Články

Lidská práva v Tibetu

Úvod

Tibet - území ve vnitrozemské části Asie, oddělující od sebe dvě kontinentální velmoci. Jednou z nich je Indie, země Tibeťanům velice blízká, a to nejen pro jejich vzájemnou kulturní a duchovní spjatost (tedy jakýsi prvek vyplývající z daleké historie), ale i z důvodů týkajících se historie poměrně nedávné, současnosti a obávám se, že i budoucnosti. Právě Indie totiž umožnila tibetským uprchlíkům, včetně jejich nejvyššího duchovního představitele dalajlamy, usadit se na jejím území poté, co se pro ně život v jejich vlasti stal neúnosným. Příčinou emigrace z jejich domoviny se staly represe ze strany té druhé velmoci - Číny.

V roce 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a nastolen režim Mao Ce-tunga. Brzy poté byl Tibet obsazen čínskou armádou. Následovalo „nenásilné“ prosazování komunistických reforem a omezování vlivu tibetského buddhismu, při kterém v průběhu 50. let zahynuly tisíce Tibeťanů. Vše vyvrcholilo protičínským povstáním (1959), které bylo krvavě potlačeno. Dalajlama odešel přes Himaláje do Indie a následovaly jej desetitisíce Tibeťanů.

V období od března 1959 do září 1960 bylo podle zprávy lidové osvobozenecké armády zabito v souvislosti s vojenskými akcemi 87 000 Tibeťanů. Mezinárodní komise právníků uveřejnila v témže roce (1960) v Ženevě výsledky svého šetření. Ze zprávy vyplývalo, že Čína porušila 16 článků Všeobecné deklarace lidských práv a že se provinila genocidou. Situace v Tibetu se však i nadále spíše zhoršovala.

Záhy po smrti nejvyššího představitele čínských komunistů Mao Ce-tunga (1976) se zdálo, že se situace začne vyvíjet k lepšímu. Čínská vláda propustila na svobodu čtyřiatřicet členů někdejší tibetské administrativy. Byl umožněn vstup cizinců, posléze i návštěvy exulantů a těm, kteří žili doma v Tibetu, bylo umožněno navštívit své příbuzné v exilu. O problému Tibetu se začalo ve světě postupně vědět.

Dalajlama navštívil mnoho zemí včetně Spojených států amerických a získával stále větší a větší mezinárodní podporu. V roce 1985 zaslalo jedenadevadesát členů amerického kongresu dopis adresovaný předsedovi vlády Čínské lidové republiky v němž vyjadřovali podporu přímým rozhovorům mezi čínskou vládou a zástupci tibetské exilové vlády. O dva roky později znovu zveřejnil Kongres zprávu o porušování lidských práv v Tibetu. Ve stejném roce přednesl dalajlama projev, též na půdě Kongresu, ve kterém představil svůj „Pětibodový mírový plán“:

1. Přeměna celého Tibetu v mírovou zónu.
   
2. Zřeknutí se politiky násilného přemisťování čínského obyvatelstva, které ohrožuje samu existenci Tibeťanů jako národa.
   
3. Respektování základních lidských práv a demokratických svobod Tibeťanů.
   
4. Obnovení a ochrana přírodního prostředí Tibetu a zastavení využívání Tibetu ze strany Číny k výrobě jaderných zbraní a jako skládky jaderného odpadu.
   
5. Zahájení seriózních jednání o budoucím statusu Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem.
   

Peking dalajlamův washingtonský plán stroze odmítl. Na podzim téhož roku se tisíce obyvatel Lhasy shromáždilo k demonstracím na podporu nezávislosti Tibetu. Čínské úřady reagovaly opět násilním - při nepokojích bylo zastřeleno nejméně devatenáct lidí. Použití zbraní čínské bezpečnostní síly popřely. Tibet se znovu, poprvé od roku 1959, dostal na první stránky světových deníků.

Po zásahu proti demonstrujícím studentům na náměstí Tchien-an-men v Pekingu začalo být celému světu zřejmé, jakými způsoby se Čína dokáže vypořádat se svými nepřátely. Ve světle těchto událostí nabyly i zprávy z Tibetu větší věrohodnosti.

Veškeré tyto události ani zmíněná publicita zpráv však nevedly k podstatným změnám ve vztahu Číny k Tibetu. Nahlédnutí do Výroční zprávy o porušování lidských práv v Tibetu za rok 1997 vydané Tibetským centrem pro lidská práva a demokracii v indické Dharamsale, stejně tak jako zdroje jiné (například zprávy lidí, kteří v poslední době Tibet navštívili) jsou toho nezvratným důkazem.

Ze zprávy:

Zpráva si klade za cíl zveřejnit některá fakta o stupňujícím se násilí, které je pácháno Čínskou lidovou republikou na tibetském lidu. Tibet bývá v poslední době nazýván „největší přežívající světovou kolonií“. Lidská práva všech Tibeťanů i jejich osobní svobody jsou hrubě pošlapávány čínskou armádou. Symbolem útlaku jsou i čínské nákladní automobily, které odvážejí ze země přírodní bohatství a přivážejí čínské „osadníky“.

Svoboda náboženského vyznání

V loňském roce čínské úřady ještě více omezovaly občanské svobody Tibeťanů, a to především zákazem vykonávání a vyznávání náboženského přesvědčení. Během kampaně „silný úder“ (nebo také „přísně zamávat se zločinem“), uplatňované v Tibetu od dubna 1996, se tibetští mniši a mnišky stali hlavním cílem „vlastenecko-přeškolovacích“ akcí. Zpřísněné kontroly a „prověrky“ v klášterech měly za následek vyloučení 2827 mnichů a mnišek z klášterů, 165 uvězněných, 9 mrtvých a 35 „dobrovolných“ odchodů z klášterů.

Čínské pracovní skupiny (nebo spíše prověřovací komise) byly vyslány do klášterů po celém Tibetu, aby řídily „vlastenecké přeškolování“ a poučily mnichy a mnišky o zlu a krutostech dalajlamy a tzv. „tibetského nacionalismu“. Pětibodový politický závazek, který musel každý podepsat, požadoval na mniších a mniškách, aby odmítli myšlenku svobodného Tibetu, odsoudili dalajlamu a přihlásili se k Číňany dosazenému pančhenlamovi. Tzv. „demokratické výbory“, založené čínskými úřady v tibetských klášterech, byly zreorganizovány podle pokynů pracovních skupin. Podmínky pro vstup do klášterů byly zpřísněny, dnes je vstup do kláštera znemožněn osobám mladším než 16 let. Uplatňuje se také řada dalších omezení klášterního života a náboženského studia.

Číňané vydali zprávu, že z celkového počtu 46 000 tibetských buddhistických mnichů a mnišek jich zatím bylo „vlastenecky přeškoleno“ 30 000 a z celkového počtu 1787 klášterů bylo 1780 prověřováno pracovními skupinami. Čínské úřady také oznámily, že se rozhodly rozšířit prověřovací a „vlasteneckou přeškolovací“ kampaň z klášterů do všech sfér společnosti.

Svoboda vyjadřování a mínění

V roce 1997 bylo hlášeno 96 případů zadržení. Většina z nich je důsledkem pokusu svobodně vyjádřit vlastní názor. K dodatkům čínského trestního práva byl připojen termín „ohrožování národní bezpečnosti“, který nahradil dříve užívaný termín „kontrarevolucionářství“. Ukazuje se však, že jakékoliv vyjádření politického názoru v Tibetu může znamenat hrozbu pro čínskou „národní bezpečnost“. V roce 1997 byli Tibeťané vězněni za vylepování protibetských plakátů, vyvěšování tibetské národní vlajky, psaní letáků volajících po nezávislosti a samozřejmě za provolávání zakázaného hesla „Svobodný Tibet!“

Čínská „vlastenecká přeškolovací kampaň“ začala v květnu 1996, zesílila během roku 1997, a přinesla další zákazy svobody vyjadřování. Tibetským mnichům a mniškám bylo nařízeno podepsat prohlášení loajality a byli donuceni akceptovat pracovní skupiny, ničící a zkreslující jejich dějiny, učení a víru. Pokud se při těchto „školeních“ někdo pokusil vyslovit vlastní názor nebo položit čínským úředníkům nějakou otázku, mohl si být jist, že bude zadržen nebo vyhoštěn z kláštera.

Političtí vězni

Podle dostupných informací strádalo koncem roku 1997 v čínských věznicích v Tibetu 1216 politických vězňů a vězňů svědomí uvězněných proto, že bez použití násilí žádali svá práva na svobodu slova, shromažďování a náboženského vyznání. Mezi nimi je také 296 žen a 39 nezletilých. Mnozí jsou vězněni již velmi dlouhou dobu a někteří se ocitli ve vězení již podruhé nebo potřetí. V současné době je v Tibetu 85 vězňů, odsouzených k trestu deseti i více let.

Čínské úřady stále zadržují osmiletého pančhenlamu i s jeho rodiči. Čhadel Rinpočhe, vedoucí skupiny pro vyhledání nové reinkarnace pančhenlamy, jmenovaný dalajlamou, byl v roce 1997 odsouzen k sedmi letům vězení. Političtí vězni, např. Cchering Ngöndub (66 let) a Sönam Döndub (24 let) jsou již ve vězení dvanáctý rok a byli odsouzeni za svobodné vyjadřování svých politických názorů. Lozang Tändzin (28 let) a Ngawang Čhöphel (31 let) byli odsouzeni na 18 let za podezření, že byli zapojeni do protičínských politických aktivit. Současný nejdéle vězněný politický vězeň je Tanag Džigme Zangpo (71 let). Pokud se dožije svého propuštění v roce 2011, bude za sebou mít 41 let strávených ve vězeňské cele. Mnišky, např. Phüncchog Ňidön (29 let), Džigme Jangčhen (28 let), Tändzin Thubtän (21 let) a Gjalcchän Dolkar (27 let), byly odsouzeny na 12 až 17 let vězení za nahrávání písní a básní.

Svévolné zadržování a věznění

U většiny tibetských politických vězňů jde o svévolné zadržení a uvěznění. V roce 1997 bylo známo 96 takovýchto případů. Tito Tibeťané byli souzeni pro „ohrožování národní bezpečnosti“ a byli odsouzeni až na osm let. V roce 1996 bylo zadrženo 204 Tibeťanů, kteří požadovali svobodu slova a shromažďování. Informace z okupovaného Tibetu se získávají obtížně. Proto také až nyní jsou dostupné zprávy o 53 Tibeťanech, zadržených v roce 1996 – je tedy nyní známo, že v roce 1996 bylo zadrženo a uvězněno celkem 257 lidí. Většinou to byli mniši a mnišky, kteří neuspěli při „přeškolovacích akcích“.

I když v roce 1997 bylo upraveno čínské procesní právo, jsou politicky motivované žaloby v Tibetu i nadále trestány podle právního systému ČLR. Tibeťané jsou vězněni bez zatykače, bez udání příčiny, bez možnosti získat obhájce. Běžné je také prodlužované zadržení bez soudu. Mnozí zadržovaní potvrdili, že byli při výslechu mučeni, aby „přiznali své činy“. Nadále jsou také povolovány mimořádné uzavřené procesy v případech souvisejících se „státním tajemstvím“, pro které platí upravené zákony. Máme také zprávy o sedmi Tibeťanech, zadržených v roce 1997 za „špionážní aktivity“ pro tibetskou exilovou vládu. Ve všech případech chybí jakékoliv důkazy o vině kromě skutečnosti (v několika případech), že obvinění navštívili Indii.

Mučení

V roce 1997 byly získány zprávy o šesti úmrtích vězňů, která byla způsobena mučením nebo krutým zacházením. Mezi obětmi je Džamjang Thinlä (29 let), který zemřel na následky čtyřměsíčního týrání. Jeho tělo bylo pokryto krví, podlitinami, puchýři a ranami od elektrických šoků. Kalzang Dawa (29 let) byl po dvouapůl letém mučení nalezen ve své cele oběšený. Předtím si neustále zakrýval uši a křičel: „Strkají mi do uší elektrické kolíky!“ Phüncchog Jangkji (20 let) upadla do komatu poté, co jí čínští lékaři doslova vysáli téměř všechny tělní tekutiny. Její nehty, jazyk, rty i celé tělo zcela zčernaly.

Byly hlášeny desítky případů, popisujících kruté metody policie a dozorců ve věznicích. Oběti vzpomínají, že byly mláceny holemi i pažbami pušek, dostávaly elektrické šoky, během nichž musely mít v ústech kovové roubíky, byly nuceny trávit dny v tmavých, těsných a velmi studených celách, bylo jim odebíráno velké množství krve. Jeden vězeň uvádí, že byl celý den připoután k horkému komínu, bez jídla a pití. Když ho odpoutali, měl po celém těle obrovské, vodou naplněné puchýře. Jedné mnišce, která ve vězení předříkávala buddhistické modlitby, dávali elektrické šoky a když se zhroutila, donutili ji stát v ledové vodě.

Zmizení

Jen velmi málo zmizení je objasněno. Čínské úřady jednoduše popírají jakékoli informace o zmizení konkrétních osob, a tak mohou všechna podobná hlášení ignorovat. Pouze v několika případech čínské úřady přiznaly, ovšem až o mnoho měsíců později, že nějaký „zmizelý“ Tibeťan je ve skutečnosti zadržován, odmítaly však oznámit kde. To je také případ osmiletého Gendün Čhökji Ňimy, označeného dalajlamou za reinkarnaci 10. pančhenlamy, který je postrádán i s rodiči od května 1995.

V roce 1997 je zaznamenáno zmizení deseti Tibeťanů. Není známo, jestli byli souzeni, anebo alespoň obviněni (někteří jsou jen o něco málo starší než 16 let). Není také známo, kde jsou uvězněni. Oběti jsou udržovány v neustálých obavách o svou budoucnost a velmi trpí také jejich rodina a přátelé, kteří nevědí, jestli jsou jejich blízcí mrtví či živí a kde jsou zadržováni. Navíc jsou sužováni skutečností, že jim nemohou pomoci.

Rasová diskriminace

Diskriminace Tibeťanů čínskými úřady, způsobená jejich původem, je ve všech oblastech života výrazná. Týká se veřejného zastupování, vzdělání i zdravotnictví. Ve vládních úřadech i v obecních zastupitelstvích v Tibetu jsou většinou Číňané, nebo jsou jejich pracovníky Tibeťané, vybíraní a prověřovaní Číňany a v poslední době také tzv. „demokratickými výbory“ vytvořenými čínskými „pracovními skupinami“ v tibetských klášterech.

Hrubě porušována jsou také pracovní práva Tibeťanů v celé tzv. Tibetské autonomní oblasti, kde musí pracovat na nucených nebo neplacených pracích. Čína na svém území již zavedla minimální plat, toto nařízení se však nevztahuje na Tibet. Na začátku roku 1997 ztratilo práci celkem 69 ze 72 Tibeťanů, kteří působili ve Lhase jako průvodci cizinců, protože údajně bez povolení cestovali do Indie. Propuštění Tibeťané byli nahrazeni Číňany.

Tibetské děti, které jsou nyní v exilu, vypovídají o metodách diskriminace tibetských studentů: vyšší školné, neustále pokuty – placení za židle, stoly, knihy a všechno, co bylo ve škole zničeno. Tibetským dětem je také značně ztěžován přístup ke vzdělání. Přijímací zkoušky jsou pouze v čínštině, od roku 1997 i na tibetskou univerzitu ve Lhase. Diskriminace zasahuje i učební osnovy a výuku, přednášky o tibetské kultuře a historii jsou velmi řídké. Tibetští uprchlíci také informují o tom, že Tibeťané musí zaplatit za lékařskou péči plnou taxu, zatímco Číňané neplatí nic. Výdaje za nemocnice jsou velmi vysoké: 800 až 1000 juanů jako základní vklad, dále 20 juanů za noc a postel, 200 juanů za láhev glukosy, a další poplatky za prohlídky. Stává se, že těžce nemocný Tibeťan zemře následkem toho, že nemocnice ho nepřijala, protože neměl prostředky na základní vklad.

Práva žen

Tibetské ženy zažívají mnoho krutostí a zastrašování. Během akcí proti náboženství bylo v roce 1996 a 1997 vyhnáno z ženských klášterů 137 mnišek. Tibeťanky jsou svévolně zadržovány, je s nimi krutě zacházeno a jsou ve vězeních mučeny. Z 1216 dnes známých politických vězňů je 295 žen, 11 politických vězeňkyň si odpykává trest vyšší než 10 let. Jedna těhotná žena byla po svém zatčení při výslechu držena 14 hodin v podchlazené místnosti. Řekla svému vyšetřovateli, že je těhotná, ten ji však mučil a pokračoval ve výslechu. Druhý den žena ve vězení potratila.

Z roku 1997 je známo 883 případů nucených přerušení těhotenství a násilných sterilizací tibetských žen. Následkem toho jedna žena zemřela a tři porodily mrtvé děti. Mnoho tibetských žen bylo za nepovolené těhotenství pokutováno. Ze všech částí Tibetu přicházejí zprávy o přísných kontrolách porodnosti. Důvodem je také stěhování velkého množství čínského obyvatelstva do Tibetu, což silně ohrožuje přežití Tibeťanů v jejich vlastní zemi.

Rodině jsou povolovány dvě až tři děti, za překročení tohoto čísla jsou udělovány přísné tresty a vysoké pokuty (1500 – 3000 juanů, což je 200 – 400 dolarů). Dítěti narozenému „navíc“ může být znemožněno jakékoliv vzdělání i možnost najít zaměstnání. Mnohé ženy nevědí nic o ochranných antikoncepčních prostředcích, které jim byly aplikovány, a jsou známé případy, kdy tyto zákroky způsobily vážné zdravotní problémy.

V jednom okrsku Lhasy bylo v roce 1996 sterilizována během 22 dnů 308 žen, které již měly tři děti. Jedna z nich tři dny poté zemřela na následky nucené sterilizace. Ve městě Jamdum v tzv. Tibetské autonomní oblasti bylo ohlášeno, že všem ženám starším 16 let byla zavedena dlouhodobá antikoncepce. Tři ženy po tomto zákroku porodily mrtvé děti.

Práva dětí

I v roce 1997 pokračovaly čínské úřady ve svévolném zadržování a mučení tibetských dětí. Chtěly je tak přimět, aby odmítly svou víru a popřely své právo na vzdělání a na kulturu. Alespoň 39 dětí strádá ve vězeních jako političtí vězni za uplatňování svobody slova. Nejmladší je osmiletý Gendün Čhökji Ňima. Děti jsou umísťovány do vězení pro dospělé, je jim odpírána právní ochrana, styk s rodiči, a často je s nimi velmi hrubě zacházeno.

Přibližně třetina školou povinných dětí nemá možnost chodit do školy. Většina nových škol je budována v místech, kde žijí čínští přistěhovalci. Tibeťané ani nemohou chodit do těchto škol, jednak proto, že jsou tu vysoké poplatky, a dále proto, že vstupní pohovory jsou vedeny v čínštině. Také vstup do klášterních škol je obtížný. Může zde studovat jen přísně omezený počet žáků a běžné jsou velmi vysoké úplatky pro čínské úředníky, aby vstup po klášterní školy povolili. V rámci kampaně „silný úder“ bylo v letech 1996-97 celkem 613 dětských mnichů a mnišek vyhnáno z klášterních škol.

Stále také upadá výuka tibetštiny ve školách. V dubnu 1997 úřady v tzv. Tibetské autonomní oblasti ohlásily, že tibetština již nebude vyučovacím jazykem na školách, a že v mnoha případech bude nahrazena čínštinou. Totéž začalo platit i pro sdělovací prostředky – noviny, rozhlas, televizi. Tibetské děti, které jsou nyní v exilu, vyprávěly, že byly pronásledovány za nošení tibetského oblečení, slavení tibetských svátků a vlastnictví fotografií dalajlamy.

Děti dnešních uprchlíků popisují kruté tresty používané ve školách zřízených Číňany. Byly nuceny čistit odvodňovací strouhy, prát učitelům oblečení a uklízet v průmyslových podnicích. Každý tibetský žák základní školy (6 až 12 let) se stal malým otloukánkem – byl bit bičem, páskem, židlí, bambusovými tyčemi, gumovými obušky a jinými nástroji.

Přesídlování obyvatelstva

Ohrožení vlastní tibetské identity je pravděpodobně největší bezprostřední hrozbou, které musí tibetský lid čelit. Existují zprávy, že od poloviny roku 1994 bylo do Tibetu přesídleno více než 500 000 „přistěhovalců“ na práce v 62 nových průmyslových projektech, podporovaných Pekingem. Tyto přesuny obyvatelstva způsobily, že v poměru k 7,5 milionu Číňanů je 6 milionů Tibeťanů jen menšinou ve vlastní zemi. Tato počínšťovací politika není žádnou novinkou. Například v Mandžusku, kde se postupně usadilo 75 miliónů Číňanů, žijí zhruba dva až tři milióny Mandžuů. Následkem kolonizace Vnitřního Mongolska tam dnes žije 8,5 miliónů Číňanů a pouze 2,5 miliónů Mongolů. Také ve Východním Turkestánu je dnes již většina obyvatel čínského původu.

Čínští přistěhovalci jsou ve všem zvýhodňováni. Mají lepší podmínky při získávání bydlení, zaměstnání i vzdělání, jsou jim bezplatně poskytovány všechny sociální i zdravotní služby. Nově budované nemocnice a školy jsou umisťovány do oblastí větších měst, kde žije hlavně čínské obyvatelstvo. Tradiční tibetský způsob bydlení musel ustoupit komunistickým panelákům. Nové průmyslové projekty pustoší křehký ekologický systém Tibetu, který je ohrožován zvláště bezohledným kácením lesů a těžbou uhlí a kovů.

Právo na život

ČLR v mnohých svých oficiálních prohlášeních zdůrazňuje, jaký pokrokový sociálně ekonomický systém v Tibetu zavádí. Údaje od sedmdesáti Tibeťanů, kteří v poslední době uprchli z Tibetu, jsou však zcela odlišné. Ukazuje se, že čínské ekonomické zákony a nařízení silně nepříznivě ovlivnily většinu tibetského obyvatelstva, která žije v zemědělských oblastech země. Množství zpráv přináší informace o tom, že ekonomické represe velmi snížily jejich životní úroveň a schopnost uživit sebe a své rodiny.

Rozhodující roli tu mají obrovské daňové nároky Číňanů. Tibeťané podléhají různým formám daní a některé z nich jsou až neuvěřitelně vysoké. Daňové předpisy nerespektují ekonomické postavení Tibeťanů. Je také zřejmé, že ti, kteří jsou nuceni platit vysoké daně, z toho nemají vůbec žádný prospěch. Jsou ukládány nejrůznější typy daní, například z půdy, zvířat, kůže, masa, másla, mléka, sýra, hnojiva a léčivých rostlin. Platí se také „starobní“ a “vzdělávací“ daň, a to i v případech, že se dotyčné osobě nedostalo žádného vzdělání ani sociální pomoci. Byla také stanovena daň pro „nemístní obyvatele“, vztahující se na všechny, kteří navštíví Lhasu. Tato daň se platí od konce roku 1997.

Závěrem

ČLR ospravedlňuje své pošpiňování individuálních práv tím, že se soustřeďuje na prosazování společných práv, přesto však Tibeťany zbavuje jejich největšího společného práva, kulturní identity. V květnu 1997 čínské úřady vyhlásily, že „víra se musí podrobit potřebám rozvoje socialismu a že socialismus se nebude adaptovat na potřeby víry“. V červenci 1997 argumentoval Čhen Kuej-jüan, tajemník komunistické strany tzv. Tibetské autonomní oblasti tím, že buddhismus není podstatný pro tibetskou kulturu a že se musí podrobit čínskému vlivu.

Na 53. schůzi Komise OSN pro lidská práva zahájila Čína silné nátlakové akce za ukončení „konfrontačního přístupu“ a přijetí „pozitivnějšího bilaterálního dialogu“. Zástupci mnoha zemí přijali tento čínský návrh a uskutečnili s představiteli Číny schůzky na nejvyšší úrovni, na nichž skutečně byla na programu lidská práva.

A jaký přínos znamenal tento přístup pro Tibeťany a jejich lidská práva? Občasné symbolické gesto (jeden či dva propuštění političtí vězni, podpis některých mezinárodních dokumentů), vždy načasované tak, aby ovlivnily volební modely OSN nebo ekonomická jednání s příslušným státem. Skutečností zůstává, že bilaterální dialog nepřinesl žádné konkrétní očekávané výsledky vedoucí ke zmírnění utrpení tibetského lidu.

V Tibetu dochází zcela zřejmě k porušování základních osobních lidských práv a zároveň napadání a nedodržování společných národních práv Tibeťanů ze strany Číny. Násilí proti právům tibetského lidu je často pácháno jako systematická rasová a kulturní diskriminace. Politické, náboženské a kulturní represe v Tibetu v roce 1997 zesílily a jsou v současné době uplatňovány především ve školách, náboženských institucích a veřejných úřadech. Čínské úřady, které mají téměř neomezené pravomoci, se snaží rozšířit diskriminační opatření do všech sfér veřejného i kulturního života. Konečným výsledkem této praxe by měl být zánik původní rasy, náboženství a kulturního dědictví tibetského lidu.

Rezoluce Senátu Parlamentu ČR k porušování lidských práv v Číně a Tibetu

Je jistě velice těžké posoudit, jaký vliv bude mít rezoluce na čínskou vládu a na případné změny situace na poli lidských práv v Tibetu.

Dovolil bych si však na závěr jednu paralelu. Neuplynulo ani 10 let od doby, kdy byla hrubě porušována lidská práva právě v naší zemi. S uchem u radia naladěného na šeptající rozhlasovou stanici Svobodná Evropa čekali mnozí na povzbudivé zprávy podpory z dalekého i blízkého zahraničí. Jakákoliv podpora, obzvláště pak byla-li oficiální, dodávala sílu a naději.Víru v možnost změny. Bez takovéto pomoci bychom možná ještě i my dnes žili v socialistickém zřízení bez možnosti uplatnění svých základních práv a svobod.

A tak myslím, že snad i více než ti, kteří nikdy nebyli omezováni ve svých lidských právech, můžeme pochopit jejich univerzální charakter a význam podpory jejich dodržování kdekoliv ve světě.

Díky naší zkušenosti však nemáme jen tuto „možnost pochopit“, ale zároveň i o to větší odpovědnost.

Použitá literatura

1. China in Tibet-Striking Hard Against Human rights 1997 Annual Report Human rights in Tibet, Tibetan centre for Human rights and democracy Dharamsala, India, last updated 4th of February 1998
   
2. Tibet: Proving Truth from Facts, Department of Information and International Relations Central Tibetan Administration Dharamsala, India, June 1993
   
3. Tändzin Gjamccho: Svoboda v exilu, Autobiografie 14. dalajlamy, Přeložil Josef Kolmaš, Nakladatelství Práh, Praha 1992
   
4. Tädzin Gjamccho: Nenásilí, tolerance, universální odpovědnost, výňatky z přednášky přednesené v Oslo 11. prosince 1989 při příležitosti převzetí Nobelovy ceny za mír
   

Michal Horažďovský, student V. ročníku Právnické fakulty UK Praha, duben 1998