Články

Nad Vídní zavlály tibetské vlajky

„We want…“ zakřičela žena na malém náklaďáku vysokým hlasem. „… freedom!“ odpověděl jí nejméně dvou tisícový dav lidí, nad kterým vlály stovky tibetských vlajek. Po pěti až deseti lidech v jedné řadě se dlouhý zástup táhnul vídeňskými ulicemi. „Chinese…“ „…go home!“ Novináři nestíhali fotografovat, davem se míhaly Tibeťanky s pruhovanými zástěrkami, muži s ujgurskými čepicemi na hlavách i mladí Evropané s nápisem Free Tibet na tričku. Když průvod procházel kolem čínské ambasády, pokřik zesílil a odrážel se od oken okolních domů. Najednou bylo jedno, jestli někdo umí nebo neumí tibetsky, a hromadně se ozvalo: „Bö rangcän!“ (Svobodu Tibetu!)

Z Prahy nás na 5. celoevropskou demonstraci na podporu Tibetu, která se konala 10. března ve Vídni, vyrazilo sedmnáct a další autobus plný Čechů vyjížděl z Brna. Byli jsme vybaveni tibetskými a českými vlajkami a několika transparenty. Hned když jsem dorazili do Vídně, začali jsme potkávat skupinky Tibeťanů z různých koutů světa, se kterými jsme si vždycky vyměnili pozdrav taši dele a navzájem jsme vyzvídali, odkud kdo přijel.

Na Schwarzenberském náměstí, kde byl naplánován začátek demonstrace, bylo po jedné hodině jen pár stovek lidí. „Odkud jste?“ ptali se někteří Tibeťané. Když se dozvěděli, že z České republiky vyjely dva autobusy, pokyvovali vděčně hlavou. Za chvíli jsme měli všichni kolem krku tradiční bílé šály na uvítanou, khatagy.

Po druhé hodině začal k sobě hlavní organizátor vídeňské demonstrace Lozang Gjalpo z improvizovaného pódia na korbě náklaďáku svolávat hlavní hosty a představil program. Potom promluvili zástupci tří nejznámějších národností, utiskovaných čínskou vládou - zástupci Tibeťanů, Ujgurů a obyvatel Vnitřního Mongolska. Ujgurové jsou tradičně považováni za nejbojovnější národ. Ve shodě s tímto tvrzením pronesl ujgurský zástupce Erkin Alptekin nejohnivější řeč. „Vzdávám čest všem našim tibetským sestrám a bratrům, kteří položili své životy za svobodu. Nejsou ale sami. Ujgurové a vnitřní Mongolové je budou vždy podporovat a následovat. Čína si myslí, že Tibet, Ujgursko a Vnitřní Mongolsko jsou její součástí. To ale není a nikdy nebyla pravda. Tibet, Ujgursko a Vnitřní Mongolsko byly a budou nezávislé,“ řekl a vyvolal dlouhý potlesk.

Po projevech se dav v čele s jedoucím náklaďákem vydal na pochod k čínské ambasádě. Více než dva tisíce lidí zabraly na šířku celou ulici a na konec průvodu nešlo dohlédnout. Na náklaďáku se střídali dva „roztleskávači“, vykřikující hesla, která po nich dav opakoval. Angličtina se střídala s tibetštinou, němčina s čínštinou. Přestože za chvíli bylo jedno, kdo jakým jazykem mluví, a všichni se naučili skoro všechna hesla, přece jen bylo vidět, že pro Tibeťany znamená tento pochod více než jen „obyčejnou demošku“. Někteří měli v očích slzy…

Svobodu Tibetu!

Před čínskou ambasádou stál kordon policistů, při pochodu centrem města jich však moc vidět nebylo. Po stranách průvodu ale stáli udivení kolemjdoucí. Bylo tam také několik čínských turistů, někteří při pohledu na tibetské vlajky zbledli a stáli tiše, jiní šli nevšímavě, ale trochu zamračeně dál. „Mohl byste na chvilku vzít ten transparent?“ zeptala se maličká Tibeťanka mého kamaráda a rychle odběhla. Kamarád vzal tyč do ruky a nesl ji dobrou půlhodinku. Na druhé straně transparentu ji držel starší Tibeťan, a tak se na sebe trochu rozpačitě usmívali.

„Jak se máte v Praze?“ pozdravila mě se smíchem zpěvačka Namgjal Lhamo, která vystupovala v říjnu v Praze před přednáškou Jeho Svatosti dalajlamy. „Nesmím moc křičet, musím si šetřit hlas na večer,“ řekla mi. Večer měla společně s dalšími tibetskými umělci vystupovat na koncertě, a tak si odříkávala hesla jen tak po tichu pro sebe.

Po dvou hodinách skončil průvod blízko vídeňského Hofburgu. Tam se na malém pódiu vystřídaly desítky řečníků, někteří z demonstrantů se zatím usadili v blízkém parku na trávu a odpočívali. „Současná čínská politika tvrdé linie nás od našeho úsilí o dosažení svobody a míru nenásilnou metodou neodradí. Trpělivost, odvaha a odhodlání jsou pro nás Tibeťany v takto nelehké a zásadní situaci zcela nezbytné. Pevně věřím, že v budoucnu se naskytne příležitost o tibetské otázce ve vší vážnosti jednat a pohlédnout tváří v tvář realitě, protože ani pro Čínu ani pro nás žádná jiná možnost neexistuje,“ přečetla tibetská zástupkyně ze Ženevy projev Jeho Svatosti dalajlamy ke 42. výročí tibetského povstání. Když začalo šest tibetských umělců zpívat tibetskou hymnu, přidali se všichni Tibeťané v davu.

Velkou pozornost všech diváků si vysloužil projev menšího Číňana v tmavém obleku. Byl to známý disident a bývalý čínský politický vězeň Harry Wu, který dnes žije ve Spojených státech. Přiznal se, že když v padesátých letech slyšel o mírovém osvobození Tibetu, sám si myslel, že Tibet musel být osvobozen. Pravdu o tom, jak to vypadá, když čínská policie a armáda někoho „osvobozují“, ale poznal během let strávených v čínských věznicích. „Jednou budou Číňané a Tibeťané žít jako dobří sousedé v míru,“ uzavřel svou řeč. Vysoký Tibeťan s dlouhými vlasy pak zahrál na tibetský buben a zazpíval. Většině slov jeho písně jsem vůbec nerozuměla, po hlasitém úderu do bubnu ale pronesl jednu dobře známou větu. Lha gjallo! Bohové zvítězí.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. č. 11 - jaro 2001