Prohlášení

Prohlášení J.S. dalajlamy ke 42. výročí povstání tibetského lidu

Je tomu více než padesát let, co do Tibetu přišli čínští okupanti. A je tomu více než čtyřicet let, co v roce 1959 tisíce Tibeťanů odešly do exilu. Tuto nejtemnější éru našich dějin, plnou strastí a utrpení, prožívá již třetí generace Tibeťanů. Avšak tibetský problém je stále aktuální. Ať už to čínská vláda přiznává či nikoliv, svět o závažných problémech v Tibetu ví – a nejde jen o Tibetskou autonomní oblast, ale i o všechna ostatní tibetská území. Sedmdesátitisícová petice dnes již zesnulého 10. pančhenlamy, předaná pekingským úřadům roku 1962, jasně dokládá, jak hrůzná byla tehdejší situace v Tibetu. Od té doby sice v některých oblastech došlo ke zlepšení, i přesto však zůstává situace vážná. Tibetská otázka je pro Čínskou lidovou republiku nejen neustálým zdrojem mezinárodního pohoršení, ale současně i nebezpečím ohrožujícím její vlastní stabilitu a jednotu.

Čínská vláda neutěšenou situaci v Tibetu nepřestává zastírat propagandou. Pokud jsou podmínky v Tibetu takové, jak je čínské úřady líčí, proč nemají odvahu k tomu, aby návštěvníky do Tibetu pouštěli bez omezení? Proč všechno skrývají pod rouškou státního tajemství a nemají odvahu ukázat světu pravdu? A proč je v Tibetu tolik příslušníků bezpečnostních sil a tolik věznic? Vždy jsem říkal, že kdyby většina Tibeťanů žijících v Tibetu byla skutečně spokojena se stavem věcí ve své zemi, neměl bych žádný důvod, žádné právo ani potřebu pozvedávat hlas. Bohužel, vždy když Tibeťané ve své vlasti promluví, místo aby jim bylo nasloucháno, jsou zatýkáni, zavíráni do vězení a označováni za kontrarevolucionáře. Je jim upírána svoboda projevu a možnost říci pravdu.

Pokud jsou Tibeťané skutečně spokojeni, čínské úřady mohou v Tibetu bez obav uspořádat plebiscit. Všelidové hlasování o Tibetu již navrhly některé tibetské nevládní organizace. Zastávají názor, že nejlepším způsobem, jak tuto otázku vyřešit jednou provždy, je nechat Tibeťany žijící v Tibetu, aby si zvolili vlastní osud prostřednictvím svobodného referenda. Požadují, aby Tibeťané dostali možnost promluvit a učinit vlastní rozhodnutí. Já jsem vždy prohlašoval, že právě tibetskému lidu musí být dána možnost učinit rozhodnutí o budoucnosti jejich vlasti. Výsledek takovéhoto referenda bych proto z celého srdce podpořil.

V boji tibetského lidu nejde o moje osobní postavení nebo pohodlí – jde o svobodu, základní práva a zachování kulturního dědictví šesti milionů Tibeťanů, a stejně tak jde o ochranu tibetského životního prostředí. Již v roce 1969 jsem prohlásil, že o zachování funkce dalajlamy, která je více než tři století stará, musí rozhodnout tibetský lid. V roce 1992 jsem se pak v oficiálním prohlášení o budoucím uspořádání Tibetu jasně vyjádřil, že až se vrátíme do Tibetu, kde zavládne určitá míra svobody, v tibetské vládě nebudu zastávat žádnou funkci. Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že v budoucnosti by si měl Tibet vybrat sekulární a demokratický systém vlády. Jsem si jistý tím, že žádný Tibeťan, ať žije v exilu nebo v Tibetu, nechce obnovit původní společenský řád.

Vždy jsem si uvědomoval, že Tibet potřebuje společenské změny, a ještě v Tibetu jsem za těžkých politických okolností přistoupil k reformám. Po odchodu do exilu jsem své spoluobčany žijící mimo Tibet nabádal k tomu, aby šli cestou demokratizace. Dnes jsou tibetští uprchlíci možná jednou z mála exilových komunit, která si dokázala vybudovat všechny tři pilíře demokracie: zákonodárný sbor, soudnictví i exekutivu. Letos bude tento proces dále posílen změnou volby předsedy tibetského kabinetu, Kašagu. Výkonnou správu tibetských věcí v exilu předám volenému předsedovi Kašagu a volenému exilovému parlamentu. Nicméně považuji za svůj morální závazek vůči šesti milionům Tibeťanů pokračovat ve snaze o jednání s čínským vedením o tibetské otázce a nadále být svobodným mluvčím tibetského lidu, a to dokud se nedosáhne řešení. Tibeťané ve mne vkládají obrovskou důvěru a o to je můj pocit zodpovědnosti silnější.

Historický vztah mezi Tibetem a Čínou je mnohem složitější než zjednodušená oficiální verze, kterou prezentuje Peking. Jako výrazný a samostatný útvar existoval Tibet více než dva tisíce let. Tuto skutečnost nelze popřít. Historie je historie – minulost nikdo nezmění a s fakty je třeba se smířit. Myslím si, že k rozhodnutí o historickém statutu Tibetu jsou nejzpůsobilejší historici a právní odborníci. Já bez ohledu na minulost hledím do budoucnosti.

Jednotliví vůdci ČLR, od Mao Ce-tunga a Čou En-laje až po Teng Siao-pchinga a Chu Jao-panga, opětovně uznávali ojedinělost a zvláštnost tibetského statutu. Nejlepším příkladem tohoto uznání je tibetsko-čínská Sedmnáctibodová dohoda z roku 1951, která ztělesňuje původní duch a myšlenku jedné země a dvou systémů. Žádná jiná provincie ani část ČLR s Pekingem podobnou úmluvu nemá. Čínská vláda v ní přislíbila respektovat ojedinělý charakter Tibetu. I přes tyto záruky se bohužel represivní politika Pekingu v průběhu čínské vlády v Tibetu zpravidla vyznačovala značnou dávkou nejistoty, nedůvěry, podezření a arogance, jakož i zjevným nedostatkem pochopení, porozumění a respektu k tibetské svébytné kultuře, historii a identitě. Dnes spočívá ojedinělost Tibetu v tom, že je nejchudším a nejutiskovanějším územím, kde stále působí ultralevicové síly, jejichž vliv ve vlastní Číně již delší dobu slábne.

Protože jsem pevným zastáncem nenásilí, usmíření a spolupráce, od začátku jsem se soustavně snažil předcházet krveprolití a dobrat se mírového řešení. K Číně, jejímu lidu, její dlouhé historii a bohaté kultuře navíc chovám obdiv. Z toho důvodu věřím, že s odvahou, pohledem upřeným do budoucnosti a s uvážlivostí je možné mezi Tibetem a Čínou vytvořit vztah, který by pro ně byl vzájemným přínosem a zakládal se na respektu a přátelství. Proto pokud jde o tibetský boj za svobodu, vždy jsem byl pro dosažení skutečné autonomie pro tibetský lid. I navzdory stále častějším obviněním vůči mé osobě a navzdory zhoršující se situaci v Tibetu jsem nadále zastáncem nastoupené střední cesty. Hluboce věřím, že řešení tibetského problému tímto způsobem přinese tibetskému lidu uspokojení a současně výrazně přispěje ke stabilitě a jednotě v ČLR.

Za posledních více než dvacet let došlo v našem styku s Čínou k řadě zvratů: některé okamžiky byly slibné, jiné byly zklamáním. Loni v červenci můj starší bratr Gjallo Döndub podnikl cestu do Pekingu a přivezl odtud vzkaz od Jednotné fronty, která zopakovala známý postoj Pekingu ke mně. V září téhož roku jsme prostřednictvím čínského velvyslanectví v Novém Dillí vyjádřili zájem o možnost vyslat do Pekingu delegaci, která by čínské straně doručila podrobné memorandum popisující můj názor na tibetskou otázku a která by obsah tohoto memoranda vysvětlila a projednala. Upřímně jsem doufal, že tento krok napomůže ke střízlivému řešení tibetského problému. Čínské vedení jsem přesvědčoval o tom, že prostřednictvím osobních setkání si vyjasníme nedorozumění a překonáme nedůvěru. Vyslovil jsem hluboké přesvědčení, že jakmile se to podaří, pak bez větších obtíží nalezneme vzájemně přijatelné řešení celého problému. Čínská vláda vyslání této navrhované delegace zatím odmítá, a to přestože mezi léty 1979 a 1985 přijala šest delegací zástupců tibetského exilu. Nyní však přijetí tibetské delegace oddalují. Jasně to svědčí o zvyšující se odmítavosti Pekingu a o nedostatku politické vůle tibetský problém řešit.

Současná čínská politika tvrdé linie nás však od našeho úsilí o dosažení svobody a míru nenásilnou metodou neodradí. Trpělivost, odvaha a odhodlání jsou pro nás Tibeťany v takto nelehké a zásadní situaci zcela nezbytné. Pevně věřím, že v budoucnu se naskytne příležitost o tibetské otázce ve vší vážnosti jednat a pohlédnout tváří v tvář realitě, protože ani pro Čínu ani pro nás žádná jiná možnost neexistuje.

Uvědomíme-li si stav uvnitř tibetských hranic a vidíme-li stupňující se útisk, ničení životního prostředí a znepokojivé dění, kdy hromadné přesídlování Číňanů do tibetských území podkopává tibetskou identitu a kulturu, vše se zdá být téměř beznadějné. Avšak tibetský problém je úzce svázán s děním v Číně. A i kdyby byla Čína sebemocnější, vždy bude zároveň součástí světového společenství. Celosvětový trend nyní směřuje k vyšší míře otevřenosti, přístupnosti, svobody, demokracie a dodržování lidských práv. I Čína samotná se už začíná měnit. Z dlouhodobého hlediska pro ni není úniku před pravdou, spravedlností a svobodou. Je velmi povzbudivé, že je stále více informovaných Číňanů, mj. intelektuálů a prozíravých myslitelů, kteří vyjadřují nejen znepokojení, ale i solidaritu s tibetskou věcí.

Jak jsem již řekl, situace v Tibetu je nadále závažná a čínské úřady odmítají o tibetské otázce jednat, a tak se mé politice střední cesty dostává stále silnější kritiky. Vždy jsem vítal právo každého člověka na vlastní politický názor. A tak se někteří lidé zasazují za úplnou tibetskou nezávislost. Také se mi dostává kritiky za to, že můj postoj mezi mými krajany způsobuje nejednotnost a zmatek. Tuto sílící kritiku chápu, protože na mou politiku střední cesty Čína odmítá konstruktivně reagovat. Navíc převážná většina Tibeťanů v duši a v srdci ani v nejmenším nepochybuje, že nezávislost je jejich historické a legitimní právo. Zásadně odmítám použití násilí jako prostředku v našem boji za svobodu, avšak respektuji právo každého Tibeťana diskutovat o všech politických možnostech, a také jich využívat.

Rád bych při této příležitosti poděkoval mnoha jednotlivcům, vládám, členům zákonodárných sborů, nevládním organizacím a náboženským uskupením za jejich podporu. Také bych rád vyslovil svoji vděčnost onomu velkému počtu nezaujatých Číňanů, kteří naši spravedlivou věc podporují. Zejména pak chci jménem Tibeťanů vyjádřit naši vděčnost indické vládě za to, jaké nesmírné velkorysosti a podpory se nám od ní v minulých čtyřech desetiletích dostalo.

Na závěr bych rád vzdal poctu statečným tibetským mužům a ženám, kteří obětovali a stále obětují své životy za naši svobodu. Modlím se za brzký konec utrpení našeho lidu. Při této příležitosti chci rovněž vzdát hold našim statečným čínským bratrům a sestrám, kteří za svobodu a demokracii v Číně přinesli také obrovské oběti.

dalajlama

10. březen 2001