Písemnictví

Matka čarodějka

Na vzdáleném konci vesnice žila osamělá rodina, matka s pěti syny. Otec zemřel když děti byly ještě malé a tak je matka musela vychovávat sama. Aby je uživila, pracovala těžce dnem i nocí po mnoho let. Ale teď už byli synové dost staří a matka si pomyslela, že je nejvyšší čas, aby se oženili a postavili na vlastní nohy. Ale protože neměla dost peněz, aby oženila každého zvlášť, oženila je všechny s jednou hezkou dívkou. Nevěsta byla tak krásná, že si lidé mysleli, že to musí být nějaká princezna nebo bohyně seslaná na zem jako odměna za matčinu dlouholetou lopotu a spořádaný život. Dívka napohled opravdu vypadala jako princezna či bohyně, ale počínala si jako zkušená hospodyně. Pomáhala své tchýni po celý den s domácími pracemi a ta si svoji snachu velmi oblíbila. A co těch pět bratrů? Ti byli také velmi šťastni a hrdi na svou krásnou a pracovitou manželku.

Avšak spokojenost a štěstí netrvaly dlouho. Během čtyř měsíců zemřeli jeden po druhém čtyři bratři, až zůstal jenom nejmladší. Vesničané se na dívku začali dívat jinak. Tu, již kdysi pokládali za princeznu či bohyni, považovali nyní za přestrojenou čarodějnici. Ubohý poslední syn byl celý zoufalý. Jeho matka se nijak nepodivovala nad smrtí jeho bratří, ale ani manželka mu nepomáhala zjistit příčinu jejich úmrtí.

Jednoho dne mu řekl přítel, že jeho manželka je jistě čarodějnice. A že ji musí buď zabít nebo vypudit z domu, nechce-li zemřít také. Chlapec se dvakrát nerozmýšlel, šel domů, obvinil manželku z čarodějnictví a nakázal jí, ať opustí dům. Manželka nejprve zesmutněla a pak se rozlobila, protože manžel nechtěl vyslechnout její vysvětlení ani prosby. Ještě téhož večera ho tedy odvedla na jisté místo a přikázala mu, aby vylezl na nejbližší strom. Pak ho ke stromu přivázala jedním velkým uzlem vadžra a devíti obyčejnými uzly a řekla mu, aby v klidu vyčkal půlnoci. Pak se o všem přesvědčí na vlastní oči.

O půlnoci se pod stromem shromáždilo mnoho žen, některé z jeho vlastní vesnice, některé z okolních vesnic. Dosud nikdy, ani ve dne, ani v noci, neviděl takové shromáždění žen. Jak ženy přicházely, třásl se hrůzou, protože každá nová příchozí vypadala strašněji než ta předcházející. Zcuchané vlasy jim vlály na hlavách a z úst jim trčely špičáky. A pak téměř omdlel překvapaním. Jako poslední se na shromáždění dostavila se vší vážností a důstojností jeho matka. Předsedala shromáždění. Usedla čelem k ostatním - tentokrát bylo na ní, aby přinesla shromáždění noční oběť.

Když se všechny ženy usadily, vzala matka usušenou lidskou kůži, rozprostřela ji na zem a udeřila do ní. V tu chvíli praskl jeden z uzlů, které hocha poutaly. Čarodějnice udeřila do kůže devětkrát a všech devět obyčejných uzlů prasklo, takže chlapce zachraňoval už pouze uzel Vadžra. Obvykle čarodějnice udeřily pouze devětkrát a jejich oběť, ať byla skryta kdekoliv, se při devátém úderu vždycky objevila k jejich službám. Ale tentokrát se nepřihodilo nic. Matka se omluvila shromáždění, že jejího syna musel někdo varovat. Poté namátkou vybrala jinou osobu, a když ji čarodějnice slavnostně snědly, rozešly se do noci.

Chlapec, který se dosud třásl hrůzou, slezl ze stromu a vrátil se domů. Omluvil se své ženě, protože se konečně přesvědčil, že jeho bratry nezahubila ona. „Jsem ráda, že jsi se na vlastní oči přesvědčil, že nejsem čarodějnice“, řekla mu manželka. „Ale stejně tu nebudeš v bezpečí. Buď musíš utéci, anebo svoji matku zahubit. Pokud ji chceš zahubit, poradím ti toto: Životní síla tvé matky vstupuje do červené krávy, kterou každý den dojí. Až tě zítra požádá, abys jí pomohl držet dížku, bodni krávu nožem a zabij ji. Jen tak zahubíš svou matku.“

Příštího rána ukryl chlapec pod svůj plášť nůž a otázal se matky, zda jí má pomoci držet dížku. „Jistě, synu, pojď a pomoz staré matičce“, odpověděla čarodějnice.

Když matka krávu dojila, všiml si chlapec, že oči krávy zrudly a celá se proměnila, jak do ní vstoupila matčina životní síla. Po chvilce strachu a paniky slepě mávl nožem po hlavě krávy a zabil ji. V té chvíli upadla a zemřela i jeho matka.

Pak hodil krávu supům a nad mrtvým tělem své matky vystavěl stúpu. Ale neměl stříbrnou barvu, aby stúpu dokončil. Vydal se tedy za poustevníkem, který meditoval hluboko v lese, svěřil se mu se svými strastmi a požádal ho o radu. „Přines mi to, co dostaneš od první osoby, kterou potkáš, ať je to cokoli“, řekl mu poustevník a poslal ho pryč.

Na cestě potkal chlapec dívku, která se ho ptala, kam jde. „Zemřela mi matka“, řekl chlapec, „a já nemám stříbrnou barvu na stúpu, kterou jsem postavil nad jejím tělem. Tak ji sháním“. „Dám ti stříbrnou barvu“, řekla mu dívka a věnovala mu trochu moči.

To je ale zvláštní, pomyslel si chlapec, chtěl jsem přece stříbro a ne moč. Copak mohu přinést ženskou moč poustevníkovi? Ale přestože se cítil hloupě a nechtělo se mu moč vzít, rozhodl se, že uposlechne poustevníkova příkazu. Nesl moč neochotně a když došel do poustevníkovy jeskyně, měl jí pouze malý zbytek. Poustevník moč vzal, polil s ní stúpu a v tom okamžení získala stúpa krásnou stříbrnou barvu. Mladík zůstal bez hlesu. „Poznal jsi dívku, která ti moč dala?“ zeptal se poustevník. „Ne, nepoznal.“ „Byla to tvá vlastní žena, přestrojila se, abys ji nepoznal.“

Chlapec se rozhodl, že se vydá za ní a najde ji, ale poustevník ho zadržel a řekl mu: „Není možné, aby ji našel. Tvůj osud určuje, že s ní už dál žít nemůžeš, odešla tam, odkud nemůže být znovu vyvolána. Přišla ze země bohů, aby zamezila zlým skutkům tvé matky. A teď, když byla tvá matka odstraněna, vrátila se navždy do své vlastní říše.“

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 5 - podzim 1999