Písemnictví

Král Psí pytel

Tibetská lidová pohádka

Před dávnými časy žila jedna matka a ta měla tři dcery - nejstarší, prostřední a nejmladší. Nebyly ani příliš bohaté, ani příliš chudé. Jednoho dne si u nich jeden tmavohnědý pes uložil plný pytel campy a požádal je: „Než se vrátím, starejte se mi prosím o campu.“ To řekl a svěřil jim pytel.

Uběhl rok, dva roky, tři roky a pes se stále nevracel. A tak jednoho dne matka s dcerami campu snědly. Hned příští den se tmavohnědý pes objevil. Ať však do pytle dávaly jakékoli množství campy, stále nebyl plný. Nakonec psovi řekly: „Čekaly jsme na tebe tři roky, ale ty jsi se neukázal. Proto jsme včera všechnu campu snědly. Dám ti, bude-li to možné, co přikážeš.“ „Když je to tak, nedá se nic dělat,“odpověděl pes, „dej mi jednu svoji dceru.“ Matka mu nabídla svoji nejstarší dceru. Dceři dala k jídlu maso a campu a psovi těsto z otrub z ječmene. Když si pes dívku odváděl, napadlo ho, že musí vyzkoušet, jakou má povahu.

Šli, až došli k řece. Tam odpočívali na břehu a tu pes povídá: „Děvče, teď sněz maso s campou a mně dej kosti a těsto z otrub.“ Stalo se, jak řekl. Pak se pes zeptal: „Teď se musíme oba dostat přes řeku. Mám tě přenést, nebo přeneseš ty mě?“ Dívka odpověděla: „Ty jsi pes, já jsem člověk. Proto musíš přenést ty mě.“ Psovi se to nelíbilo, a tak dívku odvedl zpátky a vrátil ji matce. „Tuhle dceru nechci, dej mi tu prostřední,“ řekl a odvedl si druhou dceru. Přišli k řece jako předtím. I ona stejně jako její starší sestra sama snědla maso a campu a psovi dala kosti a těsto z otrub. „Přes řeku mě musíš přenést ty,“ řekla, když měli přejít řeku.

Také tuto dceru odvedl pes zpátky a vrátil ji matce. „Dej mi svoji nejmladší dceru,“ požádal a odvedl si poslední dceru jako předtím její dvě sestry. Šli, až došli ke břehu řeky. Tam odpočívali a pes povídá: „Dívko, sněz maso a campu a mně dej kosti a těsto z otrub.“ „Jsi pes, ale jsi můj manžel. Není možné, abys jedl kosti a otruby. Najíme se spolu,“ řekla dívka a rozdělila maso a campu na dva stejné díly. Když se najedli, zeptal se pes: „Teď musíme přejít řeku. Mám tě přenést já, nebo přeneseš ty mě?“ „Jsi zvíře, bude tedy lepší, když tě přes řeku přenesu já,“ odpověděla dívka, vzala psa na záda a přebrodila řeku. „Tato dcera má nejlepší povahu,“ pomyslel si pes a odvedl si ji s sebou. Stali se z nich manželé a dívce se postupně narodila tři štěňata.

Jednoho dne přišli k velkému paláci. Starý pes jim pověděl: „Zůstaňte tady, matko a synové. Já půjdu žebrat do královského paláce.“ Dívka ale odpověděla: „Nechoď! Je tam hodně psů, sežerou tě. Půjdu žebrat sama.“ Pes ji ale neslyšel a šel tam sám. Jakmile dorazil k bráně, vyběhla z paláce smečka velkých psů. Vrhli se na starého psa, sápali se po něm zprava i zleva a nakonec ho sežrali. Když to dívka uviděla, byla velmi nešťastná a dala se do usedavého pláče. Zanedlouho se z paláce vyřítil houf jezdců na koních. „Velká královno, pojďte nahoru, pojďte nahoru,“ volali. „Nejsem královna žádného krále. Byla jsem ženou starého psa, ale už nejsem,“ řekla dívka a nepřestávala plakat.

Jezdci pomohli dívce nasednout na koně a odvedli ji do paláce. Tam uprostřed seděl na zlatém trůnu majestátně její manžel pes, nyní král. Po jeho pravici postavili stříbrné trůny a po levici trůn tyrkysový. Dívka usedla na tyrkysový trůn. Král omyl všechna tři štěňata a ta se proměnila ve dva krásné syny a dceru a usedli na stříbrné trůny. Ministři a všichni poddaní jim přišli vzdát hold.

Od té doby byla dívka královnou krále Psí pytel. Žili spolu šťastně a spokojeně.

K nebi stoupal dým máslové lampy a všechno zlo odplulo po řece pryč.

Z tibetštiny přeložila Zuzana Vokurková

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 12 - léto 2001