Dokumenty

Pančhenlamův projev ve Všečínském shromáždění lidových zástupců z 28. března 1987

Předmluva

Od čínské invaze do Tibetu v roce 1949 proběhly stovky demonstrací a protestních akcí proti jeho ilegální okupaci, nelidskému zacházení s Tibeťany a systematické destrukci tibetského kulturního dědictví. Na rozdíl od jiných demonstrací vzbudila ta, která proběhla 27 září 1987, obrovský mezinárodní ohlas. Jejími svědky byla totiž spousta cizinců, kteří tehdy pobývali ve Lhase. Jako obvykle čínští vůdcové demonstraci nelítostně potlačili a obvinili z celého incidentu několik "vnějších rozvracečů".

Šest měsíců před touto demonstrací pančhenlama a další starší oficiální představitelé Tibetu podali na schůzi výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců v Pekingu úplnou a upřímnou zprávu o situaci v Tibetu. V tomto proslovu pančhenlama podal podrobnou hrůzostrašnou zprávu o masakrech, masových hrobech, krutostech, destrukci tibetské kultury a přírodního bohatství, přesunu obyvatel a pokračujícím zanedbávání ekonomického rozvoje Tibetu čínskými vládci. Rovněž varoval před velmi vážnými důsledky, pokud nepravosti páchané na tibetském lidu nebudou napraveny.

Čínská vláda neudělala nic, kromě rozšíření překladu tohoto proslovu jako "tajného dokumentu" mezi vysokými činiteli Čínské komunistické strany. Kdykoliv jsme vyrukovali s těmito fakty, bylo nám čínskou vládou řečeno, že jsme neměli právo to udělat, a popřeli naše legitimní zájmy jako pouhou propagandu aktivit "několika rozvracečů a reakcionářů".

Pančhenlama mluvil o "Sedmdesátitisícové petici", kterou předložil čínské vládě na počátku šedesátých let, dlouho před "kulturní revolucí", v níž si stěžoval na zhoršující se situací v Tibetu. Byl pro to devět let a osm měsíců vězněn, mučen a ponižován. Na tomto shromáždění v roce 1987 pančhenlama rovněž vyjádřil bolest nad pokračujícím špatným zacházením s tibetskými lidmi a varoval před narůstající nespokojeností. 6. března 1989 čínští vůdcové uvalili na Tibet stanné právo. Ačkoliv bylo oficiálně po roce zrušeno, australská parlamentární delegace pro lidská práva, která navštívila Tibet a Čínu v červenci téhož roku, oznámila, že stanné právo v Tibetu stále trvá, bez ohledu na jeho formální zrušení.

Je dobře známo, že pančhenlama během své návštěvy Tibetu v roce 1989 ostře kritizoval politiku Číny vůči Tibetu. O několik dní později zemřel nečekaně za záhadných okolností. Pravda o pozadí jeho tragické smrti a rozpory okolo pátrání po jeho reinkarnaci zůstávají otázkou.

Nedávno čínská vláda zveřejnila tzv. "bílou knihu" lidských práv v Číně. Abychom ukázali faleš onoho dokumentu, rozhodli jsme se zveřejnit tuto zprávu.Čínská vláda nemůže nazvat tento přepis propagandou "podvratných živlů", protože se dostal do oběhu z její vůle. Musí zodpovědět tato velmi závažná obvinění. Dnes je na bedrech Číňanů vysvětlit politiku vůči Tibetu.

kalön Taši Wangdü

Listopad 1991

Následující řádky jsou slova pančhenlamy adresovaná Stálé komisi Všečínského shromáždění lidových zástupců pro Tibetskou autonomní oblast na schůzi, která proběhla v Pekingu 28. března 1987.

Vládní pracovní zpráva a další podobné materiály poskytnuté ministerským předsedou Čao C´-jangem byly přijaty s povděkem, což já plně podporuji. Je dobré mluvit o všech aspektech naší země. Politické instrukce přijaté na třetím shromáždění jedenáctého zasedání Ústředního výboru komunistické strany Číny by byly vhodné pro situaci v naší zemi. Nepochybuji, že pomohou zlepšit naši výkonnost a zajistí dobré výsledky. Pracovní zpráva se tím v detailech zabývá. Jsem si jist, že budou nápomocny ke skutečné modernizaci, posílení, demokratizaci a socializaci naší země. Zpráva zahrnuje zcela jasné instrukce a velmi dobré myšlenky, které by měly umožnit vládě formulování a provedení její politiky. Oceňuji rovněž stručnou zprávu o podmínkách různých národů v Číně.

Naše země je zemí mnoha národností. Kromě Číňanů je zde dalších 55 národností, které jsou v menšině. Dřívější levicová politika, hlavně v období po "kulturní revoluci", měla za následek utrpení těchto menšin ve všech oblastech. Nedávno byl úmyslně uveřejněn příběh nazvaný "Pasang a její příbuzní", aby zesměšnil všechny Tibeťany. Minulý rok zástupci Tibetu vystoupili s námitkami, když byl zfilmován. Dokonce jsme požádali místopředsedu Ngaphö Ngawang Džigmeho, aby zřetelně vyjádřil naši nelibost ohledně tohoto příběhu příslušným oddělením. Avšak nedošlo k žádné odezvě. Místo toho film dokonce získal ocenění. Rovněž jiný film podobného charakteru nazvaný "Soucit bez milosti" byl oceněn. Do podobných situací se menšinové národnosti dostávaly často.

V listopadu minulého roku byl v oběhu desetibodový dokument s pokyny, které bychom měli nastudovat. Ale tento dokument se nezmiňoval o problematice regionální autonomie oblastí obývaných menšinami. Během dvacátého zasedání Stálé komise Všečínského shromáždění lidových zástupců jsme vznesli dotaz na právní oddělení, jak mohla být tato důležitá okolnost v dokumentu opominuta. Odpověď zněla, že záležitosti práv spojených s vládou v autonomních oblastech by měly být ponechány dotyčným menšinám.

Silně jsem proti tomu protestoval, protože touto problematikou by se měli zabývat Číňané, obzvláště vládní představitelé, kteří jsou v pozici umožňující jim ji ovlivnit. "To neznamená, že nejsme schopni využívat moc, ale to, že nám žádná moc nebyla dána. Sluha je nahý ne proto, že nechce nosit šaty, ale proto, že mu jeho pán žádné nedal," řekl jsem.

Nakonec došlo k některým změnám, a ty byly publikovány v novinách "People´s Daily". Bylo zde však mnoho dalších situací. kdy byly problémy spojené s menšinovými národnostmi zcela ignorovány. Z toho důvodu jsem poukázal na chyby vlády při příležitosti dvacáté schůze podvýboru Stálé komise Všečínského lidového shromáždění.Nepopíral jsem důležitost problémů souvisejících s Hongkongem a Tchajwanem, ale nelíbilo se mi, že jsme byli odsunuti stranou a zcela ignorováni. V období "osvobození" Mao Ce-tung a Čou En-laj jednali po poradě s národnostmi, jichž se daná rozhodnutí týkala. Nechápu však, co se stalo se statusem menšin od té doby. Doufám, že se každý bude snažit porozumět.

Ačkoliv menšiny tvoří pouze 6% čínské populace, patří jim 64% čínského území. Proto je v zájmu Číny zajistit v těchto oblastech mír a stabilitu.

Ve zprávě státní plánovací komise je řada návrhů na zlepšení situace a omezení chudoby v mnoha regionech. Ale tyto návrhy se vůbec nezabývají problémy národnostních menšin. Vyzvedl jsem ten to fakt na schůzi stálé komise a řekl jsem: "Na vaší snaze o vlastní prosperitu není nic špatného. My budeme nosit ošuntělé oděvy a žebrat o jídlo. Ale budete na to hrdí?" Nejsem odborník na problematiku ekonomického vývoje. Ale to neznamená, že jsem úplný laik. Jsem si jist, že pokud v Tibetu došlo k rozvoji dopravy a komunikačních zařízení a jeho energetické zdroje začaly být využívány, měli bychom být schopni nahradit investovaný kapitál během dvou až tří let. Jsme si vědomi ekonomických problémů našeho národa. Rovněž víme, že nemáme dost kapitálu, který by bylo možno investovat do důležitých projektů. Avšak není nic špatného začlenit řešení těchto problémů do politiky.

Jak jsem se již zmínil dříve, levicová politika prováděná na území národnostních menšin během více než dvou dekád byla velmi špatná. Její výsledky mají na Tibet stále dopad a jsou stále negativně pociťovány. Dobrá je současná politika liberalizace, ale Tibeťané se obávají, že nebude trvat dlouho.

Během své loňské návštěvy Khamu jsem zaznamenal obrovskou devastaci způsobenou rozsáhlým a bezohledným odlesněním. Viděl jsem tím zaviněné sesuvy půdy. Továrny s potenciálem velkých zisků jsou na územích menšin nefungující. Například v Taklo-Thonu a Jün-nanu byla továrna na výrobu cigaret, která mohla být velmi výnosná. Byla však zavřena kvůli nedostatku kvalifikovaných sil a nízké kvalitě produkovaných cigaret navzdory faktu, že využívala vysoce kvalitní surový materiál. Továrny v Šanghaji naproti tomu neužívají kvalitní výchozí suroviny, ale mají vysoce kvalifikovaný personál a nejlepší možnou technologii a v důsledku toho i velmi dobré výrobky a vysoký zisk.

Územím menšin by měla být věnována zvláštní pozornost. Továrny zde by měly získat státní pomoc. Běžně se však stává, že vláda sem obrací svou pozornost, až když je průmysl v těchto oblastech na pokraji bankrotu. To rovněž souvisí s příliš malými náklady, které vláda vydá na lidi zde. Když soudruh Chu Jao-pang navštívil roku 1980 Tibet, rozhodl se repatriovat odtamtud všechny nadbytečné Číňany. My uvažujeme o tomto rozsáhlém rozhodnutí. Samozřejmě potřebujeme nadané a schopné lidi. Ale jaký je význam přítomnosti zbytečných osob? Nevěřím, že všichni Číňané jsou kompetentní. Jsou mezi nimi jak schopní, tak i neschopní lidé. Náklady na jednoho Číňana v Tibetu jsou čtyřikrát vyšší, než by byly v Číně. Proč by měl Tibet utrácet tolik peněz, aby je uživil? Místo toho bychom měli důkladně promyslet, jak tyto peníze využít pro rozvoj Tibetu. Naše země velmi trpěla politikou posílání velkého množství neužitečných lidí. Čínská populace v Tibetu začala s několika tisíci členy a nyní je již mnohonásobně větší. To je důvod, proč mnoho starých Číňanů, kteří v počátečním období těžce pracovali, se nyní nachází bez práce a postavení. Dnes Číňané přicházejí do Tibetu i se svými rodinami. Jsou jako američtí žoldáci. Bojují a umírají pro peníze. Je to komické a absurdní. Tibeťané jsou zákonnými vládci Tibetu. Přání a pocity tibetských lidí musí být respektovány. Panuje všeobecná víra, že Wu Ťing-chua bude znovu dosazen. Byl jsem pověřen, abych na něj vypracoval čestný posudek. Má zpráva zněla v tom smyslu, že je to jeden z nejlepších úředníků v Tibetu. Mimo jiné úspěšně prováděl národnostní, náboženskou a celostátní politiku. Od doby, kdy ekonomický rozvoj je naší hlavní prioritou, musíme brát do úvahy dlouhodobou perspektivou. Nemůžeme ignorovat problémy menšin. Ty musí být dány do rovnováhy s ekonomickou prosperitou.

V Tibetu sice bylo založeno několik škol, ale kvalita vzdělání je zde velmi nízká. Školy v 16 provinciích Číny začaly s lekcemi tibetštiny, což podle vlády demonstruje zájem o naše lidi. Ale ve skutečnosti to způsobuje pouze problémy. Studenti jsou totiž vybíráni na základě zvýhodnění, což nevhodně ovlivňuje tibetské školství.Pro Tibet to znamená též finanční výdaje, které musí investovat. Kromě toho - než většina studentů ukončí základní školu, musí od velmi nízkého věku žít odděleně od rodiny a své kultury. Následně se odcizí rodičům, své zemi i národu. Navíc druh vzdělání, kterého dosáhnou v Číně, není vhodný pro jejich potřeby. V některých školách v Jün- nanu jsem zaznamenal. že ačkoliv je tibetština zařazena do školního programu, studenti se o ní mnoho nedozvědí. Rodiče chtějí, aby jejich děti získali práci a zůstali s nimi doma, z čehož vyplývá, že si nepřejí, aby děti byly daleko od domova.

Minulý rok jsem během návštěvy Khamu konstatoval, že Číňané mají velká křídla a velkou zkušenost v technologii létání. "Mohou létat nad Čínou i přes Indický oceán. Mohou rovněž létat za moře pro vzdělání. Avšak jen 30% z nich se vrací domů pomoci národu. My - menšina - jestliže dostaneme příležitost získat vzdělání v cizině, však umíme rovněž letět zpět do vlasti. Tibet a další regiony Číny utrácí enormní množství peněz na vzdělání čínských studentů. Ale jaký to má význam, když se po skončení studia nevrátí zpět domů?" Poukázal jsem na tento fakt rovněž na schůzi Stálé komise Všečínského shromáždění lidových zástupců. Měl by se zavést systém, který by zabezpečil, že by studenti odcházející na zahraniční studia museli podepsat určitý závazek a slíbit, že se vrátí, alespoň na nějaké období, sloužit národu. Jestliže by se nevrátili, museli by státu uhradit výdaje na své vzdělání. Tibetští studenti by rovněž měli být podřízeni tomuto pravidlu.

Uvažte nyní rozdílné požadavky, které jsou kladeny na tibetské a čínské žáky. Zatímco čínský student, aby složil zkoušky, musí nasbírat 250 bodů, tibetskému stačí pouze 190. Ale počet čínských studentů, kteří u zkoušky projdou, je mnohem vyšší než tibetských. Dochází k tomu hlavně kvůli velké jazykové bariéře. Mluvím z osobní zkušenosti. Ačkoliv mluvím čínsky, dělám často velké chyby. Je to proto, že čínština není můj rodný jazyk. Nikdy se nebudu moci měřit s Číňanem, pokud jde o jeho mateřštinu. A co je ještě horší, tibetští studenti, kteří byli posláni do jiných provincií, shledávají, že je velmi obtížné aklimatizovat se a přizpůsobit se počasí, stravě atd. V důsledku toho řada z nich onemocní, což ovlivní kvalitu jejich vzdělání. Když se o tom dozvědí jejich rodiče, chtějí své děti navštívit a jediný způsob, jak to uskutečnit, je letět z Tibetu. Nebo někteří studenti školu opustí a jedou domů setkat se s rodiči v Tibetu. Obě varianty znamenají samozřejmě velké výdaje z rodinného rozpočtu.

Minulý rok některé školy v Šanghaji a jiných oblastech zakoupily auta pro školy v Tibetu, které však používaly pro své vlastní potřeby. Úřady se o tom později dozvěděly a postaraly se o nápravu. Ale nikdy se tento fakt nedostal na veřejnost, protože se každý snažil to ututlat. V každém případě došlo k mírnému zlepšení situace. Je nicméně nezbytné zajistit, aby se tyto praktiky již neopakovaly. Vláda bude brzy organizovat setkání a diskutovat o vzdělávání v Tibetu. Rovněž se bude zabývat systémem tibetských škol. Dle mého názoru je nutno založit v Tibetu vzdělávací zařízení. Musí zde být vyvinuto krajní úsilí pro vybudování všech stupňů škol. Když studenti ukončí vyšší střední školu, mělo by jim být umožněno další studium v závislosti na jejich schopnostech a potřebách regionu. Pak budou mít základní znalosti tibetštiny a silné vědomí spřízněnosti s danou oblastí, což je bude zpětně motivovat, aby se podíleli na jejím rozvoji. To by znamenalo velké zlepšení. Myslím, že je velmi důležité pro lidi každé národnosti naučit se a používat rodný jazyk. Centrální vláda často poukazuje na důležitost užívání tibetštiny v Tibetu, ale nedělá nic, aby to zajistila.

Vláda oznámila čtyři plány pro modernizaci. Nejsem vědec, věřím na buddhistický princip soucítění. Je však důležité učit se od rozvinutějších zemí. Co se od nich musíme naučit, jsou technologické znalosti a vědecký způsob řízení. Říká se, že kdo má vysoký životní standard, má dobrý systém. Nepřemýšlel jsem příliš o této skutečnosti. Japonský způsob života je docela komplikovaný. Mají vysoce rozvinutý vzdělávací systém pro výuku kultury, vědy a technologie. Jestliže je kdekoliv na světě publikována nová kniha, během třiceti dnů ji zde kdokoliv může číst v rodném jazyce. My v Tibetu máme ubohé překladatelské dovednosti, zvláště co se týče evropských jazyků. Je to mnohem horší než ve východním Turkestánu a vnitřním Mongolsku. Když jsem jel v minulém roce na zahraniční návštěvu, nemohl jsem najít nikoho, kdo by byl schopen překládat mezi angličtinou a tibetštinou. Musel jsem využít čínského překladatele a mluvit čínsky. To muselo v nezasvěcených zanechat špatný dojem. Tento fakt dokazuje, jak ubohý je standard vzdělání v Tibetu.

V celé Tibetské autonomní oblasti (TAO) se nenašel nikdo, kdo by byl schopen překládat lékařské knihy do tibetštiny. Co dělají naše úřady? V Čching-chaji se překládá vše bez ohledu na kvalitu. Jsou též ochotni poskytnout nám pomoc, ale úřady v Tibetské autonomní oblasti na toto gesto ani neodpověděli. Tito úředníci vskutku zkouší zcela opomíjet tibetský jazyk. Je to velmi smutné. Ngaphö Ngawang Džigme letos plánuje návštěvu Tibetu. Rád bych věděl, jestli lze najít způsob, jak uzákonit rozvoj tibetštiny. Kdyby k tomu došlo, ujišťuji vás, že by ke zlepšení dalších záležitostí došlo v průběhu dvou či tří let. 95% Tibeťanů nemluví a nerozumí čínsky. Používání čínského jazyka pro administrativní práci v Tibetu je zaměřeno pouze na ulehčení práce čínských úředníků. Copak není jasné, jak by používání tibetštiny pro administrativní záležitosti pomohlo tibetskému lidu? Někomu se nelíbí, že příliš mnoho mluvím. Možná je tomu tak. Ale mnoho dalších lidí vyjádřilo obdobně svou nespokojenost. (Ngaphö Ngawang Džigme byl při loňské schůzi během mé řeči o této situaci tak rozčilený, že bušil pěstí do stolu.) Doufám, že každý bude vážně o těchto záležitostech přemýšlet. Rozvoj tibetského jazyka není nepodstatná maličkost. Je v přímé souvislosti s politikou.

Ty, Dordže Cchetän (představitel Institutu tibetologie v Pekingu a bývalý předseda oblastní vlády TAO ) a další! Jak mohou lidé, kteří nemají dostatečné znalosti, co se tibetské kultury a jazyka týče, předpokládat, že budou pracovat na výzkumu materiálů v tibetštině? Mnoho lidí se mi zmínilo o vážných výhradách vůči Institutu tibetologie, zvláště pokud jde o systém přijímání pracovníků. Zkrátka zbývá udělat mnoho práce, co se tibetské otázky týče. Je mým požadavkem, aby Výbor strany TAO a Oblastní vláda TAO pečlivě prozkoumali administrativní činnost v Tibetu a na takto získaných podkladech vyvinuli úsilí pro zlepšení situace.

Rovněž doufám, že Centrální vláda bude tibetské problematice věnovat více pozornosti a zabezpečí větší ekonomickou podporu regionu. Tibet má dnes velké náklady. My, reprezentanti TAO ve Všečínském shromáždění lidových zástupců, jsme přišli s určitými návrhy.

V úřadech by staré a slabé úředníky měli nahradit mladí a kvalifikovaní. Mezi nimi je totiž mnoho těch, kteří se stále nepřenesli přes "levičáckou kocovinu" a jsou vinni z krutostí, ke kterým došlo během kulturní revoluce. Někteří z těchto lidí dostali podporu i přes silné námitky občanů. Centrální vláda rozhodla neopakovat politiku kulturní revoluce. Podpora těchto lidí byla založena na kampani nazvané "Litování minulých chyb a touha po nápravě", která byla spuštěna pouze v Tibetu. Popud k této kampani nevzešel původně od centrální vlády, ale není známo, kdo ji začal.

Nezmínil jsem zde jen nějaké ojedinělé případy. Proto by Tibet měl být pokládán za zvláštní region a měla by pro něj být formulována speciální politika a ekonomika. Ta by měla být prováděna tak dlouho, než budou vyřešeny všechny akutní ekonomické problémy a než budou lidé spokojeni.

Byla úplná pravda, co řekl Rigdzin Wangjal, pokud jde o potlačování nepokojů v Tibetu. V roce 1959 zde vypuklo povstání. Bylo vysláno vojsko, aby ho potlačilo, což bylo nesporně logické rozhodnutí. Došlo však rovněž k perzekuování mnoha nevinných lidí. V průběhu potlačovacích akcí bylo uděláno mnoho chyb. Úředníci vůbec nerozlišovali mezi vinnými a nevinnými, co se účasti v nepokojích týče. Lidé byli zatýkáni a souzeni bez rozdílu, neprobíhaly žádné výslechy. Tibeťané byli zatýkáni a biti. Podobné věci jsou v Tibetu stále běžné. Je to velmi smutné a odpor mezi lidmi narůstá. Měli bychom tuto závažnou okolnost uvážit. Měli bychom prošetřit, prozkoumat a zaznamenat tyto praktiky. To je způsob, jak zmírnit nespokojenost lidí. Není to snad důvod pro naši debatu?

Ngaphö Ngawang Džigme (místopředseda Všečínského shromáždění lidových zástupců a předseda Lidového shromáždění TAO ) : "To je pravda."

V minulosti jsem byl trestán pro vypracování "Sedmdesátitisícové petice". Jasně jsem v petici zmínil tato fakta. Prohlásil jsem totéž co Ngaphö o postavení a funkcích starších úředníků bývalé oblastní vlády působící v Tibetu. Měli dobře vypracovanou strukturu a právní systém. Aristokraté, kteří byli členy této vlády, byli v případě, že selhali při plnění instrukcí vlády, vyhoštěni, oblečeni do bílého tibetského oděvu - čhupy a jeli na rudém oslovi. Co byste dělali, kdyby se něco podobného stalo vám? Kariéra je důležitá pro každého.

V "Sedmnáctibodové dohodě" bylo důrazně uvedeno, že po zavedení demokratických reforem nedojde k žádné změně, co se týče moci tibetské oblastní vlády. Stejný slib byl dán úředníkům kláštera Tašilhünpo. Avšak to, k čemu později došlo, by mohlo být shrnuto do konstatování - kritika starého režimu z pohledu nové ideologie. To ovšem není zcela etické. Vědec musí dospět k rozhodnutí na základě toho, co je dokázáno přísně vědecky. Tibetští aristokraté sloužili vládě po generace. Byli hluboce oddáni dalajlamovi a obraceli se na něj jako k útočišti v tomto i dalších životech. Stejně tak ostatní lid má k němu hluboký respekt a oddanost. To je nepopiratelný fakt. Později však byli aristokraté obviněni z vedení povstání a perzekuováni. To, myslím, byla obrovská chyba, jak jsem jasně vyjádřil v petici. Byl jsem pro to kritizován a trestán. Ale pravda je věčná. Vždy přežívá. Nepochybně jsem ve své petici udělal řadu chyb. Ale v promluvách jsem se nikdy nemýlil. Chyby v petici zůstávají chybami, ale měly by být rozlišeny záležitosti, kdy jsem měl pravdu a kdy ne.

Oblast Lhoka byla základnou první partyzánské války Khampů. Ale když tudy projížděl dalajlama, lidé mu šťastně darovali máslo, mouku a další zásoby, o něž byli požádáni. Bylo to samozřejmé spontánní gesto lásky lidu. Později bylo s lidmi, kteří mu sloužili, zacházeno jako s členy aktivního odporu. Jak můžete dělat něco takového? To je záležitost, o které by měl každý vědět. Rovněž co se mě týče, kdykoliv jsem někudy projížděl, lidé mi dávali najevo lásku a oddanost. Lze to chápat jako politicky motivovaný čin? Chovali se takto mezi jiným proto, že jsou nábožensky smýšlející lidé a je to tibetský zvyk. Zvykům a tradicím, které jsou pro Tibet specifické, musí být projevena dostatečná úcta a ohledy.

Potlačení povstání a nastolení reforem bylo v principu správné. Ale ve způsobu, jakým to bylo provedeno, byly silné levičácké tendence. Takové věci by se neměly opakovat a musí být napraveny! Během minulých tří dekád pod vládou komunistů bylo uděláno mnoho dobrých, ale i špatných věcí. Probíraly se na 11. shromáždění Ústředního výboru komunistické strany Číny a byly mezinárodně publikovány. Doznání vlastní viny nepoškodí obraz strany, naopak je pomáhá budovat. Když jsem mluvil o dobách minulých se soudruhy z vojenského velitelství v Tibetu a Čheng-tu, někteří z nich mi řekli, že komunisté udělali řadu chyb. To je zdravý postoj. Často říkáme, že díky vaší námaze byla v Tibetu udělána řada velkých činů v oblasti liberalizace a reformace a že lidé v Tibetu vám to nezapomenou. To je čestné stanovisko. Avšak udělali jste zde rovněž obrovské množství chyb. To také nezapomeneme. Říkám to úmyslně, v touze po nápravě těchto chyb. Kdyby k tomu došlo, mohli bychom dospět k pokroku. Říkám to s nejlepšími úmysly.

Povím vám o této záležitosti osobní příběh. Vláda kašangu se stala hlavou povstání. Ti z nás z labrangů ( klášterní instituce ) se neúčastnili žádné agitace. Na počátku nám byly dány velké sliby o mírových reformách a politice bratrských vztahů. Avšak po provedení těchto reforem byli lidé patřící k našemu státnímu zřízení vystaveni nevýslovnému utrpení. To naplnilo lid odporem a nedůvěrou. Většina členů oblastní tibetské vlády uprchla z Tibetu. Zbytek těch, kteří zůstali, byl chválen a pověřen funkcí vládních zaměstnanců jako zářné příklady progresivních jedinců. Lidé, kteří neprojevili solidaritu s Čínou, velmi trpěli. Pokud se zdržovali ve Lhase jako já, nedotkla se jich daná opatření tak moc. Ale třeba členové mé rodiny byli podrobeni tzv. "thabdzingu" (Veřejně konané násilí).

Žena, která byla manželkou jednoho mého zaměstnance, byla rovněž uvězněna. Jednou, když byla pozvána k výslechu, pronesla tato slova: "Muž, zvaný pančhenlama, mi způsobil mnoho utrpení, že snad zemřu." To vedlo úředníky k přesvědčení, že se snaží říci něco inkriminujícího o mně. Byla to pro ně dlouho očekávaná záminka, aby mě mohli obvinit. Okamžitě povolali zapisovatele, aby zaznamenali její výpověď. Ona ale pokračovala: "Udělali jsme velkou chybu, když jsme muže jménem pančhenlama poslechli a neúčastnili se boje proti Číňanům. Kdyby nás vedl při povstání, naše situace by dnes byla mnohem lepší. Na počátku bychom zabili tak mnoho nepřátel, jak by jen bylo možné, a pak utekli do Indie. Bylo by to jednoduché, protože je to velmi blízko. Ale ten muž nám řekl, abychom byli pokrokoví a vlastenečtí. Po uposlechnutí jeho rady jsme se však dostali do této strašné situace. Nyní již útěk do Indie není možný. Naši lidé jsou zde pronásledováni. Zakoušíme peklo na zemi."

Rigdzin Wangjale, potvrďte, že ti, kteří zůstali v Tibetu jsou zámožnější než uprchlíci. To je fakt. Mluvím o své osobní zkušenosti - v roce 1979 byla poslána pětičlenná dalajlamova delegace do Tibetu a můj otec tam z osobních důvodů musel jít také. Ale nikdo se o něj nestaral. Dokonce mu nebylo umožněno vstoupit na tibetské území a musel dlouho v dešti čekat venku. Na druhé straně každý člen dalajlamovy delegace měl k dispozici auto i s řidičem. Dokonce jim byla nabídnuta služba překladatele a osobní stráže. Před časem by v Tibetu měl můj otec vyšší postavení než kterýkoliv z těchto lidí. Existovali jen dvě osoby v postavení "gung" - dalajlamův otec a můj otec. Avšak můj otec musel snášet toto ponižující jednání, protože byl pokrokový člověk. Neříkám to proto, že bych chtěl řešit staré spory, ale abych poukázal na všechny aspekty při hovoru o naší politice.

Kdyby se natočil film o všech krutostech spáchaných v Čching-chaji, jistě by to diváky velmi šokovalo. V oblasti Golog bylo zabito mnoho našich lidí a jejich mrtvoly byly shozeny dolů z kopce do velkého příkopu. Vojáci poručili členům rodin a příbuzným mrtvých slavit vítězství nad smrtí povstalců. Donutili je tančit na mrtvých tělech, brzy nato je rovněž zmasakrovali a nakonec byli všichni spáleni.

Povstání nevypuklo ve všech oblastech, ale třeba V Khamu se rebelie objevily na mnoha místech. V Džarong Parpo a Mili - obě místa leží v Amdu - nomádi posbírali všechny zbraně a odevzdali je Číňanům. Pak byli oslavováni a ověnčeni při zvláštní akci, po níž však byli převezeni zpět do vesnic a ihned uvězněni na velmi dlouhou dobu. Mezi nimi byli i velmi staří lidé. V Amdu a Khamu byli lidé podrobeni strašným ukrutnostem. Byli stříleni po desítkách. Vím, že není dobré o těchto věcech mluvit. Ale takové činy zanechaly hluboké rány v myslích lidí. Stále žijí úředníci, kteří za ně nesou zodpovědnost. Jaký to má smysl? Vina musí být samozřejmě potrestána. Ale jaký je užitek z tvrzení, že to bylo nezbytné? Lidé, kteří na tom trvají, jsou skutečně hloupí. Ale jsou považováni za velmi rozumné a schopné. Soudruh Wu Ťing-chua plánuje vyšetření metod a chyb některých úředníků, kteří se účastnili potlačení povstání v Tibetu. Myslím, že tato vyšetření musí být provedena s nejvyšší pečlivostí.

Dordže Cchetän: Podle mého názoru byly v té době udělány tři závažné chyby.

1. lidé byli vězněni bez rozdílu
2. co se poměrů v regionech týče - byla spáchána řada krutostí v Čhamdu, Nagčhu a Lho-dzongu
3. každý člen původní oblastní vlády, který byl přítomen na shromáždění, byl uvězněn, bez ohledu na to, jestli se účastnil povstání nebo ne.

Shromáždění by se byl účastnil i Sampho, kdyby po něm lidé nebyli vrhali kameny. Úředníci se ho museli zúčastnit, protože jim to bylo nařízeno. Není správné tvrdit, že je to stejné jako účast na povstání. Je to zcela nelogické.

Dordže Cchetän: Chyby, na které jsem poukázal dříve, jsou nesmírně závažné. Rozkazy tehdy zněly - protože Čchiang Kchaj-šeng starší utekl na Tchaj-wan, musí být Čchiang Kchaj-šeng mladší zlikvidován.

Mao Ce-tung řekl ve svém projevu jasně, že by nezabil jen Čchiang Kchaj-šeng staršího, ale i jeho pokračovatele. Ačkoliv jsem já, pančhenlama senior, přežil, mnoho pančhenlamů juniorů bylo zabito a uvězněno.

Dordže Cchetän: Tehdy bylo oficiálně vyhlášeno, že "dokud nebudou vůdci na střední úrovni zlikvidováni, lidé nebudou moci nikdy pozvednout hlavy". Chci tím říct, že lidé byli perzekuováni bez rozdílu, co se účasti na povstání týče. To dokazuje, že levičácké tendence byly v roce 1959 velmi silné. Byla zahájena národní kampaň proti pravici a tehdy bylo zaseto semeno levicové síly, které dále klíčilo. I my jsme dělali chyby. Ale v roce 1959 bylo posláno do Tibetu obrovské množství čínských politických zástupců a levičácký vliv zde pevně zakořenil. Tito lidé ihned začali budovat společenský systém, což bylo dlouho před realizací demokratických reforem. Podle mého názoru byl tento systém plánován již dlouho předtím. Tyto skutečnosti je potřeba prověřit a analyzovat. Armádní síly rozhodně mnoha věcem neporozuměly.

Ngaphö Ngawang Džigme: Nevěděl jsem nic o tom, že by ozbrojené složky něco nepochopily. Loni, když probíhala čtvrtá schůze šestého zasedání, navštívil mě vysoce postavený vojenský úředník a otázal se, co si účastníci myslí o potlačení povstání v roce 1959. Řekl jsem, že to příliš nerozebírali, a pouze se shodli na tom, že rozsah operace byl příliš velký. Dále se otázal: "Řekl pančhenlama, že to byl správný postup?" Prý o všech událostech četl v nové zprávě. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že ozbrojené síly neměly o ničem jasnou představu. V zásadě nebylo chybné povstání potlačit, pouze množství ukrutností bylo nepřiměřené.

V Čching-chaji je okolo několika tisíc vesnic a měst, kde žije 3 - 4 tisíce rodin, což znamená asi 4 - 5 tisíc obyvatel. Z každého města nebo vsi bylo 800 - 1000 lidí uvězněno, přičemž 300 - 400 z nich ve vězení zemřelo. To znamená, že téměř polovina uvězněných zahynula. Minulý rok jsme zjistili, že povstání se účastnila jen hrstka lidí. To znamená, že většina potrestaných byla nevinná. V "Sedmdesátitisícové petici" jsem se zmínil, že bylo uvězněno okolo 5% populace. Podle mých tehdejších informací to bylo mezi 10 - 15%. Neměl jsem ale tehdy odvahu uvést tak obrovské číslo. Kdybych to udělal, byl bych po "thabdzingu" zemřel. Tyto okolnosti týkající se Tibetu jsou velmi závažné. Pokud tento druh chyb neupřímně tolerujeme a neděláme nic pro jejich odčinění, vyplynou z toho vážné důsledky. Lidem se asi nelíbí, co říkám. Dělám to ale z lásky k rodné zemi.

Když jsem navštívil východní Turkestán, řekl jsem zdejším politickým činitelům: "Vaše práce bude prověřena s příchodem cizinců.To, co lidé říkají na schůzích, je lež. Neměli bychom jim věřit. Důkazem, že jste odvedli dobré dílo, bude, když lidé ve východním Turkestánu podpoří PLA v záležitosti sovětské invaze do této provincie. Budu citovat příklady z historie. Lenin řekl, že triumf VŘSR v Rusku ukázal, že jejich práce s masami byla dobrá. Stalin s masami nepracoval dobře. Následkem toho sovětská armáda nebyla podporována menšinovými národnostmi při obraně SSSR při nacistické invazi. Mohli jsme vidět filmy z vietnamské války. Příslušníci menšinových národností vítali PLA, ukazovali jim cestu a dávali vodu jen proto, že režim podporoval a preferoval většinu náležící k rase Čhing. Tito lidé byli velmi krutí, jestliže se jim ostatní nepodrobili, a týrali i staré lidi. Měli bychom se poučit z těchto historických faktů.

V roce 1949 jsem byl zavolán do Pekingu a tamní vůdcové mi řekli: "Jsi nepřítelem naší země. Zkoušíš vyvolat povstání za osamostatnění. Ale i kdyby se přidala celá tibetská populace, bude to okolo 3 miliónů lidí a toho my se nebojíme." Velice mě to rozesmutnilo a uvědomil jsem si, co je to žít v nesvobodě. Za prvé - nikdy mě nic takového ani nenapadlo, za druhé - i kdybych chtěl začít takovou akci, jak bych mohl získat podporu celého Tibetu? Kdo by si troufl něco podobného za stávající situace? I kdyby, byl by okamžitě zlikvidován.

Povstání v Tibetu bylo iniciováno hrstkou lidí, kterým chyběl smysl pro načasování a neměli ponětí o politice a vojenské strategii. Pokud skutečně chcete zahájit válku, musíte mít cit pro načasování. Měli byste být také dostatečně silní. Měli byste znát svou sílu a sílu svého nepřítele. Bez těchto základních znalostí nemůžete mít naději na výhru. Není možné bojovat s několika starými puškami. Tehdejší povstalci byli velmi naivní, avšak pokud by se něco podobného stalo v době zahraniční invaze, bylo by to pro náš národ velmi závažné.

Je naprosto nezbytné usilovat o blaho menšinových národností v době míru. Musí být zajištěno, aby tito lidé byli stejně šťastní, jako kdyby žili ve své zemi. Až k tomu dojde, budou spolupracovat s Číňany při rozvoji národa. Pokud panuje názor, že menšiny je nutno utlačovat, nastanou v budoucnu vážné problémy. Příklady, které jsem uvedl dříve, jsou velmi příznačné. Je důležité počítat se všemi možnostmi, a to i s vypuknutím války. Máme samozřejmě moc tomu předejít. Co bychom ale dělali, kdyby válka vypukla dnes? Čínská armáda byla úspěšná v roce 1962 při konfliktu na čínsko-indické hranici hlavně proto, že Tibeťané zabezpečili služby týkající se přesunů a zásobování vojska. Nyní se často mluví o válce s Indií, která je sice nepravděpodobná, ale pokud by vypukla, je otázka, jestli budou Tibeťané podporovat válečné úsilí tak, jako tomu bylo v roce 1962. Někteří soudruzi váhají se započetím provádění nové politiky. Tito lidé však nemají smysl pro válečnou strategii a nerozumějí politice. Kdyby v Tibetu vypukly nepokoje, vláda by vyzvala Ngaphöa a mě, abychom zakročili. My bychom, samozřejmě, udělali vše, co by bylo v našich silách. Ovšem pokud by se zároveň nedošlo ke zlepšení situace, nemohli bychom příště přispět vládě na pomoc.

Vždy mluvím velmi otevřeně. Ale činím to jen pro blaho národa a nemám z toho žádný osobní užitek. Sám za sebe mohu říct, že jsem docela šťastný, snad nejšťastnější muž v Číně. Proto byste měli uvažovat v širších souvislostech. Co získáme z levicové politiky v Tibetu? Tito lidé utlačují všechny a všechno. Když byl soudruh Chu Jao-pang nedávno poražen, levicoví úředníci uspořádali ohňostroj a hostinu na oslavu. Okomentovali to tak, že velký podpůrce Tibetu byl přemožen. Také prohlásili, že Wu Ťin-chua, pančhenlama a Ngaphö se nebudou moci vrátit do Tibetu. Proč by nám mělo být "povoleno" vrátit se do své země? Ale jak se ukázalo, oslavovali předčasně. Jsou to lidé, kteří se snaží vyvolat rozpory mezi Tibetem a Čínou. Jsme členové jedné rodiny. Jak se mohou odvážit prohlásit, že podpůrce Tibetu byl zničen?

Žádám každého, aby se nad tím zamyslel a snažil se pomoci tibetskému lidu. Tibet vždy čelil finančním problémům. Rovněž máme potíže se vzdušnou přepravou. Jen s velkými obtížemi se nám podařilo koupit dvě dopravní letadla. Ale ty nejsou schopné letu kvůli mnoha problémům. Ministerský předseda Čou En-laj nám v mnoha směrech pomohl, např. nechal zavést potrubí do Tibetu. Nyní ovšem vláda zvedá ceny nafty, a tak jsou tyto výhody k ničemu, protože potrubí přestane být používáno. Máme na řadě věcí také svoji vinu. Vláda schválila velkorysý rozpočet pro Tibet, ale kde jsou tyto peníze nyní? Není snad pravda, že obrovská suma peněz byla zpronevěřena úředníky? Z toho důvodu nemohla být řada projektů realizována. Je nezbytné něco podniknout na pomoc tibetské mu lidu, než bude závislý pouze na tom, co lze získat fyzickou prací.

Ngaphö: "Tibet neprodukuje téměř nic. Průmysl neexistuje a zemědělské výtěžky jsou jedinou produkcí."

Řadu věcí nejsme schopni dělat, protože k tomu nemáme způsobilost. Téměř žádná pozornost není věnována studiu a užití tibetského jazyka. Vzhledem k tomu, že Tibet je velmi nábožensky zaměřená oblast, mělo by být používání a rozvoj tibetštiny podporováno. Ale stala se řada chyb. Když jsem byl v roce 1958 v Čching-chaji, dozvěděl jsem se o oficiálním dokumentu ustanoveném politiky: Předně - je nutno potlačovat rebelie. Dále aby se předešlo povstáním v budoucnu, je potřeba "pročistit" národ a přijmout potřebné politické řešení, co se náboženství týče. Při pohledu zpět bychom mohli formulovat správnou politiku pro budoucnost. Ačkoliv zde dnes mohl být mír a stabilita, dochází k řadě nepokojů. Je dobré celý problém uvážit. V tomto okamžiku trvá relativní stav národní harmonie a míru. Ale nemělo by nás to uklidnit. Jak budeme řešit případné spory v budoucnu? Ačkoliv vláda nebyla schopná zabezpečit dostatek financí pro jednotlivé oblasti obývané menšinami, liberální politika nám dává určité záruky do budoucna.