cchering opět usadil v Kalimpongu poblíž Dárdžilingu.

Teprve až v roce 1958, kdy se oženil se služebnou dalšího člena dalajlamovy rodiny, mu Gjallo Döndub začal plně důvěřovat. Prozradil mu, že spolupracuje se CIA, která na odlehlém tichomořském ostrově Saipan začala tajně cvičit bojovníky tibetského odbojového hnutí.

„Otec byl poslán do výcvikového tábora ve Virginii,“ vypráví Tändzin Sönam, „a později do Camp Hale ve Skalistých horách v Coloradu. Vše bylo neuvěřitelně utajené, dokonce i ve Spojených státech o tom vědělo jen pár lidí. Většina Tibeťanů se učila, jak provádět sabotáže, pokládat miny, zacházet se zbraněmi, odpalovat nálože a podobné věci, ale otec měl vyšší vzdělání, hovořil anglicky a čínsky a CIA se proto rozhodla učinit z něj koordinátora. Byl vyškolen v umění špionáže a dokonce se cvičil i v zakládání mrtvých schránek v knihovně amerického Kongresu.“

Lhamo Cchering se vrátil do Dárdžilingu, kde začal ST Circus přímo organizovat, vybíral tibetské uprchlíky, kteří měli být vycvičeni, a koordinoval přísun informací z Tibetu. Jednou měsíčně létal dopravním letounem do Kalkaty. „Tam s novinami v podpaží čekával v Parkové ulici, dokud nepřijel otlučený automobil,“ říká Tändzin Sönam. „Na zadním sedadle vždy seděl Američan, obyčejně John, víc o něm otec nikdy nevěděl, který mu předal objemný svazek rupií. Otec mu dal veškeré informace, které nashromáždil, a poté upřesňovali dodávky zbraní a další věci.“

Tibeťané vycvičení CIA se v Tibetu pokoušeli navázat spojení s místním hnutím odporu Čhuži gangdug, neboli Čtyři řeky, šest pohoří, které kontrolovalo část jižního Tibetu. Když se na konci padesátých let začala čínská nadvláda upevňovat, docházelo mezi tibetskými povstalci a Mao Ce-tungovou „čínskou lidovou osvobozeneckou armádou“ ke stále urputnějším bojům.

Ve Skalistých horách bylo vycvičeno téměř 300 Tibeťanů, z nichž mnozí seskočili na padácích při špionážních přeletech amerických letounů přes území Tibetu. Mnoho jich zahynulo a podle jediného žijícího účastníka první mise, Böpa Legšäho, se operace podobala „házení masa do tygří tlamy“. „Byli jsme odhodláni zemřít,“ říká. „Dostali jsme kapsle s kyanidem, aby nás Číňané nechytili živé.“

V březnu 1959 dalajlama převlečený za svého tělesného strážce uprchl ze Lhasy a v doprovodu vysoce postavených hodnostářů zamířil k indické hranici. Právě tehdy přišlo spojení s Američany skutečně vhod, ačkoli útěk se velmi lišil od zromantizované verze, kterou můžeme vidět v nedávné záplavě hollywoodských filmů o Tibetu.

Athar, člen odbojové skupiny vycvičené ve Spojených státech, vyslal ručně vyrobenou vysílačkou morseovkou do Washingtonu zprávu, ve které požádal, aby Indie dalajlamovi udělila politický azyl. Zprávu přijal v sobotu pozdě večer vysoce postavený důstojník CIA John Greaney a bez prodlení se spojil se svým nadřízeným. O čtyři hodiny později vyslal příslušník CIA v Novém Dillí zpět do Washingtonu telegram, ve kterém stálo, že indický premiér Džaváharlál Néhrú zaručil dalajlamovi a jeho doprovodu politický azyl.

V šedesátých letech změnila akce ST Circus svou strategii. Namísto tréninku vybraných Tibeťanů ve Spojených státech se CIA rozhodla založit větší operační základnu v Mustangu, hornatém výběžku Nepálu, který zasahuje do jižního Tibetu. Skupiny Tibeťanů byly vyzbrojeny minomety, karabinami a 55mm puškami a jejich úkolem bylo zakládat odbojové jednotky a provádět nájezdy na tibetské území. Nedávno odtajněné špionážní dokumenty ukazují, že CIA do této operace ročně vkládala více než 1,7 miliónu dolarů.

Lhamo Cchering měl před sebou obtížný úkol. Zpráva o nové základně se rozšířila mezi sto tisíci tibetských uprchlíků v Indii a Nepálu a ti se s touhou bojovat za svobodu své vlasti začali po stovkách přesouvat do Mustangu. V té době však prezident Eisenhower vydal zákaz všech špionážních letů, důvodem zákazu bylo sestřelení špionážního letounu U2 v květnu 1960 nad Sovětským svazem, a to znamenalo, že tibetským povstalcům nebylo možné shodit zásoby.

„Ocitli se v hrozné situaci,“ říká Tändzin Sönam. „V horách byly najednou dva tisíce lidí, kteří neměli co jíst. Dokonce si vařili a pojídali kožené boty. Někteří zahynuli. Otec a ostatní vůdcové nemohli dělat nic, dokud Američané později onoho roku neshodili první zásilku zbraní a zásob.“

V průběhu šedesátých let byli partyzáni v Mustangu zorganizováni po vzoru pravidelné armády a začali podnikat opakované nájezdy do Tibetu. Nejúspěšnější nájezd na silnici spojující Sin-ťiang se Lhasou v roce 1961 vyústil v uloupení nákladu významných dokumentů.

Čínský vojenský konvoj přepadlo čtyřicet ozbrojených jezdců na koních. „Náklaďák se zastavil,“ vzpomíná jeden z útočníků Ačhö. „Řidič byl zasažen do oka a jeho mozek se za ním rozstříkl po kabině. Náklaďák se zastavil, ale motor pořád běžel. Všichni jsme na něj začali pálit. Ve voze byla žena, vysoce postavená armádní důstojnice, která vezla modrý pytel plný různých papírů. Náš vůdce je všechny pečlivě uschoval.“ Dokumenty poprvé prokázaly skutečný rozsah hladomoru a nepokojů v Číně a v Tibetu, které způsobil velký skok předsedy Mao Ce-tunga, a důvody roztržky mezi Čínou a Sovětským svazem. Důstojník CIA Ken Knaus popisuje obsah modrého pytle jako „jeden z největších špionážních úlovků v historii celé organizace.“ Výsledky činnosti bojovníků za svobodu v Mustangu však byly omezené. Partyzáni byli Spojeným státům prospěšní zejména proto, že působili obtíže Číňanům a byli schopni získávat informace o zemi, která byla okolnímu světu uzavřena. Nikdy se jim však nepodařilo založit v Tibetu pravidelnou odbojovou armádu, protože neměli dostatečně silné zabezpečení.

V průběhu kulturní revoluce došlo k ničení starých tibetských klášterů, mnozí mniši a mnišky byli zabiti nebo uvězněni a zemi pustošil hlad. Operační základna v Mustangu tehdy zabředla do vnitřních rozmíšek mezi generací bojovníků vycvičených CIA a tibetskými vůdci, kteří se zasloužili o vznik původního hnutí odporu. Posledním hřebíčkem do rakve tibetského osvobozeneckého hnutí bylo opětovné navázání diplomatických vztahů mezi USA a Čínou, které v letech 1971-72 inicioval prezident Nixon. Zatímco čínsko-americké vztahy se zlepšovaly, Tibeťané byli ponecháni, aby se postarali sami o sebe. Po poslední mohutné finanční dotaci se CIA přestala ve věci Mustangu zcela angažovat.

Základna však operovala až do roku 1974, kdy se nepálská vláda pod tlakem z Číny rozhodla, že její další činnosti zamezí. Když se vůdcové v Mustangu odmítli vzdát, vložil se do celé situace dalajlama, který se snažil zabránit krveprolití. Zaslal bojovníkům zprávu na magnetofonové pásce, která byla ve všech táborech přehrána a ve které bojovníky žádal, aby složili zbraně.

Její účinek byl hrozivý. Povstalci cítili, že nemají jinou volbu, než svého politického a duchovního vůdce poslechnout a kapitulovat. Mnozí však dali přednost sebevraždě. Několik vojáků se vrhlo do řeky a utonulo. Vyšší důstojník Pančhen, vycvičený CIA, odevzdal svou výzbroj a vzápětí si nožem prořízl hrdlo. Velitel Mustangu Wangdü se pokusil uprchnout do Indie, avšak na průsmyku Tinker byl ze zálohy přepaden a zastřelen jednotkou nepálské armády.

Tändzin Sönam poukazuje na to, že „tito muži bojovali s Číňany od poloviny padesátých let, vyrostli s nožem a s puškou v ruce a najednou měli složit zbraně... to pro ně znamenalo naprostý konec.“ Tändzinův otec byl zatčen v Pókhaře a převezen do centrálního vězení v Káthmándú, kde byl obviněn z řízení povstalecké armády a pašování zbraní. Ačkoli jistou dobu hrozilo, že mu bude udělen trest smrti, nakonec byl spolu s šesti dalšími tibetskými odbojáři odsouzen k doživotnímu žaláři. Po amnestii vyhlášené nepálským králem byl v roce 1981 propuštěn.

Tändzin Sönam považuje hnutí odporu za „zapomenutou kapitolu nedávné historie Tibetu, která se neshoduje s představou milých, šťastných, usměvavých a mírumilovných lidí cinkajících zvonečky v tajemné Šangri-la. Nebyli jsme jako beránci, kteří by Číňanům se svěšenýma rukama dovolili, aby zabrali naši zemi.“ Zkoumání úlohy, jakou v Tibetu sehrála CIA, Tändzinovi umožnilo, aby svého otce spatřil v novém světle. „Bylo to pro mě velké odhalení. Cítím, že teď mám k němu daleko blíž, protože vím, co dělal v průběhu mého dětství. Film svým způsobem vyjadřuje mou lásku k němu... Domnívám se, že vzhledem k jeho původu je úžasné, co udělal a jak neochvějně a oddaně bojoval za svobodu Tibetu. Nejen on, ale i celá generace našeho národa.“

The Daily Telegraph 14. března 1998