Písemnictví

Čidzinmova mrtvola

Tibetská lidová pohádka

Žil kdysi jeden člověk, který se nazýval Čidzinma. Měl sedm oveček. Vždy jim dával trávu a jinou potravu a měl je moc rád. Ovce mu za to dávaly hodně mléka.

Když šel jednou Čidzinma ven, přilétla na hrnec vrána a pila z něj mléko. Zanedlouho se tam objevil Čidzinma. Vrána se polekala a nevěděla, co dělat, chtěla podletět spodek stanu a pak zmizet. Přitom narazila na dřevěný kolík, roztrhla si břicho a na místě byla mrtvá. Jakmile to Čidzinma uviděl, dal se do smíchu a nemohl přestat. Smál se bez ustání ze všech sil, až mu z toho pukla játra a umřel. Ovce se hned sběhly a začaly se dohadovat. Nakonec se shodly: „Čidzinma na nás byl moc hodný. Musíme mu tu dobrotu oplatit. Odneseme jeho tělo do Lhasy a obětujeme za něj před sochou Buddhy.“ Všechny ovce tedy střídavě nesly tělo Čidzinmy a tak putovaly do Lhasy.

Šly, šly, až jednoho dne potkaly vlka. „Ovce, kam jdete bez ovčáka? A zrovna teď, když mám před obědem?“ povídá vlk. Ovce dostaly velký strach. „Teď nás nesněz, doprovázíme tělo Čidzinmy do Lhasy. Až se budeme vracet, budeme mít sedm jehňátek. Pak nás můžeš sníst, zatím to odlož,“ prosily ovce znovu a znovu, až je vlk nakonec pustil.

A tak došly až do Lhasy. Klaněly se soše Buddhy a obětovaly za Čidzinmu. Tak to šlo celý rok. Za tu dobu se každé ovci narodilo jedno jehně, takže jich teď bylo dohromady čtrnáct. Po roce se vydaly na zpáteční cestu. Když se blížily k místu, kde kdysi potkaly vlka, ovce plakaly a plakaly, zatímco jehňata se bez ustání bavila. V takovém rozpoložení potkaly zajíce. „Proč se některé smějete a jiné pláčete?“ ptal se. „Všichni, ovce i jehňata, se staneme vlčím obědem. Proto my, staré ovce, pláčeme. Jehňata o ničem nevědí, a tak jsou veselá,“ odpověděly ovce a vyprávěly mu podrobně celý příběh.

„Tak to musím něco vymyslet,“ řekl zajíc. „Jedna po druhé mě ponesete a tak půjdeme.“ Ovce poslechly a střídavě nesly zajíce na zádech. Na cestě uviděli kroužek z jačích nozder. „Zvedněte ho a vezměte s sebou, bude se nám hodit,“ řekl zajíc. Jedno jehně ho tedy vzalo a všichni šli dál. Za chvíli našli kousek tkaniny z jačích chlupů. „Vezmeme ho, bude se také hodit,“ řekl zajíc a jedno jehně ho poslechlo a látku vzalo. Pokračovali v cestě a našli ještě vřeteno s provázkem. Také to zajíc přikázal vzít s sebou. Nakonec poručil naložit i starý kus papíru.

Pokračovali v cestě a když přišli na místo, kde přebýval vlk, pronesl zajíc dlouhou řeč: „Hola, hola! Postavte trůn z kovového kruhu!“ rozkázal a ovce daly kruh na zem. „Teď rozložte černou podušku čínského císaře,“ řekl a ovce rozložily jačí tkaninu. Zajíc se posadil na trůn. „Teď přineste listinu tibetského krále černých hlav,“ řekl. Podaly mu papír. Zajíc se zadíval na papír a hlasitě promluvil: „Příkaz krále všech černých hlav Tibetu! Tomu, kdo se zachová nepřátelsky a bude škodit čtrnácti ovcím, které se po dlouhé cestě do Lhasy za obětními obřady vracejí domů, bude podříznuto hrdlo. Dejte si pozor!“ křičel. Vlk byl právě nedaleko a zaslechl to. Dostal strach a hned utekl.

Na útěku potkal medvěda. Ten se ho zeptal: „Vlku, proč máš tak naspěch?“ Když mu vlk pověděl, co se stalo, řekl medvěd: „To je určitě lest zajíce s dlouhýma ušima. Vraťme se tam spolu, a pořádně se vyptejme, co se tam děje.“ Vlk strachy ani pořádně neslyšel. Chytili se ocasy a vyrazili.

Tak přišli až k zajíci. Ten hned křikl na vlka: „Slíbil jsi, že mi přivedeš tučnou jačici. Je to ta s těmi starými tvářemi?“ A uhodil medvěda vřetenem do hlavy. Medvěd taky dostal strach a utekl. A protože měli medvěd s vlkem propletené ocasy, táhl ho při útěku za sebou. Utíkal a utíkal, až doběhl do svého doupěte. Z vlka sedřel kůži a ten chcípl. A když vlk takto zahynul, mohly se ovce pokojně vrátit domů.

Máš-li rozum a jsi-li chytrý, můžeš porazit i velmi silného nepřítele.

Z tibetštiny přeložila Zuzana Vokurková

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 13-14 - podzim- zima 2001