Články

Revize kořenů

,,Jedním z mých dětských snů bylo studovat zemi, odkud jsem vzešel, to jest Tibet,“ říká Künčhog Condü, když hovoří o svém výzkumu tibetského zemědělství v letech 1993 a 1994.

Pan Condü je bývalý učitel zeměpisu v Tibetské dětské vesničce v Dharamsale a nyní svá studia uzavřel doktorátem z němčiny. V současné době pracuje jako projektant v plánovací komisi tibetské exilové vlády. V následujícím interview hovoří o poznatcích, které nashromáždil v průběhu výzkumu.

Jakým způsobem odráží čínská agrární politika snahy Pekingu integrovat Tibet do čínského hospodářství?
Odráží ji mnoha způsoby. Obecně řečeno, veškerá agrární politika v Tibetu je určována a plánována centrálně z Pekingu. Podíváme-li se na období, ve kterých od událostí v roce 1951 došlo k nejvýraznějším změnám, najdeme tři fáze agrárních změn. První fázi - období Družstva vzájemné pomoci, které fungovalo od roku 1951 do 1962 - charakterizovala strukturální a systémová reforma. Druhá fáze (1965 - 1982) započala po nástupu kulturní revoluce v Číně a kolektivizací urychlila celý proces takzvané ,,postupné“ agrární reformy. V tomto období prošel tradiční systém s využitím zemědělských přebytků drastickou přeměnou a byl zaveden patronátní systém a velkoplošné sklizně, které se zcela lišily od tehdejšího uspořádání. Poté došlo k dlouho očekávané reformě, jež byla všeobecně nazývána Systém reformy domácností - to byla třetí fáze (v Číně v roce 1978, v Tibetu byla zavedena v roce 1982), která naštěstí trvala pouhých sedm let. Koncem roku 1989 bylo možné pozorovat snahu o intenzifikaci hospodaření, která se projevila zavedením kvót pro dodávky státu, omezením počtu chovných zvířat a vybíráním finančních i naturálních daní v pasteveckých oblastech. Tyto trendy často přehlížely místní potřeby a výjimečné podmínky Tibetu.

Jak, podle vás, čínské reformy vylepšily agrární systém v Tibetu?
Úspěchy čínské zemědělské politiky v Tibetu byly smíšené. Prohlédneme-li si však dnešní biologickou rozmanitost a stav podmínek udržitelného rozvoje, škoda napáchaná na již tak křehkém agro-ekosystému veškerá zlepšení převažuje. Celkový stav tibetského zemědělství prochází přechodným stadiem, ve kterém si tradiční systém zemědělství stále udržuje své postavení vůči čínské politice centralizace a modernizace. Obyvatelé Tibetu nejvíce uvítali pozemkovou reformu a možnost vlastnictví hospodářského zvířectva, které započaly v roce 1961, a dekolektivizaci a znovurozdělení z roku 1982 - během této reformy byly hospodářské zvířectvo a obdělávatelná půda rovnocenně přerozděleny podle životní úrovně jednotlivých domácností a každá domácnost obdržela vlastnická práva na dlouhé časové období. Kromě toho došlo ke značnému zlepšení produkce obilí, jako zimní pšenice a zimního ječmene, na jednotlivce. Jak jsem však řekl, jsou to pouze smíšené výsledky. Výsledky politiky Systému reformy domácností nezasáhly tibetského zemědělce tolik, jako zemědělce na území Číny. Centrální plánovači do svého uvažování nezahrnují specifické podmínky Tibetu, jako jeho agro-klimatický režim, stravovací návyky a co je nejdůležitější, jeho kulturu a tradice.

Co bylo příčinou hladu v roce 1962?
Způsobily jej čtyři hlavní faktory. Za prvé a předně, hladomor vypukl v důsledku politické destabilizace, která po událostech roku 1959 uvedla do pohybu ohromnou masu rolnické populace. Za druhé, v průběhu období ,,demokratických reforem“ došlo k rozbití veškerých tradičních systémů a forem zaměstnání. Následkem toho byly tradiční obchodní spoje mezi zemědělci a kočovníky a ostatní zásobovací kanály zcela přerušeny nebo zničeny. Za třetí nádeničtí bezzemci, kvůli naprosté nezkušenosti neuměli spravovat půdu ani se postarat o hospodářské zvířectvo, které jim byly přiděleny. Nakonec, a to je možná nejdůležitější, bych chtěl zdůraznit, že nová čínská vláda ve Lhase, která reformu iniciovala, tradiční systém zemědělství rozbila a systém nový neuměla dostatečně logisticky a strukturálně podpořit. Hladomor byl tedy způsoben lidským faktorem. Prohlédnete-li si klimatické údaje a ostatní okolnosti roku 1962, zjistíte, že byly docela běžné.

Ovlivnila čínská přítomnost v Tibetu nějakým způsobem kulturu a národní identitu zemědělců?
Ano, důsledek čínské přítomnosti v Tibetu je podle všeho ještě daleko větší v okrajových oblastech Tibetské autonomní oblasti než v oblasti, kde jsem prováděl svou studii. Ze všeobecného hlediska je tento důsledek mnohem zřetelnější ve větších městech a jejich okolí než v zemědělských oblastech. I tam však postupně narůstá.

Všiml jste si nějakých podstatných rozdílů mezi 232 domácnostmi, které jste do své studie zahrnul? Jaké důvody těmto rozdílům přičítáte?
Až do roku 1980 byly rozdíly uvnitř rolnické komunity v zásadě založeny na sociálním rozvrstvení, ke kterému došlo během třídního boje v 60. letech. Současné odlišnosti však přičítám spíše ekonomickým faktorům než faktorům sociálním, ačkoli musím zdůraznit, že urputný třídní boj nadále pokračuje. Rozdíly mezi třídami však nejsou tak velké, jak by se mohlo zdát. Jedná se o nový jev, který se postupně objevuje. Jeho hlavním ukazatelem je hrubý výnos na hlavu. Na vrcholku rolnické komunity je asi 12 % domácností, jejichž hrubý výdělek ze zemědělské produkce leží při současných cenách nad úrovní průměru v Tibetské autonomní oblasti, tj. více než 1000 jüanů na osobu za rok. Většina rolnické komunity, tj. zhruba 60 %, náleží k velké skupině s průměrným příjmem mezi 500 - 1000 jüany na osobu. Mnozí z nich žijí těsně nad úrovní životního minima, kterou nazývám „hranice campy“. Zbytek spadá do kategorie chudých a strádajících, jejichž příjem je menší než 500 jüanů na osobu. Nedostatek obilí určeného ke konzumaci si vynahrazují půjčkami nebo vládními dotacemi.

Jaký je podle vás vztah rolnického Tibetu a tibetské národní identity? Jak tibetská rolnická komunita přispívá k protičínskému odporu?
Rolnický Tibet dnes tvoří velice důležitou součást tibetské identity. V zemědělských oblastech se stále uchovávají mnohé tradice a praktiky, ačkoli s velkými obtížemi. Ohledně hnutí odporu musím říct, že v minulosti byla vyzdvihována pouze masová hnutí, která ústila v násilnosti, zatímco neustálá, jemná či pasivní rezistence zůstávala buď nepovšimnuta, dokonce ani úřady, nebo byla systematicky rozdrcena. Rád bych pohovořil o první eventualitě, která je pro budoucí rozvoj zemědělství skutečně důležitá a rozhodující. Objevily se příznaky nefunkčnosti politických koncepcí. Tato hnutí odporu jsou v zásadě způsobována neschopností úřadů zlepšit ubohé životní podmínky rolníků. Hnutí většinou podnítil neuspokojivý stav zemědělství a proto je nazývám rolnická hnutí. Nepokoje v Ňemo (1968-69, 1993), Biru (1968), Sog-dzongu (1997) atd. byly primárně způsobeny neúspěchem agrární politiky státu. V rolnických oblastech neustále dochází k odporu proti intenzifikaci monokulturního pěstování, ilegálnímu výběru daní, kvótám zvířectva určeného na porážku, zásobovací politice státu, neúspěchu cenové reformy apod. Pro zemědělce jsou tyto otázky nedělitelnou součástí potravinového zabezpečení a udržitelného života na venkově.

V Tibetu tedy v současné době existuje síť dodavatelů obilí určeného ke konzumaci?
Ano, existuje. Hlavní část subvencí centrální vlády pohlcuje dovoz potravin. Do Tibetu je z potravin importována převážně pšenice a rýže. Otázka zní: Potřebuje skutečně Tibet tyto dodávky? Můj terénní průzkum ukazuje, že 80 % tibetské populace se živí campou, praženým ječmenem, a neexistuje jediná zásobovací stanice či obchod, kde by se tato potravina rozdělovala či prodávala. Znamená to, že tyto dodávky směřují všude, jen ne do rolnického Tibetu.

Do jaké míry podle vašeho názoru čínská agrární politika v Tibetu motivuje čínskou populaci k masovému přesunu do země? Vidíte mezi oběma fenomény nějakou spojitost?
Vezmete-li v úvahu megaprojekty jako „3357“ nebo ,,Jedna řeka, dva proudy“, téměř veškeré irigační projekty byly předány čínským kontraktorům a přilákaly tak velké množství zručných a levných pracovních sil z čínských provincií podél tibetské hranice. Mnohé z těchto pracovních sil, ačkoli jsou v podstatě periodické, v zemi zůstávají a fungují jako nebezpeční soupeři na místním trhu práce. Ohledně otázky přesunu obyvatelstva - v oblasti zahrnuté do mé studie jsem nenarazil na jediného čínského osadníka nebo čínskou osadu, kteří by vlastnili půdu a hospodářské zvířectvo. V okrajových částech Lhasy však existuje množství pěstitelů zeleniny, kteří pracují na půdě pronajaté od zemědělců nebo na půdě patřící armádě.

Domníváte se, že Tibet by v budoucnosti mohl být soběstačný? Pokud ano, jaké změny je zapotřebí učinit v současné agrární politice?
Ano, Tibet rozhodně může být soběstačný a má potenciál, kterým může vyjít vstříc budoucím požadavkům na soběstačnost obilné produkce. Toho však lze dosáhnout pouze tehdy, využijeme-li současnou obdělávatelnou půdu a pastviny moudrým způsobem a budeme-li se držet správného systému obdělávání a pastvy. Takovýto trend je zcela rozhodující, protože se úzce pojí s celkovým rozvojem tibetského zemědělství a zároveň je klíčem ke stabilitě a rozvoji tibetské agrární ekonomiky. Agrární politika by se měla zaměřit na dvě zásadní oblasti - potravinové zabezpečení plus udržitelný rozvoj a na tvorbu zemědělského kapitálu. Ke zlepšení v první oblasti by mělo dojít okamžitě, harmonogram obdělávání půdy by měl být sestavován s pomocí místních rolníků majících potřebné know-how a následně uskutečňován vhodnými metodami, zlepšení ve druhé oblasti mohou být naplánována a dosažena dlouhodobým trvalým úsilím ve spolupráci s dalšími hospodářskými odvětvími.

Základní podmínkou je, že dojde k zprůhlednění půdního občanského řádu a rolníci musí být ubezpečeni o svých vlastnických právech. Zadruhé, organizace zemědělského sektoru musí být postupně decentralizována a ne centralizována, jak se to děje v současnosti. Zatřetí, musí dojít k drastickým změnám v harmonogramu obdělávání půdy a v cenové reformě. Rozhodování o obdělávání půdy musí být v souladu s místními potřebami a půdními podmínkami. Například intenzifikační metody by měly být povoleny pouze v nízko položených oblastech s prvotřídní půdou a trvale zabezpečeným zavlažováním. Zbylé oblasti se musí rozvíjet v duchu celkového systematického přístupu.

Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, January - February 1999