O dalajlamovi

Život jakoby bez štěstí

S dalajlamou o Číně, kolaboraci a tibetském duchu

V České republice jste byl naposledy před téměř osmi lety. Přiblížil se od té doby váš návrat do Tibetu?
Domnívám se, že ano i ne. Ne v tom smyslu, že přístup čínské vlády je mnohem tvrdší. Ano v tom, že stále více Číňanů projevuje své sympatie a zájem o Tibet, a někteří dokonce vyjadřují svou solidaritu s mou osobou.

Stále pevná a jasná

Od konce padesátých let sídlíte v Indii. S vámi tu žije početná tibetská komunita. Co pro své krajany děláte?
V Indii máme svou vlastní administrativu, obvykle nazývanou exilová vláda. A tato administrativa, tento sekretariát, přebírá většinu odpovědnosti za vzdělání, zdravotní péči, ekonomiku či usídlení. Díky tomu jsou tibetští uprchlíci jedním z nejúspěšnějších uprchlických společenství.

Mohou lidé z okupovaného Tibetu navštěvovat příbuzné a přátele v Indii?
Už sedmnáct let mohou odjet a zase se vrátit. Jsou tu ovšem omezení: nesmí odjet celá rodina (často bývá někdo zadržen jako rukojmí), povolení nedostávají úředníci apod. Číňani ale kladou omezení především při cestě do Indie. Dostat se do Nepálu je snazší. A odtud se dá tajně přejít do Indie ...

S jakými problémy k vám přicházejí obyčejní Tibeťané z Tibetu? A jaký druh pomoci jim můžete poskytnout?
Svěřují se s mnoha nejrůznějšími problémy: stěžují si na odlesňování naší země, na to, že pro obyčejného člověka je těžké sehnat i manuální práci. Většinou však přicházejí s tím, že někdo z jejich rodiny, v některých případech všichni zbývající členové rodiny, zmizel nebo zemřel. Takže jde o požehnání pro tyto zemřelé. Dalším problémem je vzdělání. Lidé chtějí, aby jejich děti dostaly tibetské vzdělání s jeho důrazem na duchovní nauky, na naše dějiny, naši kulturu. A spolu s tím i moderní vzdělání, jaké bývá v západních zemích. V Tibetu je těžké se vůbec do nějaké takové školy dostat. Navíc je tam hlavní důraz kladen na výuku čínštiny, tibetština se učí jen vzácně.

Odhaduji, že do Indie přišlo studovat na různé tibetské školy téměř deset tisíc tibetských žáků a studentů mladších šestnácti let. Z tohoto počtu je přibližně polovina studentů-mnichů, kteří se připojili k některým z rozličných tibetských klášterních institucí v Indii, a také několik stovek mnišek.

Jak se za těch čtyřicet kritických let vlastně buddhismus osvědčil?
Myslím, že pomáhal tibetskému lidu držet hlavu vzhůru. Je to právě tato víra, co naše lidi, bez ohledu na to, kde žijí, sjednocuje. Buddhismus také zajišťuje poměrný klid v duši. Jeden příklad: mnoho Tibeťanů strávilo léta v čínských vězeních a pracovních táborech. Ale jen na velmi málo z nich to zanechalo trvalé psychické následky. To byl případ i mého osobního lékaře, který byl v pracovních táborech více než 20 let a čelil smrti vyhladověním. Ale teď, když přišel do Indie, jsme zaznamenali, že to na jeho duši nenapáchalo žádné vážné škody. Je stále velmi pevná a jasná.

V čem spočívá taková vnitřní síla?
Mohl bych možná poukázat na jeden významný důvod: v buddhismu je základem chování soucit. Jeden tibetský mnich, kterého také dobře znám, strávil v čínských věznicích a pracovních táborech téměř 18 let. Poté, co přijel do Indie, jsme spolu náhodou hovořili a já jsem se ho ptal, jakou zkušenost za ta léta získal. Odpověděl mi, že několikrát vzdoroval jistému nebezpečí. Myslel jsem si, že byl v nebezpečí jeho život. Ale on mi řekl: „Bylo to nebezpečí, že ztratím s Číňany soucit.“ To mu udržovalo klid v duši.

Jak je to ale s obyčejnými lidmi v Tibetu? Pomohl jim buddhismus vyrovnávat se s tlakem Číny? Nemyslíte si, že se přístup běžných mladých Tibeťanů k víře oslabil?
Pozoruji, že tibetská mládež narozená a vychovaná v Indii se tady chová mnohem mírněji než rodilí mladí Tibeťané. Nejspíš zde hraje roli vliv prostředí. Mladí lidé v Tibetu se denně střetávají s útiskem. Systematický útlak v nich vyvolává pocit frustrace -- a k agresivitě je pak už jen krok. Je to život jakoby bez štěstí, v neustálé nejistotě. Ale nemyslím, že by obecně docházelo k oslabení víry.

V České republice se komunistům podařilo rozleptat morálku společnosti. Jak úspěšný byl v tomto smyslu čínský režim? Mají Číňané k dispozici dostatek tibetských kolaborantů?
Od počátku okupace dodnes se čínským úřadům nepodařilo duch Tibeťanů zničit. Přiznávají to i sami okupanti. Minulý rok šéf Komunistické strany Číny v autonomní oblasti Tibet otevřeně prohlásil, že kromě dvou lidí nemůže žádnému Tibeťanovi důvěřovat. Já pochybuji o tom, že v hloubi svého srdce důvěřuje i těm dvěma. Podle toho, co vím, jsem přesvědčený, že žádný Tibeťan nekolaboruje s Číňany na sto procent. Myslím si proto, že Číňané neuspěli při převýchově na nějaký typ přesvědčeného tibetského kádru. Pokud ve východoevropských zemích existovali upřímní a přesvědčení kolaboranti z řad tamějších rodáků, je to v Tibetu jiné. Jeho duch nikdy nevymřel.

Učitelů je málo

Po letech okupace zbylo jen málo z tibetské kultury a způsobu života. Mohou být tyto rány vyléčeny?
Bylo napácháno mnoho škod, zejména ve smyslu materiálním. Číňani zničili téměř všechny kláštery a chrámy. Velice staré sochy a posvátné předměty byly zničeny v takovém rozsahu, že je již nikdy nebude možno rekonstruovat. Byl zničen nespočet knih a posvátných textů, přičemž někde existoval jen jeden exemplář, takže jsou již nenávratně ztraceny. V uplynulých patnácti letech bylo sice několik stovek klášterů obnoveno, avšak kvalita studia je velice nízká. Koncem padesátých let začali Číňani vyhlazovat všechny vzdělané lidi, dnes jich zůstalo jen málo, navíc jsou to lidé velmi staří, takže získat vlastního učitele je opravdu obtížné. Proto těch zmíněných téměř pět tisíc mladých mnichů riskovalo životy a odešlo bez čínského povolení do Indie. Vstoupili do rozličných institucí v Indii a věnují se obtížnému studiu buddhistické filozofie. Znalost buddhismu byla ohrožena a my nyní nemáme dostatek vlastních prostředků. Přesto věřím, že ji můžeme znovu oživit a obnovit.

Co může obyčejný člověk v České republice udělat na pomoc Tibetu?
Více o Tibetu informovat sebe sama a pak i své okolí. Vytvářet si pravdivý obraz o situaci a předkládat jej co možná nejširší veřejnosti. To je praktický způsob pomoci. Potom je tu poněkud dražší možnost: jet do Tibetu a strávit tam nějakou dobu, navštívit nejen velká města, ale i venkov, a přivézt do Evropy co nejvíce čerstvých informací o životě Tibeťanů. To by bylo velmi užitečné.

Jestliže chce někdo odtud cestovat do Tibetu, musí požádat o čínské vízum a podřídit se značným omezením. Co byste poradil člověku, který se chce podobným věcem pokud možno vyhnout?
Číňani obvykle nepovolují cestovat jednotlivým osobám, pouze skupinám. A ty pak přijíždějí s průvodci jen do určitých oblastí. Existují však možnosti, jak cestovat na vlastní pěst. Podle předešlých zkušeností je nejlepší jet nejprve do centrální Číny, připojit se k nějaké výpravě a potom vstoupit do Tibetu z čínské strany. Pak se jistě naskytne příležitost strávit někde víc času a navštívit venkov, zemědělské oblasti.

Co dnes mohou udělat pro Tibet západní politici?
V této chvíli je podle mne nejnaléhavější potřebou dosáhnout smysluplného dialogu s čínskou vládou. Cílem mého snažení není nezávislost, ale skutečná autonomie, opravdu samostatná vláda. Tento cíl ve skutečnosti nevybočuje z rámce prohlášení Teng Siao-pchinga, který řekl, že vyjma otázky nezávislosti lze diskutovat o čemkoli. To tvrdil mému osobnímu vyslanci počátkem roku 1979. Číňani sice nemají důvod vyhledávat překážky, nicméně dodnes z jejich strany nepřišla žádná konkrétní odpověď.

Protože jsem vlastním úsilím navázání smysluplného dialogu s čínskou vládou nedosáhl, apeluji na mezinárodní společenství. Právě v tomto smyslu dnes mohou západní politici pomoci: tím, že budou vyvíjet tlak na Čínu, aby na smysluplný dialog s námi přistoupila. A myslím, že stále více vlád tak činí.

Může to ale přinutit Čínu ke změně postoje vůči Tibetu?
Současná situace v Tibetu nevyhovuje zájmům Tibeťanů, ale z dlouhodobého hlediska nevyhovuje ani Číně, protože vrcholným zájmem čínské vlády je stabilita a jednota. Opravdová jednota a stabilita však musí pramenit zevnitř, nemůže se vytvořit pod dohledem pušek. Současná situace skrývá určitý druh nestability, a to je kontraproduktivní - - čím více represe, tím více zášti. Čínské úřady připustily, aby zde jedinečné tibetské kulturní dědictví a buddhismus setrvaly. Přitom ale otevřeně prohlašují, že buddhismus je jed, a stále hovoří o údajné hrozbě odtržení. To je velmi krátkozraký pohled, který nepomůže nic vyřešit. Proto musí Čína jako velký národ, jako národ s velikou odpovědností, jako stát, který je významnou částí světa, najít konstruktivnější politiku. Nejen vůči Tibetu, ale také vůči jiným takzvaným menšinám. A také vůči Tchaj-wanu.

Havel: žádná změna

Ve své autobiografii jste napsal o Václavu Havlovi, že vám při setkání připadal jako velmi otevřený člověk se smyslem pro humor a že ho funkce prezidenta vůbec nezměnila. Nyní jste tu znovu po sedmi a půl letech. Našel jste tutéž osobu?
Tutéž osobu. Až na to, že nekouří. V minulosti příliš mnoho kouřil. A ovšem, je tu nová žena!

Sedm let v politice tedy Havla žádným způsobem nezměnilo?
Dnes jsem s ním strávil jistou chvíli, a když jsme hovořili o různých tématech a o osobních záležitostech, byl stejný jako dříve. Můj dojem je, že se vůbec nezměnil. Pro člověka, který má v rukou moc, je naprosto nezbytné, aby sebe sama neustále zkoumal. Střídmost, skromnost, schopnost sebeovládání - to je velmi důležité, nezbytné. A zdá se mi, že tyto vlastnosti a principy prezident Havel stále ještě má. I když se mi doneslo, že je nyní kritizován. To je ale nutné.

Tento článek je převzat z Respektu č. 40 - 29. 9. - 5. 10. 1997

[  05.10.1997    zdroj: Respekt (www.respekt.cz)   autor: Marek Švehla  ]