Články

Světová komunita a potřeba univerzální zodpovědnosti

Světová komunita

Nyní, když se dvacáté století pomalu chýlí ke konci, zjišťujeme, že se svět stal menším a lidé v něm tvoří téměř jediné společenství. Politické a vojenské aliance daly vzniknout velkým mezinárodním uskupením, průmysl a mezinárodní obchod vytvořily světovou ekonomiku a celosvětová komunikace eliminuje odvěké bariéry dané vzdáleností, rozdílnými jazyky a soupeřením. Rovněž nás spojuje skutečnost, že stojíme tváří v tvář tak vážným problémům, jako je přelidnění, úbytek přírodních zdrojů a ničení životního prostředí - ovzduší, vody a lesů - včetně vymírání ohromného množství všech forem živočišných i rostlinných druhů, které spolu s námi žijí na této planetě.

Věřím, že to znamená výzvu pro současné lidstvo, které si musí uvědomit větší potřebu univerzální zodpovědnosti. Každý z nás se musí učit, jak být užitečný nejen sobě, rodině nebo národu, ale současně celému lidstvu. Univerzální zodpovědnost je pravým klíčem pro přežití. Je to nejlepší počátek pro světový mír, pro správné využití přírodních zdrojů a - díky zájmu o budoucí generace - i pro skutečnou péči o životní prostředí.

Přemýšlel jsem, jak zvýšit náš smysl pro vzájemnou zodpovědnost a myšlenky altruismu, což by napomohlo řešení těchto problémů. Rád bych vás stručně seznámil se svými myšlenkami.

Jedna lidská rodina

Ať se nám to líbí nebo ne, všichni jsme se narodili zde na této zemi a jsme součástí jedné velké lidské rodiny. Bohatí nebo chudí, vzdělaní nebo nevzdělaní, příslušníci různých ras, národností, náboženství či ideologií, nakonec je každý z nás jen člověk jako kterýkoliv jiný - všichni toužíme po štěstí a nikdo nechce prožívat utrpení. A také každý z nás má stejné právo toho dosáhnout.

Dnešní svět vyžaduje, abychom akceptovali jednotu lidstva. V minulosti, kdy existovaly samostatné komunity, se mohla rozvíjet myšlenka, že jsou v podstatě separované, a dokonce skutečně existovaly v naprosté izolaci. Nyní však události v jedné části světa mohou ovlivnit celou planetu. Proto musíme již od počátku pohlížet na každý důležitý lokální problém z globálního hlediska . Nemůžeme proto déle vytvářet národnostní, rasové a ideologické bariéry, které nás rozdělují, bez destruktivní odezvy. V kontextu této nové vzájemné závislosti je zřejmé, že z hlediska vlastních zájmů je nejlepší brát v úvahu zájmy všech.

Já vidím tento fakt jako zdroj naděje. Potřeba spolupráce může lidstvo jen posílit, protože nám pomůže rozpoznat, že nejjistější počátek nového světového řádu není jednoduše jen několik politických a ekonomických smluv, jako spíše skutečně opravdové uplatnění lásky a soucitu u každého z nás. Pro lepší, šťastnější, stabilizovanější a civilizovanější budoucnost musíme všichni vyvinout snahu o upřímné a soucitné vztahy mezi lidmi.

Medicína altruismu

V Tibetu říkáme, že řada nemocí může být léčena jednou medicínou - láskou a soucítěním. Ty jsou základním zdrojem lidského štěstí a naše potřeba obou tvoří podstatu našeho bytí. Naneštěstí byly láska a soucítění po dlouhou dobu opomíjeny v mnoha sférách sociálních vztahů. Obvykle se vztahují pouze na rodinu a domov a jejich uplatnění ve veřejném životě je považováno za nepraktické až naivní. To je tragické. Z mého pohledu vzájemné soucítění není pouze nereálný idealismus, ale nejefektivnější cesta jak usilovat o zájmy druhých stejně jako o své. Čím více jsou národ, skupina či jednotlivec závislí na druhých, tím více je jejich největším zájmem zabezpečit jiným dobrý život.

Uskutečňování altruismu je reálný zdroj kompromisu a spolupráce, pouhé uznání potřeby harmonie nestačí. Mysl odevzdaná soucítění je jako přeplněný rezervoár - stálý zdroj energie - odhodlanosti a přátelství. Tato mysl je jako semeno - když o ně pečujeme, může dát vzniknout řadě skvělých kvalit, jako je odpouštění, tolerance, vnitřní síla a schopnost překonat strach a nejistotu. Soucítící mysl je jako elixír , je schopná transformovat špatné situace v přínosné. Proto bychom neměli omezovat projevy lásky a soucitu jen na svou rodinu a přátele. Soucítění neznamená pouze zodpovědnost duchovních, zdravotních a sociálních pracovníků, ale je nezbytnou součástí každé stránky lidské komunity.

Pokud je konflikt na poli politiky, ekonomiky či náboženství, cesta altruismu je často jediný způsob, jak ho řešit. Někdy právě metody, které používáme pro řešení sporu, jsou samy příčinou problému. V případě, kdy se řešení zdá být nemožné, by si měly obě strany připomenout základní lidskou podstatu, která je sjednocuje. Ta pomůže zlomit nedorozumění a po nějakém čase pomoci všem jednodušeji dosáhnout svých cílů. Ačkoliv žádná z obou stran nemůže být plně uspokojena, jestliže obě udělají ústupek, může být zažehnáno nebezpečí dalšího konfliktu. Všichni víme, že kompromis je nejefektivnější cesta při řešení problémů - proč bychom ji tedy neměli využívat častěji?

Když jsem uvážil nedostatečnou spolupráci v lidské společnosti, mohu pouze konstatovat, že pramení z ignorace naší přirozené vzájemné závislosti. Často jsem pohnut příkladem malého hmyzu, jako je včela. Zákon přírody určuje, že včely pracují společně, aby přežily. Výsledkem je jejich instinktivní smysl pro sociální zodpovědnost. Nemají žádnou ústavu, zákony, policii, náboženská a morální pravidla, ale díky své přirozenosti pracují spolehlivě společně. Příležitostně mohou bojovat, ale obecně celá kolonie přežívá na bázi spolupráce. Lidé mají ústavy, složité právní systémy, policejní jednotky, náboženství, pozoruhodnou inteligenci a srdce s velkou kapacitou pro lásku. Navzdory našim mnoha mimořádným kvalitám jsme ve skutečnosti hodně pozadu ve srovnání s tímto malým hmyzem - v jistém směru cítím, že jsme ubožejší než ty včely.

/Například milióny lidí žijí společně ve velkých městech po celém světě a mnozí z nich jsou navzdory tomu osamělí. Někteří z nich nemají jediného blízkého člověka, s nímž by se podělili o nejhlubší pocity, a žijí ve stavu věčného napětí. To je velmi smutné. My nejsme jako samotářská zvířata, která se sdružují jen kvůli páření. Kdyby tomu tak bylo, proč bychom budovali velká města? Ale i když jsme sociální tvorové přinucení žít dohromady, postrádáme naneštěstí smysl pro zodpovědnost vůči ostatním lidem. Je chyba v naší sociální struktuře, kde je základem rodina a komunity, které tvoří společnost? Nebo je v našem vnějším vybavení - přístrojích, vědě a technologii? Nemyslím.

Věřím, že navzdory obrovským výhodám daným civilizací v tomto století, hlavní důvod tohoto dilematu spočívá v našem přehnaném lpění na materiálním vývoji samotném. Zaměřili jsme se tak moc na získání něčeho, co ani neznáme, že jsme opomněli rozvíjet nejzákladnější lidské potřeby jako je láska, přátelství, spolupráce a starostlivost. Pokud někoho neznáme nebo jsme nenalezli důvod, proč se cítit spojeni s nějakou osobou nebo komunitou, jednoduše je ignorujeme. Ale vývoj lidské společnost je založen na lidech, kteří si vzájemně pomáhají. Ztratili jsme pocity lidskosti, která je naší podstatou - jaký je tedy výsledek výlučně materiálního pokroku?

Můj názor je jednoznačný: opravdový smysl pro zodpovědnost můžeme získat pouze rozvíjením soucítění. Pouze spontánní pocit empatie k jiným nás může skutečně motivovat k jednání v jejich zájmu. Vysvětlil jsem již, jak soucítění kultivovat. Na konci tohoto krátkého úseku bych rád pojednal o tom, jak může být současná globální situace zlepšena položením většího důrazu na univerzální zodpovědnost.

Univerzální zodpovědnost

Na počátku bych se měl zmínit, že nevěřím ve stvoření a ideologie o spasení. Rovněž se mi nelíbí zakládání organizací, které podporují zvláštní myšlenku spočívající ve tvrzení, že jedna skupina lidí si spasení zaslouží, zatímco všichni ostatní jsou vyjmuti. Za současných okolností si nikdo nemůže dovolit předpokládat, že někdo jiný vyřeší naše problémy; každý musí mít vlastní podíl na univerzální zodpovědnosti. Když počet zainteresovaných a zodpovědných jedinců poroste, desítky, stovky, tisíce až statisíce takových lidí velmi zlepší celkovou situaci. Pozitivní změny nepřicházejí rychle a vyžadují nepřetržité úsilí. Jestliže ztratíme odvahu, nemůžeme nikdy dosáhnout ani těch nejjednodušších met. Se stálými a rozhodnými požadavky můžeme dospět k cíli.

Přijetí postoje univerzální zodpovědnosti je nezbytnou, velmi osobní záležitostí. Skutečný důkaz našeho soucítění nespočívá v tom, co říkáme v abstraktních diskusích, ale v tom, jak se chováme v každodenním životě. Zásadové životní postoje jsou východiskem pro realizaci altruismu.

Ačkoliv žádný vládní systém není dokonalý, demokracie je to, co je nejblíže základní lidské přirozenosti. Proto ti z nás, kteří ji mají, musí pokračovat v boji za lidská práva pro všechny. Kromě toho, demokracie je jediný stabilní systém, v němž může být budována globální politická struktura. Společně musíme respektovat práva všech lidí a národů, abychom podpořili jejich odlišné vlastnosti a hodnoty.

Zvlášť obrovské úsilí bude potřeba pro vnesení soucítění do sfér byznysu. Ekonomické rozdíly zvláště mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi jsou největším zdrojem utrpení na této planetě. I kdyby měly ztratit v krátkém čase peníze, musí velké mezinárodní společnosti omezit vykořisťování chudých národů. Využívání několika vzácných zdrojů těchto zemí je ovládáno konzumenty paliva v rozvinutém světě, což je tragické; všichni budeme trpět, jestliže to bude nekontrolovaně pokračovat. Posílení slabé a neobměňující se ekonomiky chudších zemí je daleko moudřejší postup pro podporu politické a ekonomické stability. Jakkoliv to zní idealisticky, hlavní silou v byznysu by měl být altruismus, nikoliv pouze konkurence a touha po bohatství.

Také potřebujeme obnovit naše dohody, týkající se lidských hodnot z pohledu moderní vědy. Ačkoliv hlavním smyslem vědy je dozvědět se více o realitě, dalším z jejích cílů je zlepšit kvalitu života. Bez altruistické motivace nemohou vědci rozlišit mezi užitečnými technologiemi a pouhou účelností. Poškozování životního prostředí okolo nás je nejmarkantnějším příkladem výsledků tohoto zmatku; správnou motivací by měla být větší závaznost v kontrole a řízení nových mimořádných biologických technik, pomocí kterých nyní můžeme ovlivňovat křehké struktury života. Jestliže nezaložíme každý náš čin na etických základech, riskujeme strašné poškození křehké formy života.

Žádné náboženství na světě není vyňato z této zodpovědnosti. Účelem náboženství není vystavět krásné kostely nebo chrámy, ale rozvíjet pozitivní lidské kvality jako je tolerance, šlechetnost a láska. Každé světové náboženství, bez ohledu na filozofický základ, je založeno v první řadě na pravidle, že je nezbytné potlačit sobectví a pomáhat ostatním. Naneštěstí někdy náboženství samo vyvolává více sporů než řešení. Příslušníci různých náboženských směrů by si měli uvědomit, že každá religiózní tradice má nesmírnou vnitřní hodnotu a význam pro zabezpečení duševního i duchovního zdraví. Jedno náboženství, stejně jako jeden typ potravy, nemůže uspokojit každého. Podle různých mentálních dispozic mají někteří lidé prospěch z jednoho typu učení, jiní z jiného. Každá víra má schopnost vychovávat ušlechtilé a soucitné lidi a navzdory často odlišným filozofiím v tom jsou všechna náboženství úspěšná. Není však dobré propadnout fanatismu a intoleranci, naopak je potřeba respektovat a rozvíjet všechny formy duchovní praxe.

Nejdůležitější pole, na němž je nutno zasít semena altruismu, jsou mezinárodní vztahy. V několika minulých letech se svět dramaticky změnil. Myslím, že bychom všichni souhlasili, že konec studené války a kolaps komunismu ve východní Evropě a bývalém Sovětském Svazu uvedli novou historickou éru. Nyní v devadesátých létech se zdá. že lidská zkušenost ve dvacátém století uzavřela kruh.

Bylo to velmi bolestné období lidské historie, čas, kdy kvůli obrovskému rozvoji destruktivních zbraní trpělo a zemřelo kvůli násilí více lidí než kdy předtím. Mimoto jsme také svědky tvrdého soupeření mezi základními ideologiemi, které vždy rozpoltily lidskou společnost: násilná a hrubá moc na jedné straně a svoboda, pluralismus, individuální práva a demokracie na straně druhé. Věřím, že výsledky tohoto sporu jsou zřejmé. Ačkoliv mír, svoboda a demokracie stále čelí mnoha formám tyranie a zla, je jisté, že obrovské množství lidí chce, aby zvítězily. Tragédie v naší době nebyly úplně bez významu a v mnoha případech napomohly k otevření lidské mysli. Což demonstruje případ komunismu.

Brutální síla - nezáleží na tom, v jaké formě je užívána - nikdy nemůže oslabit lidskou touhu po svobodě. Stovky tisíc lidí, kteří kráčeli ulicemi měst ve východní Evropě, to dokázaly. Výmluvně vyjádřily lidskou touhu po svobodě a demokracii. Bylo to velmi dojemné. Jejich požadavky neměly nic společného s nějakou novou ideologií, tito lidé jednoduše poslouchali hlas srdce , dělili se o touhu po svobodě a demonstrovali, že pramení ze samého nitra lidské podstaty. Svoboda je skutečně největším zdrojem kreativity pro jedince i společnost. Nestačí - jak si komunistický režim představoval - jednoduše zabezpečit lidem jídlo, přístřeší a oblečení. I když máme toto vše a postrádáme drahocenný pocit svobody, který tvoří naši hlubší podstatu, jsme pouze půl člověka, jsme jako zvířata, kterým postačí právě jen uspokojení jejich fyzických potřeb.

Cítím, že mírové revoluce v bývalém Sovětském Svazu a východní Evropě nás naučily mnoho. Ukázaly nám třeba hodnotu pravdy. Lidé nemají rádi tyranii, podvod a lži, jak ze strany jednotlivce, tak ze strany vlády. Je to proti základnímu lidskému cítění. Proto i když ti, kteří praktikují podvody a klam a užívají sílu, mohou dosáhnout značného krátkodobého úspěchu, nakonec budou poraženi.

Každý je vděčný za pravdu a úctu pro ni máme v krvi. Pravda je nejlepší zakladatel a záruka svobody a demokracie. Nezáleží na tom, zda jsi slabý či silný, zda tvá záležitost má málo či mnoho příznivců, pravda nakonec vítězí. Fakt, že úspěšné svobodné zvraty v roce 1989 a později byly založeny na pravdivém vyjádření nejzákladnějších lidských pocitů, je však cenná připomínka toho, že pravda sama o sobě je v politickém životě stále nedostačující. Zvláště v mezinárodních vztazích přikládáme pravdě jen malý význam. Výsledkem toho je, že slabší národy jsou utiskovány a zmanipulovanými silnějšími, tak jako slabší část většiny společností je v rukou těch bohatých a mocných. Ačkoliv v minulosti bylo jednoduché vyjádření pravdy beznadějné a nerealistické, několik minulých let ukázalo, že v lidské mysli je přítomna nesmírná síla, která utváří historie.

Druhá velká lekce, kterou jsme získali po událostech ve východní Evropě byla ta, že mírová změna je možná. V minulosti se zotročení lidé často uchylovali k násilí v boji za svobodu. Nyní, stejně jako Mahátma Gándhí a Martin Luther King, tyto mírové změny nabízí budoucím generacím skvělý příklad úspěšné a nenásilné změny. Když se v budoucnu ukáže potřeba velkých změn opět nezbytnou, naši potomci budou schopni podívat se zpět do naší současnosti na vzor mírového boje více než tuctu národů a stovky miliónů lidí, který byl neobyčejně úspěšný. Navíc nedávné události ukázaly, že touha po míru a svobodě je základní lidskou podstatou, zatímco násilí je jejím protipólem.

Před úvahou, který typ globálního uspořádání by v období po skončení studené války byl nejvhodnější, je myslím podstatné věnovat se otázce násilí, jehož eliminace na všech stupních je nezbytná pro světový mír a konečný cíl každého mezinárodního řádu.

Nenásilí a mezinárodní uspořádání

Každý den se z médií dozvídáme o případech terorismu, kriminality a agrese. Nikdy jsem nenavštívil zemi, kde by tragické příběhy plné smrti a krveprolití neplnily strany novin a zpravodajství v éteru. Tyto zprávy se staly téměř běžnými jak pro žurnalisty, tak pro jejich publikum. Ale převážná většina lidské rasy se nechová destruktivně, jen velmi málo z pěti bilionů lidí této planety skutečně páchá násilí. Většina z nich je tak mírumilovná, jak je jen možné.

V podstatě všichni usilujeme o klid, i ti z nás, kteří se věnují násilí. Když přijde jaro, dny se prodlouží, je více slunečního svitu, tráva a stromy se probudí k životu a všechno je čerstvé a plné života. Lidé se cítí šťastní. Na podzim padá list za listem, všechny krásné květiny zemřou a nakonec jsme obklopeni tichými a nahými rostlinami. Už necítíme takovou radost. Proč? Protože hluboko uvnitř toužíme po konstruktivním plodném růstu a nemáme rádi věci hroutící se, umírající a ničené. Každá destruktivní akce jde proti naší podstatě; naopak budování a tvořivost je lidská přirozenost.

Jsem si jist, že by každý souhlasil s tím, že je nutno překonat násilí - než ho ovšem eliminujeme úplně, musíme zjistit, jestli má nebo nemá nějaký význam.

Jestliže uvážíme tuto otázku čistě z praktického hlediska, zjistíme, že za určitých okolností se násilí může zdát užitečné. Člověk může řešit nějaký problém pomocí síly velmi rychle. Zároveň je to však často na úkor práv a blaha jiných. Výsledkem pak je, že i když jeden konflikt byl vyřešen, vyklíčilo semeno jiných problémů.

Kromě toho, pokud je něčí názor podepřen dostatečným a správným odůvodněním, není žádný důvod pro použití násilí. K tomu se většinou uchylují ti, jejichž motivem je pouze sobecká touha dosáhnout svých cílů a nemohou užít logické odůvodnění, tudíž se spoléhají na sílu. I když rodina a přátelé nesouhlasí, mohou ti lidé s vážnými důvody obhájit svůj případ bod po bodu, kdežto ti s malou racionální podporou se rychle rozzlobí. Zlost však není znamením síly, ale slabosti.

Konečně je také třeba posoudit motivaci protivníků. Je mnoho forem násilí a nenásilí, ale zainteresovaný člověk je nemůže zhodnotit sám z vnějšího pohledu. Jestliže je jeho motivace negativní, akce, kterou vyvolá, je - v nejhlubším slova smyslu - násilná, i když se může zdát jemná a mírová. Naopak, jestliže je jeho motivace upřímná a pozitivní, ale okolnosti vyžadují drsné chování, je nezbytná praxe nenásilí. Nezáleží na konkrétním případu, považuji to za soucitný zájem o dobro ostatních - ne jednoduše pouze o své - je to podstata pro ospravedlnění použití síly.

Pravá praxe nenásilí je na naší planetě stále něco jako experiment, ale její realizace založená na lásce a porozumění je téměř posvátná. Jestliže bude tento experiment úspěšný, může v příštím století otevřít cestu pro vytvoření mnohem mírumilovnějšího světa.

Slyšel jsem občasné tvrzení lidí ze západu, že dlouhotrvající úsilí Gándhího užívající nenásilný pasívní odpor nevyhovuje každému a že tento způsob boje je mnohem přirozenější pro východní země. Lidé ze západních zemí jsou velmi aktivní, a proto mají tendenci získat výsledky okamžitě v každé situaci, i za cenu života. Toto pojetí - věřím - není vždy užitečné. Rovněž myslím, že praxe nenásilí vyhovuje všem. Je pouze nutno se pro ni rozhodnout. I když svobodných změn ve východní Evropě bylo dosaženo velmi rychle, nenásilný proces je sice přirozený, ale obvykle vyžaduje trpělivost.

Vzhledem k tomu se modlím, aby - navzdory brutalitě jejich útlaku a obtížnosti zápasu, jemuž čelí - setrvali ti, kteří se snaží o demokratické změny v Číně, vždy na cestě míru. Jsem si tím jist. Ačkoliv většina zainteresovaných mladých čínských studentů byla narozena a vychována pod zvláště tvrdou formou komunismu, během jara 1989 všichni spontánně praktikovali Gándhího strategii pasívního odporu. To je pozoruhodné a jasně to ukazuje, že vlastně všichni lidé chtějí jít po cestě míru, bez ohledu na to, nakolik byli ovlivňováni doktrínami.

Realita války

Válka a obrovský vojenský aparát jsou samozřejmě největšími zdroji násilí ve světě. Bez ohledu na to, zda je jejich účel útočný či obranný, způsobují pouze ničení lidských životů. O realitě války bychom měli přemýšlet s rozvahou. Většina z nás se učila pohlížet na válečný boj jako na vzrušující a okouzlující, jako na příležitost pro muže prokázat své dovednosti a odvahu. Dokud budou armády legální, budeme na válku pohlížet jako na něco přijatelného; obecně nikdo nemyslí, že válka je zločin a její akceptování je zločinecký postoj. Takto byly naše mozky vymyty. Válka není ani krásná, ani atraktivní. Je monstrózní. Její podstatou je tragédie a utrpení.

Válka je v naší společnost jako oheň, jehož palivem jsou lidské životy. Shledávám tuto analogii velmi výstižnou a užitečnou. Moderní vojenský průmysl užívá různé formy „ohně“; my jsme však natolik zaslepení, že mluvíme o skvělých zbraních jako o neuvěřitelném technologickém úspěchu, aniž bychom si uvědomili, že když dojde k jejich použití, budou „páleny“ lidské životy. Válka se také velmi podobá ohni, co se týče způsobu šíření. Jestliže je nějaká oblast oslabena, velící důstojník tam prostě pošle posilu. To je jako házení lidí zaživa do ohně. Ale protože nám byly vymyty mozky a my neuvažujeme tímto způsobem, nebereme v úvahu utrpení jednotlivých vojáků. Žádný z nich nechce být zraněn nebo zemřít, nikdo z jeho blízkých nechce, aby mu bylo ublíženo. Jestliže je jeden voják zmrzačen či zabit, nejméně pět až deset dalších lidí - příbuzných a přátel - trpí. Všichni bychom měli být zděšeni rozsahem této tragédie, ale jsme příliš zaslepení.

Upřímně - jako dítě mě armáda také přitahovala. Uniformy vojáků vypadaly elegantně a lákavě. Zde je počátek pokušení. Děti si pak začínají hrát hry, které je jednoho dne přivedou do problémů. Je přece tolik jiných her, které nejsou založeny na ničení lidských životů. A opět - kdybychom jako dospělí nebyli tolik fascinováni válkou, zřetelně bychom viděli, že povolit našim dětem válečné hry může být nebezpečné. Bývalí vojáci vyprávějí, že když zabili prvního člověka, cítili se velice špatně, ale jak v zabíjení pokračovali, tyto pocity ustoupily a oni po čase zlhostejněli a zvykli si.

Nejen období války, ale celý válečný aparát je destruktivní. Prostřednictvím velkých projektů se stává ničitelem lidských práv a v první řadě se to týká samotných vojáků, kteří často trpí hrubým zacházením. Dostane se jim od důstojníků krásných vysvětlení o důležitosti armády a disciplíny a o potřebě podrobit si nepřítele, přičemž práva obrovského množství vojáků jsou téměř úplně zanedbány. Jsou donuceni vzdát se vlastní vůle a názorů a nakonec obětovat své životy. Navíc armáda je mocnou silou, která je schopná zničit štěstí a svobodu ve vlastní zemi.

V každé společnosti jsou lidé s destruktivními motivacemi, s touhou získat moc a ovládat struktury, které jim mohou pomoci k vyplnění jejich snah, což se může stát nebezpečné. Ovšem bez ohledu na to, jak zlovolní a ďábelští jsou mnozí vražední diktátoři, kteří utiskují své národy a vyvolávají mezinárodní konflikty, je zřejmé, že by nic nezmohli, nemohli by ničit bezpočet lidských životů a ubližovat ostatním, kdyby neměli vojenské organizace akceptované a tolerované společností. Dokud budou existují mocné armády, bude vždy existovat nebezpečí diktatury. Jestliže souhlasíme s tím, že diktatura je opovrženíhodná a destruktivní forma vlády, pak musíme přiznat, že mocný vojenský aparát je jedna z hlavních příčin umožňující její existenci.

Zbrojení je rovněž velmi drahá záležitost. Usilování o mír prostřednictvím budování vojensky silných míst je pro společnost velmi nákladné. Vlády utrácejí obrovské sumy na výrobu stále složitějších zbraní, i když je ve skutečnosti nechce nikdo používat. Mrhá se nejen penězi, ale i cennou energií a lidskou inteligencí, zatímco jediné co narůstá, je strach.

Chtěl bych objasnit, že ačkoliv jsem v silné opozici proti válce, neobhajuji ústupky. Je často nezbytné zaujmout pevný postoj a čelit nespravedlivé agresi. Například všem je jasné, že druhá světová válka byla zcela ospravedlnitelná. Dá se říct, že zachránila civilizaci od tyranie nacismu, jak příhodně vyjádřil Winston Churchil. Z mého pohledu byla rovněž korejská válka omluvitelná, protože dala šanci rozvinout demokracii v Jižní Koreji. Ale je velmi těžké posoudit, zda byl konflikt z morálního hlediska spravedlivý či ne. Třeba nyní vidíme, že během studené války měla hrozba jaderného nebezpečí jistý význam. Přesto je velmi obtížné hodnotit tyto záležitosti jako správné. Válka je násilí a násilí je nevypočitatelné. Proto je mnohem lepší - pokud je to možné - se ho vyvarovat a nesnažit se předpokládat, že výsledek bude užitečný.

Například pokud jde o studenou válku, ačkoliv hrozba možná pomohla udržet stabilitu, k vytvoření opravdového míru nedošlo. Minulých čtyřicet let sice v Evropě válka nebyla, ale mír nebyl reálný, byla to pouze náhražka založená na strachu. V nejlepším případě může zbrojení sloužit k udržení míru, avšak pouze dočasně. Do té doby, než si protivníci budou plně důvěřovat; jakýkoliv faktor může porušit rovnováhu sil. Opravdový dlouhodobý mír může existovat pouze na základě ryzí důvěry.

Odzbrojení pro světový mír

Lidstvo ve své historii usilovalo o mír různými způsoby. Je příliš optimistická představa, že světový mír může být konečně na dosah? Nevěřím, že došlo k nárůstu nenávisti mezi lidmi a jejím projevem je výroba strašných ničivých zbraní. Na druhé straně výsledky masakrů v našem století při použití těchto zbraní nám daly příležitost válku kontrolovat. Z toho také vychází potřeba odzbrojení.

To se však může objevit pouze v kontextu nových politických a ekonomických vztahů. Když uvážíme tuto otázku detailněji, zjistíme, že jde o tu část mírového procesu, ze které bychom měli největší užitek. Je to zcela samozřejmé. Nejprve musíme pracovat na eliminaci jaderných zbraní, poté biologických a chemických, pak útočných zbraní a armád a nakonec obranných sil. Současně je třeba zajistit světový mír; v jednom či více globálních regionech začít tvořit mezinárodní policejní síly složené ze stejného počtu členů každého národa pod společným velením. Posléze by se tyto postupy mohly rozšířit po celém světě.

Tento dvojí proces, tzn. odzbrojení a vytvoření společných kontrolních sil, by byl mnohostranný a demokratický, a proto by bylo zaručeno právo většiny kritizovat nebo zasahovat do záležitostí jednoho národa porušujícího základní pravidla. Navíc po eliminaci velkých armád, kdy by všechny konflikty, jako např. hraniční spory, podléhaly kontrole společných mezinárodních sil, by si velké i malé národy byly skutečně rovny. Tyto reformy by znamenaly stabilitu mezinárodních vztahů.

Rovněž nesmírné finanční zisky získané zastavením výroby zbraní by znamenaly fantastické jmění pro globální rozvoj. V současné době jsou utráceny trilióny dolarů ročně za zbrojení. Představte si, kolik nemocničních lůžek, škol a domovů by mohly tyto peníze pokrýt. Navíc - jak jsem se již zmínil - jsou promrhávány cenné přírodní zdroje, je znemožňováno eliminovat chudobu, negramotnost a nemocnost a rovněž je zneužívána cenná lidská inteligence. Naši vědci jsou extrémně chytří. Proč by měl být jejich důvtip využíván na tak děsivé úsilí, když by mohl být upotřeben pro pozitivní globální rozvoj?

Obrovské světové pouště jako Sahara a Gobi by mohly být kultivovány pro zvýšení produkce potravin a mohly by tak pomoci při přelidnění. Mnoho zemí čelí v současnosti rokům krutého sucha. Rovněž by mohly být vyvinuty nové, méně nákladné metody odsolení, aby se mořská voda mohla upravit pro lidskou spotřebu a další použití. Existuje mnoho naléhavých problémů v oblasti energie a zdraví, kterým by se vědci mohli s větším užitkem věnovat. Pak by se - jako výsledek jejich úsilí - mohla zlepšit i světová ekonomika a i oni by mohli být lépe placeni.

Naše planeta byla požehnána obrovským přírodním bohatstvím. Kdybychom je užívali správným způsobem, počínaje eliminací zbraní a válek - každý člověk by mohl žít v dostatku a být zabezpečen pro život.

Spontánní a globální mír se nemůže objevit z ničeho nic. Dokud jsou podmínky ve světě tak rozličné, jeho rozšíření musí být postupné. Není ovšem žádný důvod, proč by nemohl vzniknout v jednom regionu a pak se postupně rozšířit do dalších.

Rád bych navrhnul, aby regionální společenství - jako je Evropská unie - byla ustanovena základní jednotkou mírového světa, který se snažíme vytvořit. Při pohledu na období po skončení studené války je zřejmé, že takové komunity jsou nejpřirozenějšími a nejvhodnějšími komponenty nového uspořádání světa. Jak vidíme, tento nový rys naší rostoucí nezávislosti vyžaduje lépe spolupracující struktury. Evropská unie je průkopníkem v tomto úsilí, který se snaží vytvořit jemnou rovnováhu mezi ekonomikou, politikou a vojenskou silou na jedné straně a stejnými právy všech členských států na straně druhé. Je to významná inspirace a věřím, že Společenství nezávislých států se zabývá podobnými problémy a že si zúčastněné republiky vezmou z Evropské unie příklad. V tomto kontextu bych se rád krátce zmínil o budoucnosti obou mých zemí - Tibetu a Číny.

Stejně jako bývalý Sovětský Svaz je komunistická Čína mnohonárodnostní stát, uměle vytvořený pod vlivem expanzívní ideologie a stále je touto silou v koloniální podobě řízen. Mírová, prosperující a politicky stabilní budoucnost pro Čínu spočívá v respektování přání nejen vlastních občanů, ale i těch 80 miliónů lidí, příslušníků tzv. národnostních menšin, kteří touží po znovunabytí svobody. Pro návrat štěstí do srdce Asie - domova jedné pětiny lidské populace - pro vytvoření pluralistické, demokratické a vzájemně spolupracující komunity suverénních států se musí změnit to, co je obecně nazýváno Čínská lidová republika.

Samozřejmě taková společnost nesmí být omezena současným komunistickou okupací, jako je tomu v Tibetu, ve Vnitřním Mongolsku a Ujgursku. Lidé v Hongkongu, ti, usilující o nezávislost Tchaj-wanu i ti, trpící pod jinými komunistickými vládami v Severní Koreji, Vietnamu, Laosu a Kambodži, by měli být rovněž zainteresováni na budování asijské komunity. Je důležité, že lidé, kteří jsou ovládáni čínskými komunisty, si jsou toho vědomi. Správný postoj může uchránit Čínu od násilného rozbití státu, regionalismu a návratu k chaotickému zmatku, který postihl tento velký národ během dvacátého století. Běžný politický život v Číně je tak polarizovaný, že jsou namístě všechny důvody k obavě z brzkého krveprolití a tragédie. Každý z nás - každý člen světové komunity - má morální zodpovědnost pomoci odvrátit obrovské utrpení, které by přinesla občanská válka v Číně.

Věřím, že opravdový dialog, umírněnost a kompromis, jakožto součást budování komunity asijských států, by přinesl naději na mírový vývoj, co se týče nového řádu v Číně. Od počátku by členské státy této komunity měly souhlasit s rozhodnutím, že obrana a politika mezinárodních vztahů budou společné. Bylo by zde mnoho příležitostí pro spolupráci. Rozhodujícím prvkem je, že můžeme nalézt mírovou a nenásilnou cestu pro uplatnění svobody , demokracie a umírněnosti, abychom úspěšně překonali současnou situaci atmosféry nespravedlivých represí.

Zóny míru

Vidím roli Tibetu v této výše zmíněné asijské komunitě jako tzv. zóny míru, neutrální demilitarizované oblasti, kde jsou zbraně zakázané a lidé žijí v harmonii s přírodou. Není to pouhý sen, je to právě způsob života Tibeťanů, který praktikovali po tisíce let před čínskou okupací; jak každý ví, v Tibetu byly všechny formy přírodního života striktně ochraňovány v souladu s Buddhovými principy. Také jsme nejméně posledních 300 let neměli vlastní armádu. Tibet se vzdal vedení válek jakožto nástroje mezinárodní politiky v šestém a sedmém století, po vládě našich tří silně nábožensky založených králů.

Abych se vrátil ke vztahu mezi rozvíjejícími se regionálními komunitami a úlohou odzbrojení, rád bych navrhl, že „srdce“ každé komunity by mohlo být tvořeno jedním či více národy, které by se rozhodly stát se zónou míru, tzn. oblastí, kde je ozbrojená síla zakázána. To - opět - není pouhý sen. Před čtyřmi dekádami, v roce 1948, Kostarika rozpustila svou armádu. Nedávno 37% švýcarské populace žádalo zrušení armády. Nová vláda v Československu se rozhodla zastavit výrobu a export všech zbraní. Jestliže takto smýšlejí i civilisté, národ může podniknout radikální kroky pro změnu.

Zóny míru v regionálních komunitách by sloužily ke garanci stability. Tyto mírové oblasti by byly předchůdci a strážnými věžemi zcela mírového světa a byly by vyňaty z jakéhokoliv konfliktu, což by byl jejich podíl na tržním hospodářství. Jestliže se regionální komunity rozvinou v Asii, Jižní Americe, Africe, dojde k postupnému odzbrojení a rozvinutí mezinárodních sil ve všech oblastech a zóny míru budou schopny expandovat a rozšiřovat pokoj a klid po celé zeměkouli.

Nemusíme hledět na tyto plány a návrhy pro nový - více politicky, ekonomicky i vojensky spolupracující - svět jako na dalekou budoucnost. Třeba nově oživená Rada pro bezpečnost a spolupráci v Evropě již položila základy pro alianci nejen mezi národy východní a západní Evropy, ale také mezi zeměmi Společenství nezávislých států a USA. Tyto pozoruhodné události eliminovaly nebezpečí války mezi těmito dvěmi velmocemi.

Nezahrnul jsem do těchto diskusí o současné situaci OSN, protože jak její rozhodující role při tvoření nového světového uspořádání, tak její velká schopnost pro totéž jsou dostatečně známy. OSN musí ostatně být v centru jakýchkoliv důležitých změn. Měla by ovšem do budoucna pozměnit svou strukturu. Vždy jsem do OSN vkládal obrovské naděje a nerad bych tuto organizaci kritizoval, rád bych ale poukázal na to, že současná situace se liší od atmosféry po druhé světové válce, kdy byla smlouva pro OSN koncipována. Myslím, že nyní přišel čas pro aktualizaci struktury OSN, zvláště co se týče Rady bezpečnosti tvořené pěti stálými členy, která by měla být více reprezentativní.

Závěrem

Rád bych skončil konstatováním, že co se budoucnosti týče, zůstávám optimistou. Některé nedávné trendy jsou předzvěstí naděje na lepší svět. V padesátých a šedesátých letech lidé věřili, že válka je pro lidstvo nevyhnutelná. Studená válka částečně posílila představu, že opoziční politické systémy se mohou pouze střetnout, nikoliv soupeřit či dokonce spolupracovat. Někde tento pohled stále přetrvává. V současnosti se lidé na celé planetě opravdově zajímají o celosvětový mír. Jsou více či méně zainteresováni touto otázkou a mnohem více věří v mírové soužití. To je velmi pozitivní vývoj.

Po tisíce let lidé rovněž věřili, že pouze autoritativní organizace užívající přísné a kruté disciplinární metody mohou vládnout lidské společnosti. Avšak lidé mají vrozenou touhu po svobodě a demokracii a tyto dvě síly byly v protikladu. Dnes je jasné, co zvítězilo. Naléhavost nenásilných změn směrem k „lidské moci“ nesporně ukázala, že lidský rod nemůže tolerovat nadvládu tyranie. Toto poznání znamená pozoruhodný pokrok.

Další nadějný faktor je rostoucí slučitelnost vědy a náboženství. Během 19. století a většinu tohoto století byli lidé velmi zmateni protikladnými pohledy a názory na svět. Dnes fyzika, biologie a psychologie dosáhly natolik sofistikované úrovně, že si řada výzkumníků klade ty nejhlubší otázky o základní podstatě vesmíru a života, tzn. stejné otázky, které jsou hlavním zájmem náboženství. Proto je zde skutečná naděje na jednotnější názor. Vypadá to, že nový koncept týkající se ducha a hmoty je naléhavý. Východ byl vždy zaujat úlohou mysli, západ pak úlohou hmoty. Nyní, když se oba názory setkaly, se duchovní a materialistický pohled na život dostaly do harmonie.

Rychlé změny v našem postoji směrem k přírodě jsou také zdrojem naděje. Nedávno - před deseti až patnácti lety - jsme nerozvážně využívali přírodní zdroje, jako by byly neomezené. Nyní nejen jedinci ale i vlády usilují o nový ekologický řád. Často žertuji, že měsíc a hvězdy vypadají krásně, ale kdyby kdokoliv z nás zkusil na nich žít, byl by chudák. Tato naše modrá planeta je nejkrásnější místo, jaké známe. Její život je náš život, její budoucnost je naše budoucnost a ačkoliv nevěřím, že země sama je cítící bytost schopná vnímat, je vskutku jako naše matka a my jako děti jsme na ní závislí. Nyní nás matka příroda žádá, abychom spolupracovali. Tváří v tvář takovým globálním problémům jako je skleníkový efekt a poškozování ozónové vrstvy jsou jednotlivé organizace a národy bezmocné. Jestliže nebudeme spolupracovat, nenalezneme žádné řešení. Naše matka nám dává lekci o univerzální zodpovědnosti.

Myslím, že můžeme říct, že díky těmto lekcím bude další století více harmonické, přátelské a méně škodlivé. Soucítění, podstata míru, se bude rozvíjet. Jsem pln naděje. Zároveň věřím, že každý individuálně má zodpovědnost při pomoci vést naši globální rodinu správným směrem. Přání samotná nestačí, musíme přijmout zodpovědnost. Velké změny ve společnosti vycházejí z lidské iniciativy. Jestliže se podceňujete a říkáte si, že vaše činnost nebude mít efekt, další lidé tím mohou být ovlivněni, mohou ztratit odvahu a příležitost tak může být promeškána. Každý z nás totiž může vlastním příkladem inspirovat jiné lidi k rozvíjení jejich altruistické motivace.

Jsem si jist, že mnoho čestných a upřímných lidí na světě již má zmíněný názor. Naneštěstí je nikdo neposlouchá. Ačkoliv můj hlas také může zůstat nepovšimnut, myslím, že bych měl zkusit mluvit v jejich zájmu. Vím - někteří lidé mohou vidět jako opovážlivé, že dalajláma toto vše píše. Ale když jsem obdržel Nobelovu cenu za mír, cítím určitou zodpovědnost. Kdybych jen převzal peníze a utratil je, jak by se mi zlíbilo, vypadalo by to, že jediným důvodem, proč jsem v minulosti prezentoval své názory, bylo dostat tuto cenu a že to byla jen hezká slova. Vím však, že nyní, když jsem ji získal, musím splatit dluh a pokračovat v obhajování názorů, které jsem vždy hlásal.

Skutečně věřím, že i jednotlivci se mohou podílet na změnách ve společnosti. Vzhledem k tomu, že nadcházející období velkých změn je v lidské historii vzácné, je na každém z nás, aby co nejlépe využil tento čas a zapojil se do úsilí o vytvoření šťastnějšího světa.

Jeho Svatost Tändzin Gjamccho, čtrnáctý dalajlama, 1992