Hudba, film, divadlo

Je to zodpovědnost být Tibeťan, říkají tibetští umělci

Táhlé písně křehké Namgjal Lhamo a rytmické „tibetské reggae“ Tändzina Gönpy zahájilo a uzavřelo 18. listopadu veřejnou přednášku Jeho Svatosti dalajlamy v Praze. Oba umělci byli oblečeni v tibetských oděvech, zpívali v tibetštině a předváděli tradiční tibetské písně a tance. „Musíme zachovat naši kulturu, cítíme to jako povinnost,“ řekla Namgjal Lhamo. A Tändzin Gönpo to nezávisle na ní potvrdil: „Kultura je důležitá pro zachování naší identity, je dědictvím Tibetu, a proto musí být zachována.“ V rozhovorech, které jsem s každým z nich dělala, to oba umělci několikrát zopakovali. Když vyprávěli o svých životních osudech, neustále zdůrazňovali, jak je kultura důležitá pro tibetský národ a jak se všichni Tibeťané z jejich generace musejí nejen učit věci nové, ale především musejí předávat své vědomosti potomkům. Neboť oba už znají i Tibeťany, kteří neumějí mluvit tibetsky…

Vzdělání v Tibetském institutu muzických umění

„Narodila jsem se v roce 1956 v malé vesnici v Nepálu svým tibetským rodičům. V roce 1959 mnoho Tibeťanů z Tibetu uprchlo do Indie a do Nepálu. Žili jsme vlastně na hlavní cestě, po které se ubírali. Mnozí z nich na tom byli velmi špatně a můj otec se jim snažil pomáhat, jak mohl. Nikdy v životě nezapomenu na ty zástupy uprchlíků…“ začala Namgjal Lhamo vyprávět velmi tichým hlasem a se slzami v očích. Krásná křehká Tibeťanka, která nikdy Tibet neviděla, se v mladém věku dostala do Tibetského institutu muzických umění a tam si předsevzala, že se bude ze všech sil snažit uchovávat tibetskou kulturu. „Na každou naši premiéru chodil tenkrát Jeho Svatost dalajlama a říkal nám, jak je tibetské umění důležité pro přežití v exilu. Vždycky jsem si pamatovala, co nám tehdy říkal. Proto jsem se stala zpěvačkou.“

Namgjal měla veliký talent, a tak velice brzy začala dostávat nejobtížnější role v tibetských operách. „Jako zpěvačka jsem dostávala zvláštní role, protože naši učitelé věděli, že zazpívám všechno. Měla jsem z toho radost, i když jsem si někdy říkala: Proč já?“ pokračovala už trochu klidněji a s lehkou hrdostí v hlase.

V Tibetském institutu muzických umění studoval také Tändzin Gönpo, který se narodil v roce 1955 ve Lhodagu v jižním Tibetu. Když mu bylo pět let, jeho rodina uprchla kvůli čínské okupaci do Indie. V institutu prošel Tändzin všemi pozicemi, nejdříve byl studentem, potom profesionálním tanečníkem, instruktorem a nakonec i uměleckým ředitelem institutu.

Ideologie v umění

Pro Tändzina je zachování kultury „nesmírně důležité“. „Snažíme se ukázat, jak Tibeťané vypadají, zpívají, hrají, jak to v Tibetu dříve vypadalo… V Tibetu dnes již tibetská kultura neexistuje. Tibetská mladá generace, která zpívá a tančí, nemá v sobě původní identitu. Tancují velmi dobře, skáčou, otáčejí se, mají krásná těla, ale to vše je jen pastvou pro oči, zábavou pro obecenstvo. Nemá to žádný duchovní rozměr,“ vysvětluje smutně Tändzin. Velmi ho mrzí, že čínská ideologie zasáhla v Tibetu úplně všechno - od života obyčejných lidí, přes umění až po buddhismus. „Tibeťané často mluví o svých znalostech filozofie, ale v Tibetu se to vše změnilo v komunistickou ideologii,“ pokračuje.

Také Namgjal Lhamo popisuje situaci v Tibetu se smutkem. „Čistě tibetské písně nejsou v Tibetu povoleny. Jedna tibetská zpěvačka, která zpívá klasické písně, je velice populární v Číně i v Tibetu. Jenže zpívá tibetské písně čínským způsobem. Proto z ní mají Číňané radost. Mnoho tibetských zpěváků studuje v Číně, ve Lhase je čínské rádio a televize, mladí lidé tam nikdy neslyšeli pořádnou tibetskou píseň,“ uvedla.

Snad proto Namgjal při popisu své hudby několikrát zopakovala, že se snaží, aby její písně byly „co nejčistější, co nejtibetštější“. Na svém vystoupení v Praze měla na sobě tradiční tibetské šaty s barevnou zástěrkou. Také Tändzin se oblékl tradičně a přivezl si s sebou i zvláštní tibetskou kytaru daňän, flétnu lingbu i tradiční buben. Zahráli a zazpívali nejrůznější písně, od politických, přes zamilované až po lidové. Namgjal také zazpívala píseň, která je věnovaná dalajlamovi. „Tato píseň vyjadřuje obdiv Jeho Svatosti 14. dalajlamovi a všem jeho dobrým vlastnostem. Všichni dalajlamové jsou nám drazí, ale tento čtrnáctý má tak zvláštní zkušenosti, tolik toho prožil… Je to velký vůdce, skutečný oceán moudrosti. A o tom všem ta píseň je. Obsahuje také modlitbu, aby jeho práce byla úspěšná,“ vysvětlila Namgjal.

Svědkové minulosti

Oba umělci dnes žijí na Západě. Namgjal Lhamo založila v Nizozemí se svou sestrou Kalzang Čhukji a jejím manželem Tobdän Gjamcchem skupinu Gangčhenpa, která se snaží představovat „tu nejčistší tibetskou hudbu.“ Tändzin Gönpo žije ve Francii a založil zde instituci, jež funguje na poli kulturní výměny a spolupráce mezi Asií a Evropou. Život v exilu není pro Tibeťany jednoduchý, shodují se oba. „Když žijete v cizí zemi, pomalu ztrácíte vlastní identitu. Já bohužel znám několik Tibeťanů, kteří neumějí tibetsky. Jako ve všech národech většina Tibeťanů nejsou intelektuálové, nestarají se o kulturu, chtějí jen mít práci a normálně žít. Když ale neznáte svou kulturu, jak můžete být sám sebou?“ popsal to Tändzin. „Víte, když mi bylo šest, měla jsem problém mluvit tibetsky. Ale přišla jsem do Institutu muzických umění a měla jsem možnost se všemu naučit. Mnoho Tibeťanů tuto možnost nemá, některé děti chodí do anglických škol a neví o Tibetu vůbec nic,“ přiznala se Namgjal Lhamo.

A proto Namgjal i Tändzin hodně koncertují a snaží se nejen představit tibetskou hudbu lidem na Západě, ale také povzbudit písněmi Tibeťany, aby neztratili kontakt se svou kulturou. A především, opakují znovu, se snaží uchovávat svou pravou kulturu. „Naše generace je pojítkem mezi minulostí a budoucností, má se hodně co učit, ale také se musí snažit hodně věcí uchovat. Je to velká zodpovědnost být Tibeťan v této situaci,“ říká Tändzin. A Namgjal se, i když tato slova neslyšela, přidává: „Lidé v mé generaci mají hodně vzpomínek. Jsme svědkové toho, co se stalo. V roce 1959 bylo mnoho lidí zabito a zavřeno do vězení. Já jsem v Tibetu nikdy nebyla, ale ty zprávy byly tak čerstvé… Nemohu si představit den, kdy bych na Tibet nemyslela.“

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 10 - zima 2000.