|
Článek věnuji Dolmě Cchering, mé první a nejbližší tibetské přítelkyni, a mé matce, bez jejíž inspirace bych to
nikdy nezvládl.
Před třemi měsíci jsem ještě nic nevěděl o tibetském útlaku. Pokládal jsem tuto zemi za objekt povídek, místo
magické krásy a duchovní síly, kde se sníh leskne jako plamínky ohně v tisíci lampiček s máslem a kde mniši točí
svými modlitebními mlýnky v nepřístupných himalájských klášterech. Moje krátká cesta do Tibetu mi umožnila
prožít tyto scény v reálném světě. Moje radost ale byla oslabena přítomností čínských jednotek, které dusí zemi a
svírají svobodu jejích obyvatel. Od prvního okamžiku bylo jasné, že mě tento výlet víc zraní, než potěší.
Poprvé jsem začal mít rád tibetský lid v Nepálu, kde jsem učil a pomáhal jako zdravotník v jednom ze čtyř
utečeneckých táborů. Denně jsem přicházel do styku s mladými i starými Tibeťany, kteří ve mně vzbuzovali
hluboký respekt, obdiv a náklonnost k tomuto nepopíratelně nejmírumilovnějšímu národu, jaký jsem kdy poznal.
Čím víc jsem poznával tibetskou kulturu, tím víc jsem chtěl navštívit zemi, kterou Tibeťané nosili ve svém srdci.
Po dvou týdnech práce v utečeneckém táboře jsem se proto rozhodl odložit svůj odlet domů a zaplatil jsem
nehorázně vysoké poplatky požadované čínskými úřady za týdenní pobyt ve Lhase.
Nynější omezení nařizovala, že do Tibetu mohou vstoupit jen malé oficiálně označené turistické skupinky. Tak
jsem se dostal do skupiny amerických, francouzských a španělských turistů, kteří vládli pouze základními
znalostmi o okupaci Tibetu. Byl jsem upozorněn na mnoho tajných agentů spolčených s Číňany, a proto jsem
pomlčel o své práci v uprchlickém táboře a tvářil jsem se na všechny kolem sebe jako nevinný turista bez
skrytých úmyslů. Měl jsem zvláštní pocit z tohoto předstírání, ale ukázalo se jako nezbytné, když nás při
příjezdu „zdravily“ zástupy čínských úředníků. Podezíravě na nás shlíželi a ukazovali na plakáty, jež hrozily
přísnými tresty pro ty, kteří by nějakým způsobem „ohrozili zájmy vlasti“. Potom nás rychle nahnali do
autobusů, kde se nám stručně představil i náš tibetský průvodce. Poté začal náš devadesátiminutový přesun do
Lhasy.
Trvalo to skoro 45 minut, než jsem zahlédl prvního Tibeťana, lopotícího se na něčem, co vypadalo jako ta
nejneúrodnější, nejneplodnější půda, jakou jsem kdy viděl. Maličká postava byla pokořena dominantními
zasněženými horami, tyčícími se za ním. Byla to scéna dramatické venkovské opuštěnosti, jež mi poprvé
představila krásu Tibetu. Země, kde člověk dokázal žít v symbiotickém, spokojeném vztahu s tou nejnevlídnější
a nejnepřátelštější přírodou. Nyní s příchodem Číňanů se tato rovnováha vytratila. Příjezd na předměstí jen
ukazoval ošklivé jizvy čínských staveb, odporných a nepřátelských ve svém obchodním duchu. Když jsme
konečně dorazili do centra Lhasy, uvítaly nás kasárny a cvičiště.
Při vstupu do čínské čtvrti jsme byli ze všech stran bombardováni neonovými nápisy barů a klubů, ze kterých
tlampače vyřvávaly na ulici písně o věrnosti. Ulice začaly lemovat tmavé obchodní domy, bojující o místo
s vysokými osvětlenými bankami a hotely. Několik čínských občanů se bezúčelně toulalo ulicemi, ale i oni
vypadali, že si všimli toho hrozného kontrastu mezi drahými šaty a lodičkami na vysokých podpatcích, na které
se prášilo ve výlohách. Takovýto rozvoj, často zmiňovaný čínskými úřady jako důkaz „pokroku“ v Tibetu,
hovořil pouze o bezohledném a zoufalém pokusu přemoci bezduchou a neplodnou prázdnotu.
Kontrast s tibetskou částí staré Lhasy na mě přinejmenším zapůsobil. Konečně jsem se mohl podívat na lidi,
kvůli kterým jsem přijel. Ubírali se po prašné cestě v uklidňujícím shonu. Prodavači vykřikovali ze stánků
naplněných zbožím, děti pobíhaly v pomalém dopravním provozu a staří mniši si mumlali mantry a se zájmem si
přes své tlusté brýle prohlíželi ten zmatek. Vypadalo to jako scéna z normálního města, až do té chvíle, než se
člověk blíže podíval a uviděl kontrolní opatření, která spoutávala každý pohyb. Skupinky vojáků seděly ve
dveřích a kouřily, občas někteří vyštěkli na Tibeťany, kteří si dovolili projít kolem nich, a pak se smáli, jako by
to byla ohromná zábava. Krvavě rudé čínské vlajky vrhaly stíny na tuto scénu a jako drzý odkaz komunistické
moci znevažovaly důstojnost a identitu Tibeťanů. Neutichající vzpomínky těžce dopadaly na ramena každého
Tibeťana, ničily jiskru v jeho očích a zanechaly místo ní jen hluboký smutek.
Zdálo se mi neuvěřitelné, že tito lidé vypadali pořád tak dobrosrdečně. Hned když to bylo možné, jsem se oddělil
od své skupiny. Konečně jsem mohl prozkoumat uličky. Byl jsem velmi překvapen schopností lidí hřejivě se
usmívat vždy, když jsme se na sebe podívali. Jako kdyby se proto, aby mě uvítali, vzdálili na chvíli od svých
tíživých problémů. Naše komunikace se ale musela omezit jen na obvyklé poznámky, neboť ti, kteří by chtěli
v komunikaci nějak pokračovat, by mohli být tvrdě potrestáni. Omluvně si tedy drželi nucený odstup, který ve
mně probouzel velký smutek. Tento odstup odkrýval skutečnost, že se Tibeťané stali jak fyzickými, tak
psychickými vězni ve své zemi.
Nejpatrnější to bylo u chrámu Džókhang, duchovního centra Tibetu a symbolického svědectví naděje. Davy
poutníků ze všech částí Tibetu neustále obcházely komplex. Od rozbřesku do soumraku zde bylo možné vidět
lidi v tradičních oděvech ze všech možných oblastí Tibetu. Mnozí nesli jasné znaky východního Tibetu a Amda,
jiní připomínali bojovníky z řad severoamerických Indiánů. Ať byl jejich zevnějšek jakýkoliv, bylo zřejmé, že
každý muž, žena či dítě byli spojeni sílou, nezdolností a důvěrou ve svou tibetskou identitu. Byla to ta jednotná
síla, kterou se Číňané snaží přemoci, a která jim neustále vzdoruje. Právě tato síla dala jednomu člověku odvahu
vztyčit tibetskou vlajku na náměstí před Potalou a jinému odvahu odmítnout příkaz k popření svého náboženství
a dalajlamy. Oba byli za své činy mučeni, ale jejich cíle se nepodařilo zlomit. Protože jejich utrpení je předáváno
každému člověku, který pokračuje ve svém boji.
Zdálo se, že Číňané si u Džókhangu uvědomují tuto sílu, a právě proto zde po celou dobu stály řady vojáků, kteří
„koordinovali“ průchod. Používali přitom i obušků, kterými bili poutníky jako zvířata, tlampače, jimiž lidem
připomínali, že nesmí tvoři více než tříčlenné skupinky, protože to by mohlo přerůst ve spontánní demonstraci.
Nikdy předtím jsem neviděl takové otevřené porušování základních lidských práv. Vzduch byl těžký napětím a
vzpomínkami na krvavé střety, které pošpinily tuto posvátnou dlažbu. Během mého týdenního pobytu jsem byl
několikrát svědkem útlaku. Vojáci mávali svými zbraněmi na starce a bavili se strachem, který v nich vzbudili.
Plakáty oslavující čínskou vlast byly nalepené všude na dnes již sešlém Tibetském kulturním centru. Dokonce i
čínský zábavní park byl postaven hned za palácem Potala, aby se snížil jeho význam. Nejhorší ze všeho byl ale
pohled na Tibeťany kráčející ruku v ruce s čínskou policií. Někteří se podrobili Číňanům, kteří je považovali za
špehy a informátory. Bohužel se ukázalo, že náš průvodce je jedním z nich. Když jsem ho uviděl, jak popijí a
směje se s ozbrojenou hlídkou, opadl všechen můj respekt k němu i důvěra, kterou jsem v něj vkládal. Když nás
vzal na prohlídku Potaly a klášterů Sery a Däpung, divil jsem se jeho schopnosti žít jako pokrytec. Na jedné
straně stála jeho věrnost Tibetu a na straně druhé oddanost ke svým utiskovatelům. Ke konci týdne si mě vzal
stranou a nevybíravě mě varoval, že „pokud nebudu velmi opatrný, věci by se pro mě mohly vyvíjet velmi zle a
nemusel bych opustit zemi.“
Vyhrožování ze strany Tibeťana pro mě bylo dřív nemyslitelné, ale zjistil jsem, že není možné zveličovat rozsah
toho, jak Číňané pošpinili tyto lidi a půdu této dříve okouzlující země. Jednou pozdě večer za mnou přišli dva
Američani z mé skupiny, kteří mi sdělili, že tajně natáčejí dokument o čínské okupaci a rádi by se mnou udělali
interview o mých zkušenostech. Odmítl jsem. Kdybych svolil a kazetu by našli celníci při velmi důkladných
kontrolách na letišti, nejspíš bych už tento článek nepsal. I když moje zkušenost byla omezena pouze na jedno
město, nesmíme zapomenout, že čínská perzekuce je rozšířena po celém území Tibetu a někde může být ještě
tvrdší, než jak jsem zde načrtl.
Lhasa je dnes městem zničeným konsumní společností, přesuny obyvatelstva, které dnes velmi rychle snižují
Tibeťany na méně než turistickou atrakci v jejich vlastní zemi, a lhostejností k lidským právům. Nadvláda
Číňanů nad Tibeťany za sebou zanechala zbytky vydrancovaného ráje, kde každá ulice hovoří o jiné bolesti a
kde se kdysi bílý sníh dnes barví krví a slzami.
Nikdy nezapomenu na svůj výlet do Tibetu a na to, jak mi tento týden otevřel oči a ukázal mi dva extrémy –
neúprosnou necitelnost čínského režimu, která pokračuje ve svém týrání a zneužívání, a spolehlivou sílu a soucit
tibetského lidu.
Článek je převzat z časopisu Tibetan Bulletin, Dharamsala, January-April, 2000
[
10.04.2000
zdroj: Tibetan Bulletin (www.tibet.net) autor: Thomas Feeny ]
|
