Hudba, film, divadlo

Praha tleskala mladým Tibeťanům

Když se jedenadvacet Tibeťanů z Tibetského institutu múzických umění posadilo na kamennou zídku na dvorku u centra Potala a prohlíželo si nás, asi deset organizátorů jejich divadelního vystoupení v České republice, nedalo se téměř poznat, z které země to vlastně pocházejí. Mladí sebevědomí lidé, oblečení do otrhaných džínsů a barevných triček, mohli být z pražského Smíchova, Londýna nebo Amsterdamu, stejně jako z Moskvy, Pekingu nebo Hanoje. Až teprve o dva dny později jsem si dokonale uvědomila jejich tibetskou národnost. To když poprvé vstoupili v nádherném tradičním oblečení na jeviště a zazpívali úvodní tóny tibetského divadla. Najednou tu byly zase ty stejné obrázky lidí, kteří mají někde daleko svou zemi, svou jedinečnou kulturu a svůj způsob života. Ty stejné vážné tváře, které vědí, že je ta země jejich, i když jí vládne někdo jiný. A že se do ní chtějí vrátit, přestože v ní nikdy nežili… Když na závěr představení zazpívali Tibeťané svou hymnu, pochopili to i diváci v sále, vstali a dlouho tleskali.

Tradiční tibetská kultura je právě tím prvkem, který odlišuje Tibeťany od jejich čínských utiskovatelů. Tuto skutečnost si uvědomil Jeho Svatost dalajlama brzy po svém útěku do exilu a hned v roce 1959 založil Tibetský institut múzických umění, který má za cíl zachovávat tradiční tibetské umění zpěvu, tance a divadla lhamo. Když jsem si poprvé prohlížela tváře jedenadvaceti členů souboru, kteří přijeli do Prahy, trochu jsem zapochybovala, jestli tradiční umění mají zachovávat lidé ve věku kolem dvaceti let. Víc jsem si je dovedla představit v rockovém klubu, než na divadelních prknech.

Přivést do Prahy jedenadvacet Tibeťanů nebylo pro tři pořádající organizace vůbec jednoduché. Proto bylo pro mě i pro ostatní organizátory tak důležité první představení. Mělo se odehrát v Jelením příkopě na Pražském hradě. Šestihodinová tibetská divadelní hra, spousta stánků s občerstvením, knihami a drobnostmi z Tibetu a nezbytným jogurtem, podle něhož dostaly jméno tibetské divadelní festivaly (tibetsky žontön, neboli velká jogurtová slavnost). Všechno mělo proběhnout jako ve "starém" Tibetu. Podmínkou ale bylo slunečné počasí, a právě to zklamalo. Celé dny jen pršelo. A tak mi ve dvě hodiny ráno před představením zazvonil telefon, že se v Jelením příkopě nic konat nebude a Tibeťané se budou muset přesunout do paláce Akropolis. První představení se tak pro všechny organizátory stalo ještě důležitějším...

Tibetské lhamo ožívá

Za dunivého zvuku bubnu vstoupil na jeviště jako první starší umělecký šéf souboru a položil na malý oltář sochu Thangtong Gjalpa, zakladatele tibetského divadelního umění lhamo. Tajemný, mystický Tibet… Následoval rychlý tanec mužů s maskami, který měl očistit jeviště, a píseň dívek zpívajících vysokými hlasy. Tibet obyčejných lidí… Pak vstoupil na scénu starý poustevník a zvolal: Óm mani padme húm. Tibet buddhistický… A na závěr představení zazněla tibetská hymna. Politický osud Tibetu… Dvouhodinová verze divadelní hry Zugkji Ňima, kterou TIPA v Praze předvedla jako první, ukázala všechny stránky života Tibeťanů. A přeplněný palác Akropolis tleskal. Před mýma očima stáli úplně jiní lidé, než ti, které jsem viděla předtím. A bylo jasné, že tibetské oblečení jim sluší nejvíce.

„Rozumíš, o čem ta hra je?“ ptala jsem se o přestávce jednoho známého, který se přišel na hru podívat. „Moc ne, ale líbí se mi to,“ odpověděl. Hra o dívce Zugkji Ňimě, která se provdá za krále a musí překonat pletichy jeho první manželky, se hrála celá v tibetštině. Když ale v jedné epizodě lodníci, kteří převezli krále přes řeku, žádali, aby jim zaplatil, najednou se z nesrozumitelné tibetštiny ozvala česká slova: „Penyze, bracho.“ Produkční Martinka měla v zákulisí co dělat, aby naučila Tibeťany vyslovovat všechny české věty, které po ní chtěli vědět.

Tradice a mládí, opera a bigbít

„Většina mladých raději předvádí lidové tance a písně. Lhamo (divadelní umění) je totiž těžší, musíš se hodně učit, číst knihy, studovat…“ řekl mi člen souboru Sönam Pchüncchog. Tibetské divadlo lhamo se v exilu zachovalo především díky starému mistru Norbu Ccheringovi, který byl ve „starém Tibetu“ členem slavného souboru Kjormolungpa. Sönam Pchüncchog se stal jeho hlavním žákem a dnes je ve svých teprve šestatřiceti letech operním mistrem souboru. Sám dalajlama si ho předvolal a požádal ho, ať pokračuje ve vyučování staré tradice, protože jinak bude lhamo navždy ztraceno…

Nejen díky Sönamově vyprávění jsem si uvědomila, jaké osobnosti to do Prahy přijely. Tibetské živé legendy i tibetské "hvězdy". Například mladší dlouhovlasý kluk Cchering Lodö nazpíval CD pro film Himalaya - karavana, starší Cchering Dordže v tomto filmu hrál. Sönam Pchüncchog pak obsadil jednu z hlavních rolí ve filmu Kundun.

Někteří z nich byli poevropštělí víc než my, Češi. Na otázku, jestli už byli v Evropě, si jen pohrdavě povzdechli: „Několikrát…“. „Proč jsi dostala hlavní roli Zugkji Ňimy?“ ptal se filmař jedné z dívek. „Protože jsem nejlepší!“ zněla odpověd. Jíst chtěli v McDonaldu, nakupovali mobily a po produkční loudili CD s techno hudbou a s bigbítem. Ale tajně, tak, aby to ostatní nevěděli. Zkažení Západem? Ne. Během osmi dnů jsem si zvykla na to, že si kolem mě pořád někdo prozpěvuje. A vždycky to byla některá z tradičních tibetských písní. Stejně jako ti starší Tibeťané také tito nosí kolem zápěstí tibetské růžence a při vyslovení jména dalajlamy zjihnou.

Radost z pohybu

Druhé představení, na kterém Tibeťané předvedli lidové písně a tance z různých oblastí Tibetu, vyvolalo obrovský aplaus. Snad i pro tempo, s jakým se na pódiu střídaly hudební žánry, kostýmy a nástroje. TIPA předvedla vše od rituálních tanců zvaných čham, které obvykle smějí tančit jen mniši, přes rychlé Daňän žabdo, které předvádělo pět mladých chlapců s tibetskými loutnami zvanými daňän, až po ukázku z tradiční hry Dowa Zangmo o životě nomádů a jejich jaků. Umělci se střídali tak rychle, že si jednotlivé kostýmy svlékali už při běhu z pódia do šatny.

„Boli mě kolonó,“ přešel starý nomád v průběhu ukázky jačího tance pro změnu zase do češtiny. A dva obrovští jaci, které hráli vždy dva herci, se při burácivém potlesku převalili, jako by byli živí. Do varu dostal publikum tanec Taši šelpa, při kterém po celém pódiu řádili muži v bílých maskách, představující opět Thangtong Gjalpa. Pomalá nostalgická píseň Čölsum bö mi, ve které pět mužů zpívá o naději, že tři tibetské provincie budou jednou znovu sjednoceny, přinesla do sálu pro změnu trochu melancholie. A tibetská hymna na konci opět připomněla, že Tibeťané nepřinášejí jen obyčejný zábavný koncert.

Sönam znamená šťastný

„Sönam, to je šťastný, ve smyslu mít štěstí,“ řekl mi Sönam Pchüncchog, když jsem ho ptala, co znamená jeho jméno. Procházeli jsme se zrovna po Příbrami, kde jsme se byli podívat v hornickém muzeu. Dvacet Tibeťanů v dole, to snad svět ještě neviděl. „Tibeťané nikdy moc netěžili, dlouho tam žádné doly nebyly,“ vysvětloval Sönam. „A teď tam těží Číňané…“ musela jsem si povzdechnout. „Jo, ti jsou šťastní...“

Odpoledne jsme jeli do malé vesnice Radětice, kde na nás v jedné chalupě čekal oběd. U vchodu uvítala udivené Tibeťany celá rodina chlebem a solí a pak už dostali plné talíře vepřa-knedla-zela. „Jim to nechutná?“ ptala se smutně hospodyně, když viděla, jak si Tibeťané předávají obrovský pytlík s chilli kořením a všechno si tím posypávají. Indický zvyk. Kdo ví, jak by jim chutnalo pravé tibetské jídlo, které je nekořeněné a spíše bez chuti.

Přestože členové radětické rodiny neuměli moc anglicky, s Tibeťany si rozuměli i beze slov. Mladí umělci jim trochu zazpívali a zatančili a na rozloučenou všem rozdali bílé khatagy, šály, které se dávají na znamená úcty a vděčnosti. „Je to nejvýznamnější den v mém životě,“ řekla mi hospodyně Zdena a měla v očích slzy štěstí.

„Dun zan go lo,“ zpíval mi mladý Taši na zpáteční cestě autobusem píseň a snažil se mě ji naučit. Byla to právě ta píseň, která se skládá ze tří částí podle žánrů v třech tibetských provinciích a vyjadřuje naději, že Kham, Amdo a Ü-Cang budou jednou zase sjednoceny v tibetský stát. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na slova Jeho Svatosti dalajlamy, kterými vzpomínal na divadelní festival, odehrávající se každoročně v jeho letním tibetském sídle Norbulingce: „Lidé se prostě bavili - dělali to, v čem jsou Tibeťané přirozeně dobří. Jsme většinou velice prostí lidé, kteří nemají nic raději než dobrou podívanou a dobrou zábavu. ... Byl to tak šťastný čas!“ Zpěv s Tašim mi moc nešel, ale „šťastný čas“ to byl…

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 12 - léto 2001.