Písemnictví

O původu Tibeťanů

V dávných dobách, na které se už nikdo z lidí nepamatuje, sestoupil bódhisasttva Avalókitéšvara na tento svět v podobě opičáka. Aby mohl i na zemi pokračovat ve svém zbožném rozjímání, vyvolil si k tomu účelu skrytou jeskyni kdesi v tibetských horách.

Jednou k němu zavítala ďáblice Rakšasí, aby ho pokoušela a týrala smyslnou rozkoší. Nakonec jej požádala, aby se stal jejím mužem, jinak že spáchá sebevraždu. Opičák nevěda, co si má počít, přenesl se na svatou horu Pótalu, která leží až na březích indického moře, a prosil svého nebeského dvojníka o radu a pomoc. Avalókitéšvara mu pravil: „Pojmi Rakšasí za ženu a zploď s ní potomky!“ Opičák si vzal Rakšasí k sobě a ona mu zanedlouho přivedla na svět šest čiperných opiček.

Když odrostly a začaly se dožadovat stále větších soust, bylo s nimi mnoho starostí. Jednoho dne, když už všechny domácí zásoby byly vyčerpány, odvedl opičák své potomstvo do lesa, aby se samo živilo. Když po třech letech opět zavítal do toho lesa, zjistil, že se opice rozmnožily nebývalou měrou bylo jich nyní pět set! V důsledku toho opicím opět hrozil hlad. I seběhly se kolem starého opičáka a vřeštěly žalostně : „Co budeme nyní jíst? Nedopusť, abychom zemřely hladem!“ Otec opičák se přenesl opět na svatou horu Pótalu, aby vzýval Avalókitéšvaru o pomoc. Ten jeho prosbu vyslyšel a pravil: „Od nynějška až do skonání světa já budu pečovat o tvoje pokolení.“ A odebral se na nejsvětější horu Méru, která leží v Zasněžené zemi. Odtud z nebeských sýpek vysypal na svět patero druhů všeho obilí - oves, pšenici, boby, pohanku a ječmen, jež ihned vydaly klas. Na toto místo pak přivedl opičák vyhladovělé opice a kázal jim najíst se dosyta.

Na památku zázračného nasycení pěti set opic bylo ono místo pojmenováno Zodang, což v překladu znamená „Jez!“ Když se opice dosyta najedly, začaly na sobě pociťovat změnu - počalo jim ubývat srsti na těle a ocasy se jim začaly zkracovat, až posléze zcela zakrněly. A když se namísto opičích skřeků začaly mezi sebou dorozumívat lidskou řečí, stali se z nich opravdoví lidé, předchůdci Tibeťanů.

Po opičáku otci a ďáblici matce v nich však přece něco zůstalo. Ti z nich, kteří byli po otci, se prý dodnes vyznačují dobrotivostí, rozvážností, zbožností a zdrženlivostí. Navíc rádi konají dobré skutky a mají zalíbení ve vznešené mluvě. A ti, kteří byli po matce, zdědili vlastnosti vesměs nepěkné - smyslnost, lakomství, škodolibost, řevnivost, zálibu v kupčení a podvádění a sklon k násilí a krutosti. Pouze dvě věci mají potomci prvních prarodičů společné - silná a statná těla, která překypují odvahou a bojovností.

Tato legenda je převzata z knihy Ippolita Desideriho: Cesta do Lhasy, Odeon, 1976