Články

Životní prostředí v Tibetu

„Ničení přírody a přírodních zdrojů je důsledkem nevědomosti, chtivosti a nedostatku respektu ke všemu živému.“

(Jeho Svatost dalajlama, 1993)

Vodní zdroje
Lesy
Nerostné bohatství a těžba
Jaderná hrozba
Jaderný odpad
Závěr

Tibet je pro zachování ekologické stability Země po Amazonských pralesích a Antarktidě třetím nejvýznamnějším územím světa. Na rozdíl od těchto oblastí se však zdaleka netěší takovému zájmu a podpoře odborné veřejnosti, jakou by si zasloužil. Tibet patří mezi geologicky nejmladší části světa a má na svém území nejvyšší hory. Tibetská plošina je nejrozsáhlejší a nejvýše položenou náhorní plošinou na světě. Je domovem 12 000 druhů vyšších rostlin, 5 000 druhů hub, 210 druhů savců, 532 druhů ptáků a 115 druhů ryb.

Výzkumu Tibetu se vědci začali intenzivněji věnovat až v posledních desetiletích a dodnes jsou některé oblasti této nádherné a z hlediska ekologie velmi zajímavé části Země neprobádané. O to větší a globálnější dopad má využívání, či přesněji zneužívání, Tibetu jako skladiště radioaktivního odpadu, neomezenou zásobárnu nerostných surovin či jako zdroj vodní energie pro Čínu. Tibetská plošina do velké míry ovlivňuje vzdušné proudy, které následně přímo či nepřímo podmiňují ekologickou stabilitu celé zeměkoule. Toto vzdušné proudění ovlivňuje nejen monzuny v jižní Asii, ale například i počasí v jižní Americe a s tím související zemědělství, ekonomiku atd. Pokud tedy ostatní části světa nezajímá Tibet a stále se zhoršující životní prostředí kvůli Tibetu samotnému, mělo by je to zajímat i ze zcela sobeckých důvodů vlastní prosperity, ne-li přímo vlastního přežití. Asi již jen málokdo v dnešní době souhlasí s tím, že se ho (ať už člověka jako jedince či jednotlivých států) kácení Amazonských pralesů či ropná havárie u břehů Afriky netýká.

Díky své poloze a unikátnosti přírodních podmínek je nebo byl Tibet domovem mnohých světu ještě neznámých rostlin a živočichů. (Minulý čas „byl“ znamená, že řada z nich již byla vyhubena nebo bylo zničeno jejich stanoviště, například vykácen určitý typ lesa, narušeno pH nebo kyslíkový režim vod).

Tibeťané již od dávných dob žijí v úzké koexistenci s přírodou. Jednou z jejich základních myšlenek je neubližování ostatním bytostem (nejen lidským) a úcta k veškerému životu. Tibeťané byli samozřejmě na okolní přírodě závislí a nemohli by si ani dovolit ničit to, co potřebují ke svému životu. Zajímavým dokladem toho, že Tibeťané nechápou přírodu v našem „západním“ smyslu slova oddělenosti člověka od okolí, ale že se považují za její součást, je i to, že v tibetském jazyce neexistuje pojem „životní prostředí“.

Vodní zdroje

Díky své nadmořské výšce, rozloze a množství ledovců je Tibetská náhorní plošina největším říčním systémem na Zemi. Řeky, které zde pramení, tečou do nejlidnatějších států světa. Tibet je tak zásobárnou vody téměř pro celou Asii a se 104,5 tisíci kubických metrů vody za rok je po Islandu, Novém Zélandu a Kanadě v množství vody na čtvrtém místě na světě. Na „tibetské“ vodě závisí 47 % světové populace, množství vody je 40 000 krát větší než v Číně. Z těchto dat je jasné, že Tibet je pro Čínu zajímavý jako zdroj vodní energie.

Teplota vody v řekách odtékajících z Tibetu - za všechny jmenujme alespoň Indus (tibetsky Sengge khabab), Satladž (Langčhen khabab), Kárnálí (Mačha khabab), Mekong (Dzačhu) a Jang-c' (Dičhu) - velmi kolísá díky tomu, že zdrojem vod jsou převážně ledovce. Povodně s sebou přinášejí tání sněhu a období monzunu (červenec - září). Naplaveniny těchto řek zúrodňují asijská říční údolí, a přinášejí tak obživu mnoha milionům lidí. Následkem rozsáhlého odlesnění a změn v hydrologickém režimu však v posledních letech dochází ke katastrofickým povodním.

V současné době produkuje Čína na území Tibetu 45 tisíc odpadních vod za rok a většinu z nich, možná i všechnu, vypouští nečištěnou přímo do řek. Následkem živelné urbanizace a industrializace bez jakýchkoli opatření na minimalizaci negativních vlivů na životní prostředí je kontaminováno 50% podzemních vod v okolí měst a 300 ze 640 velkých čínských měst trpí nedostatkem vody. Na území Tibetu vzniká 42 miliónů tun tekutých odpadů ročně a většina z nich se buď přímo či přes půdu dostane do vod. Důsledkem kontaminace vod v Tibetu dnes 700 milionů Číňanů (polovina všech obyvatel Číny) pije zdravotně závadnou vodu.

Největší problémy působí těžební průmysl, jeden ze čtyř klíčových odvětví v Tibetské autonomní oblasti (TAR). Při těžbě zlata, mědi a chromu se do vody uvolňují sloučeniny síry, kyanidy a těžké kovy. Při výrobě masa se do řek dostávají zbytky masa a následkem intenzivního zemědělství mají vody značně vysoký obsah dusičnanů. Dalším nebezpečím pro vodní systém v Tibetu je stavba vodních elektráren a odlesňování. Žlutá řeka (Chuang-che) má nedostatek vody díky velkým přehradám v Amdu a na řece Jang-c' jsou téměř pravidelně katastrofické povodně. Tato situace vedla k tomu, že čínská Agentura pro životní prostředí navrhla v roce 1999 chráněná území v povodí těchto dvou řek. Pro většinu území však zůstalo pouze u návrhu.

Nechvalně známé jsou i přehrady na řece Jarlung Cangpo (Brahmaputra). Na této řece je také vyprojektovaná největší přehrada světa. Tím, že se na řece postaví soustava přehrad jako na Jarlung Cangpo, dojde k fragmentaci řeky, změní se množství a rozložení kyslíku ve vodě i její teplota a z tekoucí vody se stane voda stojatá. Tyto změny mají za následek jiné životní podmínky pro vodní rostliny i živočichy, za kterých většina z nich není schopna žít. A tak se z řek stávají stojaté biologicky mrtvé vody. Kromě toho se přehradami zadržují sedimenty, jež řeka po staletí odnášela do nížin Indie a Bangladéše a zúrodňovala jimi půdu.

V roce 1991 byl vyhlášen Projekt rozvoje tří řek (Three Rivers Development Project, TRDP). Týká se rozvoje infrastruktury zemědělství, ale i rozvoje dopravy, stavby komunikací a výroby energie v povodí řeky Jarlung Cangpo s přítoky Njangčhu a Kjičhu. Tento projekt zahrnul 18 velkých měst, 231 městeček a 1890 vesnic. Asi není třeba komentovat, že čínská představa o rozvoji tibetského území je odlišná od představ Tibeťanů. V současné době je na území Tibetu asi 400 přehrad, většina z nich v povodí řeky Jarlung Cangpo. Od roku 1991 se staví výhradně větší přehrady s výkonem nad 500 kW.

V roce 1994 bylo vyhlášeno dalších 62 tzv. „pomocných projektů". Pomocných znamenalo pomoc (sestávající z částečného financování, poskytnutí know-how a pracovníků, kteří v Tibetu po dokončení projektů zůstanou natrvalo) sesterských čínských měst. Faktickým cílem těchto projektů bylo ale vybudování vodních elektráren, jejichž energie se měla dopravovat do Číny, případně se využívat v průmyslu, který opět sloužil Číně, nebo vybudování systému zavlažování zemědělské půdy a pěstování zeleniny a brambor, tedy plodin, které jedí Číňané a nikoliv Tibeťané.

Největší z „pomocných projektů“ je vodní projekt Mänlha. Tento projekt měl byl původně uskutečněn do roku 2000, ale dodnes ještě není dokončen. Celkové náklady byly odhadnuty na 125 miliónů dolarů a rozloha zatopeného území se odhaduje na 16 000 ha. Toto vodní dílo na řece Ňangčhu je největším, které se doposud v Tibetu stavělo, a výkon elektrárny by měl dosáhnout 20 MW. V roce 1997 bylo vystavěno velké město pro čínské dělníky a doposud bylo přestěhováno 6 vesnic (včetně vesnice Mänlha, podle které dostal projekt své jméno). Vodní hráz je již dokončena a dosahuje výšky 75 m a šířky 287 m a měla by pojmout 157 miliónů kubických metrů vody. Před tímto projektem bylo na řece Ňangčhu postaveno od sedmdesátých let 55 zavlažovacích kanálů v celkové délce 399 km, 39 vodních nádrží a 2 středně velké vodní elektrárny. Vzhledem k tomu, že řeka je 90 km dlouhá a roční srážky jsou cca 400 mm ročně, původní Ňangčhu se přeměnila v soustavu kanálů přerušovanou stojatými vodami nádrží a přehrad, a to ještě před uvedením nejgigantičtější přehrady tohoto kouta země do provozu.

Vodní stavba, jejíž naplánování vzbudilo vlnu nesouhlasu na celém světě, stojí také v blízkosti Great Bend (Velká zatáčka) na řece Jarlung Cangpo. Pod horou Namčhe Barwa (7 756  m n.m.) v jižním Tibetu řeka vstupuje do kaňonu, který je považován za nejdelší a nejhlubší na světě. Great Bend je osmkrát prudší a třikrát hlubší než Grand Canyon v severní Americe. Jarlung Cangpo zde padá na 200 km o 3 000 výškových metrů, což reprezentuje jeden z největších vodních potenciálů na světě. Přestože Great Bend je unikátem, který byl jako světové dědictví navržen na ochranu pod záštitou UNESCO, byla zde naplánována stavba největší elektrárny na světě s výkonem 40 000 MW. Pro srovnání v současnosti je největší elektrárnou Itaipú v Brazílii s výkonem 12 600 MW. Tunelem dlouhým 15 km by se zkrátil tok řeky o 185 km a Great Bend by tím de facto zmizel. Touto stavbou by byl negativně ovlivněn celý dolní tok řeky včetně její delty. Jezero nad přehradou by zatopilo původní lesy, které jsou vzhledem k rozmezí 3 000 výškových metrů domovem 60% všech rostlin a živočichů Tibetu. Tento údaj je pouze vědeckým odhadem, neboť tyto lesy jsou ještě neprobádané a v případě jejich zatopení by se nenávratně ztratila možnost poznat organismy žijící v tomto unikátním a na biodiverzitu bohatém prostředí, které navíc už jinde na světě nenajdeme.

Počet přírodních jezer Tibetu je odhadován na více než 2 000 s celkovou rozlohou cca 35 000 km² (1,5% celkové rozlohy Tibetu). Největším jezerem je Ccho Ngönpo známé též jako Kökenúr o rozloze 4 500 km². Vzhledem k posvátnosti se v nich neloví ryby, ale dá se předpokládat, že biodiverzita je velmi unikátní díky poloze těchto jezer.

Jedním z nábožensky významných jezer je Jamdog. Celkem 700 km² velké jezero s povodím přes 6 000 km² leží jihovýchodně od Lhasy v nadmořské výšce 4 441 m n.m. Toto jezero je významné i z ekologického hlediska, je domovem mnoha druhů ptactva a jejich důležitou migrační křižovatkou. V roce 1997 zde byla dostavěna vodní elektrárna o výkonu 90 MW na principu přečerpávání vody svedené tunelem o délce 6 km a výškovém rozdílu 850 m. Tento typ elektrárny obvykle pracuje na principu 2 nádrží, mezi kterými se přečerpává voda - ve dne teče dolů a je zdrojem energie a v noci se přečerpává zpět do nádrže umístěné výše. V případě Jarlung Cangpa je voda z jezera vypouštěna do řeky a zpět do jezera je čerpána voda přímo z řeky. To je z finančního hlediska jednodušší a levnější varianta, neboť není třeba stavět záchytnou nádrž, ale z ekologického hlediska velmi nevhodná. Voda v jezeře má oproti tekoucí říční vodě vyšší obsah minerálů, kyselejší reakci a menší podíl dusičnanů. Také obsah kyslíku a teplota vody je v řece velmi odlišná od stojatých vod jezer. A samozřejmě, že takováto prostředí vyhovují odlišným druhům rostlin i živočichů. Počátkem osmdesátých let požadoval zrušení této stavby desátý pančhenlama a následně se zvedla vlna protestu světové veřejnosti. Stavba se na čas zastavila, ale po smrti pančhenlamy v roce 1989 opět pokračovala. Světová organizace pro ochranu přírody (IUCN) navrhla Číně zřízení přírodní rezervace v okolí jezera, ale zatím bezúspěšně. Takže se nadále čerpá voda z jezera, které je významné sociálně, kulturně i ekologicky, do řeky a vyrábí se energie, pro kterou není adekvátní využití.

Vodní energie má sloužit buď rozvoji průmyslu a těžby na území Tibetu či má zásobovat Čínu. S využitím pro Tibet Čína nepočítá, nehledě na to, že tak velké množství energie by Tibeťané ani nevyužili. Samozřejmě, že způsob, kterým se energie vyrábí, je pro Tibet naprosto nepřijatelný - ničí se kulturně a nábožensky významné oblasti a nenávratně se devastuje přírodní bohatství země. To je velký paradox v zemi, kde byl po staletí jedním z uznávaných základních principů princip nenásilí a úcty k životu ve všech jeho formách.

Pokud uvažujeme o následcích vodních staveb na životní prostředí, musíme si uvědomit, že nejde „jen“ o stavbu samotnou. Stavby s sebou přinášejí i vysídlování původních obyvatel a příchod Číňanů, přivyklých na jiný způsob života a jiné prostředí. Stejně tak vyvolávají stavbu měst a pracovních osad včetně komunikací, odlesňování a přeměnu půdy na zemědělskou půdu, neadekvátní nakládání s odpady - v podstatě volné skládkování a vypouštění odpadních bez jakéhokoli čištění do řek apod.

Namísto gigantických vodních staveb, jejichž energetický potenciál by za normálních podmínek ani nebyl pro Tibet využitelný, by bylo vhodné uvažovat o malých vodních elektrárnách s výkonem do 100 kW, které by nezatížily životní prostředí v tak velké míře. Další možností je využití obnovitelných zdrojů energie např. větrné či solární (vzhledem k nadmořské výšce Tibetské náhorní plošiny je zde vysoké sluneční záření - 140 až 190 kcal/cm²/rok, což je téměř dvakrát více než v České republice).

Lesy

Nejhorší povodeň od roku 1954 zasáhla Čínu v létě roku 1998 na řece Jang-c'. Přinesla smrt až deseti tisícům lidí a různým způsobem poškodila 240 milionů lidí. Bylo při ní zničeno 64 milionů ha zemědělské půdy a 5,6 milionů domovů. Důvodem této katastrofické povodně, která je uváděna jako příklad za mnohé další, bylo odlesnění v Khamu a Amdu. Za normální situace přepraví řeka Jang-c' 500 milionů tun usazenin ročně do moře, což je objem, který odpovídá přenosu Nilu, Amazonky a Mississippi dohromady. V roce 1998 byl průtok vody 55 tisíc kubických metrů za sekundu, což bylo 23 krát více než je průměrný průtok počítaný od roku 1949 (tedy včetně povodně v roce 1954 a všech dalších povodní). Po této povodni se Čína rozhodla ukončit těžbu dřeva na 4,6 milionů ha v Khamu. Otázkou zůstává, na jak velkém území těžba pokračuje.

V letech 1949 - 1998 bylo v Khamu vytěženo dřevo v hodnotě 241 milionů dolarů a rozloha lesa se snížila z 30% na 14% celkové rozlohy Khamu. Přestože od roku 1998 se Čína věnuje i zalesňování vytěžených oblastí, těžba v Khamu převyšuje téměř 2,5 krát výsadbu. V porovnání s ostatními částmi Tibetu je to poměrně vysoké číslo, neboť poměr na celém území Tibetu je 10:1. Otázkou samozřejmě zůstává i vhodnost druhů lesních dřevin, kterých se používá k znovuzalesňování. Problém vhodného výběru dřevin a holosečí a způsobu následného zalesňování je asi obecně v ČR známý hlavně z horských oblastí.

Lesy se rozkládají a rozkládaly na jihu, jihovýchodě a východě Tibetu. Tibetské lesy jsou převážně jehličnaté, v nižších nadmořských výškách listnaté. Lesy stoupají až do 4 100 - 4 500 m n.m. Z nejčastěji se vyskytujících lesních dřevin jsou zde smrky, jedle, duby s podrosty nižších javorů a rododendronů. Většina ohrožených druhů živočichů žije v těchto lesích. Lesy v Amdu jsou známé nejen svou druhovou rozmanitostí, která nemá ve světě obdoby, ale i množstvím velkých stromů, jež jsou velmi cenné jako prodejní surovina. V údolích v Thamu se rozkládají lesy s 200 let starými statnými jedlemi s průměrem v prsní výšce 92 cm a výškou 57 m.

Před čínskou invazí do Tibetu zabíraly lesy 9% celkové rozlohy, tzn. 25 milionů ha. Lesy byly zdrojem potravy, paliva i léčivých rostlin. Na rozdíl od Tibetu se Čína potýkala s velkou spotřebou dřeva již od 16. století. Dřevo bylo a je ekonomicky významné - je zdrojem energie hlavně pro vesnice jako stavební materiál a v neposlední řadě pro rozvinutý papírenský průmysl. Vzhledem ke špatné organizaci těžby dochází k situacím, kdy se pokácené dřevo nechá ležet a shnít. Odlesňování velkých ploch má za následek kromě velkých povodní také erozi půdy a výkyvy teplot, které v posledních letech dosahují až 51^oC.

Půdní eroze je jedním z velkých ekologických problémů na území Tibetu. Vzhledem ke geologické „mladosti“ Tibetské náhorní plošiny (cca 40-50 milionů let) je vrstva půdy minimální a vegetační kryt je značně senzitivní. Mnoho lesů v říčních údolí bylo vykáceno bez jakékoli myšlenky na obnovu lesa a eroze byla díky velkému převýšení a příkrosti svahů velmi rychlá. Tím se jednak zvyšuje výskyt destruktivních záplav (půdní kryt, který dříve vodu zachytil, v postatě neexistuje) a zároveň se snižuje množství vody v řekách. Během posledních deseti let má řeka Žlutá řeka (Chuang-che) o 23% méně vody a v roce 1972 poprvé v historii vyschla dříve, než její voda dosáhla moře.

Jak již bylo řečeno, Tibetská náhorní plošina leží vysoko nad Eurasií a má vliv na vzdušné proudy a cirkulaci vzduchu na celé severní polokouli. Pomocí počítačového modelování se potvrdilo, že vzdušné proudy nad Tibetem a sněhová pokrývka jsou jedním z 29 základních indikátorů monzunu. Zatímco lesy absorbují 95% slunečního záření, holoseče a louky 80% a holé skály ještě méně. Schopnost udržet sněhovou pokrývku je také logicky jiná u lesních porostů a holin. Následné změny teplot způsobují zkrácení či opoždění monzunů, na kterých je závislé zemědělství celé Indie, neboť monzuny tvoří 70% veškerých srážek na indickém subkontinentu.

Lesnictví je dalším ze čtyř pilotních průmyslů TAR a vztah Číny k problémům s odlesňováním v Tibetu je možné ilustrovat požadavkem „zvyšovat těžbu dřeva rok od roku“, který byl obsažen v pětiletém plánu na rok 1996 - 2000. Možná, že nám to něco připomíná…. ale v Tibetu to bohužel nejsou vzpomínky, ale současnost.

Nerostné bohatství a těžba

Nerostné bohatství Tibetu je velké a rozsáhlé v kvalitě i v kvantitě. Tibeťané si tuto skutečnost uvědomovali, ale nikdy se těžbě surovin nevěnovali. Ve dvacátých letech 19. století byly např. objeveny zásoby ropy v centrálním Tibetu mezi Dagpem a Lhokhou, ale vláda nedala povolení k její těžbě, jelikož by byly ovlivněny okolní ekosystémy. Naopak pro Číňany bylo právě toto bohatství jedním z důvodů invaze. V roce 1956 začala Čína s intenzivním geologickým průzkumem Tibetu a následně i s těžbou. V současné době jsou v Tibetu popsány zásoby 126 minerálů, mj. uranu, chromu, železa, lithia, magnesia, síry, titanu, mědi, zinku, zlata, stříbra, a také ropy i zemního plynu.

Během devadesátých let proběhlo mnoho projektů se záměrem maximálně uspíšit těžbu surovin. Odhadem se v současné době nachází na území Tibetu nerostné bohatství v hodnotě 81,3 miliard dolarů a do roku 1990 se Číně podařilo vytěžit suroviny v hodnotě 2 miliard dolarů. Těžba propukla naplno až po útěku dalajlamy v roce 1959. V osmdesátých letech bylo do Tibetu vysláno několik mezinárodních expedic, jejichž cílem byl podrobný průzkum a geologické zmapování Tibetu (např. roku 1983 čínsko-francouzská, roku 1984 čínsko-německá a v roce 1985 čínsko-anglická).

Tak jako stavba velkých vodních děl přináší také těžba nejen přímou devastaci životního prostředí, ale i nepřímou tím, že se musí v tak málo zalidněných krajinách Tibetu vybudovat potřebná infrastruktura a energetické zdroje. Tibet kryje potřebu 7 z 15 základních surovin pro čínský průmysl a Čína plánuje v roce 2020 téměř dvojnásobnou spotřebu, než je v současné době.

Za všechny suroviny uveďme jako příklad měď, zlato, uran, ropu a zemní plyn. Předpokládané zásoby mědi jsou odhadovány na 13 milionů tun a na území TAR je nejrozlehlejší porfyrová měděná žíla v Číně. Z mnoha měděných dolů je největší důl Julong v Čhamdu. Zde byla nalezena 400 km dlouhá žíla o šířce 30-70 km. V současnosti se zde těží 20 tisíc tun ročně, ale plán pro rok 2010 je již 100 tisíc tun ročně. Celkové zásoby jsou odhadovány na 7,14 milionů tun a takovýmto tempem bude tato jedna z největších a nejkvalitnějších měděných žil na světě vytěžena během následujících 20 let.

Informace o zlatých dolech jsou uchovávány v tajnosti, ale přesto víme, že v Amdu, kde jsou jedny z největších a nejkvalitnějších nalezišť zlata, bylo v roce 1991 vytěženo 200 kg a v roce 1995 již 830 kg. Produkce za rok 1994 v celé TAR tvořila 13,5 tun. Celkově se odhaduje, že množství zlata v celém Tibetu dosahuje v 6 těžebních oblastech 14 tisíc tun.

Zásoby uranu na území Tibetu jsou největší na světě, je zde asi 200 nalezišť. Tato naleziště jsou přísně tajena a jejich rozmístění lze odhadovat z přítomnosti tzv. „Deváté akademie", která se podílí na výzkumu nukleárních zbraní poblíž jezera Ccho Ngönpo. Tibet je pravděpodobně posledním a nejrozsáhlejším nalezištěm ropy na Zemi a množství zásob je porovnatelné s Perským zálivem. Největší oblastí zásob je Cchädam v Amdu.

Těžba nerostných surovin má rozsáhlé negativní ekologické i sociální dopady. Čína těží maximum surovin za minimální náklady, a tak pojem bezpečného nakládání s odpady či rekultivace vůbec nezná. Následkem těžebního průmyslu dochází k destabilizaci horských úbočí a svahů, k degradaci pastvin, které jsou životně důležité pro původní obyvatelstvo nomádů, a odlesňování. Každá těžba s sebou nese trvalé změny krajiny, situaci, kterou známe v ČR po těžbě uhlí na Mostecku. Kromě toho se hlušina většinou odvádí řekou, a tím se zvyšuje obsah sedimentů ve vodě a mění se i její chemické vlastnosti. Odpady (včetně nebezpečných, které mohou negativně ovlivňovat lidské zdraví) většinou také končí v řekách. Například k extrakci zlata se využívá kyanidů a toxický odpad způsobuje u lidí ztrátu zraku, choroby kůže, dýchací problémy, poruchy nervového systému a vývoje kostí. Těžba nerostných surovin s sebou přináší opět stěhování Číňanů do tibetských oblastí a budování infrastruktury. Kromě toho jsou při těžbě velmi často ničena posvátná místa Tibeťanů bez jakýchkoli ohledů na jejich náboženské cítění.

Jaderná hrozba

Asi právě v oblasti vývoje a zkoušek nukleárních zbraní je základní princip buddhismu - ahinsá, neubližování - nejvíce pošlapán. Někdy je celý vývoj v Tibetu nazýván karmickou ironií. Tibet byl vždy zemí směřující k mírovému rozvoji a dnes se stává centrem pro čínské nukleární zbraně a skladištěm radioaktivního odpadu. Sídlem nechvalně známé „Deváté akademie“ je oblast 16 km východně od posvátného Ccho Ngönpo. Mnoho informací o činnosti Deváté akademie není, všechny její akce jsou přísně střeženy a utajovany, ale jasné je, že již v roce 1971 byla připravena vyrábět jaderné zbraně. Po havárii v roce 1974 byla pravděpodobně kontaminována voda v jezeře i okolí a přímo na březích jezera je uloženo neznámé množství radioaktivního odpadu. Je známo, že nomádové žijící v okolí jezera umírají v posledních desetiletích častěji a na záhadné choroby, jejichž příznaky jsou tibetským lékařům naprosto neznámé a tradiční medicína je neumí léčit. Odhad celkové síly nukleárních zbraní rozmístěných v Tibetu je 16 tisíc krát větší než byla síla atomové bomby svržené na Hirošimu, která zabila 14 tisíc lidí a tisíce dalších poznamenala na celý život.

Jen v Amdu jsou základny rozmístěny na čtyřech místech. Ve Velkém a Malém Cchädamu jsou umístěny rakety s doletem do okruhu 4 000 km a první mezikontinentální čínská střela Dong Feng 4 (obdoba CSS-2) s dosahem 7 000 km. Další základny jsou v Terlenkhe, 217 km východně od Cchädamu na hranicích Amda a Khamu, kde jsou umístěny střely 4 CSS-4 s dosahem do Evropy a Ameriky. Největší čínská podzemní základna je zbudována v Nagčhu. Jen 1 km západně od kláštera Sera ve Lhase jsou umístěny rakety země-země i země- vzduch. Na letecké základně asi 50 km od Žikace probíhá každý podzim vojenské cvičení a shazují se zde „cvičně“ bomby.

Odstrašujícím příkladem toho, jak by některé části Tibetu mohly vypadat, je Lop-núr ve Východním Turkestánu, který slouží jako vojenský prostor pro pokusy s nukleárními bombami. V roce 1997 byl zveřejněn plán na zúrodnění Lop-núru. Větší část vod z řek Jarlung Cangpo a Jang-c' se měla svést za pomoci nukleárních explozí. Cílem bylo změnit tuto nehostinnou část země v úrodnou oázu velikosti Severní Koreje. Vzhledem k tomu, že oblast vodních zdrojů těchto dvou řek leží ve vyšších nadmořských výškách než Lop-núr, stačí vybudovat několika set kilometrový tunel v horách Khun-lun. Zamoření radiací vzniklou při použití nukleárních explozí a dalekosáhlé narušení vodního systému Tibetské náhorní plošiny s následným ovlivněním celého subkontinentu by bylo jedním z následků realizace takovéhoto projektu.

Přes 40 let byla tato oblast nejtajnější částí Číny, kde se vyráběly a testovaly nukleární zbraně. V případě, že by se do Lop-núru zavedla voda, všechen radioaktivní odpad by se okamžitě dostal spolu s vodou z Lop-núru do celé Eurasie i do světových oceánů. Doufejme, že vzhledem k finanční náročnosti a tlaku světové veřejnosti, která si uvědomuje dalekosáhlé důsledky realizace takového plánu, od něj Čína odstoupí. Oficiálně je tento projekt zatím zastaven.

Jaderný odpad

Dalším velkým problémem je ochota Číny ukládat na území Tibetu radioaktivní odpad. Čína není jedinou zemí, která je dnes za finanční kompenzaci ochotna odebírat od západních zemí nebezpečný odpad a skladovat jej za jistě nevhodných podmínek na svém území. I toto byl jeden z důvodů, které vedly k Ženevské dohodě, podepsané v roce 1992, v níž se státy zavazují k neobchodování s nebezpečným odpadem. Paradoxně tuto dohodu podepsala také Čína.

Již v roce 1984 podpořila Čína návrh uložit v poušti Gobi 4 tisíce tun radioaktivního odpadu z reaktorů různých států Evropy za 6 miliard dolarů. V současné době je pro Čínu nejoptimálnějším úložištěm tohoto odpadu samozřejmě Tibet a Čína obchází Ženevskou dohodu tím, že prezentuje radioaktivní odpad jako jiný, netoxický odpad. V roce 1991 měly být v Tibetu například uloženy „říční usazeniny“ z Baltimoru za 1,4 milionů dolarů. Jednalo se o vysoce toxický odpad. Po počáteční iniciativě amerických Greenpeace se však zvedla vlna mezinárodního odporu a tento obchod se nakonec neuskutečnil. Dnes již ale nikdo netuší, kolik obdobných transakcí vyšlo a tudíž kolik milionů tun nebezpečných odpadů je dnes na území Tibetu uloženo, a to jistě naprosto nevhodným a nezabezpečeným způsobem.

Kontaminace z ukládání nebezpečných odpadů, které narušují životní prostředí až na 600 let, má dalekosáhlé důsledky, a to i pro Číňany samotné. Jak již bylo řečeno, Tibet je zdrojovou oblastí vody pro velkou část Eurasie a je velmi seismologicky aktivní oblastí. Z podzemního ukládání odpadu se kontaminují i podzemní vody a půda, která je ve formě naplavenin důležitá pro zemědělství téměř celé Asie.

Závěr

Následkem násilného zabrání Tibetu byly dalekosáhlé změny v ekosystémech, znečištění vod i půdy, odlesňování a změny krajiny v důsledku těžby nerostných surovin. Mnohé následky čínských aktivit jsou již nenapravitelné. Dokud nebude Tibet vrácen Tibeťanům, měla by se světová veřejnost zasazovat o přijetí zákonů na ochranu životního prostředí a jejich dodržování, o využívání správných technologií při těžbě dřeva i nerostných surovin a následných rekultivací a znovuzalesňování pod dohledem zahraničních expertů. Smutné však je, že Čína podepsala mnoho mezinárodních dohod (za všechny např. v roce 1992 Úmluvu o biodiverzitě CBD, v roce 1992 Úmluvu o změně klimatu UNFCCC, v roce 1999 Rotterdamskou úmluvu o chemických látkách), které ale v praxi téměř každý den porušuje.

Většina z nás si jistě dobře pamatuje, jak vypadalo životní prostředí v České republice před 10-15 lety. Vykácené holiny na svazích Krušných hor, odumřelé lesy na vrcholcích Krkonoš, zapáchající vody v Labi nebo měsíční krajiny namísto povrchových dolů na Mostecku. Ani velcí optimisté nevěřili, že by se během poměrně krátké doby mohli vrátit pstruzi do některých z našich říček a smogové stavy velkých měst by se mohly omezit jen na několik dní v roce. Pokud se pokusíme přírodě pomoci a „znovunastartujeme“ samočistící schopnost vod či přirozenou obnovu lesa samozřejmě ruku v ruce s minimalizací negativních vlivů, věřím, že mnohé můžeme ještě zachránit.

Článek je převzat z Tibetských listů č. 12 - léto 2001