Dokumenty

Zpráva mezinárodních konference právníků z roku 1993

1. Londýnské prohlášení o Tibetu

1. Ve dnech 6. až 10. ledna 1993 se v Londýně sešla řada právníků z nejrůznějších zemí, specializujících se na mezinárodní právo, k prodiskutování otázek týkajících se výkonu práva na sebeurčení tibetského lidu. Na konferenci byla přítomna také řada vládních představitelů a pozorovatelů. Konferenci předcházelo a také během ní probíhalo rozdávání statí napsaných účastníky. Celá konference se zaměřila na dialog a plnou a volnou výměnu názorů zaměřených na objasnění probíraných otázek. Přičemž hlavním tématem bylo právo tibetského lidu na sebeurčení podle mezinárodního práva, status Tibetu, přesun populace do a z Tibetu ve spojení s výkonem práva na sebeurčení tibetského lidu a různé otázky týkající se odklonu od základních lidských práv, včetně kulturních a sociálních práv, který má dopad na tibetský lid jako celek a na jednotlivé Tibeťany.

2. Pozvání do Čínské lidové republiky

1. Před samotnou konferencí zaslal předseda (soudce Michael Kirby, Austrálie) velvyslanci Čínské lidové republiky (ČLR) v Londýně pozvánku k účasti na této konferenci nebo k vyslání zástupce či experta určeného ČLR, který by byl schopen vyjádřit stanovisko ČLR k otázkám na programu, které byly velvyslanci popsány.
2. Velvyslanec ve svém dopise pozvání odmítl. Zřejmě trval na tom, že tato konference se vměšuje do vnitřních záležitostí ČLR a měla by být zrušena. Zástupce čínského velvyslanectví ve městě Canberra v Austrálii požádal předsedu o zveřejnění tohoto stanoviska v tisku. Nicméně tato žádost byla zamítnuta a naopak předseda znovu zopakoval svou žádost o účast určeného zástupce k přednesení postoje Číny.
3. Bez ohledu na to, že ČLR odmítla zúčastnit se konference, velvyslanectví Čínské republiky v Austrálii dodalo na konferenci řadu letáků a prohlášení ČLR o tibetské otázce. Tyto letáky byly umístěny v sále konference. Všem účastníkům byly k dispozici a čas od času byly i zmíněny v projevech. Seznam letáků tvoří přílohu 4.
4. Mezi letáky uvedenými v příloze 4 je také Bílá kniha o Tibetu - Jeho vlastnictví a situace s lidskými právy, vydaná Informační kanceláří státní rady Čínské lidové republiky. Kopie Bílé knihy byly účastníkům rozdány před samotnou konferencí. Všichni účastníci také obdrželi prohlášení shrnující stanovisko ČLR, které bylo poskytnuto předsedovi.
5. Účastníci uvítali zapojení Tibeťanů do konference. Také uvítali poskytnutí Bílé knihy, prohlášení a ostatních dokumentů uvedených v příloze 4, jelikož naznačují rostoucí citlivost ČLR na mezinárodní postoj týkající se práva národů na sebeurčení a odklonu od norem lidských práv definovaných mezinárodním právem. Obzvláště si účastníci povšimli zvýšené ochoty na straně ČI.R k vyjádření a obhájení svého stanoviska. I když by toho bylo lépe dosaženo kontaktem tváří v tvář mezi odborníky a zástupci ČLR a tibetským lidem. Účastníci považovali poskytnutí písemných argumentů na konferenci za významný krok správným směrem. Proto to bylo uvítáno. Nemožným se zdálo porozumění soupeřících a rozdílných názorů. Dosažení shody by mohlo vést ke smíru založeném na mezinárodním právu a k respektování přátelských vztahů mezi státy a národy.
6. Účastníci během svého rokování a činění závěrů uvedených dále v textu vzali v úvahu vyjádření názoru Číny a poskytnutých dokumentů. Účastníci se k daným otázkám stavěli podle uvážení důsledně, vždy nezaujatě a profesionálně a zakládali své závěry na jasně prokázaných faktických důkazech a jasně definovaných principech mezinárodního práva.

3. Vyšetřovací komise

1. Před samotnou konferencí byla v nejrůznějších zemích shromážděna a roztříděna řada důkazních materiálů, které byly předloženy účastníkům a ti je mohli použít jako základ k vyjádření svých závěrů.
2. První dva dny konference byly věnovány práci komisí zabývajících se důkazy relevantními pro oblast, která by mohla být obecně nazvána jako otázky sebeurčení (Komise A) a otázky lidských práv (Komise B). Každá otázka byla diskutována uvnitř komisí, účastníci měli k dispozici dokumenty uvádějící stanovisko a argumenty ČLR a opoziční názory, které zahrnovaly mnoho pohledů samotných Tibeťanů.
3. Na samotném začátku plenární části konference určení předsedové jednotlivých komisí - soudce Grogan (A) a soudce Einfiled (B) - prezentovali zprávy o základních závěrech každé komise. Během plenární části, která poté následovala, se řečníci často odvolávali na závěry těchto dvou komisí. Tyto závěry tvoří součást záznamu z konference.
4. Mimo prohlášení tibetských účastníků a pozorovatelů měli účastníci k dispozici také rozsáhlou literaturu, která se již dříve zabývala sebeurčením a otázkami lidských práv v Tibetu. Ta potom byla vzata v úvahu při vypracování závěrů.
5. Závěry konference byly přijaty konsensem jejích účastníků.

4. Tibeťané jako lid s nárokem na právo lidu na sebeurčení

1. V mezinárodním právu existovaly neshody o "právu lidu" a o tom, kdo tvoří "lid" pro účely výkonu takových práv podle mezinárodního práva, závazného pro všechny státy a národy.
2. Nicméně je jasné, že mezinárodní právo uznává právo lidu na sebeurčení. Princip sebeurčení lidu je výslovně uznán v Chartě Organizace spojených národů. "Právo všech národů na sebeurčení" je také uznáno v Mezinárodních úmluvách o lidských právech a v řadě dalších mezinárodních listin a dokumentů. K manifestaci výkonu práva lidu na sebeurčení - mírové či nemírové - dochází nyní po celém světě. A zrovna tak tibetský lid je "lidem" pro účely práva lidu a podle mezinárodního práva má nárok na výkon práva na sebeurčení, které lidu náleží.
3. V mezinárodním právu neexistuje žádná obecně uznávaná definice termínu "lid", který by měl nárok užívat právo lidu na sebeurčení. Nicméně užitečný popis tohoto kritéria, který se k tomuto účelu používá je, že definice skupiny osob tvořící "lid" je obsažena v závěrech Setkání odborníků na další studium práv lidu UNESCO (Paris, únor 1990). Závěry byly tedy postaveny na následujících charakteristikách:
   Lid pro účely práv lidu podle mezinárodního práva, včetně práva na sebeurčení, má následující charakteristiky:
   1. Skupina požívající práv lidu, včetně mezinárodního práva, podle mezinárodního práva, má následující obecné rysy:
      1. společnou historickou tradici
      2. rasovou či etnickou identitu
      3. kulturní homogenitu
      4. jazykovou jednotnost
      5. náboženskou či ideologickou příbuznost
      6. teritoriální propojenost
      7. společný ekonomický život.
   2. Skupina musí dosáhnout určitého množství členů, které nemusí být vysoké (např. lid mikrostátů), ale musí být více než pouhé sdružení jednotlivců uvnitř státu.
   3. Skupina jako celek musí mít společnou vůli být identifikována jako lid nebo si musí být vědoma, že lid tvoří - přičemž některé skupiny nebo členové takových skupin i přesto, že mají takové charakteristiky, nemají takovou vůli či povědomí.
   4. Je možné, že taková skupina má své vlastní instituce či jiné prostředky k vyjadřování společných charakteristik a vůle mít svou identitu.
4. Byla navrhována různá další kritéria a byla na konferenci diskutována. Taková kritéria zahrnují ekonomickou životaschopnost, míru mezinárodního uznání, vůli k uspořádání referenda k určení vůle daného "lidu" a vůle k dodržování základních lidských práv a práv lidu. Nicméně k účelům učiněných závěrů se účastníci rozhodli akceptovat popis komise UNESCO.
5. Aplikací těchto kritérií účastníci dospěli k závěru, že tibetský lid splňuje tyto požadavky a pro účely mezinárodního práva tvoří "lid". Účastníci si také povšimli faktu, že konstituce, legislativa a praktiky ČLR se k tibetskému lidu chovají jako ke samostatné a odlišné skupině uvnitř čínského státu. Podle zákonů ČLR je "autonomie" "Tibetského autonomního území" založena na odlišné národnosti tibetského lidu.
6. Dále tři rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů uznaly status Tibeťanů jako "lidu". Rezoluce č. 1723 (znovu potvrzena rezolucí č. 2079) výslovně zmiňuje právo tibetského lidu na sebeurčení.
7. ČLR a její orgány státní moci, které de facto vykonávají kontrolu tibetského teritoria, odmítají tibetskému lidu výkon práva na sebeurčení.
8. ČLR ve svých publikacích a prohlášeních odmítá jak nárok, tak snahu tibetského lidu o sebeurčení. Taková odmítnutí jsou nepřesvědčivá. Rozhodnutí o tom, jestli existuje nějaký takový nárok, závisí na mezinárodním právu od chvíle, kdy bylo určeno, že Tibeťané tvoří "lid" pro účely mezinárodního práva. A státní aparát ČLR ani kterýkoliv jiný národ či stát nemůže odmítnout právo tibetského lidu na sebeurčení. Takové rozhodnutí náleží tibetskému lidu, ne národu či státu.
9. Takže pokud jde o stanovisko ČLR, že snaha o sebeurčení je pouze separatistickou snahou hrstky Tibeťanů - členů skupiny okolo dalajlamy, bylo by takové prohlášení důvěryhodnější, kdyby bylo svobodným vyjádřením přání tibetského lidu - v referendu či jiném vhodném řízení. V souladu s důkazy žádný takový prostředek ke svobodnému vyjádření tibetského lidu neexistuje.
10. Převážná část důkazů ukazuje na trvalou touhu tibetského lidu po:
    • svobodném návratu dalajlamy z exilu
    • ukončení čínské kontroly
    • skončení porušování lidských práv
    • založení nezávislého tibetského státu.
11. Účastníci analyzovali různé legální prostředky a alternativní struktury, které by mohly být použity k dosahování těchto přání. Účastníci zvážili principy národní jednoty a teritoriální integrity států. Nicméně došli k závěru, že tyto principy jsou v případě Tibetu a jeho dlouhé historie nezávislé existence kompatibilní s výkonem práva tibetského lidu na sebeurčení. Proto účastníci došli k závěru, že tibetský lid má nárok, v souladu se způsobem dovoleným mezinárodním právem, na výkon práva na sebeurčení.

5. Tibet jako nezávislý okupovaný stát

1. Pro zvážení otázek sebeurčení a také k dalším účelům mezinárodního práva je důležité vážit status Tibetu před obdobím 1949-50, kdy do Tibetu vstoupily síly Lidové osvobozenecké armády (PLA) Čínské lidové republiky.
2. Podle ČLR tato armáda "bez násilí osvobodila" Tibet se souhlasem jeho lidu a institucí a obnovila jeho plně integrovaný status, který, jak ČLR prohlašuje, zde existoval po celá staletí před přechodným slabým obdobím Číny v letech 1911-1950 před založení ČLR.
3. Podle tibetské vlády v exilu PLA představuje okupační armádu. Vstoupila do Tibetu, který byl podle mezinárodního práva nezávislým státem, čímž se dopustila aktu agrese. Od té doby okupuje Tibet v rozporu s přáním tibetského lidu. Tím tedy porušila mezinárodní právo a jako jeden z následků odpírá lidu nezávislého tibetského státu právo na sebeurčení, které Tibet požíval před tímto aktem agrese. Účastníkům byla předložena celá řada materiálů a důkazů potvrzujících tento názor.
4. Jako bylo nedávno potvrzeno verdiktem Stálého lidového tribunálu (setkání o Tibetu ve Štrasburku v listopadu 1992), existující indikace podporující - a některé zpochybňující - fakt, že Tibet byl před rokem 1949-50 nezávislým státem pro účely mezinárodního práva.
5. Konsensem účastníci této konference dospěli k závěru, že atributy nezávislosti jsou dostatečné, v kontextu národa Tibetu a jeho historie, aby podpořily tibetský argument jako pravdivý. Přičemž byly také plně zváženy argumenty ČLR o historickém vztahu mezi Čínou a Tibetem.
6. Dvě velice závažné věci tvoří základ níže uvedených závěrů:
   • vztah podrobeného - se kterým Čína někdy bojovala - jasně ukazuje na odlišnou identitu podrobeného a dominantního státu. A to se neshoduje s prohlášením, že Tibet byl integrální součástí Číny v období před rokem 1991.
   • Fakt, že po založení Čínské republiky byl Tibet vyzván k připojení se k nové republice. Takže Tibet nebyl považován - přinejmenším do vstupu čínských armád v roce 1949-50 a později roku 1959 - za součást Čínské republiky. Vyzváním k připojení se k této republice Čínská republika vlastně potvrdila, že Tibet jako takový nebyl součástí republiky, a proto by muselo dojít k aktu sebeurčení, aby se k ní připojil.
7. K takovému aktu sebeurčení však nedošlo. Naopak, z důvodu aktu agrese a vojenské okupace byl tibetskému lidu odmítnut výkon práva na sebeurčení. Od vojenského vstupu v roce 1949 - 50 byl Tibet pod cizineckou okupací a nadvládou ČLR a jeho řízení neslo charakteristiky despotické koloniální administrativy.

6. Tibetské teritorium a přesun populace

1. Účastníci učinili závěr, že část tradičního teritoria Tibetu byla záměrně zahrnuta do sousedících čínských provincií. ČLR pozměnila mapu Tibetu. Hranice Tibetu zcela jistě přesahovaly "Tibetské autonomní území". Bez aktu sebeurčení provedeného tibetským lidem je taková změna jejich tradičního teritoria v rozporu s mezinárodním právem.
2. Po vojenské akci ČLR v roce 1949-50 proběhlo na tradičním tibetském území rozsáhlé osídlování přistěhovalci z Číny bez svobodného souhlasu tibetského lidu. Toto osídlování bylo aktivně podporováno politikou ČLR. V souladu s důkazy měl a stále má tento čin vážné důsledky pro tibetskou kulturu, náboženství, instituce a národní identitu. Pro tibetský lid představuje vážnou hrozbu. A má i další dopad na životní prostředí.
3. K přesunu populace došlo za účelem, nebo přinejmenším mělo za důsledek neumožnit tibetskému lidu výkon svého práva na sebeurčení a další základní práva, která mu podle mezinárodního práva náleží. Takové přesuny populace jsou v rozporu s mezinárodním právem. Měly by být ihned zastaveny. Měly by být učiněny mírové a zákonné kroky k jejich nápravě s ohledem na přání a potřeby všech zainteresovaných lidí.

7. Porušování jednotlivých lidských práv

1. Důkazy předložené účastníkům ukazují, že v Tibetu trvale dochází k vážnému porušování všeobecně uznávaných lidských práv.
2. Vážné porušování zahrnuje následující:
   1. narušování praxe a učení tibetského buddhismu a omezení svobody náboženství
   2. nedostatek řádných právních řízení
   3. nedostatek nezávislého zákonodárství
   4. špatně definované a nespravedlivě uplatňované trestní a bezpečnostní právo - včetně trestů za obvinění jako:
      1. psaní dopisů Organizaci spojených národů
      2. shromažďování jmen zadržených
      3. vydávání dokumentů včetně překladu Všeobecné deklarace lidských práv do tibetštiny
      4. výuka "reakcionářských" písní
      5. držení tibetské vlajky
   5. odmítnutí práva na svobodné sdružování a shromažďování
   6. mučení zadržených a vězněných a provádění krutých trestů ve tvrdém trestním systému
   7. tvrdá cenzura, maření volného toku informací a nezákonné omezení svobody vyjadřování
   8. omezení volného pohybu uvnitř i vně Tibetu
   9. nucená sterilizace a násilné potraty
   10. nerovný přístup a diskriminace, co se týče bydlení, vzdělání, zdraví, zaměstnání, zastávání politických úřadů a kulturních práv.
3. Takové porušování základních lidských práv je v rozporu s mezinárodním právem, ČLR je státem zodpovědným za takové porušování. A takové porušování by mělo být okamžitě ukončeno.
4. Takové porušování základních lidských práv je typickým doprovodným jevem v případě snahy odmítnout nějakému lidu výkon jeho práv na sebeurčení. Jako v případě Tibetu. Tak je odmítnutí základních lidských práv neoddělitelně spojeno s odmítnutím práv na sebeurčení. Pouze vytvořením takových podmínek, kdy je možné svobodně uplatnit posledně uvedené právo, dojde k odstranění vážného porušování lidských práv.
5. ČLR je podle mezinárodního práva povinna zajistit dodržování základních lidských práv tibetského lidu. Nemůže se této povinnosti vyhnout odvoláním na místní jurisdikci. Právě naopak, porušování základních lidských práv představuje další ospravedlnění požadavku tibetského lidu na výkon svého práva na sebeurčení.

8. Doporučení

Tato konference:

1. Naléhavě vyzývá Valné shromáždění Organizace spojených národů k odsouhlasení rezoluce, ve které by obnovilo svou výzvu k dodržování lidských práv v Tibetu, zejména zopakovalo svou výzvu k implementaci práv na sebeurčení tibetského lidu v souladu s Rezolucí č. 1723 a 2079.
2. S odvoláním na Rezoluci 1991/10 Subkomise pro prevenci diskriminace a ochranu menšin naléhavě žádá Komisi pro lidská práva Organizace spojených národů o jmenování speciálního komisaře pro Tibet jako jednu ze svých priorit.
3. Plně si vědoma výjimečného postavení tibetského lidu a na základě svých zkušeností založených na studiu případu Tibetu:
   1. vyzývá Valné shromáždění Organizace spojených národů k rozšíření mandátu speciální komise pro dekolonizaci, aby do tohoto mandátu byl zahrnut i Tibet a byla pravidelně kontrolována situace odlišných národů uvnitř existujících států
   2. požaduje Mezinárodní právní komisi, aby pokračovala ve své práci v monitorování trestních činů proti míru a bezpečnosti lidské rasy
   3. naléhavě žádá Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (Světovou banku) a jiné multilaterální a bilaterální finanční instituce, aby neposkytovaly investice do projektů podporujících přesun populací
   4. navrhuje vypracovat rozsáhlejší studii jurisdikce Mezinárodního soudu spravedlnosti týkající se práva na sebeurčení.
4. Požaduje, aby kompetentní orgány Organizace spojených národů a ty účastnící se Světové konference o lidských právech zajistily, že otázky práv lidu budou zahrnuty do programu Světové konference o lidských právech ve Vídni v červnu 1993.
5. Požaduje, aby Komise pro udržitelný rozvoj Organizace spojených národů na své první schůzi zvážila problém odlesňování s ohledem na důkazy výjimečného problému odlesňování v Tibetu.
6. Požaduje, aby Mezinárodní komise právníků uspořádala novou misi nejvyšší úrovně do Tibetu vedenou nezávislými odborníky nesporné integrity. Konference požaduje, aby vláda Čínské lidové republiky přijala a spolupracovala s takovou misí.
7. Prosazuje návrh k prošetření a dialogu předložený Permanentním tribunálem národů ve verdiktu (1992), včetně návrhu pro uspořádání mezinárodní konference o Tibetu v roce 1993 - 1994.
8. Žádá, aby vláda Čínské lidové republiky co nejdříve umožnila Komisi Červeného kříže provést inspekci míst, kde jsou zadržovány tibetské osoby.
9. Vyzývá vládu Čínské lidové republiky a tibetskou vládu v exilu, aby bez dalšího otálení a bez jakýchkoliv podmínek započaly upřímné jednání za účelem umožnit výkon práv tibetského lidu na sebeurčení.
10. Vyzývá vlády, aby ve svých bilaterálních vztazích s Čínskou lidovou republikou a na multilaterální úrovni vznesly otázky týkající se uplatnění práva tibetského lidu na sebeurčení.
11. Nařizuje, aby tyto závěry a doporučení byly postoupeny pozornosti Generálního tajemníka Organizace spojených národů:
    • vládě Čínské lidové republiky
    • tibetské vládě v exilu
    • ostatním vládám
    • důležitým mezivládním a nevládním organizacím,
    aby mohlo být okamžitě postupováno podle závěrů a doporučení této konference.

Londýn, 6. - 10. ledna, 1993