Písemnictví

Zaječí pysk

Tibetská lidová pohádka

Zajíc jednou prokázal, že je chytré zvíře. Avšak zpočátku neměl pysk. O tom, jak se u něj poprvé objevil, je příhoda.

Kdysi dávno se zajíc, vlk, liška a havran vydali spolu na lup. Putovali po mnoho dní, ale žádná příležitost se jim nenaskytla. A tak dále šli a šli, až jednoho dne viděli z dálky přicházet nějakého muže. Všichni čtyři se poradili a dohodli se, že ho oloupí.

Když ten muž přišel blíž, liška si lehla k řece a předstírala, že je mrtvá. Havran létal sem a tam a krákoral. Když to ten muž uviděl, pomyslel si: Tamhle je mrtvá liška. Její kožešina je velmi drahá. Tu kožešinu stáhnout a prodat ve Lhase... Když to udělám, získám hodně peněz.

Položil zavazadlo doprostřed cesty a vyšel k řece. Když tam přišel, liška na tom místě, kde ji viděl, nebyla. A z onoho místa, odkud muž vyšel k řece, ukradli vlk a zajíc jeho zavazadlo a odnesli ho.

Ráno se havran, vlk a zajíc sešli v jedné jeskyni. Když mužův vak roztrhali, vevnitř kromě velké boty, jednoho růžence, malého zvonku, různých věcí na obětování a pražené mouky na obětní těsto víc nic nebylo. Když přemýšleli, co s tím, zajíc řekl: „Ze všeho tohoto si já vezmu to co zbude. Dnes jsem vymyslel, co je s těmi věcmi třeba udělat. Tu velkou botu si odnes ty, vlku. Bude ti dobrá, až budeš v noci běžet a honit ovce. Růženec dáme havranovi. Když ho bude nosit na zápěstí, usedne na vršek stanu kočovníků a bude krákorat, řeknou si: To snad přiletěl božský pták, a začnou mu dávat spoustu obětin. Ten zvonek se bude hodit lišce. Když budou liščata brečet, zazvoní jim do ucha a oni brečet přestanou. A tyhle věci na obětování budou moje.“ Toto řekl a každý si odnesl svoje věci.

Když se spolu dalšího dne potkali vlk, havran a liška, vlk povídá: „Pokud jde o mě, zajíc mi provedl moc nepěknou věc. Navlékl jsem si tu parádní botu a vydal jsem se, abych skočil po tučné ovci. Vrzání té boty slyšeli všichni psi a všichni lidé a psi se rozběhli za mnou. Když jsem utíkal, uklouzl jsem po ovčím lejně a rozplácl se. Praštil jsem se tak, že jsem div neumřel. A teď jdu toho mizeru zajíce zabít.“

Havran povídá: „Mně taky zle poradil. Nasadil jsem si růženec a přiletěl jsem na stan. Děti kočovníků si mě všimly. A když jsem se snažil uletět, zachytil jsem se růžencem na vršku stanu, nemohl jsem odletět a děti mě chytily. Trpěl jsem tak, že jsem si přál umřít. Já jdu taky zajíci nabít hubu.“

Liška povídá: „Mně se přihodilo ještě větší neštěstí. Když moje liščata brečela, zařinčela jsem zvonkem. Všechna děcka omdlela a umřela. Ten zlosyn... Jeden z nás už tady na zemi nesmí dále být.“ A všichni tři se vydali za zajícem, aby si to s ním vyřídili.

Když je zajíc viděl přicházet, věděl, že důvodem je jeho provinění. Nic jiného mu nezbylo. Vzal placatý ostrý kámen, udělal si s ním ránu na tlamě a tak tam stál. Když přišli blíže, šel je přivítat. Všichni viděli, jak zajíci teče z tlamy krev. I zeptali se ho, co se mu stalo s tlamou. Zajíc odpověděl: „Zdá se, že ten včerejší muž je velmi mocný. Když jsem udělal všechny obětiny, na tlamě se mi objevila rána. Nestalo se vám taky nějaké takové neštěstí?“ Oni ani nic neřekli a vrátili se.

A tak se zajíci jednou podařilo obalamutit ty tři. Ale od tohoto zajíce mají po něm všichni zaječí pysk.

Z tibetštiny přeložil Daniel Berounský

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 15 - jaro 2002