Články

Dlouhá cesta k Potale

Stojím před Potalou… Konečně. Zapomínám na dlouhou únavnou cestu lehátkovým autobusem do Lhasy, na protivnou Číňanku z oficiální čínské cestovní kanceláře CITS i na policajty, kteří jsou v Tibetu úplně všude. Zapomínám i na Tibeťany, kteří mi vyprávěli příběhy o bití a policii. Na chvíli myslím jen na tu krásu a vznešenost, se kterou se Potala, symbol starého dalajlamova Tibetu, tyčí nad Lhasou. Brzy se mi ale paměť vrací: na úpatí Potaly stojí obrovská rudá tribuna s nápisem 50. výročí mírového osvobození Tibetu…

Golmud poprvé: nic než čekání

Bylo 23. července 2001, když jsme poprvé vyšli ven z vlakového nádraží v Golmudu, městě, ze kterého každý den vyjíždějí autobusy směřující do Lhasy. Šli jsme pomalu a hledali jsme nadháněče, který by nás s pokřikem „Lhasa, Lhasa, Lhasa“ zavedl do správného autobusu. Přestože cizinci smějí do Lhasy jen s oficiální cestovní kanceláří CITS, řidiči berou cizí turisty do autobusů rádi i načerno, protože na tom dobře vydělají. Musejí si ale dávat pozor a projet bez kontrol všechny check-pointy, které se na trase Lhasa - Golmud vyskytují.

Žádný z nadháněčů si nás ale nevšímal. Došli jsme proto až k autobusům a muslimského řidiče jsme se zeptali: „Lhasa?“ Odpověď byla jasná - řidič se zatvářil zamítavě, ostražitě se rozhlédl kolem sebe a rukou kolem hlavy naznačil policajtskou čepici…

„Cesta do Lhasy není možná, Tibet je pro turisty zavřen, protože ve Lhase právě probíhají oslavy 50. výročí mírového osvobození,“ sdělila nám dobrou angličtinou malá rozložitá Číňanka v pobočce China International Travel Service (CITS), státní cestovní kanceláře, která má monopol na cesty zahraničních turistů do Tibetu. „Musíte čekat, my sami nevíme, kdy se cesta opět otevře. Snad zítra bychom měli dostat informaci…“

A tak jsme zůstali v Golmudu, jeden den, dva, tři a stále jen: čekejte... Nám a dalším třiceti cizincům, kteří bydleli v jediném golmudském hotelu, který ubytovává cizince, docházela trpělivost. Golmud ležící uprostřed pouště je typické nové čínské město s širokými bulváry a domy z kachlíků a modrého skla. Město vojáků a prostitutek, kasáren a garážových obchůdků, město, kde není k vidění vůbec nic. Každý večer se tu zvedá vítr, který po širokých ulicích vláčí mraky prachu a plastikových sáčků.

„Během velkolepých oslav 50. výročí osvobození Tibetu navštívil Lhasu čínský viceprezident Chu Ťin-tchao,“ dočetla jsem se třetí den v internetovém vydání čínského deníku People´s Daily. Bylo mi jasné, že Potala se vzdaluje.

…stoupám po širokých schodech Potaly pořád nahoru. Cesta vede po úbočí a nabízí různé pohledy na Lhasu. Bohužel víc pohledů na čínské bílé kachlíkové garáže než na šedé kamenné tibetské domy s barevnými závěsy na dveřích. Cestou předbíhám čínské turisty, kteří si stěžují, proč to ti Tibeťané postavili tak vysoko na kopci. „Taši dele. Pasi di kace re?“ ptám se s úsměvem Tibeťanky v malé boudě na to, kolik stojí vstupenka. „70 juanů (asi 280 Kč).“ Můj úsměv mizí …

Golmud podruhé: nic než vztek

O týden později jsme byli znovu v Golmudu. Přátelé ze Lhasy nám telefonicky sdělili, že situace je už zase normální, viceprezident odjel a zůstalo tam jen pár billboardů a vlaječek. A tak jsme se v dobré náladě vraceli, snad nás konečně nějaký řidič vezme načerno. První věc, kterou jsem ale při vycházení z golmudského vlakového nádraží uviděla, byly davy vojáků a policistů a velkou rudou tribunu. Pro změnu tentokrát oslavovali v Golmudu a to vznik Čínské lidové osvobozenecké armády!

„Lhasa?“, zkoušeli jsme znovu tři dny štěstí u čínských řidičů. Marně. Nezbylo než přemoct hrdost a snažit se do Lhasy dostat oficiální cestou, to znamená zaplatit nehoráznou sumu peněz čínské vládě prostřednictvím CITS.

„Musíte zaplatit 1980 juanů, v ceně je jízdenka z Golmudu do Lhasy a ze Lhasy do Golmudu, povolení na čtyři dny ve Lhase, ubytování v jednom lhaském hotelu a průvodce. Kromě toho musíte ještě zaplatit 300 juanů jako ,deposit'. Tuto částku vám dáme zpět, pokud se za čtyři dny vrátíte do Golmudu,“ řekla s vítězným úsměvem čínská pracovnice CITS. A nám nezbylo než zaplatit.

… plánek na vstupence mě zavádí na střechu Potaly. Je krásný slunečný den a všude kolem Lhasy jsou vidět vysoké nedostupné hory. Na jejich vrcholcích se sem tam třepotají modlitební praporky. Skoro jako bych viděla malé shrbené Tibeťanky se dvěma už téměř šedými dlouhými copy, jak pomalu stoupají nahoru, aby také ony přidaly praporek s posvátnými mantrami. „Hallooo,“ zařvala na mě najednou jedna čínská rodina. Matka mě chytá za rukáv, přistrčí ke dvěma dětem, otec mačká spoušť a rodina má vytouženou fotku s bílou cizinkou na střeše tibetského chrámu. Raději mizím do další místnosti …

Na cestě

Z Golmudu jsme vyjížděli asi v šest večer a trmáceli jsme se celou noc. Ráno jsme zastavili v malém městečku asi pět set kilometrů od Lhasy. Celá zkroucená a rozlámaná se utěšuji tím, že jsme ujeli většinu cestu a že bychom tak v osm deset večer mohli být ve Lhase. Marné naděje! V osm večer jsme sice už jen asi 160 km od Lhasy, ale silnice dál se opravuje a my musíme jet velkou objížďkou po špatných hrbolatých cestách.

„Ďami jagpo min dug (Číňané nejsou dobří lidé),“ vzpomínám na nejčastější větu, kterou jsem od Tibeťanů slyšela v uplynulém měsíci. Z cestování po severovýchodní oblasti historického Tibetu, zvané Amdo, jsem si odnesla spoustu smutných výpovědí. „Když jsme otevřeli tenhle chrám, Číňané nás všechny zbili. Proto je teď pořád zavřený,“ řekl mi mnich ve velkém klášteře na severu. „Je tu asi padesát Číňanů, kteří nás sledují a bijí,“ postěžoval si opat jiného menšího kláštera a ukázal jizvy na rameni. Také jsem si vzpomněla na usměvavou mnišku, se kterou jsme si povídali v autobuse z Labrangu do Rebkongu. Když nás pak znovu spatřila ve vzdáleném městě Mačhen, radostně nám mávala a ptala se, kde jsme všude byli. Ale jakmile se kolem nás utvořil větší kruh lidí, mniška se uprostřed věty otočila a bez rozloučení rychle odešla. Kdo ví, kdo v kruhu kolem nás byl udavačem…

Konečně v pět ráno jsme vjeli ještě za tmy do Lhasy. Rozespalá jsem se podívala z okna a můj první pohled nebyl moc veselý: na křižovatce stála budovatelská bronzová socha dvou kosmonautů. Kosmonauti v Tibetu? Ať žijí lepší zítřky…

… davy Číňanů, nic jiného. Snažím se prchnout z malých místností, v nichž se tlačí čínští turisté, kterým průvodkyně vysvětluje, že vidí vrchol čínského (!) buddhistického umění. Spousta místností je prázdných, jen na stěnách jsou ještě vidět zaprášené čáry, kde stál vzácný starý nábytek a kde visely thangky. Dnes pravděpodobně stojí a visí v Pekingu nebo v Šanghaji. Těch pár Buddhů, co tu zbylo, skoro nevnímám. Marně hledám Tibeťany, až na pár mnichů, kteří slouží jako hlídači, tu žádní nejsou. Sídlo dalajlamů uvnitř jaksi ztratilo svou vznešenost…

Byl Tibet někdy nezávislý? Ne…

„Každý rok sem na měsíc přijdou Číňané a všichni mniši se musejí podrobit politickým zkouškám,“ vyprávěl mi mladý tibetský mnich v jednom ze lhaských klášterů. „Každý mnich před ně musí předstoupit a odpovídat na otázky. Ptají se například: Je dalajlama dobrý nebo špatný? Má Tibet nějakou vlastní historii, nebo byl vždy součástí Číny? Jste spokojen s vaším současným životem? Správnou odpovědí je, že dalajlama je špatný, Tibet byl vždy součástí Číny a že jsi spokojen se současným životem, protože Čína přinesla do Tibetu pokrok. Pokud nějaký mnich odpoví nesprávně, vyženou ho z kláštera nebo ho zavřou do vězení.“

V malém mnišském pokojíku mu visí fotografie dalajlamy, ale vždy když dojde k nějaké tibetské demonstraci nebo protestům proti čínské politice v Tibetu, schovává jí prý mnich za skříň. „Několik mnichů z mého kláštera už je několik let ve vězení, byli to mí přátelé. Děláme pro ně občas v klášteře sbírky a pak jim doneseme nějaké ovoce a jídlo. Ale návštěvy jsou povoleny jen jednou za půl roku.“ Tibeťan se odmlčel, dolil nám čaj a pak už raději rychle změnil téma. V klášteře je, jak řekl, několik tajných. I zdi mají všude ve Lhase uši.

… co nejrychleji se z Potaly potácím ven. Zpět k Tibeťanům. K těm, kteří se klanějí před nejposvátnějším chrámem Džókhangem, kteří uvnitř doplňují máslo do věčně hořících lampiček a kteří stojí dlouhé hodiny v řadě, aby mohli spatřit sochu Džowo Rinpočheho. Zatímco zdálky je Potala ještě stále vznešeným sídlem tibetských dalajlamů, uvnitř už je pouhou čínskou turistickou atrakcí. Starý Tibet už ožívá jen v Džókhangu …

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy 13-14 podzim-zima 2001.