Články

Útěk karmapy do Indie - naděje pro Tibeťany?

„Potvrzujeme, že dnes 5. ledna 2000 v 10:30 dorazil do Dharamsaly sedmnáctý karmapa Orgjän Thinlä Dordže,“ stručně oznámil zástupce tibetské exilové vlády událost, kterou je možné považovat za jednu z nejvýznamnějších, jaká se v Tibetu odehrála v posledních deseti letech. Jak se podařilo jednomu z nejlépe střežených Tibeťanů nepozorovaně překonat stovky kilometrů z kláštera Cchurphu poblíž Lhasy do západního Tibetu a pak překročit hranici, zatím není známo, a z bezpečnostních důvodů asi ani nebude zveřejněno. Co jeho útěk znamená pro Tibeťany, však víme již teď. Pro pochopení úlohy karmapy a dalších tibetských duchovních vůdců jak v minulosti, tak i dnes, se musíme vrátit o mnoho století zpět.

Ňingma, Sakja, Kagjü a Gelug

Až do poloviny 8. století vyznávali Tibeťané původní animistické náboženství bön. Za vlády krále Thisong Decäna (754 - 797) přišel do Tibetu indický učenec Padmasambhava, který s sebou přivezl učení buddhismu a tantry a založil první buddhistický klášter v Samjä. Padmasambhava, v Tibetu známým pod jménem Guru Rinpočhe, stál u zrodu nejstarší školy tibetského buddhismu - školy Ňingma (název Ňingmapa často uváděný v západní literatuře i u nás je nepřesný, označuje příslušníky této školy). Škola Ňingma (dosl. stará škola) patří do období tzv. prvního šíření buddhismu v Tibetu, její velký vzestup je spojen zejména s vládou tzv. dharma králů Thisong Decäna a Ralpačäna. V polovině 9. století však došlo k velkému úpadku buddhismu, protože Tibetu vládl král Langdarma (836 - 842), který byl přívržencem bönu a krutě pronásledoval buddhisty. K postupnému obnovování buddhismu došlo v polovině 11. století, kdy do Tibetu přišli další duchovní mistři z Indie. Jedním z nejznámějších byl bengálský mistr Atíša, který přišel do centrálního Tibetu v roce 1042. V 11. - 12. století vznikly další školy, mezi nejvýznamnější patří Kadam (sídelní klášter v Retingu založil Domtönpa v roce 1056), Sakja (sídelní klášter v Sakji založil Sačhen Künga Ňingpo v roce 1073) a Kagjü. Škola Kagjü se záhy rozdělila na čtyři hlavní podškoly a později ještě na osm menších. V současnosti jsou nejvýznamnější z nich Karma Kagjü (sídelní klášter v Cchurphu založil první karmapa Düsum Khjenpa v roce 1189), Digung Kagjü (sídelní klášter v Digungthilu založil Miňang Gomring v roce 1167), Taglung Kagjü (sídelní klášter v Taglungu založil Taglung Tangpa Taši Phel v roce 1180) a Dugpa Kagjü (sídelní klášter v Ralungu založil Cangpa Gjare v roce 1180). Všechny výše uvedené školy jsou označovány jako nové školy a patří do období tzv. druhého šíření buddhismu v Tibetu.

V 15. století se pod vlivem učence Congkhapy (1357 - 1419) začala prosazovat nová reformní škola Gelug (dosl. ctnostná), vycházející z tradic škol Kadam a částečně i Sakja. Na rozdíl od starých škol, které při obřadech používaly červené čepice, začala škola Gelug používat čepice žluté.

Od poloviny 13. století dominovala Tibetu škola Sakja, mocensky propojená s Mongoly, kteří si v té době podrobili Čínu a vazalsky zavázali Tibet. Mongolové přijali tibetský buddhismus a vytvořili s Tibeťany zvláštní svazek - Mongolové poskytovali Tibetu vojenskou a světskou ochranu a Tibeťané Mongolům buddhismus. V 15. - 17. století vládly v Tibetu světské dynastie z Rinpungu a Cangu za podpory Kagjü, zejména Karma Kagjü. V 17. století převzala škola Gelug za pomoci Mongolů dominantní roli v Tibetu jak v oblasti duchovní, tak i světské. Stalo se to v době pátého dalajlamy Lozang Gjamccha (1617 - 1682), kdy se Tibet změnil v teokratický stát, který se zachoval až do čínské okupace v polovině 20. století.

Rozdíly mezi jednotlivými školami jsou dnes pouze vnější a z hlediska Buddhova učení nevýznamné. Všechny školy používají víceméně stejné postupy a metody při práci s myslí, každá pouze dává důraz na trochu jiné aspekty. Základní učení jsou si podobná, ať se jmenují dzogčhen (doslova velká dokonalost, velké uskutečnění - Ňingma), lamdä (doslova cesta a ovoce této cesty - Sakja), čhagčhen (doslova velká pečeť, velká smlouva - Kagjü) nebo lamrim (doslova stupně cesty - Gelug). Základem všech je studium textů a meditace s velkým důrazem na úlohu duchovního učitele a přímý přenos učení z učitele na žáka.

Sakjapa, dalajlama, pančhenlama, karmapa...

Přímý přenos učení z učitele na žáka vyžaduje dodržování hierarchické struktury každé školy tak, aby učení bylo předáváno s největší přesností a pečlivostí. Na vrcholu této struktury je u každé školy, podškoly i každého duchovního proudu nositel linie, který je zárukou správného předávání učení. Všichni tito nositelé linií např. dalajlamové (Gelug), sakjapové (Sakja), digungové (Digung Kagjü) nebo karmapové (Karma Kagjü) jsou si z duchovního hlediska rovni, neexistuje hlavní nebo nejvyšší nositel buddhistického učení v Tibetu. Někteří nositelé linie jsou určováni na základě příslušnosti k rodům, které již po staletí vedou příslušné linie (např. sakjapové), jiní jsou tulkuové - převtělenci (dalajlamové, pančhelamové, karmapové apod.). Těch bylo ve starém Tibetu několik set a jejich poměrně malá známost za hranicemi Tibetu pramení zejména z toho, že se často jednalo o opaty méně významných klášterů nebo představitele početně malých proudů ve velkých školách. Bez ohledu na to, zda jsou známí nebo ne, jsou dodnes organickou součástí života Tibeťanů.

Systém tulkuů - převtělenců se v Tibetu používá již od doby prvního karmapy Düsum Khjenpy (1110 - 1193), který oznámil, že se opět narodí a vrátí se na svět v novém těle, aby mohl pomáhat trpícím bytostem. Tento systém převzaly i další školy. A tak je dnes karmapa sedmnáctý, dalajlama čtrnáctý a pančhenlama jedenáctý. Po smrti nositele linie se tradičním postupem vyhledává jeho nástupce, který po dosažení dospělosti převezme úlohu nositele. Pro každého mnicha a mnišku je nositel příslušné linie nejvyšší duchovní autoritou.

Obyčejní lidé v Tibetu, kteří nežijí v klášterech, měli a pořád mají ve velké úctě všechny mnichy, mnišky, lamy i nositele linií. Ve svém každodenním životě nerozlišují, ke které škole mnich nebo mniška patří. Často se stává, že se po ukončení žní obyvatele vesnice složí, pronajmou si nákladní auto a společně vyrazí na pouť po posvátných místech a klášterech. Navštíví např. Lhasu s chrámem Džókhang, ale i kláštery v Cchurphu (Karma Kagjü), v Samjä (Ňingma), klášter Tašilhünpo v Žikace (sídlo pančhenlamů), klášter v Sakji (Sakja) a mnoho dalších.

Nejznámější ze všech linií převtělených lamů v Tibetu jsou sakjapové, dalajlamové, pančhenlamové a karmapové. Vliv sakjapů na věci světské skončil před více než pěti sty lety, od té doby vykonávají pouze funkci duchovních nositelů školy Sakja. Dnes pětapadesátiletý Sakja Thidzin, držitel trůnu školy Sakja, se narodil v roce 1945 v jižním Tibetu. V roce 1959 utekl do Indie a později poblíž Dehra Dunu v severní Indii založil Sakja College, exilové sídlo sakjapů. Vliv karmapů na světskou moc skončil také před mnoha staletími. Šestnáctý karmapa Rangčung Rigpä Dordže (1924 - 1981) utekl v roce 1959 do indického exilu a v sikkimském Rumteku vybudoval exilové sídlo karmapů.

Vznik teokratického státu v čele s dalajlamou znamenal v 17. století povýšení dalajlamů na nejvyšší příčku ve státní hierarchii Tibetu. Dnes pětašedesátiletý čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho se narodil v roce 1935 v Amdu v severním Tibetu. Jeho životní příběh, zejména dramatický útěk do Indie v březnu 1959, je dostatečně známý i u nás a stal se námětem úspěšného hollywoodského filmu Kundun. Tak, jak postupně vznikaly demokratické instituce tibetské exilové komunity (vláda, parlament apod.), vzdával se dalajlama svých světských pravomocí a dnes stojí mimo ně. Tradice, jeho obrovská autorita a charisma však způsobují, že ho všichni Tibeťané v Tibetu i v exilu pořád považují za svého vůdce a hlavního představitele. Podobně je vnímán i celosvětovou veřejností.

Dominantní postavení školy Gelug a fakt, že se v druhém největším a nejvýznamnějším tibetském městě Žikace nachází klášter Tašilhünpo (sídlo pančhenlamů), vedl k tomu, že měli od 18. století kromě dalajlamů velký význam i pančhenlamové. Desátý pančhenlama Čhökji Gjalcchän (1938 - 1989) na rozdíl od dalajlamy z Tibetu neutekl a strávil mnoho let v čínských věznicích, při nedobrovolném pobytu v Číně však i ve významných politických funkcích. Po svém návratu do Tibetu za zatím nevyjasněných okolností zemřel. Na jeho život a postavení jsou dodnes rozporuplné názory, jedni ho považují za kolaboranta, druzí za hrdinnou obět čínských represí. Seriozní zhodnocení jeho úlohy v tibetských dějinách bude provedeno pravděpodobně až v budoucnosti.

Dva karmapové, dva pančhenlamové

Smrt šestnáctého karmapy Rangčung Rigpä Dordžeho v roce 1981 postavila Tibeťany poprvé před úkol najít inkarnaci tak vysokého lamy v nepříznivé době čínské okupace. Čtyři nejbližší žáci šestnáctého karmapy - regenti Tai Situ rinpočhe, Gjalcchab rinpočhe, Žamar rinpočhe a Džamgön Kongthul rinpočhe začali v souladu s tisíciletou tradicí hledat nového karmapu a čínské úřady do procesu vyhledávání nezasahovaly. Na jaře 1992 zahynul při automobilové nehodě Džamgön Kongthul rinpočhe, a tak konečné rozhodnutí o novém karmapovi zůstalo na zbylých třech regentech.

Tai Situ rinpočhe a Gjalcchab rinpočhe označili za sedmnáctého karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho (nar. 1985). Ten byl v létě 1992 po uznání dalajlamou (dalajlama karmapu nepotvrzuje, patří do jiné školy) intronizován v tradičním sídle karmapů v klášteře Cchurphu, ležícím asi 70 km západně od Lhasy. Třetí z regentů Žamar rinpočhe přišel s jiným kandidátem. V roce 1993 byl tímto regentem v indickém Dillí intronizován sedmnáctým karmapou Thajä Dordže (nar. 1983), který nebyl dalajlamou uznán. Situace, kdy byli na významnou pozici vybráni dva i tři kandidáti není v Tibetu unikátní, v historii se již několikrát stala. Posloužilo to i režiséru Bertoluccimu jako námět k filmu Malý buddha, kde byly nakonec určeny tři inkarnace lamy Dordžeho - nepálský chlapec, indická dívka a malý Američan.

Situace kolem dvou intronizovaných sedmnáctých karmapů ukázala, že i v tak duchovní společnosti, jako je tibetská, hrají politika, osobní ambice a prestiž velkou roli. Čínské úřady rády využily rozkolu v tibetské exilové komunitě a rychle přispěchaly s „oficiálním potvrzením“ Orgjän Thinlä Dordžeho v Cchurphu. Jejich právo potvrzovat karmapu je však stejně legitimní jako např. potvrzování opata břevnovského kláštera benediktýnů v Praze. Číňané předpokládali, že si mladého karmapu „vychovají“ po svém.

Dnes, po několika letech, se situace kolem obou karmapů uklidnila, opadly vášně a všichni Tibeťané v Tibetu a naprostá většina Tibeťanů v exilu uznává karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho. Thajä Dordže, sídlící v Dillí, je uznáván malou skupinou Tibeťanů soustředěných kolem Žamar rinpočheho. V Evropě a USA je situace jiná, především díky velkému množství buddhistických center vedených dánským lamou Ole Nydahlem, jež patří do linie Žamar rinpočheho. Počty příznivců jednoho i druhého karmapy jsou zde přibližně vyrovnané, možná s malou převahou stoupenců Thajä Dordžeho. Také v České republice existují centra příznivců obou karmapů.

Trochu jiný je problém dvou pančhenlamů. Desátý pančhenlama Čhökji Gjalcchän zemřel v roce 1989. Po jeho smrti začal opět proces tradičního vyhledávání nového nositele linie. Šest let dlouhé hledání bylo ukončeno 14. května 1995, kdy dalajlama oficiálně potvrdil Gendün Čhökji Ňimu jako jedenáctého tibetského pančhenlamu (dalajlama pančhenlamu potvrzuje, patří do stejné školy Gelug). Dnes jedenáctiletý Gendün Čhökji Ňima pochází z pastevecké rodiny z oblasti Lhari, ležící v Khamu (východní Tibet). Proces hledání pančhenlamy skončil v době, kdy se začal zvyšovat nátlak ze strany čínských úřadů a kdy byla zahájena kampaň tvrdý úder.

V době kolem 17. května 1995 byl Gendün Čhökji Ňima se svými rodiči zadržen čínskými úřady. Současně čínská policie zatkla i opata Čhadel Rinpočheho a jeho sekretáře, kteří vedli vyhledávací tým nového pančhenlamy. Všichni jsou dnes považováni za politické vězně, o kterých nejsou žádné spolehlivé zprávy, neví se ani, jestli jsou naživu.

V prosinci 1995 byl pančhenlamou nezákonně potvrzen jiný tibetský chlapec Gjalcchän Norbu. Čínské úřady prostřednictvím tibetských mnichů zinscenovaly v chrámě Džókhang ve Lhase intronizaci, aby „ukázaly, kdo je v Tibetu pánem“ nejen v oblasti světského, ale i duchovního života. Nepravého pančhenlamu však nikdo v Tibetu, v tibetském exilu, ani ve světě neuznal.

Poslední zpráva o pravém pančhenlamovi je z března 1998, kdy při návštěvě rakouského ministra zahraničních věcí v Tibetu tibetský guvernér Raidi oznámil novinářům, že Gendün Čhökji Ňima se těší dobrému zdraví a žije v odlehlé části Tibetu. „Žije se svou rodinou jako obyčejný člověk v okolí Čhali,“ odpověděl novináři rakouských Die Presse. Čhali (na mapě uváděné jako Chali nebo Jiali) leží více než 100 km vzdušnou čarou severovýchodně od Lhasy. Tato oblast je přístupná pouze po objížďce dlouhé asi 400 km, z které posledních více než 100 km tvoří prašná silnice. Fakt, že chlapec žije se svými rodiči, znamená, že ho čínské úřady drží daleko od možnosti vzdělávání mnišskou komunitou.

Naděje pro Tibeťany?

V souladu s tradicí posledních staletí měl sedmnáctý karmapa Orgjän Thinlä Dordže zůstat pouze duchovním vůdcem a nositelem linie školy Karma Kagjü. Jeho nástup do funkce v neklidné době devadesátých let a zejména fakt, že byl jediným tak vysoce postaveným lamou žijícím v Tibetu, způsobily, že obyčejní Tibeťané v Tibetu v něm vidí víc než jen duchovního vůdce.

Již jako malý chlapec udílel ve svém klášteře v Cchurphu denně audience pro poutníky z celého Tibetu i pro turisty ze zahraničí. Obklopen nepřátelským prostředím policie a falešných mnichů, nasazených do kláštera čínskými úřady, bojoval o zachování své vlastní identity a osobnosti více než sedm let. Pomáhala mu v tom pouze hrstka nejbližších. Ve svých deseti letech odmítl uznat čínského „trucpančhenlamu“ a podpořil dalajlamou uznaného Gendün Čhökji Ňimu. Čína mnohokrát zneužila jeho pobyt v Tibetu k propagandistické kampani o tzv. náboženské svobodě v Tibetu. Útěk do exilu je velkou prohrou čínské politiky. Sedmnáctý karmapa byl jako jediný vysoký buddhistický představitel uznán jak dalajlamou, tak i čínskými úřady. Svým charismatickým vystupováním, přehledem a oblíbeností v Tibetu i exilu by mohl v budoucnosti sehrát významnou roli v řešení tibetského problému. Opatrná vyjádření tibetské exilové vlády i oficiálních čínských představitelů k jeho útěku dávají naději, že si obě strany uvědomují jeho význam pro budoucnost Tibetu nejen jako nositele linie Karma Kagjü, ale i jako potenciálního nástupce dalajlamy a politického vůdce Tibeťanů.

A tak nezbývá nic jiného, než popřát mladému karmapovi mnoho štěstí v novém domově a klid pro jeho další studium, kterého se mu v Tibetu nedostávalo. Tibeťanům pak přeji trpělivost v nenásilném boji za svou identitu a také sílu, aby se nenechaly vyprovokovat čínskými úřady při předpokládaných represích po karmapově útěku nejen v Cchurphu a ve Lhase, ale v celém Tibetu.

Článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 7 - jaro 2000