Český tisk

Za devatero horami je Tibet

Své tajemství a nedostupnost ztratil Tibet v polovině tohoto století. S 50. léty vtrhla do Tibetu vojska čínské lidové osvobozenecké armády a předznamenala konec samostatného rozhodování Tibeťanů o vlastní zemi. Osudovou ránu dovršilo potlačení povstání v roce 1959. Jedním z důsledků byl odchod 14. dalajlamy do indického exilu.

Bilance úspěchů invaze, nejrůznějších celostátních kampaní, pracovních a ideologických programů a kulturní revoluce je dostatečně známá: 80 000 mrtvých během vojenského vpádu a v důsledku zásahu proti povstání v roce 1959. Přes milion Tibeťanů zemřelo ve věznicích, v pracovních táborech či v důsledku hladomoru. Neustávající exodus Tibeťanů do exilu dosahuje již 120 000 uprchlíků. Z více než 6259 klášterů, chrámů a svatyní, v nichž žilo téměř 600 000 mnichů a mnišek, zůstalo pouhých třináct. Osazenstvo bylo rozehnáno, cenná umělecká díla vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc oklestila základní práva Tibeťanů na svobodu vyjadřování, užívání mateřského jazyka, pohybu, náboženství atd., státní populační politika vystavila tibetské ženy nuceným potratům a sterilizacím. Svévolné zatýkání, represe, mučení, zastrašování, věznění se staly součástí každodenní reality.

První stadium okupace mělo převážně vojenský, strategický a represivní charakter. Tibet byl přeměněn v gigantickou vojenskou základnu a čínskou přítomnost v zemi ztělesňovali zejména vojáci a administrativní kádry státní správy. Pohyb obyvatelstva byl přísně střežen a regulován a do Tibetu se nedostal nikdo bez náležitého povolení.

Od 80. let, po smrti Mao Ce-tunga (1978), došlo i v Tibetu k některým náznakům uvolnění poměrů, ale zároveň se posunulo těžiště exploatace. Vojenskou okupaci země nahradila okupace ekonomická, jejíž důsledky mohou být pro Tibeťany ještě zhoubnější. Nejkritičtější hrozbu, jíž jsou Tibeťané a jejich jedinečná starobylá kultura vystaveni, představuje státem organizovaný a podporovaný masový příliv čínského (chanského) civilního obyvatelstva do Tibetu, jenž vede k postupné asimilaci tibetského etnika. Počet 6 milionů Tibeťanů je v současné době v Tibetu již převýšen počtem 7,5 milionů Číňanů.

První známky, že se Čína chystá začít s politikou osídlování Tibetské náhorní planiny čínským (chanským) etnikem, se objevily v roce 1952 v Direktivách pro práci v Tibetu, které vydal Mao Ce-tung. Prohlásil: Tibet zabírá rozsáhlou plochu, ale je řídce osídlen. Jeho populace by měla být zvýšena ze současných 2-3 milionů na 5-6 milionů, později na více než 10 milionů.

Obrovskou a povětšině skrytou vlnu Číňanů v 60. a 70. letech tvořili vězni, odesláni z Číny do gulagů v Chaj-nanské, Chaj-pejské a Chaj-siské tibetské autonomní prefektuře v provincii Čching-chaj. Do těchto prefektur byl tehdy přesunut více než jeden milion vězňů.

Od 80., ale zejména od 90. let nabývá osídlování Tibetu čínskými civilisty masového měřítka. Aby podpořila usazování etnických Číňanů v Tibetu, nabízí čínská vláda osadníkům celou řadu výhod - vysoké výdělky, daňové zvýhodnění, nevratné půjčky, byty, zaměstnání apod. Státní náklady na udržení a zabezpečení jednoho Číňana v Tibetu jsou přitom stejné jako náklady na čtyři obyvatele Číny.

Na přísně tajné schůzce čínských vládních představitelů 12.5.1993 v Siningu bylo rozhodnuto, že další zaplavení Tibetu příslušníky čínského etnika by mohlo přinést konečné řešení tibetského problému. Toto řešení je zaměřeno k tomu, aby byl demograficky znemožněn odpor Tibeťanů stejně jako je tomu v případě Vnitřního Mongolska a Sin-ťjangu (Východního Turkestánu).

Během pětačtyřicetileté čínské vlády nad Tibetem došlo nejen k narušení kontinuální existence tradiční tibetské společnosti a jejího způsobu života, ke zničení hmotných i duchovních hodnot tibetské kultury a náboženství, ale i k nevratné devastaci životního a přírodního prostředí Tibetu. Kdysi bohatá divoká zvířena byla zdecimována, ochrana ohrožených a chráněných druhů není zabezpečena, křehká ekologická rovnováha Tibetské planiny je vážně narušena. Dochází k systematickému mýcení lesů a pralesů zejména na východě a jihovýchodě země, jehož důsledkem je narušení hydrologických a klimatických podmínek i mimo oblast Tibetu.

Systematické a velkoplošné dolování pokračuje v Tibetu od počátku 60. let. V současné době těží čínská vláda v Tibetu více než 126 různých druhů minerálů a ropu. Živelná a ničím neomezovaná exploatace nerostného bohatství znamená vážnou hrozbu pro přežití zbytků deštného pralesa v Tibetu i pro zachování biotopů ohrožených a chráněných druhů zvířat a rostlin. Těžba dřeva i minerálů a další způsoby necitlivého zacházení s přírodním systémem Tibetu mají na svědomí také ohrožení vodních zdrojů.

Dopad na ekologickou rovnováhu i na politickou stabilitu asijského regionu má rozsáhlá militarizace a nuklearizace Tibetu. Čínská vojenská přítomnost v Tibetu se dnes odhaduje na 300 až 500 tisíc mužů. Je zde rozmístěno 17 tajných radarových stanic, 14 vojenských letišť, 5 odpalovacích raketových základen, nejméně 8 mezikontinentálních balistických raket, 70 střel krátkého a 20 střel středního doletu. Kromě toho využívá Čína Tibet ke zkouškám chemických zbraní a uskladňování jaderného odpadu z jiných zemí. Poblíž jezera Kökenúr na severovýchodě Tibetské planiny donedávna působila čínská nukleární stanice zvaná Devátá akademie.

Nejen v zájmu Tibeťanů, ale v zájmu nás všech je usilovat o to, aby byly neprodleně zastaveny všechny negativní tendence, vedoucí ve svých důsledcích ke zničení jedinečného vysokohorského přírodního systému a vymazání jedinečného svébytného etnika, jeho jazyka, kultury a tradičního způsobu života z mapy světa.

Článek je převzat z Novin Amnesty International, č.2/1996