Dokumenty

Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu - část 1.

Část 1. Postavení a vývoj genocidy v systému mezinárodního práva veřejného

Obsah:

1. Starý zločin, nový pojem
2. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia
3. Zákaz genocidia jako kogentní norma mezinárdního práva
4. Diskutabilní definice
5. Zločin bez žalobce a soudce
6. Jugoslávie a Rwanda - nastal čas změny?
7. Zabránit, nejen trestat

I. Starý zločin, nový trest

První masakr "nového typu" (a z hlediska dnešního mezinárodního práva učebnicový příklad genocidy) postihl v letech 1915-1916 křesťanskou menšinu Arménů žijících v jinak výlučně muslimském Turecku. Na základě obvinění Arménů ze spolupráce s ruským nepřítelem v probíhajících bojích první světové války vypracovaly orgány tehdejší turecké říše projekt deportace arménské menšiny, žijící převážně v blízkosti ruských hranic, přes celou zemi až na hranici se Sýrií (kde již údajně nebudou moci Turecko poškozovat). Jak se záhy ukázalo, tyto deportace byly jen záminkou k otevřenému vraždění a teroru, které mělo vést až k úplné likvidaci arménské menšiny. Turecké státní orgány k uskutečnění svého záměru vypracovaly chladnokrevný systematický plán: nejprve byli pobiti příslušníci arménské elity (vzdělanci, kněží, státní úředníci a jiné osoby s jakýmkoliv možným vlivem na širší masy obyvatelstva) tak, aby byla vyloučena jakákoliv možnost organizovaného odporu. Turecká armáda posléze postupně v jednotlivých regionech země začala obsazovat arménské vesnice a čtvrti. Muži byli odvlečeni a při první příležitosti zavražděni nebo následně zahynuli v nelidských podmínkách transportů smrti. Ženy a děti mohly ujít tomuto osudu jedině přechodem k islámu stvrzeným okamžitým sňatkem s muslimem (nakonec však i naprostá většina žen byla zotročena či deportována). Vojáci posléze vtrhli mezi opuštěné domy, vyplenili je, vypálili kostely, znesvětili oltáře a hroby a srovnali se zemí vše, co by mohlo připomínat arménskou minulost. V průběhu jediného roku byl původní počet 1 800 000 Arménů žijících na území Turecka [1] zredukován na necelých 35 000. Z kdysi početné a vitální arménské komunity dodnes v Turecku přežívá jen hrstka potomků těch, kterým se podařilo přežít vražedné transporty a dorazili až na místo určení na syrské hranici.

Efektivní a rychlý průběh arménského masakru se stal prvním vážným varováním před možnými následky kombinace absolutní moci, sektářské nenávisti a moderních technických prostředků. Mezinárodní společenství bohužel pro sebe nedokázalo z tohoto varování vyvodit dostatečně účinné závěry. Pachatelé arménských čistek nebyli až na výjimky potrestáni a tragický osud jednoho malého asijského národa rychle zapadl na okraj zájmu veřejnosti i mocností.

Nikdo asi nepočítal s tím, že za necelých dvacet let se scénář arménských masakrů začne opakovat - v Evropě a s mnohem tragičtějšími následky. V roce 1933 se v Německu ujali moci Hitlerovi nacisté, kteří jako jeden z hlavních pilířů nově budované třetí říše postavili nejprve diskriminaci a posléze úplnou likvidaci židovské rasy. Díky vojenským úspěchům německých vojsk v průběhu druhé světové války nabrala eliminace židovského obyvatelstva celoevropského rozměru. Odhaduje se, že do roku 1945 nacisté zavraždili přibližně 6 miliónů z celkem 8,3 mil. Židů žijících na Německem okupovaných územích. V koncentračních a pracovních táborech umíraly také milióny Cikánů, Slovanů a jiných ras a národností, které Německo považovalo za podřadné.

Když se na veřejnost dostaly první zprávy o plném rozsahu hrůz židovského holocaustu a koncentračních táborů, začalo být jasné, že zločin, který spáchalo nacistické Německo, byl svým kvantitativním měřítkem, celosvětovým rozsahem, rasovým motivem i chladně byrokratickým provedením bezprecedentní. Zákonem ustanovená definice Žida a jeho nesvobod, koncepce koncentračních táborů, které organizovány po vzoru moderních průmyslových podniků efektivně a jako na běžícím pásu likvidovaly "nepotřebný lidský odpad", nasazení a důslednost při likvidaci cílových skupin - to vše a mnohé jiné jsou charakteristiky, kterými německé barbarství v průběhu druhé světové války ještě dále rozvinulo myšlenku státem sponzorovaného a moderními prostředky organizovaného a prováděného násilí proti nepohodlným skupinám obyvatelstva, která se poprvé uplatnila proti arménské menšině v Turecku. Německo spáchalo zločin, jaký v dějinách lidstva neměl obdoby. Nenašel se žádný institut ani termín dosavadní mezinárodní politické a právní praxe, který by dokázal v dostatečné míře postihnout onen rozměr nacistických zvěrstev, kterým události druhé světové války vybočovaly z obvyklého utrpení a násilí provázející jakoukoliv válku - totiž fakt, že nacistický teror nebyl namířen jen proti nepříteli na vojenském bojišti, ale především proti člověku jako takovému, na základě jeho rasy či národnosti. Winston Churchill tehdy konstatoval, že lidstvo má co do činění s "novým zločinem, jež dosud nemá jména".

V roce 1944 toto terminologické a koncepční vakuum vyplnil právník polského původu Rafael Lemkin. Ve své knize Vláda Osy v okupované Evropě [2] Lemkin poprvé k označení plánované likvidace národa či etnické skupiny použil pojmu genocida odvozeného z řeckého genos (rasa, národ, kmen) a latinského cide (zabíjet). Lemkinovy myšlenky přitom měly nadčasový rozměr - genocidu pojal nikoliv jako pouhý produkt válečného konfliktu, ale jako porušení základního práva skupiny lidí spojených určitým jednotícím znakem na existenci, podobně jako homicida je porušením základního práva člověka na život. Je přitom jedno, jestli k takovému činu dojde za války či v čase míru. Genocidu představil jako zločin, jenž není toliko porušením pravidel vedení války, ale zločinem proti lidskosti v nejširším slova smyslu, jenž se dotýká nejen postižených jednotlivců a národů, ale samé podstaty lidskosti a celého lidského společenství. Zároveň také upozornil, že genocida nemusí vždy znamenat úplné vyvraždění příslušníků cílové skupiny, ale z praktického hlediska bude spíše koordinovaným plánem zaměřeným na likvidaci základních podmínek života takové skupiny s cílem je v konečném výsledku vyhladit.

V praxi se Lemkinovy myšlenky uplatnily poprvé před Norimberským tribunálem. Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, podle níž byli v Norimberku souzeni nacističtí zločinci, upravila tzv. zločin proti lidskosti, jehož skutková podstata obsahuje některé ryze genocidální prvky (vyhlazování, pronásledování z příčin politických, rasových a náboženských) a jenž je zcela důsledně odlišen od válečného zločinu jako porušení zákonů a zvyklostí války. Zločin proti lidskosti však od Lemkinova pojetí genocidy odlišuje zásadní rozdíl - spáchat jej lze pouze v průběhu války nebo před jejím počátkem a jeho pachateli tak typicky budou představitelé nepřátelské mocnosti.[3]

Již v době konání Norimberského tribunálu proto Lemkin pokračoval v úsilí přesvědčit mezinárodní společenství o tom, že k vyhlazování distinktivních skupin obyvatelstva může docházet i v období míru, a že je proto nutné vedle zločinu lidskosti smluvně zakotvit zločin genocidia, jenž může být spáchán nejen za války, ale i v míru, a který mohou spáchat nejen orgány nepřátelského státu, ale, a to zejména, také orgány státu vlastního.

V roce 1946 na základě Lemkinovy předlohy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž genocidu označuje za zavrženíhodný zločin podle mezinárodního práva, jehož pachatelé a spolupachatelé musejí být potrestáni. [4] O dva roky později, 8. prosince 1948, se Lemkinovo úsilí završilo - Organizace spojených národů přijala Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia.[5]

II. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia

III. Zákaz genocidia jako kogentní norma mezinárodního práva

Jak již bylo řečeno výše, není pochyb, že mezinárodní právo veřejné uznává existenci obecného obyčejového pravidla zaručujícího distinktivním skupinám právo na existenci a zakazujícího jejich zničení, tedy pravidla o zákazu genocidy. Toto pravidlo splňuje obě zásadní náležitosti obyčejové normy: ve vztahu k němu existuje usus longaevus, t.j. opakovaná, stejnorodá, nepřetržitá, rozšířená a reprezentativní praxe subjektů mezinárodního práva i opinio juris, t.j. přesvědčení těchto subjektů o právní závaznosti pravidla obsaženého v dané praxi. [6] Existence tohoto obyčejového pravidla byla m.j. důležitým právním podkladem činnosti norimberského a tokijského vojenského tribunálu po skončení druhé světové války. Dalším důležitým důkazem o existenci tohoto obyčejového pravidla bylo jednomyslné schválení Úmluvy o genocidě Valným shromážděním OSN a také velmi vysoký počet jejích smluvních stran.

Zákaz genocidia je však nejen platným obyčejovým pravidlem obecného mezinárodního práva, ale navíc jedním z uznávaných a prakticky nezpochybňovaných kogentních pravidel, [7] t.j. imperativní normou přijatou a uznanou mezinárodním společenstvím států jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být pozměněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy. [8]

Z kogentní povahy obyčejového zákazu genocidia vyplývají dva zásadní důsledky:

1. zákaz genocidia působí bez ohledu na případné smluvní potvrzení mezinárodní smlouvou (t.j. Úmluvou o genocidě), a to erga omnes (t.j. i vůči státům, které nejsou stranou Úmluvy);
2. porušení tohoto zákazu je zločinem mezinárodního práva, kterým jsou právně postiženy všechny státy mezinárodního společenství, spojené se zvláštní mezinárodně právní odpovědnosti porušitele, která vzniká nejen vůči oběti, ale vůči mezinárodnímu společenství jako celku (vzhledem ke kogentnosti porušeného pravidla je přitom i tato odpovědnost kogentní).

Je tedy zřejmé, že vedle zákazu genocidia obsaženého v Úmluvě o genocidě jako součásti smluvního mezinárodního práva i nadále samostatně působí kogentní zákaz genocidia jako součást obecného mezinárodního práva.

IV. Diskutabilní definice

Již v době schvalování Úmluvy se ozývaly hlasy, že definice genocidy v podobě, v jaké se objevila v závěrečném textu, je nepřiměřeně zužující. Mezi skupinami, kterým Úmluva poskytuje ochranu, se podle názoru mnohých měly objevit ještě skupiny další, jako např. kulturní, sociální, ale zejména politické. "Zatímco v minulosti byl zločin genocidy páchán převážně z důvodů rasových a náboženských, je zřejmé, že motivace páchání těchto činů v budoucnosti bude zejména politická", poznamenal v průběhu jednání o textu Úmluvy zástupce Francie.[9]

Hlavně na nátlak sovětských delegátů však politické skupiny do Úmluvy nakonec zařazeny nebyly. Vyhlazení dvaceti miliónů lidí v sovětských gulazích a koncentračních táborech určených pro "nepřátele sovětského režimu a pracujícího lidu" je tudíž z hlediska Úmluvy nepostižitelné a zřejmě největší genocidální čin v dějinách lidstva tak podle Úmluvy ani genocidou není. Podobně účelové bylo i odmítnutí ochrany kulturním skupinám, o nějž se zasadily zejména tehdejší koloniální mocnosti.

Podmínkou akceptovatelnosti jakékoliv právní normy pro její adresáty a následně její bezproblémové aplikace je obecně její přiměřenost. Jestliže však v případě Úmluvy rozlišujícím znakem k posouzení, jestli daný skutek je genocidou či nikoliv, nerozhoduje charakter tohoto skutku, ale výslednice působení politických a zájmových tlaků při přijímání Úmluvy, lze mít o její přiměřenosti oprávněné pochybnosti. Přiměřená aplikace nepřiměřené normy pak pochopitelně v následující praxi musela vyvolávat četné potíže. Skutečnost, že některé zřetelně genocidální případy pod skutkovou podstatu genocidy ve smyslu Úmluvy nespadají, tak bezesporu přispěla k tomu, že se legální definice genocidy nikdy nestala obecně uznávaným vodítkem pro rozlišení skutečné genocidy od jiných méně závažných případů masového zabíjení.

V této souvislosti je nutné rovněž připomenout, že v případě přijetí Úmluvy o genocidě rozhodně nešlo o pouhé deklaratorní potvrzení již existující obyčejové normy mezinárodního práva. Úmluva se pokusila existující velmi obecný zákaz genocidia dále rozvést, konkretizovat a konsolidovat. S ohledem na výše uvedené výhrady vůči definici genocidia v Úmluvě obsažené lze proto vznést pochybnosti, nakolik přesným vyjádřením tohoto obyčejového pravidla Úmluva ve skutečnosti je.

Některé ryze genocidální činy (zejména např. výše zmíněné politické čistky na území Sovětského svazu), které sice nejsou zločinem genocidia ve smyslu Úmluvy o genocidě, by proto mohly být porušením kogentního zákazu genocidy podle obecného mezinárodního práva včetně všech odpovědnostních následků s tím souvisejících. Z hlediska praktického by však taková konstrukce byla patrně jen velmi obtížně prosaditelná.

S ohledem na zabránění zločinu genocidia má diskutabilní definice vedle již zmíněných ještě další, neméně důležitý důsledek. Pojem genocida si většina lidí dodnes spojuje s představou plynových komor, koncentračních táborů a nacistického teroru a chápe je jako vyjádření těch nejstrašnějších hrůz, jaké mohou být na člověku spáchány. Při absenci autoritativní definice genocidy je proto velmi běžné, že kdykoliv se dnes ve světě vyskytne případ masového násilí či nespravedlnosti, jeho oběti ve snaze šokovat a získat sympatie světové veřejnosti označí svůj případ za genocidu.

Pojem genocida tak postupně ztrácí na významu a stává se synonymem jakéhokoliv masakru či represe. Za genocidu byly označeny případy tak různorodé jako je diskriminace žen, Palestinců či apartheid v Jižní Africe, na genocidu se odkazuje při debatách o přípustnosti potratů, v souvislosti s problémem podvýživy či ochrany zvířat.

Závažnost zločinu genocidia, která spočívá zejména v existenci a uskutečňování chladnokrevného plánu na vyhlazení určité skupiny lidí z povrchu zemského, se v této inflaci pojmů naprosto vytrácí. Důsledek je nasnadě. Slovo genocida dnes již přestalo vzbuzovat pozornost a skutečné genocidy, jejich oběti a především pachatelé neprávem unikají zájmu veřejnosti, médií a tudíž i politiků disponujících reálnou mocí ke změnění stávajícího stavu.

V. Zločin bez žalobce a soudce

Ustavení stálého mezinárodního trestního soudu bohužel mnohé ze států, které se na přípravě Úmluvy podílely, chápaly jako porušení své státní svrchovanosti v citlivé oblasti trestního práva. Žádný takový tribunál proto tehdy ustaven nebyl.[10]

Také druhá alternativa procesního postupu proti osobám obviněným ze spáchání zločinu genocidia, kterou Úmluva předpokládá, t.j. posuzování soudem státu, na jehož území byla genocida spáchána, je z praktického hlediska obtížně realizovatelná. Bylo již řečeno, že v současnosti zločin genocidia páchají typicky osoby v postavení státního orgánu pokoušející se vyhladit určitý segment obyvatelstva vlastního státu. Dochází tak k zcela absurdní situaci, že v případech, kdy se zločinu genocidia dopustili oficiální představitelé státu, sám tento stát má garantovat jejich potrestání. Úmluva tak pachatelům genocidia vlastně svěřila odpovědnost za své vlastní potrestání.

Není proto divu, že genocida se i přes existenci Úmluvy stala pojmem prázdným, bez konkrétního obsahu, a to nejen v povědomí široké veřejnosti, ale i z hlediska právního. Obvinění ze zločinu genocidy zůstalo až na nečetné výjimky doménou tisku a mezinárodních humanitárních organizací, zatímco jediná instituce pravomocná rozhodovat o tom, jestli byl zločin genocidy spáchán, a potrestat jeho pachatele, tedy nezávislý soud, případy genocidy zkoumal jen výjimečně.

Z praktického hlediska vlastně jedinou reálnou možností na potrestání pachatelů genocidy v minulosti byla změna vládního režimu a nastolení nové vlády, která odstavené představitele státní moci postaví před nezávislý soud.

Jak se ale ukázalo na příkladu Kambodži, kde k takovému odstavení skutečně došlo a kde byl zločin genocidia v jeho skutkové podstatě definované Úmluvou prokázán soudem, mezinárodní společenství nemělo dostatek vůle přispět k dopadení pachatelů genocidia a naopak jim otevřeně nadržovalo.

Základní fakta kambodžské genocidy byla tato: od roku 1975 až do prosince 1978 ovládala Kambodžu komunistická strana Rudých Khmérů, která zemi zcela izolovala od zahraničí a v průběhu tří let vyvraždila takřka polovinu celého sedmimilionového obyvatelstva. Po svržení vlády Rudých Khmérů byli bývalý předseda vlády Pol Pot a jeho místopředseda v nepřítomnosti usvědčeni ze zločinu genocidia ad hoc ustaveným Lidovým revolučním tribunálem.

Mezinárodní společenství i přes jednoznačné signály svědčící o tom, že v Kambodži dochází k systematickému cílenému vyhlazování některých skupin kambodžského obyvatelstva, po celou dobu probíhajícímu masovému vraždění nečinně přihlíželo a omezilo se na vydání velmi obecné rezoluce konstatující znepokojení nad současnou situací v zemi [11] . Definitivní důkaz nezájmu o problém potírání genocidy v Kambodži pak mezinárodní společenství podalo v srpnu 1979. Valné shromáždění tehdy v těsném hlasování rozhodlo, že napříč jednoznačným důkazům i rozsudku kambodžského soudu o tom, že Pol Potova vláda spáchala genocidu, Kambodžu budou v OSN i nadále zastupovat vyslanci této svržené vlády, kteří mezitím stačili uprchnout do exilu.

Absence vůle zabývat se dostatečně účinným způsobem zločinem genocidy byla po dlouhou dobu pro postoj mezinárodního společenství charakteristická. Podobně jako v případě Kambodži OSN nereagovala ani v roce 1971, když se ve víru plošných etnických čistek ocitl tehdejší Východní Pákistán (dnes samostatný Bangladéš). A to přesto, že pákistánskou vládou podporované nepokoje vyvolané k potlačení snah bengálského obyvatelstva o odtržení Bangladéše od Pákistánu, s nimiž byly spojeny také pokusy o vyhlazení hinduistické menšiny, během jediného roku přinesly smrt třem miliónům lidí. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že Mezinárodní komise právníků ve své zprávě pro OSN uvedla, že "existuje silné prima facie podezření, že proti skupině tvořené příslušníky hinduistické menšiny ve východním Bengálsku byl spáchán zločin genocidia". [12] Žádný soud ani tribunál, který by toto podezření přezkoumal a se všemi odpovědnostně právními důsledky z toho vyplývajícími označil případné pachatele, se však nikdy nekonal.

O deset let dříve, v letech 1959 a 1960, Mezinárodní komise právníků stejným způsobem a stejně neúspěšně OSN upozorňovala na to, že podle jejího názoru orgány Čínské lidové republiky spáchaly genocidu v Tibetu. Ani tehdy OSN nezakročila a ani tehdy se nekonal soud, který by podezření Mezinárodní komise právníků pravomocně potvrdil či vyvrátil.[13]

VI. Jugoslávia a Rwanda - nastal čas změny?

V roce 1994 se dějištěm jiného etnického konfliktu stala Rwanda, africký stát obývaný dvěma tradičně znepřátelenými kmeny, většinovými Huty a menšinovými Tutsii. Na počátku roku 1994 Tutsiové provedli úspěšný státní převrat, kterým donutili dosavadní Hututskou vládu prezidenta Habyarimana k odchodu do exilu. Ještě v dubnu téhož roku se však proti Tutsiům vzedmula vlna širokého odporu. Hututští vojáci a milicionáři za občasné pomoci civilistů zahájili masivní kampaň cílenou k úplnému vyhlazení Tutsijské populace ve Rwandě. Za necelé tři měsíce, od dubna do července 1994, bylo vyvražděno 800 000 Tutsiů, celkem 85% všech Tutsiů žijících ve Rwandě a 11,5 % veškerého obyvatelstva Rwandy.[14]

Také v případě Rwandy byl rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN v tanzánském městě Atusha ustaven mezinárodní trestní tribunál s cílem potrestat osoby odpovědné za zločiny genocidia a další případy porušení humanitárního práva na území Rwandy a dále občany Rwandy odpovědné za tyto zločiny a porušení spáchané na území sousedních států, ke kterým došlo v období od 1. ledna do 31. prosince 1994.

VII. Zabránit, nejen trestat

Ustavení mezinárodních trestních tribunálů pro potrestání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii a Rwandě znovu otevřelo otázku vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu a zároveň vypracování kodexu mezinárodního trestního práva. Podle Richarda Goldstona, jednoho z žalobců Haagského tribunálu, by "vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu mělo odrazující účinek vůči budoucím potenciálním pachatelům genocidy. Ad hoc sestavované tribunály z tohoto hlediska nemohou dostačovat".[15]

Podobně americký odborník na mezinárodní trestní právo George Yacoubian: "Dokud nebude ustaven permanentní orgán, pachatelé genocidy se mohou důvodně domnívat, že jejich činy jsou sice často odsuzovány teoreticky, zřídka však s praktickým výsledkem."[16]

Mezinárodní trestní soud byl nakonec po dlouhých letech diskusí a příprav ustaven v červenci 1998. Podle přijatého statutu by se tento soud měl stát stálým orgánem, který bude vyšetřovat a soudit jednotlivce, kteří se dopustí nejzávažnějších zločinů proti mezinárodnímu společenství jako jsou genocida, zločin války a zločin proti lidskosti.

Vytvoření mezinárodního trestního dvora je bezesporu důležitým mezníkem poválečného vývoje mezinárodního práva vzbuzující četná (až nestřízlivá) očekávání. Již samotná skutečnost jeho ustavení představuje značný posun vůle mezinárodního společenství zabraňovat dalšímu porušování nejzákladnějších norem mezinárodního práva konkrétními osobami. Potenciálním pachatelům zmíněných zločinů se dostalo jednoznačného varování.

Opravdový zlom v potírání takových porušení však může přinést teprve skutečné fungování tohoto soudu - nezávislé, nekompromisní a odvážné v prosazování svěřených cílů - podpořené fungujícím mechanismem policejně- represivních sil. Nový trestní soud může snadno potkat osud Úmluvy o genocidě a jiných mezinárodních úmluv, orgánů a institucí, které bez dalšího provedení zůstaly jen prázdným obalem bez obsahu. Aby trestní tribunál začal opravdu plnit svoji odstrašující funkci, musí přesvědčivě ukázat potenciálním pachatelům zločinů, k jejichž potrestání byl ustaven, že za zločinem mezinárodního práva, podobně jako za zločinem práva vnitrostátního, následuje trest. To, jak důležitá je přitom součinnost policejních a ozbrojených složek, názorně ukazuje např. rozsudek haagského tribunálu nad válečnými zločinci Mladičem a Karadžičem, který do značné míry pozbyl smyslu, když oba jmenovaní dlouhé měsíce unikají trestu za očividně programového nezájmu přihlížejících jednotek IFOR a SFOR.

Mezinárodní trestní soud nyní čeká těžký boj o pevné místo v systému mezinárodního práva a o získání všeobecně uznávané autority. Již výše bylo zmíněno, že z hlediska genocidy by vytvoření stálého trestního tribunálu mělo být logickým sankčním završením klasického trojúhelníku dispozice - hypotéza - sankce, bez něhož žádná právní norma nemůže být perfektní. Po padesáti letech od jejího přijetí navíc dochází k vytvoření předpokládaného institucionálního zajištění Úmluvy o genocidě. Proto nezbývá, než doufat, že nový soud ve svém boji uspěje a že se tak stane co nejrychleji.

Nová mezinárodně politická realita však dává možnosti mnohem širší. Za prvé, v Úmluvě obsažená sporná definice skutkové podstaty genocidia by měla být podrobena kritické revizi, ať už samostatně nebo v rámci zvažovaného kodexu mezinárodního trestního práva. Zvážena by měla být například možnost zařadit do skupin chráněných Úmluvou též některé skupiny vyřazené ze závěrečného textu na základě aktuálních politických tlaků, zejména skupiny politické a případně též kulturní a sociální.

Za druhé, větší pozornost je nutno věnovat možnostem zabránění genocidy v okamžiku, kdy genocidiální masakry ještě nezačaly, dokud lze genocidě zabránit či alespoň podstatně omezit její rozsah. V případě Rwandy a Jugoslávie sice mezinárodní společenství jasně demonstrovalo svoji nově nabytou vůli potrestat pachatele závažných zločinů mezinárodního trestního práva. Neodpovědělo však na zásadní otázku - nebylo možné těmto zločinům předejít? Uskutečnění genocidiálních masakrů obvykle předchází některé signály, které je předznamenávají, např. útěk uprchlíků z určité oblasti, soustavné porušování lidských práv cílené proti určité skupině, atp. Jakmile se takové signály objeví, mezinárodní společenství nesmí váhat s účinným a zejména rychlým uplatněním opatření donucovací povahy. Nesmí čekat, až genocida vypukne naplno, když už je většinou pozdě zabránit nejhoršímu.

Mechanismem, který by zajišťoval praktickou realizaci těchto donucovacích opatření, by měl nepochybně být reformovaný systém kolektivní bezpečnosti OSN v čele s Radou bezpečnosti. V současné podobě stanovené Chartou OSN systém kolektivní bezpečnosti slouží výhradně k ochraně mezinárodního společenství před případy ohrožení míru, porušení míru nebo útočného činu. [17] Těmito případy se přitom v dosavadní praxi rozumí porušení míru mezi státy navzájem, napříč jejich hranicemi. Existují však důvody, proč genocidu (rozuměj vnitrostátní) postavit těmto případům naroveň.

Smyslem systému kolektivní bezpečnosti je zabránit válce, zejména válce útočné, a zaručit, že ani vojensky velmi silný útočník nezůstane nepotrestán. [18] Není ale genocida de facto také válkou, navíc válkou útočnou, válkou vedenou vojensky silným útočníkem (státem) proti bezbrannému protivníkovi (civilnímu obyvatelstvu)? Genocida i protiprávní užití síly (zejména vedení útočné války) jsou považovány za případy nejhrubšího porušení kogentních pravidel mezinárodního práva. Podobné jsou si i co do účinku: oba přinášejí utrpení a smrt širokým masám lidí.

Rada bezpečnosti OSN, výkonný orgán systému kolektivní bezpečnosti, by do budoucna neměla váhat zasáhnout nejen v případech nedovoleného použití ozbrojené síly některým státem proti státu jinému, ale též v případech použití ozbrojené síly k uskutečnění genocidiálního záměru proti obyvatelstvu vlastního státu. Výjimka z kogentního zákazu použití síly a hrozby silou v mezinárodním právu, která Radě bezpečnosti OSN dává za předpokladu splnění podmínek Čl. 42 Charty OSN pravomoc rozhodnout o použití síly, by měla být v tomto smyslu vzhledem k závažnosti zločinu genocidia prakticky prohloubena.

Oficiální představitelé států dopouštějící se genocidy obvykle argumentují nutností udržet právo a pořádek, případně zachovat územní celistvost státu. Odvolávají se přitom na zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu. Tato zásada však v případě genocidy nemůže obstát. Již v úvodu této části práce bylo řečeno, že genocida je zločinem, který se dotýká nejen jeho bezprostředních obětí, ale celého mezinárodního společenství. Realizace plánu na vyhlazení určité skupiny obyvatelstva státu, jakkoliv je suverenita takového státu nezpochybnitelná, nemůže tudíž zůstat pouze jeho vnitřní záležitostí.

Systém kolektivní bezpečnosti v současnosti prochází rekonstrukcí. Sílí tlaky na další posílení účinnosti prosazování zájmů mezinárodního společenství proti státům a jednotlivcům příčícím se kogentním principům mezinárodního práva. Zdá se, že namísto dosavadního nasazování tzv. modrých přileb, které díky omezenému mandátu mohly většinou jen nečinně přihlížet eskalaci konfliktu, bude stále větší roli hrát využití operativnějších regionálních uskupení obranného či vojenského charakteru. Účinnost operací IFOR a SFOR v Bosně, jejichž provedením Rada bezpečnosti pověřila NATO, jednoznačně ukázala, že rázný a nekompromisní vojenský zásah dokáže efektivně ukončit dokonce i tak komplikovaný konflikt, jakým byla válka v bývalé Jugoslávii.

Bezpečnost naší planety již neohrožuje studená válka. Zhroucení polarizovaného světa však na mnoha místech provázejí etnické konflikty, které ve svém důsledku mohou mít na budoucí vývoj lidstva podobně zhoubný vliv. Proto je nezbytně nutné, aby s podobnou odvahou a rázností jako v Bosně napříště vojenské jednotky pověřené OSN mohly proti genocidálnímu etnicky či nábožensky motivovanému násilí zakročit nejen v Evropě, ale kdekoliv jinde, a to nejen v okamžiku, kdy se již oběti počítají na desetitisíce (jako v Bosně), ale ještě před jeho začátkem.

V roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia označila genocidu za odpornou metlu lidstva a vyzvala k jejímu vymýcení. Nyní, o padesát let později, má lidstvo opět jedinečnou šanci, aby se tak skutečně stalo. Šanci, kterou by nemělo promarnit.

druhá část diplomové práce

Poznámky:

[1] Odhad American Committee for Armenian and Syrian Relief (podle turecké vlády v otomanské říši žilo 1 300 000 Arménů, jiné nezávislé odhady se pohybují mezi 1,5 až 2 mil. osob) [zpět]

[2] Lemkin R.: Axis Rule in Occupied Europe, Washington, 1944 [zpět]

[3] Čl. 6 a 7 Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy (1945). [zpět]

[4] Rezoluce Valné shromáždění OSN č. 96/I, 1946. [zpět]

[5] V platnost vstoupila v lednu 1951. V dalším textu jen Úmluva o genocidě, případně Úmluva. [zpět]

[6] Malenovský, J. : Mezinárodní právo veřejné - obecná část, Brno, 1993. [zpět]

[7] Viz např. Malenovský, J. : citované dílo; Kuper, L. : Genocide, New York, 1981. Steiner, H.J., Alston P.: International Human rights in Context, Oxford 1996. [zpět]

[8] Čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969. [zpět]

[9] Destexhe A.: Rwanda and Genocide in the Twentieth Century, New York. University Press, 1995. [zpět]

[10] K ustavení mezinárodního trestního tribunálu nakonec došlo až v červenci 1998 (viz dále). [zpět]

[11] Zpráva podvýboru OSN pro zabránění diskriminace a ochranu menšin ECN./4/1335 ze dne 30. ledna 1979. [zpět]

[12] International Commission of Jurists: The Events in East Pakistan 1971: A Legal Study, Ženeva 1972. [zpět]

[13] Blíže viz Část II. této práce. [zpět]

[14] Yacoubian Jr., George S.: Underestimating the Magnitude of International Crime: Implications of Genocidal Behavior for the Discipline of Criminology, 1997. [zpět]

[15] Goldstone Richard: příspěvek přednesený na diskusním fóru "Genocida, její prevence a potrestání" konaném 17.4.1996 v Ženevě pro členy Komise OSN pro lidská práva. [zpět]

[16] Yacoubian Jr., George S.: op. cit. [zpět]

[17] Článek 39 Charty OSN. [zpět]

[18] Malenovský, J. : Mezinárodní právo veřejné - obecná část, Brno, 1993. [zpět]