Písemnictví

Tibetské lidové pohádky

Součástí lidové kultury každého národa jsou pohádky. Pohádkové příběhy předávané ústně z generace na generaci rády poslouchají děti v české kotlině, v hlubokých tibetských údolích nebo na jihoamerických pampách. V Tibetu se kromě „tradičních“ pohádek vyprávěly buddhistické příběhy, příběhy ze života významných buddhistických učitelů a „světců“ a velmi často také přímo buddhistické texty. Ty pak často pohádky nahrazovaly.

Tibetské pohádky často ani nejsou pohádkami v našem slova smyslu, hrdinové bývají často zvířata, což je typické pro bajky. Pro naše pohádky je charakteristické, že spojují zobrazení reálného světa s líčením nadpřirozených jevů. V Tibetu jsou tyto nadpřirozené bytosti většinou součástí buddhistické mytologie, a tak v pohádkách často vystupují vodní draci nágové nebo nebeské víly khandomy apod. To hlavní však zůstává - pravda a dobro vždy zvítězí nad zlem i lží a slabší a chytřejší nad silnějším a hloupějším, ačkoli často po strastiplných komplikacích a zápletkách. Každá pohádka také vždy obsahuje poučení, že dobro bývá odměněno, zlo potrestáno a že je třeba pomoci slabým a potřebným. Důraz na neubližování všem cítícím bytostem, lidem i zvířatům, je stejný jako ve všech buddhistických příbězích. Toto poučení bývá obsaženo v poslední větě pohádky, často vyjádřeno v buddhistických obrazech a symbolech, které může být pro nás díky neznalosti tibetských reálií někdy méně srozumitelné.

Pro naše pohádky je typická mezinárodnost. Pohádky k nám přicházely z různých částí světa a postupně byly podle místních podmínek obměňovány. Po staletí izolovaný Tibet neposkytoval velké možnosti k výměně pohádkových příběhů, a tak tam vznikaly většinou zcela originální příběhy. I přesto se v tibetských pohádkách objevují „mezinárodní“ přístupy jako například třikrát opakovaný děj.

Dnešní české i slovenské pohádky jsou známé především jako spisovatelsky převyprávěné na nejvyšší literární úrovni (B. Němcová, K. J. Erben), které mělo v době obrození velký vliv na rozvoj jazyka a literatury. Původně často stručný text je u nás rozváděn a vyprávěn umělecky. To pro tibetské pohádky neplatí. Ty jsou takové, jak si je ti nejprostší lidé po staletí vyprávěli.

V západní literatuře, zejména v angličtině, se objevují překlady tibetských pohádek zpravidla volně převyprávěné a přizpůsobené západnímu stylu. Typickým příkladem jsou Tibetan Folk Tales tibetského autora Norbu Čhöphela, které vyšly v indické Dharamsale. Někdy poměrně nepřesné převyprávění je dané také jeho menší znalostí angličtiny. Tyto pohádky se připravují k vydání v českém překladu, a tak budou mít čtenáři Tibetských listů možnost porovnat je s přímými překlady z tibetštiny, které pro nás připravují mladí čeští tibetologové Zuzana Vokurková a Daniel Berounský. Naší snahou bylo co nejvěrnější zachování tibetského originálu ve vší jeho úspornosti. Dovolí-li nám to omezený rozsah Tibetských listů, budeme se snažit v každém čísle uveřejnit pohádku nebo příběh Strýčka Dönby, se kterým jste se seznámili v 10. čísle.

Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 12 - léto 2001