Stručná historie

Obnova buddhismu v centrálním Tibetu - 6. díl

Znalec všech směrů Buddhova učení, učitel na významné severoindické buddhistické univerzitě Vikramašíla a tantrický mistr, Bengálec Atíša (982 - 1054) konečně vyslyšel naléhání Tibeťanů, aby navštívil jejich zemi, avšak jeho mise do Tibetu měla být ohraničena dobou tří let. Atíšovo rozhodnutí vydat se do Tibetu prý podpořilo během modliteb a meditací i jeho osobní ochranné božstvo Dolma. Rok 1041 strávil Atíša se svým doprovodem v Nepálu a v roce 1042 se už naplno věnoval korigování a revidování tibetských překladů buddhistických textů v západotibetském klášteře Thodingu. Během svého pobytu zde Atíša sepsal v sanskrtu své stěžejní dílo Bódhipathapradípa. Tento text, v tibetštině zvaný Čhangčhub lamgji dönme (Lampa ukazující cestu k osvícení), ve kterém Atíša podal všeobecný přehled učení mahájány a rozdělil buddhisty podle přístupu ke konečnému poznání do tří skupin, se stal jedním ze základních pilířů buddhistické nauky v Tibetu.

Když se mistrův tříletý pobyt v Tibetu chýlil ke konci a Atíša se vydal na cestu zpět do Indie, připojil se k němu laik z centrálního Tibetu jménem Domtön, který se chtěl stát jeho žákem. A když se ukázalo, že cesta přes Nepál do Indie je kvůli vniřním nepokojům neprůchodná, využil Domtön této situace, aby Atíšu pozval k návštěvě centrálních tibetských provincií Ü a Cang, kde po rozpadu tibetské říše navzájem soupeřilo mnoho malých knížectví, v jejichž čele často stál přímo lama anebo člen aristokratické rodiny propojené s místními náboženskými centry. Docházelo zde ke konfliktům mezi přívrženci buddhismu a bönismu.

Po svém příjezdu do středního Tibetu Atíša viděl, že zájem o bohatství a moc v duchovní vrstvě společnosti je přímo proti smyslu Buddhova učení. Rozhodl se proto zůstat. Vlivní vládcové a mniši se předháněli, aby mohli Atíšovi nabídnout pohostinství ve svých domech a na svých statcích. Po několikaměsíčním pobytu v Samjä a dalších místech včetně Lhasy zakotvil Atíša v Ňethangu vzdáleném od hlavního města zhruba 20 kilometrů. Na tomto místě poté působil několik let až do své smrti v roce 1054. Jeho ostatky byly uloženy do čhörtenu, v jehož blízkosti nechal Atíšův žák a pokračovatel Domtön postavit chrám, zasvěcený mistrovu ochrannému božstvu Dolmě (sanskrtsky Tára). Vedle zásluh o další rozvoj a rozkvět buddhismu v Tibetu se Atíša zasloužil právě o rozšíření kultu uctívání ochránkyně a vykupitelky Dolmy v Tibetu. V roce 1057 se Domtön odebral do kláštera Radeng, v němž působil až do své smrti. Během sedmi let svého pobytu klášter rozšířil a intenzivně se věnoval výuce svých žáků.

Atíšovo učení vyvolalo v Tibetu silné reformační hnutí, které vedlo ke vzniku řady nových škol tibetského buddhismu. Aby se následovníci nových - reformovaných - škol odlišili od předreformních následovníků Padmasambhavy, označili tento starší směr první vlny šíření buddhismu Ňingma (Stará škola) a její přívržence Ňingmapa. Pro všechny směry tibetského buddhismu, které se rozvinuly po Atíšově působení v Tibetu, se vžilo označení Sarma (Nová škola) a pro jejich příslušníky Sarmapa. Tento termín vyjadřuje ale jen pouhé obecné hromadné zařazení množství tradic a směrů tibetského buddhismu, které se v tibetském prostředí začaly rozvíjet a prosazovat od 11. století.

Právě 11. a 12. století byly obdobím duchovního kvasu a čilých kontaktů se sousední Indií a Nepálem. Tantrická cvičení v různých podobách se stávají součástí náboženského vnímání Tibeťanů. Na bázi zvláštních technik a jednotlivých mistrů-učitelů se etablují základní školy tibetského buddhismu, jejich podškoly a odnože. Z kroužků žáků shromážděných kolem svého učitele či jeho odkazu vyrůstají záhy velké kláštery, jejichž rostoucí vliv je podporován jak jejich duchovním věhlasem, tak bohatstvím a prestiží příslušníků předních aristokratických rodin, kteří vstupují do řádů. Jednotlivé šlechtické rody podporují a sponzorují „své“ kláštery, které pak politicky využívají. Důsledkem těchto mocenských procesů, odehrávajících se mezi desátým až dvanáctým stoletím na pozadí náboženského a filozofického kvasu, bylo, že dějiny země přestaly být ovlivňovány jakoukoliv ústřední autoritou, ale začaly být čím dál víc provázány s náboženskými řády a spjaty s kláštery. Ve 12. století už byly kláštery všude po celém Tibetu. A o století později mezi nimi propukly boje o postavení a moc.

Tento článek je převzatý z časopisu Tibetské listy č. 12 - léto 2001.