Články

Můj exil

„Jsem spíš Ind. Až na moji tibetskou tvář.“

Když se mě zeptáte, odkud pocházím, nebudu mít žádnou odpověď. Mám pocit, že jsem nikdy nikam nepatřil. Že jsem nikdy neměl domov. Narodil jsem se v Manali, ale rodiče žijí v Kárnátace. Chodil jsem do dvou různých škol v Himáčalpradéši a další studium mě zavedlo do Madrásu, Ladaku a Bombaje. Sestry mám ve Váranásí, ale bratři žijí v Dharamsale. V mém registračním osvědčení (povolení k pobytu v Indii) se praví, že jsem cizinec žijící v Indii a že mám tibetské občanství. Ale Tibet jako národ na politické mapě světa není. Rád mluvím tibetsky, ale píšu radši v angličtině a zpívám v hindštině - mám ale úplně špatnou intonaci a přízvuk. Každou chvíli po mně někdo chce, abych řekl, odkud pocházím… Po mojí vzdorovité odpovědi „Jsem Tibeťan“ lidé nejen zvednou obočí. Přímo mě začnou bombardovat otázkami a konstatováními, projevy pochybnosti a politování. Ale nikdo nedokáže pochopit prostou skutečnost, že nemám žádné místo, kterému bych mohl říkat domov, a že v celém světě vždy budu jen a jen „politickým uprchlíkem“.

Když jsme byli malí a chodili do tibetské školy v Himáčalpradéši, učitelé nám ve velkém vyprávěli o tom, jak Tibeťané v Tibetu trpí. Často jsme slýchali, že jsme uprchlíci a že všichni na čele máme velké U. Moc jsme tomu nerozuměli a doufali, že učitel si pospíší a dokončí svou řeč, abychom nemuseli stát na horkém slunci s vlasy natřenými olejem. Hodně dlouho jsem upřímně věřil, že jsme zvláštním druhem lidí, kteří mají na čele velké U. Vypadali jsme jinak než místní indické rodiny, které bydlely v okolí areálu školy, byli jsme jiní než ta řezníkova rodina, která každé ráno porážela jednadvacet ovcí a koz (když jsme od jatek slyšeli mektání koz, kterým prořezávali hrdlo, házívali jsme na plechovou střechu kameny). V našem okolí bydlelo dalších pět rodin. Těm patřily jablečné sady a zdálo se nám, že jedí jen jablka na nejrůznější úpravy. Ve škole jsme se kromě svých krajanů málokdy stýkali s někým jiným a jen občas jsme spatřili nějaké „Ingis“, lidi ze západu, kteří se u nás tu a tam ukázali. Snad to první, co jsem se ve škole naučil, bylo to, že jsme uprchlíci a že do této země nepatříme.

Chystám se někdy si přečíst knihu Interpreter of Maladies od Jhumpy Lahiriové. Když o ní mluvila v jednom časopise, řekla, že její exulantství rostlo spolu s ní, a já mám stejný pocit. Z obrovského množství hindských filmů z poslední doby jsem netrpělivě očekával film „Refugee“ (Uprchlík) producenta a režiséra J. P. Dutty. V tomto filmu je jedna scéna, která výmluvně ukazuje naši zoufalou situaci: Otci s celou rodinou se podaří dostat přes hranici do sousední země. Rozhodně se jim nežije nejlépe, ale podařilo se jim přežít. Události se odehrávají v rychlém sledu, až přijde scéna, kde muže zadrží úřady a vyptávají se na jeho totožnost. Ten se zhroutí se slovy: „Vahá hamárá džíná muškil ho gajá thá, isí lije ham jahá áje. Ab jahá bhí… Kjá Refugee honí gunáh hai?“ [Tam se život pro nás stal velmi obtížným, a proto jsme přišli sem. Teď tady také… Cožpak je hřích být uprchlíkem?] Důstojník, který ho vyslýchá, nemůže najít slov.

Před časem skupina několika Tibeťanů, hlavně mladých lidí, navštívila New York a ocitla se v těžké situaci. Jeden z nich, tibetský mladík, zemřel a nikdo z celé skupiny neznal rituál, který se provádí při kremaci. Všichni se zoufale dívali jeden na druhého. Najednou si uvědomili, jak daleko jsou od domova.

„...a zatím, v průběhu roků, za námi z ložnic vycházejí naši nepohřbení mrtví a jedí s námi.“ - Abena P. A. Busia

Tibetští uprchlíci, tak jako ostatní emigranti přicházející z Asie na Západ, v tomto vysoce mechanizovaném a konkurenčním prostředí tvrdě pracují, aby si vydělali na obživu. A proto jeden starý muž byl velmi šťastný, když našel práci, kde si mohl vydělat dost peněz na to, aby nebyl přítěží pro svou rodinu. Měl za úkol stisknout tlačítko, vždy když uslyší pípnutí. Dělat takovou jednoduchou práci celý den se mu líbilo. Seděl tam celý den s růžencem v ruce a tiše odříkával modlitby. Samozřejmě, pokaždé když uslyšel pípnutí, s pobožnou poslušností stiskl tlačítko (budiž mu odpuštěno, protože nevěděl, co dělá). Po několika dnech se ze zvědavosti zeptal jednoho kolegy, k čemu to tlačítko vlastně je. Dozvěděl se, že vždy když jej stiskne, usekne to hlavu jednomu kuřeti. Okamžitě podal výpověď.

V říjnu 2000 se pozornost celého světa obrátila k olympijským hrám v Sydney. V den jejich zahájení jsme seděli na ubytovně, přilepení k televizní obrazovce a nemohli se dočkat, až začne zahajovací ceremoniál. Uprostřed té podívané jsem si uvědomil, že obraz mám rozmazaný a tvář mám mokrou. Brečel jsem. Ne, není to proto, že bych zoufale toužil po tom být v Sydney, nebo že by mě dojala slavnostní atmosféra nebo duch olympijských her, vysvětloval jsem ostatním kolem sebe. Ale oni tomu nemohli porozumět, v žádném případě to nemohli pochopit… jak by také mohli? Oni patří k určitému národu. Nikdy nemuseli uvažovat o jeho ztrátě, nikdy pro svou vlast nemuseli plakat. Oni někam patří a mají své místo nejenom na mapě světa, ale i na olympijských hrách. Jejich krajané tam mohou hrdě pochodovat, bez pochybností o své národnosti, oblečení v národním dresu a s vlajkou své země v ruce. Tolik jsem jim to přál.

„Padá noc, ale tvé hvězdy tu nejsou.“

Jak jsem neříkal ani slovo a topil se v slzách, hovořil ke mně Pablo Neruda. Tiše jsem sledoval zbytek olympijského ceremoniálu a bylo mi při tom těžko a sotva jsem popadal dech. Hovořilo se tam o stírání hranic a o navazování bratrství prostřednictvím duchu sportu. Z pohodlí domova všichni mluvili o tom, jak se lidé scházejí k oslavě všeobecného lidství a zapomínají při tom na hranice. O čem můžu mluvit já, uprchlík, kromě toho, že se chci vrátit domů?

Domov je pro mne naprosto reálný. Existuje, já jsem však od něj daleko. Je to domov, který zanechali moji prarodiče a rodiče v Tibetu. Je to údolí, ve kterém můj dědeček s babičkou hospodařili a chovali spoustu jaků, kde si rodiče hráli, když ještě byli malí. Dnes rodiče žijí v uprchlickém táboře v Karnátace. Dostali tam bydlení a půdu k obdělávání. Pěstují na ní kukuřici. Já je navštěvuji vždycky jednou za pár let na několik dní. Když jsem s nimi, často se jich vyptávám na náš domov v Tibetu. A oni vyprávějí, jak si toho osudného dne, když si hráli na bujných zelených pastvinách v Čhangthangu a pásli jaky a ovce, museli sbalit věci a uprchnout z vesnice. Vesnici opouštěli všichni a šuškalo se o tom, že Číňané zabíjejí každého, na koho při svém postupu narazí. Kláštery byly bombardovány, ke krádežím docházelo na každém kroku, všude vládl chaos. Byl vidět kouř stoupající ze vzdálených vesnic a z hor přicházel křik. Když rodiče opustili vesnici, museli přejít Himálaj a pak se uchýlili do Indie - a to tenkrát byli teprve dětmi. Bylo to napínavé a současně děsivé.

V Indii pracovali jako dělníci při stavbě silnic v Masumari, Bir, Kullu a Manali. Nejvýše položený úsek štěrkované silnice na světě, z Manali do Ladákhu, postavili Tibeťané. Rodiče mi vyprávěli, jak v prvních měsících po útěku do Indie zemřely stovky Tibeťanů. Nedokázali zvládnout obrovský letní žár, a když přišly monzuny, byli oslabení. Ostatní však přežili a na silnici odpracovali mnoho směn. Někde po cestě, u kraje silnice, v provizorním stanu jsem se narodil. „Kdo měl čas zaznamenat si narození dítěte, když všichni byli vyčerpaní a hladoví?“ říká mi matka, když se ptám na své narozeniny. Datum narození mi bylo přiřazeno, až když jsem začal chodit do školy. Na třech různých úřadech si zaznamenali tři různé údaje, a tak mám tři data narození. Narozeniny jsem nikdy neslavil.

Monzun je vítaným hostem na naší farmě, ne však v našem domě. Čtyřicet let starou taškovou střechou zatéká a v domě vždycky musíme rozestavět kbelíky, květináče, skleničky a další nádobí, abychom do nich shromáždili dary bohů deště. A dědeček vždycky vyleze na střechu a snaží se ucpat otvory a vyměnit rozbité tašky. Dědeček neuvažuje o tom, že by pořídil nějaké azbestové desky a udělal generální opravu střechy. Říká: „Brzy se vrátíme do Tibetu. Tam máme vlastní dům.“ Oprav se občas dočká náš kravín. Došková krytina na jeho střeše se pokládá každý rok a vyměňují se i trámy plné červotočů.

Když Tibeťané přišli do Karnátaky, rozhodli se pěstovat jen papáju a trochu zeleniny. Říkali si, že s požehnáním Jeho Svatosti dalajlamy se do Tibetu vrátí nejpozději za deset let. Teď už jsou však staré i jejich guávovníky. Z mangových pecek, které kdysi zahodili na dvorku, vyrostly stromy, které teď dávají plody. Vedle našeho exilového domova rostou kokosovníky. Na slunci si odpočívají staří Tibeťané a popíjejí čhang nebo čaj s máslem, v ruce mají modlitební mlýnky a povídají si o starých dobrých časech v Tibetu, zatímco mladí žijí ve všech koutech světa, studují, pracují. To čekání jako by dávalo věčnosti nový význam.

„Oknem se nám do domu prodraly rostliny plodící peníze, náš dům jako kdyby zapustil kořeny, z plotů vyrostla džungle a jak já mám teď vysvětlit dětem, odkud jsme přišli...“

Nedávno jsem v Dharamsale potkal kamaráda Dawu. Do Indie uprchl před několika lety poté, co ho propustili z čínské věznice. Vyprávěl mi o zážitcích z vězení. Jeho bratr, mnich, byl zatčen za vyvěšení plakátů s nápisem „Svobodu Tibetu“, a když ho ve vězení mučili, řekl jim o Dawovi. Ten byl uvězněn bez soudního procesu na čtyři sta dvacet dva dní. Tehdy mu bylo jen dvacet šest let. Dawa už předtím dosti dlouho pracoval v systému čínské byrokracie. Už jako malé dítě ho odvezli do Pekingu, aby absolvoval tamní školy, a přesto se směje zoufalým snahám Číňanů o vštípení jejich myšlenek a přesvědčení Tibeťanům. V jeho případě naštěstí byla snaha Číňanů marná.

Před dvěma lety jeden můj dobrý kamarád ze školy dostal dopis, kvůli kterému se dostal do nejtěžší situace, jakou kdy zažil. V dopise od jeho strýce stálo, že jeho rodiče, žijící v Tibetu, dostali povolení k dvouměsíční pouti do Nepálu. Taši zajel pro bratra do Dharamsaly a vypravil se do Nepálu za rodiči, které neviděl od okamžiku, kdy před dvaceti lety odešel do Indie. Ještě před odjezdem mi Taši napsal: „Cundü, nevím, jestli se mám radovat, že se konečně uvidím s rodiči, nebo jestli mám plakat, protože si nepamatuji, jak vypadali... Když jsem se strýcem odjížděl do Indie, byl jsem dítě, a od té doby už uplynulo dvacet let.“ Nedávno Taši od strýce dostal další dopis. Psal mu, že jeho matka před měsícem zemřela.

Viděl jsem, jak Němcům tekly slzy štěstí, když se po dlouhé době znovu setkaly rozdělené rodiny z Východu a Západu a objímaly se nad troskami berlínské zdi. Korejcům kanou slzy štěstí, protože hranice, která rozdělila jejich zemi na Sever a Jih, konečně začíná povolovat. Já mám strach, že rozdělené tibetské rodiny se takovéhoto znovushledání nedočkají. Bratři a sestry mých prarodičů zůstali v Tibetu. Můj dědeček zemřel před pěti lety. Shledá se někdy má babička se svými bratry a sestrami? Budeme tam spolu, aby mi ukázala náš dům a naši půdu?

Tändzin Cundü (27), básník a politický aktivista, je zřejmě prvním Tibeťanem, který vydal sbírku básní v angličtině. Žije v exilu v Indii, kde v únoru loňského roku získal cenu v esejistické soutěži za text, který vám zde nabízíme v českém překladu. Tändzin Cundü v roce 1999 spoluzaložil nevládní organizaci „Friends of Tibet INDIA“ a aktivně se angažuje v boji za svobodu Tibetu.

z angličtiny přeložil Miroslav Pošta

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 16 - léto 2002.