Dokumenty

Zpráva Mezinárodní komise právníků z roku 1960

Zpráva generálnímu tajemníkovi
Právní informační komise pro Tibet s radostí předkládá Mezinárodní komisí právníků svou zprávu zaměřenou na ty aspekty událostí v Tibetu, které nás Komise vyzvala zvážit. Komise učinila následující závěry:

Genocida
V souladu s Konvencí o prevenci a potrestání genocidy, která byla Valným shromážděním Organizace spojených národů přijata v prosinci 1948, jsou definovány skupiny lidí, proti kterým je genocida jako trestný čin podle mezinárodního práva prováděna jsou národnostní, rasové, etnické a náboženské skupiny. Komise zjistila, že v Tibetu došlo k činům genocidy v pokusu zničit Tibeťany jako náboženskou skupinu, a že takové činy jsou činy genocidy nezávisle na jakékoliv konvenční povinnosti. Komise nezjistila, že by existovaly dostatečné důkazy o vyhlazování Tibeťanů jako rasové, národnostní či etnické skupiny jako takové, a to metodami, které by mohly být považovány za genocidu podle mezinárodního práva. Důkazní materiál definoval čtyři základní fakta o genocidě:

1. Číňané nedovolují praktikování buddhismu v Tibetu
2. Číňané vyvíjejí systematickou snahu o zničení náboženské víry v Tibetu
3. za tímto účelem zabili náboženské osobnosti, protože jejich náboženská víra a praktiky dodávala ostatním odvahu a byla jim příkladem
4. Číňané násilím převezli velké množství tibetských dětí do čínského materialistického prostředí za účelem zabránit jim vyrůst v náboženské víře.

Komise proto zjistila, že tak byla spáchána genocida proti náboženské skupině.

Lidská práva
Komise přezkoumala důkazy spojené s lidskými právy v rámci Všeobecné deklarace lidských práv v souladu s prohlášení Valného shromáždění Organizace spojených národů.

Komise zvážila otázku lidských práv a učinila závěr, že ekonomická a sociální práva jsou součástí lidských práv stejně jako občanská svoboda. Zjistila, že čínské komunistické úřady v Tibetu porušila lidská práva obou typů.

Komise učinila závěr, že čínské úřady v Tibetu porušily následující lidská práva, která Komise podle obecného názoru považuje za obvyklé chování civilizovaných národů:

Článek 3
Právo na život, svobodu a bezpečnost osob bylo porušeno vražděním, znásilňováním a svévolným uvězňováním.

Článek 5
Mnoho Tibeťanů zakusilo mučení a kruté, nehumánní a ponižující zacházení.

Článek 9
Bylo prováděno svévolné zatýkání a zadržování.

Článek 12
Trvale byla porušována práva na soukromí, domov a rodinný život, a to násilným převozem členů rodin a indoktrinací dětí stavící je tak proti vlastním rodičům. Velmi malé i starší děti byly převezeny v rozporu s přáním rodičů.

Článek 13
Bylo odmítnuto právo na svobodný pohyb uvnitř, z a do Tibetu, a to rozsáhlými deportacemi.

Článek 16
Bylo odmítnuto právo svobodného rozhodnutí o vstupu do manželského svazku, a to nucením mnichů a lamů ke svatbě.

Článek 17
Bylo porušeno právo nebýt svévolně připraven o soukromý majetek, a to konfiskací a nucenou akvizicí soukromého majetku na jiném základě než platbě přiměřené kompenzace a v souladu se svobodně vyjádřeným přáním tibetského lidu.

Článek 18
Byla odmítnuta svoboda myšlení, svědomí a náboženství, a to činy genocidy proti buddhistům v Tibetu a jinými systematickými činy s účelem zničení náboženské víry v Tibetu.

Článek 19
Bylo odmítnuto právo na svobodu vyjadřování a na svobodný názor, a to zničením posvátných knih a uvězněním členů skupiny Mimang a krutým trestáním kritiky režimu.

Článek 20
Bylo porušeno právo na svobodné shromažďování a sdružování, a to potlačováním hnutí Mimang a zakázáním jiných setkání než těch svolaných Číňany.

Článek 21
Bylo odmítnuto právo na demokratickou vládu, a to donucením plnit rozhodnutí vnější vlády a podle Čínské komunistické strany.

Článek 22
Byla odmítnuta ekonomická, sociální a kulturní práva nezbytná pro důstojný a svobodný rozvoj osobnosti člověka. Ekonomické zdroje Tibetu byly použity k uspokojení potřeb Číňanů. Sociální změny měly negativní dopad na zájmy většina tibetského lidu. Starobylá kultura Tibetu, včetně jeho náboženství, byla napadána s úmyslem zničit ji.

Článek 24
Bylo porušeno právo na přiměřené pracovní podmínky, a to nucením k práci za tvrdých a špatně placených podmínek.

Článek 25
Byla odmítnuta přiměřená životní úroveň, a to využitím tibetské ekonomiky k uspokojení potřeb Číňanů osídlujících Tibet.

Článek 26
Bylo odmítnuto právo na svobodné vzdělání v souladu s volbou rodičů, a to nucenou indoktrinací, někdy po deportaci, komunistickou filozofií.

Článek 27
Tibeťanům nebylo dovoleno účastnit se kulturního života své vlastní komunity, kultury, kterou si Číňané vytýčili zničit.

Obvinění Číňanů, že Tibeťané nepožívali žádná lidská práva před jejich příchodem, jsou založená na pokřivených a přehnaných zprávách o životě v Tibetu. Obvinění proti tibetským "rebelům" týkající se znásilňování, ničení a mučení, jsou, pokud jde o případ ničení, úmyslně vymyšlena a v ostatních případech se jim z různých důvodů nedá věřit.

Status Tibetu
Názorem komise je, že Tibet byl přinejmenším de facto nezávislým státem v době, kdy byla podepsána Dohoda o mírových opatřeních v Tibetu roku 1951 a odstoupení od této smlouvy Tibetem v roce 1959 bylo shledáno plně obhajitelným. Při přezkoumávání důkazů Komise zvážila případy v Tibetu zasazené do rámce jeho moderní historie podané oficiálními představiteli a vědci a založené na oficiálních dokumentech, které byly publikovány. Tyto důkazy ukazují, že od roku 1913 do 1950 plnil Tibet všechny podmínky být podle mezinárodního práva uznán státem. V roce 1950 existoval na tomto teritoriu lid a fungující vláda tohoto teritoria, která řídila vnitřní záležitosti bez asistence vnější autority. Od roku 1913 do roku 1950 byly zahraniční vztahy Tibetu řízeny pouze tibetskou vládou a podle oficiálních dokumentů země, se kterými Tibet udržoval zahraniční vztahy, uznávaly Tibet jako nezávislý stát.

Tibet se své nezávislosti vzdal v roce 1951 podepsáním Dohody o mírových opatřeních pro osvobození Tibetu. Podle této dohody se Čínská. lidová republika zavázala k řadě povinností mezi nimiž je také slib, že bude zachováno existující politické zřízení v Tibetu, status a funkce dalajlamy a pančhenlamy, zavázala se k ochraně svobody náboženství a klášterů a zdržet se násilných reforem v Tibetu. Komise shledala, že tyto a jiné závazky byly Čínskou lidovou republikou porušeny a že tibetská vláda měla právo na vypovězení této Dohody, což také učinila dne 1. března 1959.

Předcházející šetření týkající se statusu Tibetu byla omezena pouze na zvážení otázky, zda je Tibet výhradně vnitřní záležitostí jurisdikce Čínské lidové republiky. Komise uvážila, že se měla zaměřit pouze na tuto otázku a nebylo proto nutné snažit se o definitivní analýzu právního statusu Tibetu v termínech moderního mezinárodního práva. Komise se dříve nezabývala otázkou, zda byl status Tibetu v roce 1950 de facto či de jure nezávislý a stačil k tomu, aby se tibetská otázka stala tématem, kterým by se měla zabývat Organizace spojených národů, ať již jde pouze o restriktivní interpretaci záležitostí "výhradně vnitřní jurisdikce" daného státu.

Purshottam Trikamdas, předseda
Arturo A. Alafriz
K. Bentsi-Enchill
L. N.C. Chatterjee
Rolf Christophersen
T.S. Fernando
Ong Huck Lim
R.P. Mookerjee
M.R. Seni Pramoj

Ženeva, 1960