Dokumenty

Čína v Tibetu - Tvrdý úder proti lidským právům

Nejdelší trest udělený politickému vězni - ženě v Tibetu

Ngawang Sangdöl je buddhistická mniška, která věří, že Tibet by měl být nezávislý na Číně. Byla čínskými úřady odsouzena k osmnácti letům vězení za vykřikování hesel jako „Svobodný Tibet“, za zpívání písní o nezávislosti a za účast na mírových demonstracích.

Ngawang Sangdöl byla poprvé zadržena v roce 1990 ve Lhase poté, co se účastnila demonstrace za nezávislost. Demonstrace trvala méně než pět minut, Ngawang byla zadržována čtyři měsíce.

V roce 1992 byla znovu zadržena po vystoupení na demonstraci ve středu Lhasy, kde se vyslovovala pro nezávislost Tibetu. Byla odsouzena ke třem letům vězení. Tento trest byl v roce 1993 zvýšen na devět let, když byla spolu s ostatními třinácti uvězněnými mniškami usvědčena ze skládání a zaznamenávání písní o nezávislosti uvnitř vězení Dabži. Písně byly nahrány na magnetofon propašovaný do vězení. Páska pak tajně kolovala po Tibetu. Každá mniška na pásce věnuje píseň nebo báseň svým stoupencům. „Vám všem venku, kteří jste pro nás ve vězení udělali vše, co jste jen mohli, jsme hluboce vděční a nikdy na vás nezapomeneme“, se zpívá v jedné písni. „Jsme biti a jedná se s námi brutálně, ale to nikdy nezmění vytrvalost tibetského lidu“, zpívá se v další.

Nehledě na veškeré utrpení pokračuje Ngawang Sangdöl ve vyjadřování svého přesvědčení. V roce 1996 během vykonávání trestu za porušení vězeňských pravidel vykřikovala „Svobodný Tibet“. Následkem toho byla Ngawang Sangdöl a čtyři další potrestané mnišky bity vězeňskými strážemi. Ngawang Sangdöl byla následně vybrána a krutě potrestána. Byla držena na samotce s omezenými porcemi jídla po několik měsíců. V roce 1996 byl její trest zdvojnásoben na osmnáct let, což představuje nejdelší trest udělený politickému vězni - ženě v Tibetu.

Ngawang by měla být propuštěna v roce 2010, kdy jí bude 33 let. Její současný zdravotní stav není znám. Ngawang byla potrestána za mírumilovné vykonávání svého práva na svobodu projevu a svědomí.

Náboženská persekuce prostřednictvím „vlastenecké převýchovy“

Potlačování náboženské svobody je v Tibetu na denním pořádku. Během roku 1997 čínské úřady ještě zintenzívnily brutální potlačování práva lidu Tibetu na vykonávání a vyznávání své náboženské víry. Od začátku akce „Tvrdý úder“ v dubnu roku 1996 byli tibetští mniši a mnišky nuceni podstoupit tzv. „vlasteneckou převýchovu“. Někteří lidé zvolili však raději sebevraždu, než by se vzdali své nejsvatější víry. Přísná kontrola klášterů vyústila ve vypovězení 2827 lidí, zatčení 165 lidí, smrt 9 lidí a 35 lidí opustilo své kláštery. Byly stanoveny limity pro počet lidí v každém klášteře a určen minimální věk 18 let pro možnost vstupu do kláštera.

„Pracovní týmy pro vlasteneckou převýchovu“ pobývají v náboženských institucích na náklady klášterů a vedou „hodiny převýchovy“, které trvají od 9 do 18:30. Základní temata, která se "vyučují" jsou opozice separatismu, jednota Tibetu a Číny, uznání pančhenlamy dosazeného čínskými úřady za opravdového pančhenlamu, popření, že Tibet kdy byl nebo by měl být nezávislý stát a souhlas s tím, že dalajlama ničí jednotu vlasti. Jako příklad může být uveden klášter Samdubling, který všichni mniši opustili 18. června 1997 poté, co „pracovní tým“ začal hodiny „převýchovy“. Mniši se rozhodli uzavřít klášter, když je jejich školitelé nutili ke kritice dalajlamy a nezávislosti Tibetu.

Úřady samozřejmě zakázaly obrázky a fotografie dalajlamy, pro mnichy a mnišky zavedly speciální průkazy, poustevníci žijící v přírodě mimo kláštery musí platit zvláštní daň.

Omezení svobody projevu

„Svoboda projevu je něco absolutně rozdílného než úmyslný pokus vytvořit chaos a ohrozit bezpečnost vládních operací,“ prohlásil čínský president Ťiang Ce-min 28. listopadu 1997 při své návštěvě Kanady. Z tohoto je zřejmé, že čínská vláda není připravena tolerovat svobodu projevu, pokud vybízí k názoru odlišnému od oficiální vládní linie.

Čínské úřady neustále potlačují základní práva tibetského lidu na svobodu projevu a přesvědčení. Všichni tibetští političtí vězni byli uvězněni za vyjadřování svých politických názorů nenásilnými prostředky. V programu tzv. "převýchovy" jsou tibetští mniši a mnišky nuceni podepisovat slib politické věrnosti Číně a bez jakýchkoli dotazů přijmout přepracovanou historii Tibetu a náboženství. Pokud se někdo odváží vyjádřit svůj názor, hrozí mu zatčení a vypovězení z kláštera.

V roce 1997 zaznamenalo Tibetské centrum pro lidská práva a demokracii 96 případů, kdy byli Tibeťané uvězněni za vyjadřování svých politických názorů, např. za provolání: „Ať žije Jeho Svatost dalajlama!“ nebo za nápisy „Svobodný Tibet“. Takovéto projevy mohou vyústit ve zdlouhavé zadržení a možné mučení. Např. Gendün Döndub (40 let), Dagpa Gjalcchän (23 let) a Gendün Ngöndub (22 let) z kláštera Rongpo v oblasti Rebkhong byli 23. 3. 1997 zatčeni za stažení čínské vlajky a za vztyčení zakázané tibetské národní vlajky v přípravné škole pro učitele v obci Malho.

Džampal Tändar, mnich z kláštera Gongkar Čhödä ve Lhase, byl zadržen 16. 6. 1997 za vylepování plakátů podporujících nezávislost Tibetu.

Političtí vězni a vězni svědomí

Tibeťané uplatňují svá práva na svobodu projevu, když veřejně mluví o porušování lidských práv v Tibetu čínskými úřady. Toto se většinou děje formou malé klidné demonstrace a distribucí či zveřejňováním materiálů, které žádají dodržování lidských práv a nezávislost Tibetu. K 31. prosinci 1997 je 1216 známých případů tibetských politických vězňů a vězňů svědomí, včetně 295 žen a 39 mladistvých do osmnácti let, kteří trpí v různých čínských věznicích v Tibetu. Mnoho z těchto lidí již bylo dříve potrestáno trestem odnětí svobody na neuvěřitelně dlouhou dobu, toto může být jejich druhé či třetí uvěznění. V současné době se ví o 85 lidech, kteří byli odsouzeni na deset a více let.

Osmiletý pančhenlama spolu se svými rodiči je čínskými úřady stále držen na neznámém místě. Otázka reinkarnace pančhenlamy vedla také k uvěznění Čhadel Rinpočheho, bývalého opata kláštera Tašilhünpo, na šest let. Političtí vězni jako např. Cchering Ngöndub (66 let) a Sönam Döndub (24 let) si odpykávají dvanáct let vězení za vyjádření svého politického přesvědčení. Lozang Tändzin a Ngawang Čhöphel byli odsouzeni k osmnácti letům vězení kvůli podezření, že byli zapojeni do politických aktivit. Tanag Džigme Zangpo (71 let), nejstarší známý politický vězeň v Tibetu, stráví ve vězení celkem 41 let, než bude propuštěn v roce 2011. Mnišky jako např. Phüncchog Ňidön (29 let), Džigme Jangčhen (28 let), Tändzin Thubtän (27 let), Ngawang Sangdöl (21 let) a Gjalcchän Dolkar (27 let) byly odsouzeny ke dvanácti až sedmnácti letům vězení za to, že ve vězení nahrávaly písně a básně.

Tibeťané uvěznění za vyjadřování svého politického přesvědčení a náboženské víry, jako např. oddanost dalajlamovi, musí velmi často trpět kvůli špatnému zacházení v době zadržení. Bývají psychicky i fyzicky mučeni, někdy z důvodu vynucování doznání během vyšetřování. Často jsou drženi o samotě na neznámém místě a ve vězeňských podmínkách, které neodpovídají mezinárodním normám.

Svévolná zatčení a věznění

Téměř všichni tibetští političtí vězni zadržovaní v čínských vězeních v Tibetu byli svévolně zadrženi a uvězněni. Více než tisíc vězňů stále ztrácí sílu ve vězeních, aniž by byli oficiálně souzeni. V roce 1997 bylo 96 známých případů dalších uvěznění, většinou za vykonávání práva na svobodu projevu, názoru a vyznání. Ve většině případů byli Tibeťané obviněni z „ohrožování bezpečnosti státu“, někteří z nich byli odsouzeni až na osm let. Dalším, kteří už byli ve výkonu trestu, byly tresty prodlouženy také za vykonávání svého práva na svobodu projevu v době zadržení. Podle zrevidovaného čínského zákona o postupech při vyšetřování trestných činů, který vešel v platnost v roce 1997, se pokračuje v politicky motivovaných stíháních a svévolných zatčeních. Čínský soudní systém stále neopovídá mezinárodním normám o spravedlivém soudním řízení a o nezávislosti soudnictví.

Údaje o zadržování v roce 1997 dále uvádějí, že čínské úřady zadržují tibetské obyvatele pouze za to, že vykonávají svá lidská práva. Někdy jsou Tibeťané zadrženi jen proto, že jsou podezřelí ze styků s tibetskou exilovou vládou.

Špionáž

Ngawang Džungnä je sedmadvacetiletý Tibeťan, pochází z oblasti Damšung na jihozápadě od Lhasy. Zpráva o jeho devítiletém uvěznění byla získána v roce 1997. Ngawang byl poprvé zadržen v lednu 1994 a byl obviněn ze špionáže pro tibetskou exilovou vládu poté, co se vrátil z cesty do Indie. Byl zadržován téměř sedm měsíců, než byl propuštěn na svobodu pro nedostatek důkazů. O dva měsíce později byl znovu zadržen a odsouzen k jednomu roku vězení. Tento rozsudek byl později prodloužen na devět let, protože Ngawang údajně odmítal pokleknout před zástupcem čtvrtého oddělení ve věznici Dabži.

Ngawang Čhöphel (31 let), tibetský učitel hudby, byl v 26. prosince 1996 odsouzen k osmnácti letům vězení po podobném obvinění ze špionáže.

Cchering Gjalcchän (38 let) a Jangdzom (31 let), manželský pár ze Lhasy, byli údajně zadrženi koncem září 1997. Nedlouho předtím se vrátili do Tibetu po své návštěvě rodiny v Indii. Rozsudek není znám, ale má se za to, že byli zadrženi kvůli podezření z účasti na politických aktivitách.

Svoboda projevu a názoru

Začátkem ledna 1997 bylo zadrženo pět mnichů z kláštera Dagjab Magön v oblasti Čhamdo, protože vylepovali plakáty s nápisem „Svobodný Tibet“ a „Ať žije Jeho Svatost dalajlama“. Všichni kromě jednoho byli odsouzeni k trestu šesti let odnětí svobody, který si v současnosti odpykávají.

Odepření práva na spravedlivý soud a odepření práva na odvolání se jsou dalšími běžnými praktikami čínských úřadů. Gandän Taši, bývalý tibetský politický vězeň, který byl propuštěn ze zdravotních důvodů, se chtěl odvolat po svém odsouzení v lednu 1997. Bylo mu doporučeno, aby velice důkladně zvážil důležitou roli čínských zákonů a vážnost svých obvinění, než se rozhodne se odvolat. Jeho odvolání bylo nejdříve odesláno prokurátorovi, a po prozkoumání bylo odmítnuto pro neexistenci důvodů pro odvolání. Případ byl pak předán Nejvyššímu soudu, který automaticky potvrdil nález prokurátora a oficiálně také potvrdil rozhodnutí o Gandänově trestu. Gandän zaslal celkem více než třicet dopisů se žádostí o odvolání na adresu, jež mu byla poskytnuta, když byl ve vězení, ale nikdy nedostal žádnou odpověď.

Gandän také popsal případ Tobdäna, který byl odsouzen za údajnou vraždu a byl také ve vězení Dabži. Tobdän se třikrát odvolal a po každém odvolání mu byl trest ještě zvýšen. Po třetím odvolání mu byl trest zvýšen na doživotí a čínské úřady mu vyhrožovaly, že pokud se odvolá znovu, bude popraven.

Mučení v zadržovacích centrech a pracovních táborech

Jen dva měsíce poté, co Čína v roce 1986 podepsala Úmluvu o mučení vězňů, byl ve Lhase ve vězení Dabži k smrti ubit student Lhagpa Cchering obviněný z příslušnosti ke „kontrarevoluční“ organizaci. Od té doby bylo v Číně zaznamenáno mnoho případů krutého a ponižujícího zneužívání tibetských vězňů, ačkoliv se Čína zavázala aktivně vystupovat proti praktikám mučení. V roce 1997 bylo zaznamenáno, že dalších šest Tibeťanů zemřelo následkem policejního mučení a špatného zacházení. Mnoho dalších případů mučení bylo zaznamenáno ve stejném roce.

Čína v prosinci 1986 podepsala a 4. října 1989 ratifikovala Úmluvu o mučení vězňů, čímž se právně zavazuje: "podniknout taková efektivní legislativní, administrativní, soudní a další opatření, aby se předešlo aktům mučení na všech územích, která spadají pod její soudní pravomoc."

Toto je neodvolatelné právo. Nepřipouští žádnou výjimku, ani pro případ války, vnitřní politické nestability nebo jiného veřejného nebezpečí.

Zmizení

Za zmizelé se podle mezinárodního práva považují lidé, kteří byli vzati do vazby státními činiteli, informace o jejich dočasném místě pobytu a o jejich osudu jsou zatajeny, a jejichž vazba je oficiálně popřena.

Zmizení je obzvláště strašným porušením hned několika lidských práv a má dopad na více lidí. Nejenom tím, že oběť žije ve stálém strachu o svůj osud, ale i rodina a přátelé trpí psychologickým nátlakem, protože nemohou nijak pomoci, nevědí, kde se jejich blízký nachází ani je-li vůbec naživu. Oběť je absolutně oddělena od okolního světa a stát s ní tak může beztrestně cokoli podnikat, protože jednoduše popírá, že by o oběti měl jakékoli informace. Ze stejných důvodů je každý rok odhalen jen malý počet takovýchto zmizení.

Čhadä, mnich z kláštera Šabtän v oblasti Nagčhu, je nezvěstný od svátku Losar (tibetský Nový rok), který připadl na 10. února 1997. Čínské úřady prohledaly Čhadäovu mnišskou celu a našly v jeho amuletu obrázek dalajlamy. Čhadä a další tři mniši byli ihned zatčeni.

Rasová diskriminace

Diskriminace tibetských občanů čínskými úřady na základě rasy převládá v mnoho sférách každodenního života, včetně veřejného zastoupení, zaměstnání, vzdělání či zdravotních a sociálních služeb. Zpráva Úřadu Organizace spojených států pro lidská práva z roku 1996 odhaluje, že v praxi je diskriminace Tibeťanů Číňany široce rozšířená, zvláště v oblasti zaměstnání.

V roce 1997 vydala Čína „Bílou knihu“ - dokument o lidských právech z roku 1996, kde se zavazuje přikládat větší význam ochraně práv dělníků. Nicméně Čína samotná připouští, že např. minimální mzda byla zavedena všude kromě Tibetu. Navíc jsou práva dělníků hrubě porušována po celém Tibetu prostřednictvím povinné neplacené práce. V Jartö a Jarlungu, okresu Lhoka, je každý obyvatel, včetně mnichů, každý rok nucen k neplacené práci v rozpětí osm až dvanáct dnů měsíčně v období devíti měsíců. Pokud se dělník do neplacené práce nedostaví, je pokutován.

K dispozici je množství zpráv o tom, že Číňané, kteří se usídlují v Tibetu, mají mnoho výhod týkajících se pracovních příležitostí, pracovního zařazení a podpory. „Pracovní místa na všech úrovních jsou dávána novým čínským osídlencům. Veškeré stavby silnic, inženýrské sítě a rozvojové projekty jsou řízeny Číňany, kteří nechávají Tibeťany bez práce... Tibetským dělníkům je práce mnohdy odebrána. Jejich živobytí je tak ohroženo politikou, která dává přednost čínským pracujícím. Starší tibetští dělníci jsou zbavováni práce a mladším není měsíční mzda vyplácena včas.“

Vzdělání

Výbor pro práva dětí zaznamenal, že školní docházka v menšinových oblastech, včetně Tibetu, velmi zaostává, že kvalita vzdělání je nižší a že nebylo vynaloženo dostatečné úsilí na rozvoj dvojjazyčného vzdělání, které by zahrnovalo odpovídající podíl vyučování v čínštině. Tyto nedostatky znevýhodňují tibetské a další menšinové studenty, když se hlásí na střední a vyšší školy.

Tibetští studenti uvedli, že učitelé se věnují mnohem více čínským studentům, na otázky tibetských studentů neodpovídali nebo je za ně trestali. Studenti dále uvedli, že velice zřídka byla při výuce zmiňována tibetská kultura a historie, že jim nebylo dovoleno slavit žádné tibetské svátky kromě Nového roku, naopak museli oslavovat svátky čínské. Bylo jim zakázáno nosit tibetské oblečení a jíst typická tibetská jídla. Často byli nuceni zříci se tibetské historie a dalajlamy a byli označováni za stupidní, špinavé a podřadné lidské bytosti.

Typickým příkladem široce rozšířené praxe nerovnoměrného přístupu ke vzdělání je přijímací zkouška, která je obvykle pouze v čínštině. Dlouhodobý požadavek na znalost tibetštiny byl zrušen v roce 1997 a ve všech 17 fakultách Tibetské university, mimo jedné, se vyučuje v čínštině, ačkoliv 80% studentů a většina učitelů jsou Tibeťané.

Zdraví

Právo na veřejnou zdravotní péči, sociální zabezpečení a služby je zaručeno každému bez ohledu na rasu. Uprchlíci však popisují, že v rozporu s tímto zákonem Číňané dostávají v Tibetu zdravotní péči zdarma, kdežto Tibeťané za ni musí platit.

Taši, který uprchl do Indie, sdělil, že během jeho krátkého pobytu v nemocnici dva Tibeťané zemřeli, protože jim byla odmítnuta nemocniční péče. Nezaplatili požadovanou zálohu 1000 juanů, t.j. asi 100-120 USD. Gjalpo, sedmačtyřicetiletý muž z Žalu v oblasti Žikace měl vážné problémy s plícemi a s játry. Zemřel poté, co mu bylo odmítnuto léčení. Další muž z Congdü z oblasti Žikace také zemřel na následek neposkytnutí léčební péče, protože nemohl lékaři zaplatit 1000 juanů. Taši potvrdil i zprávy, že tibetští lékaři jsou často vyháněni a nahrazování lékaři čínskými.

Ačkoliv Peking vyhlašuje teze o bezplatné zdravotní péči v Tibetu, tibetská První lidová nemocnice nepřijme pacienta ani v nejkritičtějším stavu, pokud nezaplatí zálohu 5000 juanů.

Ženy a násilná kontrola porodnosti

Útlak tibetského lidu má drsný dopad na tibetské ženy, které byly podrobeny brutálním represím následujícím po protináboženské akci „Tvrdý úder“ zahájené v roce 1996. Je známo 137 případů mnišek, které byly během této akce vyhnány z klášterů. Tibetské ženy, často mnišky, jsou stále svévolně zatýkány, je s nimi špatně zacházeno, jsou ponižovány a mučeny ve vězeních. Z 1216 známých politických vězňů je 295 žen a jedenáct z nich si odpykává tresty delší než deset let.

V roce 1997 vyšla najevo alarmující zpráva o násilné kontrole porodnosti v celém Tibetu. Nárůst případů násilné kontroly porodnosti je zlou předzvěstí pro tibetskou populaci, protože přichází v době masového osídlování Tibetu Číňany, což vede k tomu, že se Tibeťané stávají nevýznamnou menšinu ve své vlastní zemi.

Politika kontroly porodnosti

V roce 1997 bylo zaznamenáno 833 případů násilných potratů a sterilizace tibetských žen. Tři ženy porodily mrtvé děti a další zemřely po násilném potratu. Byly zjištěny zprávy o opatřeních pro přísnou kontrolu porodnosti v okrese Dagjab, ve vesnicích okolo města Jamdön, Dingri Dzong a Žikace, počty postižených žen však nejsou známy.

Čínské úřady se snaží zakrýt pokračující násilnou kontrolu porodnosti změnou oficiálních názvů pro násilné potraty a centra, kde k nim dochází, např. na Centra plánovaného rodičovství.

Mnoho žen bylo pokutováno za své těhotenství, byly nuceny těhotenství násilně ukončit nebo se podrobit sterilizaci. Kvóty na povolený počet potomků jsou vydávány úřady. Pokud se lidé neřídí podle daných limitů, mohou být tvrdě penalizováni. Dítěti narozenému bez povolení může být odepřen přístup ke vzdělání a k pracovním příležitostem.

Od září do října 1996, v průběhu 22 dní, bylo sterilizováno 308 tibetských žen z oblasti Takar. V oblasti Takar je asi 23 vesnic a celkový počet obyvatel dosahuje 5210. Již dříve bylo 100 žen sterilizováno v nemocnici v okresu Čhušur.

Ňima Dolma, sedmadvacetiletá žena z Takaru, zemřela v nemocnici Čhušur u Lhasy tři dny po své násilné sterilizaci. Byla vdaná a měla dvě děti. Byla absolutně zdravá, přesto však čínské úřady uvedly jako příčinu její smrti špatný zdravotní stav.

Jangdzom Dolkar, devětadvacetiletá žena z Takaru u Lhasy, byla také před svou násilnou sterilizací v dobrém zdravotním stavu. Následně ale onemocněla a musela zaplatit vysoké poplatky za léčení, takže teď celá její rodina doslova bojuje o přežití. Veškeré poplatky na násilnou sterilizaci vnucovanou čínskými úřady si musí ženy platit samy.

Nehumánní zacházení s dětmi

Děti mají stejná lidská práva jako dospělí. Jsou ale bezmocné proti zneužívání svých práv, což může drasticky ovlivnit jejich rozvoj, a proto potřebují zvláštní ochranu. Přesto však v průběhu roku 1997 čínské úřady svévolně zadržovaly a týraly tibetské děti, aby je podrobily náboženské represi a aby popřely jejich práva na vzdělání a kulturu.

V současné době je v různých vězení Tibetu uvězněno 39 známých dětských politických vězňů, protože se pokusili vykonávat své právo na svobodu projevu. Jsou zadržováni ve věznicích pro dospělé, není jim umožněno právní zastoupení ani kontakt s rodinou a je s nimi velmi špatně nakládáno.

Celkem 316 dětských mnichů bylo vypovězeno z klášterů v souvislosti s akcí „Tvrdý úder“ v letech 1996-97, což představovalo asi 22% ze všech vyhoštění během tohoto období.

Čínská lidová republika podepsala Úmluvu OSN o právech dítěte 29. srpna 1990, 29. prosince 1991 ji ratifikovala a 1. dubna 1992 nabyla v Číně právní moci. Ve zprávě, kterou Čína zveřejnila v roku 1994, se sama charakterizuje jako země, která důsledně respektuje a brání práva dětí.

Dětští uprchlíci

Počet dětí, které opouštějí Tibet, stále roste. V roce 1997 bylo asi 500 uprchlíků mladších osmnácti let, kteří se dostali do exilu. V roce 1996 uprchlo více než 400 dětí mladších než čtrnáct let do Nepálu. Děti různého věku podnikají každoročně nebezpečnou cestu přes Himálaj, často poslány svými rodiči, aby měly větší šance na vzdělání o své kultuře a historii ve svém jazyce mimo svou vlastní zemi. Mnohé z těchto dětí, bohužel, takovouto cestu nepřežijí.

Kromě nemocí a podchlazení, které hrozí dětem, jež se pokouší uprchnout z Tibetu, riskují i okradení, bití a deportaci místními úřady. Existují zprávy o dětech, které byly zadrženy a bity čínskou policií, když byly při pokusu o útěk chyceny.

Např. třináctiletá dívka Dejang ze Lhasy zemřela 19. ledna 1997 v důsledku extrémní zimy, která jí způsobila plicní infekci. Byl to již její třetí pokus o útěk z Tibetu. Přibližně ve stejnou dobu zemřel v Káthmándú v Nepálu chlapec stejného věku na zranění způsobená cestou přes hory.

Přesun obyvatelstva

Podle mezinárodního práva přesun obyvatelstva zahrnuje pohyb lidí jako následek politických nebo ekonomických procesů, na kterých se účastní vláda státu nebo subjekty k tomu vládou pověřené.

Přesun obyvatelstva porušuje základní principy smluvního a zvykového mezinárodního práva a lidských práv. Je také specifickým porušením mezinárodního humanitárního práva, kde je zahrnuto i chování stran v době válečného konfliktu. V souladu s mezinárodním právem byl Tibet v roce 1949 plně nezávislým státem, jež měl všechny atributy státnosti. Násilná čínská invaze do Tibetu je proto považována za válečnou okupaci a Čína je tak vázána Ženevskými smlouvami, které regulují chování stran v době válečného konfliktu. Článek 49 Čtvrté ženevské konvence stanoví, že okupující síla nebude deportovat nebo převádět část svého vlastního civilního obyvatelstva na území, které okupuje. Jako signatář této konvence je Čína právně vázána jejími ustanoveními.

Oficiální čísla ohledně počtu Číňanů v Tibetu jsou nízká a nespolehlivá a Čína uznává, že sčítání lidu v Tibetu nezahrnuje fluktující populaci - lidi, kteří se usídlují v Tibetu sami, protože tam přicházejí za výhodnými ekonomickými příležitostmi a také ti, kdo tam byli přemístěni z důvodu práce na speciálních vládních projektech.

Zpráva Ministerstva zahraničí USA pro lidská práva z roku 1997 uvádí, že v posledních letech podstatně vzrostl počet netibetského obyvatelstva a že v současné době tvoří Číňané alespoň třetinu obyvatel Lhasy. Podle dalších zdrojů je toto číslo ještě vyšší a také v ostatních tibetských městech je situace podobná. Ve druhém největším městě Žikace tvoří Číňané již polovinu obyvatel.

Nejnovější a největší hrozbou je pro tibetské obyvatelstvo stavba přehrady na řece Jang-c', kde chce čínská vláda postavit největší vodní elektrárnu na světě. Tento projekt si vyžádá vysídlení asi 1,2 milionu lidí. Asi 60 000 lidí již bylo vysídleno. Čínské úřady se snaží podporovat přesun obyvatelstva do méně osídlených oblastí, jakými jsou Sin-jang, Tibet a Kansu.

Udržení tibetské identity je možná nejkritičtější a okamžitou hrozbou Tibeťanů dneška. Tibetská kultura je bohatou a starobylou směsí různých jazyků, náboženské praxe, duchovního bohatství, oblékání, hudby a literatury, umění a architektury, historie a folkloru, lékařských a politických systémů, respektu k životnímu prostředí, festivalů, zvyklostí a dalších společenských aktivit. Tam, kde fyzická přítomnost lidí jiné kultury má za následek marginalizaci původní kultury, bude původní kulturní bohatství nenávratně ztraceno.

Odhaduje se, že od roku 1994 bylo do Tibetu přesunuto více než 500 000 nových čínských usedlíků, aby tam pracovali na 62 nových průmyslových rozvojových projektech připravených v Pekingu. Přesun obyvatelstva, který takovéto projekty doprovází, vede k marginalizaci 6 milionů Tibeťanů, kteří jsou již teď v menšině oproti 7,5 milionům čínských novousedlíků. Noví čínští obyvatelé Tibetu získávají řady výhod v bydlení, zaměstnání, vzdělání a sociálních službách.

Rozvojové projekty ničí křehký ekologický systém Tibetu, který je už i tak velmi vážně ohrožen extenzívní těžbou dřeva a ničením lesů. Tradiční tibetský styl bydlení byl zničen a nahrazen výstavbou panelových bloků podle čínského komunistického vzoru. V roce 1940 bylo ve Lhase 650 starobylých budov, v roce 1995 již 270 a v roce 1997 již jen 180 starých zachovalých budov.

Porušování práva na životní minimum novou daňovou politikou

Čína podepsala Mezinárodní konvenci o ekonomických, sociálních a kulturních právech v říjnu 1997. Opakem k prohlášením o pokroku v sociálně-ekonomických podmínkách v Tibetu bylo svědectví sedmdesáti Tibeťanů, kteří nedávno uprchli do Indie z různých částí Tibetu a kteří popsali velmi nízkou životní úroveň tibetských obyvatel.

Současný stav je výsledkem čínské ekonomické politiky, která velmi silně ovlivnila obrovské procento Tibeťanů, žijících na venkově. Nespočetná svědectví popisují ekonomickou represi, jež má drastický dopad na život těchto obyvatel a na jejich schopnost uživit sebe a své rodiny. Klíčovou roli v této represi hraje čínská daňová politika.

Článek 9 čínské ústavy stanoví, že stát chrání právo občanů na vlastnictví právoplatně získaného příjmu, úspor, domů a dalších prostředků k životu. Číňané však porušují svou vlastní ústavu, když popírají právo Tibeťanů vlastnit svůj příjem tím, že na ně uvalují enormně vysoké daně. Tibeťané musí platit různé druhy daní, některé z nich neuvěřitelně vysoké, které neodpovídají jejich ekonomické situaci.

Zdaňuje se půda, zvířata, vlna, kožešiny, kůže, maso, obilí, máslo, sýr, seno, hnojiva a léčivé rostliny. Existují i daně na vysoký věk a vzdělání, které se musí platit, i když člověk do školy nechodí a nepobírá žádnou sociální podporu. V některých případech byla zaregistrována i daň z hlavy. Patnáctiletý chlapec z Lhoky řekl, že každý člen jeho rodiny musel čínským úřadům zaplatit 1440 juanů (asi 175 USD) a pokud daň nebyla zaplacena včas, následovala pokuta ve výši 300 juanů. Číňané dokonce zavedli daně i pro poustevníky, kteří tráví roky o samotě v horách.

„Čínské úřady mají za cíl ještě dále ztížit dnes již těžko snesitelné útrapy, aby znemožnily existenci požadavků na další svobody,“ řekl devětadvacetiletý Phüncchog Namgjal z okresu Golog Serta a dodal: „Daňová politika opravdu přinutila nomády z mého okolí, aby přijali jiný druh práce, jako např. budování domů a silnic.“

Příjmy z daní rostou tak rychle, jak rychle se zvyšuje daňové zatížení. V roce 1996 bylo vybráno v přepočtu asi 46 milionů USD, ve srovnání s 1,7 miliony USD v roce 1992. Výše vybraných daní za rok 1997 by měla dosáhnout 55 milionů USD.

Nejvíce jsou touto daňovou politikou postiženi tibetští rolníci a nomádi, kteří žijí z velmi skromných prostředků, převážně z úrody a zvířecích produktů. Musí pracovat velmi tvrdě, aby se vůbec uživili. Jejich děti nemají možnost chodit do školy, protože poplatky za výuku jsou neúnosně vysoké a děti navíc musí doma pracovat.

Čínská daňová politika v Tibetu silně ovlivnila život tibetského lidu a popřela tvrzení svých představitelů, že Tibeťané mají vysoký stupeň autonomie a speciální zvýhodněné podmínky. Není mnoho důkazů, že by vybrané daně byly použity pro tibetské obyvatelstvo. Podle uprchlíka z oblasti Kham byla Tibeťanům ve městech Kjegumdo a Seržul Dzong odebrána mezinárodní pomoc, která měla zmírnit následky obrovských sněhových bouří. Tato finanční pomoc byla zabavena čínskými úředníky, kteří tvrdili, že bude použita na nákup dobytka pro postižené obyvatele této oblasti. Některým bylo sděleno, že jim část peněz bude ponechána pod podmínkou, že do tří let zaplatí dvojnásobnou sumu. Samozřejmě, že za této podmínky si nikdo peníze nevzal.

Nárůst počtu žebráků

Podle informací od turistů a Tibeťanů v exilu je stále rostoucí počet Tibeťanů, včetně dětí, nucen žebrat, aby přežili. Člověk, který sám byl žebrákem, tvrdí, že ve Lhase je asi 3000 žebráků a situace je prý ještě horší ve druhém největším městě Žikace.

Čína se snaží smést problém ze stolu, když na tuto situaci mezinárodní společenství poukazuje. Jeden člověk uvedl, že v červenci 1996, během americké návštěvy Tibetu, byl spolu s celou rodinou a dalšími žebráky uvězněn ve věznici Guccha, kde byli drženi déle než měsíc. Byli surově biti a po měsíci vyhozeni na vzdáleném místě na cestě do Čhamda. Mnoho žebráků ve vězení zemřelo - většinou sirotci a staří lidé.

Několik konkrétních případů na závěr

Džamjang Thinlä, pětadvacetiletý mnich z kláštera v Čhamdu, byl zatčen 30. 5. 1996 poté, co čínští úředníci v jeho pokoji objevili politické letáky. Po čtyřech měsících krutého mučení a bití dozorci věznice v Čhamdu byl v kritickém stavu. 13. září 1996 byl rychle propuštěn, a o pět dní později zemřel. Jiný mnich z Čhamda, který viděl Džamjangovo tělo před kremací, řekl: „Celá jeho záda a krk byly pokryty puchýři jako důsledek mučení elektřinou. Měl na sobě mnoho modřin od krutého bití, byly celý modrý a černý. Na břiše měl skvrny od sražené krve.“

V lednu 1997 bylo zjištěno, že sedmnáctiletý Lozang Tänčhong, mnich z kláštera Rabtän ve vesnici Rong v okrese Nagčhu, byl odsouzen k pěti letům vězení za to, že v roce 1996 vyvěšoval plakáty, které odsuzovaly čínskou volbu pančhenlamy a velebily dalajlamu. Lozang pochází z obce Maho a odpykává si trest ve věznici Sangji ve Lhase.

Ješe Samtän, mnich z kláštera Jadä v oblasti Tongpa v oblasti Čhamdo, byl uvězněn a mučen v šesti různých vězeních a zadržovacích centrech za to, že se pokusil uprchnout z Tibetu a vyhnout se tak represivní čínské politice ve svém klášteře. Ješe a další dva mniši byli chyceni na hranicích a jeden den drženi ve vojenském vězení Pašö, kde byl Ješe bit pažbami pušek a dřevěnými tyčemi a kopán. Utrpěl těžké poranění ruky. Všichni tři pak byli předáni úřadům a Ješe byl bit deseti policisty před zraky shromážděných lidí na výstrahu před možným neuposlechnutím nařízení Číňanů. Pak byli všichni biti každé ráno a každý večer elektrickými obušky, vždy jednu hodinu. Dostávali velmi málo jídla a v poledne byli biti pažbami pušek, klacky a čímkoli, co právě měli strážci po ruce. Po svém propuštění 20.6. 1996 se Ješe pokusil uniknout z Tibetu ještě jednou, ale spolu s dalšími třinácti Tibeťany byl chycen a umístěn do vojenské věznice. Během prvního týdne jim nebylo poskytnuto žádné jídlo, byli pouze vyslýcháni a biti holemi. Byli tam drženi měsíc a jedenáct dní, než byli přemístěni do okresu Lhace, tam byli drženi tři dny a pak přesunuti do věznice v Žikace, kde byli drženi další týden. Číňané nechali naházet 60 -65 vězňů do nákladního auta jako zvířata, zatímco z reproduktoru se ozývala varování veřejnosti a vyhrožování těm, kteří by se chtěli pokusit uprchnout ze země. Vězni pak byli odvezeni do zadržovacího centra ve Lhase na dalších sedm dní. Ješemu se později podařilo uprchnout do Indie, ale jeho dva přátelé museli zůstat ve Lhase, oba byli hospitalizováni kvůli zraněním zad způsobeným mučením čínskými policisty.

Gendün Čhökji Ňima, osmiletý chlapec rozpoznaný Jeho Svatostí dalajlamou jako reinkarnace 10. pančhenlamy, je spolu se svými rodiči nezvěstný od května 1995. Čína připustila, že chlapec je držen úřady, údajně byl dán do ochrany vlády na žádost rodičů. Přes opakované žádosti mezinárodních organizací včetně Výboru pro dětská práva při OSN, aby mohl jejich představitel navštívit rodinu, čínské úřady neposkytly žádnou odpověď a to ani ohledně místa dočasného pobytu Gendüna a jeho rodičů, Končhog Phüncchoga a Dečhen Chödön. Do dnešního dne zůstává Gendün Čhökji Ňima nejmladším politickým vězněm na světě.

9. 12. 1994 přijeli policisté do kláštera Dečhen Sangwa ve Lhase a odvezli šestnáctiletého mnicha Lozanga. Lozang a další tři mniši včetně šestnáctiletého Gelega vyrobili tibetskou národní vlajku a plakáty s tematikou svobodného Tibetu a vylepovali je na zdi v okrsku Tagce. Lozang byl odvezen do vězení v Tagce, kde první tři měsíce čekal na vypršení svého trestu a byl týrán strážci, kteří ho bili do obličeje i všude po těle. Po čtyřech měsících, v březnu 1995, byl Lozang převezen do vězení Thisam v okrsku Tolung ve Lhase. Tam byl zařazen do pracovního oddílu na těžkou fyzickou práci - na staveništi plnil nákladní vleky hrubým štěrkem. Byl propuštěn v prosinci 1996.