Lidová kultura

Oděv a účes v Tibetu

Oděvy jednoduchého a účelného střihu se liší hlavně barvou, způsobem zdobení a druhem použitého materiálu. Větší rozmanitosti podléhají pokrývky hlavy a zejména šperky a ozdoby nošené v účesech. Muži i ženy nosí spodní košili ogdžug se širokými rukávy a většinou bez knoflíků. Mužská spodní košile stejně jako svrchní halena se od ženské liší střihem límečku a předního dílu. Muži nosí černé kalhoty göthung z jemné vlny, které jsou ve spodní části vpředu i vzadu nesešité, a pod ně si někdy navlékají krátké nebo dlouhé spodky, rovněž s rozparkem. Přes košili si muži někdy oblékají ještě vestu bez rukávů nebo tenčí krátký kabátek s dlouhými rukávy. Navrch se nosí nejtypičtější tibetská součást oděvu – čhupa - široký a dlouhý kabátec s dlouhatánskými rukávy, který se zapíná vždy k pravému boku a nosí se přepásaný opaskem kerag, podkasaný a často alespoň s jedním rukávem vysvlečeným. Tradiční letní čhupa zemědělců i kočovných pastevců je z bílé nebo černé vlny a je lemována barevně vytkávaným nebo batikovaným pruhem našité látky. V zimě slouží čhupa z vydělané ovčí kožešiny obrácená chlupem dovnitř, také zdobená našívanými barevnými látkovými pruhy. Kožešinová čhupa je oblíbená zvláště mezi kočovnými pastevci. Čhupa bývá často i hlavním svatebním darem rodiny nevěstě a ženichovi, protože dobře ušitý teplý oděv z jemně utkané vlny, podšitý jemnou jehněčí kožešinou a se všemi tradičními ozdobami je velká životní investice. Takový kožich vydrží po celý život a ještě se předá další generaci.

Ženy nosí obvykle svrchní šaty bez rukávů zvané čhupa phume, které se zavazují vzadu v pase přes sklady, chránící silnější vrstvou látky ledviny. Vpředu se kolem pasu uvazuje typická obdélníková zástěra pangdän sešitá ze tří pruhů speciálního sukna, zářícího křiklavě barevnými proužky.

V některých oblastech se zástěra po stranách připíná k oděvu tepanými kovovými sponami, jinde se zase nosí jedna velká spona na břiše. Ženy i muži si k pasu přivěšují množství potřebných drobností jako je křesadlo, šítíčko či peněženka. Ženy mají vždy po ruce zahnutý nožík v pouzdře, manikúru či zrcátko z leštěné mosazi nebo stříbra a všelijaké ozdoby. Mužům se za pasem houpou dlouhé zdobené nože, tabatěrky na šňupavý tabák z rohoviny, dřeva či kůže, a třeba i antilopí růžek, používaný jako nebozízek.

Někdy visí u pasu i dvojice kožených váčků na čaj a sůl nebo větší vak na campu. Vysoké teplé boty lhamgog s plstěnou nebo koženou podešví mají většinou pestrobarevný svršek gonam ze stejného sukna jako lemy kolem čhupy. Část boty, která se natahuje přes lýtko, bývá červená nebo černá a pod kolenem se utahuje tkanicemi lhamdog.

Ženy i muži v Tibetu nosí nejrůznější typy čepic a jiných pokrývek hlavy, ať už jako ochranu proti zimě nebo proti slunečnímu záření. Jejich propracované tvary, použití různých materiálů od vlněného filcu přes vlněné a bavlněné tkaniny až po hedvábí a brokáty, obšívání nebo vnitřní podložení kožešinou (nejčastěji ovčí nebo liščí) a zdobení výšivkami, nášivkami, prýmky, batikou či dracounem, jakož i barevné ladění a typické motivy se liší kraj od kraje, někdy i vesnici od vesnice.

Také účesy a ozdoby připevňované nebo vplétané a navlékané do vlasů jsou u tibetských mužů i žen velmi rozmanité.Dnes sice nosí zejména ve městě muži vlasy ostříhané na krátko, ale na vesnici a mezi pastevci jsou stále oblíbené vlasy dlouhé, rozdělené uprostřed čela pěšinkou a vzadu spletené do copu. Mladíci si cop často omotávají kolem hlavy spolu s připevněným asi metr dlouhým střapcem červených nebo černých hedvábných, vlněných či bavlněných vláken, který si nad uchem upevní a jeho konec nechají volně splývat. Tento účes je rozšířen zejména mezi svobodnými muži, nejnápadnější střapce nosí Khampové, muži z východního Tibetu. Na cop si muži navlékají silné kroužky z jantaru, korálů nebo rohoviny, jindy i gau - schránku na amulety a ochranné předměty. Cop nad uchem si někdy připevňují masivní kovovou sponou, vykládanou tyrkysy, korály apod. Pastevci zase nosí vlasy vzadu rozpuštěné a jen po stranách kolem uší si splétají tenké copánky. I nejchudší muži nosí alespoň malý tyrkys na šňůrce v pravém uchu. Ti majetnější mají ještě prstenový kroužek s tyrkysem v uchu levém.

I ženy nechávají své vlasy růst a někdy si copy nastavují připletenou černou vlnou, takže jim sahají až téměř po paty. Nosí se jeden nebo dva copy, které se často - opět společně s zářivě barevnými střapci - omotávají kolem hlavy. Účesem nomádek ze severovýchodního Amda a ze západního Tibetu je množství tenkých copánků splétaných od skrání po obvodě celé hlavy. Má jich být 108 - takové je posvátné číslo buddhistů. Konce copánků svazují nomádky k sobě a na jejich splývavý proud si nasazují ploché kruhovité ozdoby tepané z různých kovů, vykládané tyrkysy, korály a jinými drahými kameny, či řezané z lastur a kosti. Tyto ozdoby jsou často velmi rozměrné. Ženy z Khamu mají zase v oblibě ozdoby z tyrkysu. Nad čelem začíná asi pět centimetrů široký pruh jemné látky, na němž jsou hustě našity opracované i neopracované tyrkysy, ty největší nad čelem a na vrcholku hlavy. Tento tyrkysový pás je pak vzadu buď protočen kolem copu a spolu s ním připevněn po straně hlavy za uchem, nebo je ponechán, aby přes účes splýval na rameno nebo téměř až do pasu. Při tom však musí být na jednom nebo dvou místech připevněn. Jindy jsou ve vlasech kovové spony, opět vykládané celou škálou drahých kamenů a korálů, a na temeni hlavy bývá většinou přímo na vlasy upevněn velký tyrkys spolu s jantarem nebo korálem - to vše je navlečeno na tenký copánek. Na podobné copánky nebo jen tenké pramínky vlasů si ženy z východního Tibetu navlékají také několik tyrkysových kamenů jako ozdoby kolem obličeje. V dřívějších dobách patřil k účesu ještě tzv. padug, jakási dřevěná konstrukce, která se nasadila na hlavu a do ní se teprve naaranžoval účes.

Součástí ozdob hlavy jsou pro ženy samozřejmě také náušnice - většinou masivní kruhy s tyrkysy a dalšími kameny, v dnešní době stále častěji také menší točené zlaté kroužky. Další šperky se nosí na krku a na hrudi.