Na slovíčko s...

Na slovíčko s . . . Zdeňkem Thomou

Cesta za dobrodružstvím Zdeňka Thomy

„Vždycky jsem se snažil radši být na jednom místě týden, než projet za sedm dní sedm míst. Protože člověk lidem víc vklouzne pod kůži, může je líp poznat a vytěžit z toho spoustu zkušeností, které může zase předat dál,“ říká fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma (1938). Procestoval velkou část Evropy, Sibiř a především jihovýchodní Asii. Ze všech cest si psal detailní deníky, vyfotografoval neuvěřitelné množství snímků, je autorem několika cestopisů a řady publicistických článků. Především ale zůstává romantikem a dobrodruhem, následníkem Richarda Halliburtona, kterého v mládí rád četl. Jeho povídání je ostatně jako vystřižené z Halliburtonovy knihy: „Jednoho dne roku 1964 jsem seděl při odpolední směně v laboratoři a dubnový vítr, takový ten foglarovský vítr, se proháněl laboratoří a já jsem si říkal: Co já tady ještě dělám? Odešel jsem na osobní oddělení, podal jsem výpověď a od té doby jsem na volné noze...“

Jak se člověk stane cestovatelem?
Cestovatelem se člověk stává všelijakým způsobem - někoho zapálí kamarádi, někdo se jím stane shodou okolností. Já to mám zděděné. Moje matka byla velká romantička, v mládí ji její otec poslal na Sorbonnu do Paříže studovat medicínu. Matka pokud vím moc nestudovala. Později mi místo pohádek vyprávěla, jak se leze na Vesuv, jak to vypadá na afrických tržištích, jaká to byla sranda při karnevalu v Nice a další historky, které já jsem hltal.

Možná mám kus cestovatelství i po svém otci, kterému se podařilo objet svět, ale objel ho nedobrovolně. Narukoval v roce 1914 do rakousko-uherské armády, šel do války, byl zajat Rusy, pak sloužil v legiích a prodělal celou tu sibiřskou anabázi. V roce 1920 byl otec jedním ze tří tisíc vojáků, kteří byli z Vladivostoku do Evropy evakuováni přes Japonsko a Kanadu. A možná, že to mám i po svém prapraděděčkovi, který odešel v roce 1839 z jedné bavorské vísky jako koželužský tovaryš, deset let putoval po Rakousku-Uhersku a zakotvil v Žamberku, kde natrefil na české děvče. Od té doby je náš rod český.

Kdy jste s cestováním a fotografováním začal?
První fotoaparát jsem dostal, když mi bylo asi dvanáct let. Byl to jednoduchý foťák, ale okamžitě jsem pojal myšlenku, že si budu sám vyvolávat snímky a že si je budu zvětšovat. V té době, kolem těch třinácti čtrnácti, jsem už začal i cestovat. Když mi bylo čtrnáct, jeli jsme s kamarádem, který byl ještě o rok mladší, deset dnů autostopem kolem republiky. Byl to takovej hezkej čundr a od té doby už mě otec neudržel doma. Z cest jsem si taky začal psát deníky, taková jednoduchá vyprávění, která jsem ilustroval fotkami, kresbičkami, lepil jsem do toho i různé suvenýry z cest. Takže zhruba kolem čtrnácti let se zformovalo všechno, co mě dodnes živí a baví, to znamená psaní, fotografování a cestování.

Později jste procestoval téměř celou Asii. Která cesta vás k Asii přitáhla?
Byla ta moje Velká cesta v roce 1970, expedice Sakura, když jsme se třemi kamarády jeli autostopem do Japonska. Do České tábornické unie se tehdy stavil nějaký pán Jirzák a říkal: „Jedu do Japonska na EXPO, mám všechno zařízené a potřebuju kamarády, protože sám jet nechci.“ Česká tábornická unie vypsala v novinách konkurz a vybrala tři lidi z naší party. Když pak Jirzák přišel na první schůzku s námi, potřásl nám pravicí, předal nám mačetu, abychom se mohli prosekávat džunglemi Malajsie, a řekl, že ho to přestalo bavit a že nikam nejede. Předtím ale kontaktoval kancelář generálního komisaře naší účasti na EXPO a řekl nám, ať se na něj obrátíme.

Japonci tenkrát vyhlásili soutěž, na níž se měli přihlásit lidé z různých zemí, kteří by do Japonska jeli zajímavým způsobem. Někdo letěl balonem, někdo jel na kolečkových bruslích, někdo pádloval na lodi přes Tichý oceán. My, čtyři kluci s obrovskými baťohy, jsme nakonec jeli autostopem. Do Japonska jsme pak skutečně dojeli a strávili jsme tam tři měsíce.

Vrátil jsem se zpátky strašně nadšený pro Asii, měl jsem spoustu snímků, spoustu zkušeností... Prostě jsem si říkal: tak na tom založím svoji živnost, budu psát a dělat výstavy. To se mi postupně splnilo.

Co vás na Asii nejvíc přitahuje?
Asie je kontinent se starou kulturou, je tam spousta zajímavých zvyků, lidových slavností... Nejzajímavější jsou ale lidi - přátelští lidi, kteří se otevřou ve chvíli, kdy vy sám ukážete přátelskou tvář. V Asii se na vás lidé usmívají. Říkávám, že přátelský úsměv je v Asii větší valuta než dolar. I když taky se to mění, díky zástupům turistů a snaze místních dostat z nich co nejvíc. Já mám ale především dobré vzpomínky...

Na druhém místě je taky úžasná krajina, rozmanitá - Himálaj, pouště, pralesy, mořské pobřeží. Pro publicistu a pro fotografa je tam obrovský materiál.

Co má cestovatel dělat, aby na svých cestách pořídit dobré fotografie?
Cesty k pořízení dobrých fotek jsou různé. Třeba v Indii jsme jezdili autostopem, řidiči nás brali a všude ukazovali, jaké mají kamarády z Evropy. Pro snímky to byla úžasná věc, protože když vtrhnete do nějaké vesnice nepozván, jsou místní sice přátelští, ale přece jen jste trošku vetřelec. No, a když vás tam přiveze Ind a říká, to jsou mí kamarádi, už se dá pořídit řada dobrých snímků.

Já se také rád vracím na místa, kde už jsem předtím byl. Mám takovou metodu, že udělám fotky a vrátím se tam třeba po dvou letech. Pamatuju si, u koho jsem bydlel, a dám těm lidem fotky, na nichž jsou. To k nim obrovsky otevírá cestu. Předtím jste jen nějaký turista, teď jste najednou přítel. Pozvou vás k sobě domů a vy je můžete fotit v jejich prostředí, do kterého byste jinak nesměli.

A taky strašně rád cestuju sám. Je to dobré na fotografování - když má člověk někoho za sebou, i když je to kamarád nebo žena, má pocit, že ho zdržuje. "Vyfoť si to, já počkám." A někdo za vámi čeká. Když je člověk sám, může se rozhodovat. A pak to důležité: když jsou dva, tak si vystačí, povídají si mezi sebou. A místní lidi se ke dvěma tak neobrací jako na jednoho.

Která asijská země se vám nejvíc dostala pod kůži?
Rozhodně je to Japonsko, kde jsem strávil nejdelší dobu. Protože jsem neměl moc peněz, jezdil jsem většinou autostopem. A jezdit autostopem je v Japonsku velice jednoduché. Zároveň je to znamenitá cesta jak se naučit japonsky, protože když řeknete jedno japonské slovo, řidič s vámi už mluví jenom japonsky, i když mu zjevně nerozumíte.

Nejzajímavější jsou v Japonsku zase lidi - lidi, kteří zdánlivě vypadají jako studení čumáci. Když přijedete do Japonska, stojíte tam na nádraží a valí se jeden dav tam a druhý zpátky, lidé se neusmívají, nevšímají si jeden druhého, řeknete si: Těbůh, kde to jsem? Ale v okamžiku, kdy je oslovíte, stane se proměna a chtějí vám pomoct. I při autostopu - kdo vám zastaví, nechce vás jenom svézt, chce si s vámi povídat, chce vás pozvat domů, provést vás krajem, kde zrovna jedete... Našel jsem tam díky tomu přátele, třeba v Kjótu dneska bydlím jen u pana Sunagavy.

Velmi často ale také jezdíte do oblasti Himálaje...
Druhá oblast, která mě vzala, je himálajská strana, ať už je to Nepál nebo Tibet. Dneska je to už trošku komerční záležitost, v říjnu praská Káthmándú ve švech, ale když jsem tam byl v roce 1970, tenkrát tam skoro žádní turisti nebyli. V některých horských oblastech taky nebyly žádné ubytovny, musel jsem jít k lidem, požádat je, jestli bych u nich mohl přespat. Lidé mi samozřejmě udělali nějaké jídlo, a tak jsem seděl v kuchyni, bavil se s nimi a koukal jsem jim pod prsty...

Na místě, kam moc cizinci nepřijdou, mám ale zvláštní pocit. Vždycky na mě padne tíseň, že člověk reprezentuje. Podle toho, jak se bude chovat, jaký zanechá dojem, takové zanechává svědectví o celé civilizaci. Je to trošku odpovědnost...

Jaké máte vzpomínky na cesty do Tibetu?
V Tibetu jsem byl čtyřikrát, poprvé v devadesátém prvním, když jsme s Pepou Ptáčkem a Pavlem Breierem dělali knížku Svět tibetského buddhismu. Po druhé to bylo dobrodružnější, chtěli jsme k hoře Kailás. Šli jsme ilegálně je západního Nepálu, překročili jsme hlavní hřeben Himálaje a sfárali jsme na Tibetskou náhorní plošinu. No, a tam nás odchytili Číňani. Za pomoci jednoho Inda jsme je uplatili a dostali jsme se na dva dny ke Kailásu, do Darčhenu, ale bohužel nás pak vyhnali zase zpátky do hor.

Později jsem se tam dostal znovu jako průvodce. Loni a předloni jsem se ale marně pokoušel získat čínské vízum. A nevím, jestli za to může to, že jsem byl v kontaktu s dalajlamou a psal jsem o něm, anebo jestli to bylo tím, že jsme tehdy do Tibetu prošli ilegálně. Číňané důvod odmítnutí víza nesdělí. Naposled mně řekli: „Však vy to dobře víte, pane Thoma.“ A já jsem říkal: „Já nic nevím...“ A jindy mě zase ta Číňanka řekla: „Zpytujte svědomí...“

Překvapilo vás v Tibetu něco?
Já se snažím nebýt překvapen. Taky mám štěstí. Mně se vyhýbají všechna dobrodružství, všechno na cestách funguje. Nikdo mě nikdy nechtěl okrást, přepadnout. Když něco jede, tak jedu. Když nic nejede, jedu jinam. Pořád je to v pohodě, člověk nesmí nic lámat násilím, někam se rvát.

Většina lidí by ale vaše cesty považovala za hodně dobrodružné...
Já si myslím, že dobrodružstvím je poznávat lidi, vidět, jak žijí, dívat se jim pod pokličku. To je dobrodružství!

A tibetský čaj vás nepřekvapil?
Jako čitatele cestopisů mě tibetský čaj překvapil mile, protože to bylo lepší, než někteří autoři cestopisů psali. Já jsem ale, pokud jde o jídlo, dobrodruh. Vždycky vyprávím, že člověk musí zemi poznávat trojím způsobem: jednak lidi, ti jsou hlavní. Pak krajinu a památky, které tam generace zanechaly, to je druhý bod. A třetí aspekt je poznat to, co lidé jedí a pijí. Takže jsem třeba jedl osmažené brouky obalené v medu, to jsou mňamky...

Každému, komu nechutná tibetský čaj, bych ale poradil jednoduchou fintu: ať tomu neříká čaj, ať si představuje, že srká polívku. A i když to není polívka nejlepší, pořád to k ní má blíž než k čaji.

A co nějaké cestovní překvapení?
Jednou v Bhútánu jsem se nechal vyvézt na horský hřeben a šel jsem hřebenovkou. Měl jsem jít na sever zhruba deset kilometrů a tam měla navazovat stezka, která šla z jednoho údolí do druhého. Tak jsem si to krásně vymyslel, ale naprosto jsem podcenil to, že nemám kompas, že moje mapa je jednoduchá, že už jsem starej pán a že ve výšce 4000 m se mi bude blbě dýchat a že jsem trochu z formy. No, pustil jsem se přímo a na tu stezku, která měla navazovat, jsem nenaběhl. A najednou ve výšce kolem takových 3800 m jsem se dostal do pralesa, v jakém jsem v životě nebyl. To byla divoká džungle s lišejníky, starými stromy padlými přes sebe a drobnými skalkami. Padal jsem, kolikrát jsem jel po zadku, dvakrát jsem udělal kotoul a musel jsem chránit foťáky... Byl jsem špinavej, unavenej, poničenej, ale bylo to něco úžasného. Sedl jsem si tam a říkal jsem si: „Tady ještě lidská noha nevstoupila, bílého člověka už vůbec ne a ani noha Bhútánce tady nebyla.“ Pěkná ptákovina! Strašně jsem si to užíval a bylo to obrovské překvapení, že takový les může vůbec existovat.

Tento rozhovor poskytl Zdeněk Thoma časopisu Tibetské listy v únoru 2001 (č. 11 - jaro 2001).