Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Tan Tchang-chung

Tan Tchang-chung, drobná nenápadná pětatřicetiletá Číňanka ze sečuánského Čheng-tu, píše básně, obdivuje Franze Kafku, má ráda Tibeťany a tibetskou kulturu. Již mnohokrát navštívila Tibet, pracuje ve filmovém studiu Chengdu WanXiang Documentary Production Limited, kde natočila o Tibetu několik desítek dokumentů. Ve studiu, kde jsme si povídali, právě její kolegové stříhali anglickou verzi hodinového dokumentu věnovaného psům žijícím kolem tibetských klášterů.

Dnes natáčíte dokumentární filmy, ale po vysoké škole jste začínala v galerii a potom jste si otevřela knihkupectví Kafka. Proč jste mu dala takový název?
Já sama píšu básně a dost mě ovlivnila evropská kultura. Kafku mám ráda. Také jsem myslela na to, že knihy o umění a knihy vyšší literatury, které se v mém knihkupectví prodávaly, nejsou určeny pro široký okruh čtenářů. Ale spíše pro lidi, kteří jsou jako já, pro lidi, kterým jméno Kafka něco říká. A také samozřejmě hezky zní a hezky vypadá, když se slovo „Kafka“ napíše. Navíc v době, kdy jsem knihkupectví otevírala, byl Kafka v Číně dost známý.

Jak jste se stala z knihkupce filmovou režisérkou?
Otevřít si knihkupectví jsem se rozhodla, protože je to věc, která mě bavila. Ale nemohlo mě to uživit. A zjistila jsem, že to není takové, jak jsem si představovala. V knihkupectví jsem si udělala "kafkovský" interiér, hodně šedivý, měla jsem tam vrány a provazy… Nejraději jsem seděla uvnitř. Jenže jsem zjistila, že dělat tuto práci také znamená chodit ven, bavit se s lidmi, představovat knížky a hledat čtenáře. A to jsem nechtěla. Řekla jsem si, že na tom musím něco změnit. A v té době jsem navštívila Cchurphu…

Co jste si myslela o Tibetu, než jste ho navštívila?
Když jsem byla malá, moje představa o Tibetu byla založena na tom, co se v Číně říkalo. Že Tibet je příšerné místo, že Tibeťané jsou divocí a že zabíjejí lidi. Poslouchala jsem historky o tom, jak si dělají misky z lidských lebek a bubny z lidské kůže. A také jak jsou zaostalí a špinaví. Byla to pro mě příšerná představa, hrozně jsem se bála. Než jsem se tam poprvé vydala, už jsem samozřejmě slyšela od svých přátel, že to tak není. Ale až když jsem poprvé přijela do Lhasy, zjistila jsem, že Tibeťané jsou hrozně milí, otevření, že jsou to "nejroztomilejší" lidé, co jsem kdy potkala. A to přestože mají velmi těžký, hořký život. Také jsem zjistila, že už způsobem, jakým Tibeťané tancují a zpívají, dávají najevo pocit svobody.

Co vás přivedlo k tomu, že jste o Tibetu začala natáčet dokumenty?
Do Tibetu jsem začala jezdit od devadesátého roku a mělo to na mě vždycky obrovský vliv. Zapůsobila na mě tibetská kultura, náboženství… V době, kdy jsem tam začala jezdit, jsem byla velmi smutná, nevěděla jsem co dělat dál. Ale vždycky, když jsem tam přijela, bylo mi moc dobře, cítila jsem přátelství a vřelost.

V roce 1996 jsem pak jela do Lhasy a dostala jsem se do Cchurphu ke karmapovi. Seznámila jsem se tam s několika mnichy a spřátelila jsem se s nimi. Zrovna v tomhle období se zavíralo moje knihkupectví. A mě napadlo, že nejen o Cchurphu, ale o spoustě míst a věcí v Tibetu by se dal natočit film. Myslela jsem si, že by to mohlo přinést dvojí užitek. Jednak by lidé víc poznali tibetskou kulturu. Protože pro Číňany není lehké jet do Tibetu. Když tam přijedou, spoustu věcí nechápou. Navíc jsem věděla, že karmapa je zajímavá a uznávaná osobnost, a tak jsem si myslela, že film o něm by se mohl dobře prodávat a že bych si tím mohla vydělat trochu peněz. A tak to začalo.

Jak na vás zapůsobil karmapa?
Myslím, že je to hodně zvláštní osobnost. Než jsem se s ním setkala, potkala jsem v Tibetu hodně "živoucích Buddhů". Ale ty jsem vždycky viděla jako lidi, ne žádné mimořádné bytosti. Když jsem se setkala s karmapou, měla jsem úplně jiný pocit. Ze začátku jsem si říkala, že je to tím, že je odmalička jinak vychovávaný, že žije v prostředí, kde mu říkají, že je převtělenec. Ale i když jsem si to tímto snažila zdůvodnit, stejně jsem si nedovedla vysvětlit své pocity. Když jsme karmapu natáčeli, bylo mu teprve třináct. Jeho chování ale vypadalo, jako by žil třeba osm set let. Navíc je to krásný člověk, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala.

Natočila jste již několik desítek filmů, zejména z oblasti S-čchuanu, historického Khamu a Amda. Jak se s Tibeťany domlouváte?
Tibetsky neumím, takže se s nimi většinou bavím čínsky nebo používám tlumočníka. Většina Tibeťanů ve Lhase dnes už čínsky mluví. Četla jsem něco o historii, náboženství Tibetu, a když lidé zjistí, že jsem schopná se s nimi o takovýchto tématech bavit, jsou moc rádi a komunikace i v čínštině probíhá dobře. Je to stejné, jako když já jsem ráda, že se nějaký cizinec dokáže se mnou bavit o Číně.

Stává se často, že lidé nechtějí mluvit na kameru?
Ano, stává se nám často, že si lidé nepřejí, abychom je natáčeli. Buď se přitom cítí nepříjemně nebo mají nějaký jiný důvod. Třeba takový, že člověka, kterého jsme chtěli natáčet, Číňané za Kulturní revoluce kritizovali, zbili a asi ho i zavřeli do vězení. A on si myslel, že když ho teď chceme natáčet, mohlo by mu to způsobit problémy. Ale já jsem mu vysvětlila, že jen chceme uchovat tibetskou kulturu a představit ji jiným lidem. Když je člověk k lidem upřímný, oni to ucítí. Takže když viděl, že jsem se vydali do takové dálky jen kvůli filmu, nechal nás nakonec natáčet.

Promítá vaše dokumenty čínská televize?
V Číně je několik programů, které koupily některé z našich filmů. Sérii filmů, kterou mám nejraději, ale Číňané zatím nikdy nepromítali. Je to série sedmi filmů o různých stránkách života Tibeťanů, o oblečení, zvycích, tradicích, ale i o tom, jak si vydělávají peníze, o náboženských otázkách, jeden film obsahuje i záběry z pohřebního obřadu. Tuto sérii vysílala jen tchajwanská televize.

Kdo financuje vaše filmování?
Můj šéf z filmového studia do toho dává vlastní peníze. Naše natáčení se totiž stále musí financovat a nevydělává zatím peníze samo. Je to těžké. Kdyby takový člověk neexistoval, nedalo by se s tím vůbec začít. Nenašli jsme žádnou čínskou televizi, která by chtěla do takového projektu investovat. Zvlášť když má film být o Tibetu nebo o umění, shánějí se peníze těžce. Když se ptám lidí, třeba obyčejných Číňanů, samozřejmě odpovídají, že chtějí investovat peníze do něčeho, na čem vydělají. Většina lidí si proto myslí, že by se měly natáčet jen filmy, které jsou zábavné.

Setkali jste se při natáčení s nějakými problémy ze strany čínské policie nebo úřadů? Obyčejní lidí nám většinou velmi pomáhají. Policie nebo úřady nás pak přímo s něčím neotravují, na druhou stranu se nám nikdy nesnaží pomoci nebo nás nějak podpořit. Setkali jsme se ale s mnohými úředníky, kteří byli rádi, že jsme přijeli natáčet. To, že představíme jejich oblast v Číně, považovali za důležité třeba pro ekonomický rozvoj svého kraje. Hodně lidí nám proto řeklo, že nám pomohou. Ale dodali, že až to natočíme, měli by se na to podívat. Nebylo to kvůli tomu, že by sami chtěli něco cenzurovat, ale chtěli nás spíš upozornit, že tam je třeba něco citlivého, co bychom nemuseli ukazovat čínské televizi.

Minimálně jedna věc, kterou jste natočili, byla velmi citlivá. Karmapa, který 5. ledna uprchl do Indie… S tím jsme měli problémy, už když jsme tenkrát přijeli do Cchurphu natáčet. V Cchurphu jsou zvláštní vládní hlídači, a když tam chce člověk něco natočit, musí být ze státní televize nebo musí mít vládní povolení. Měli jsme ale štěstí. Byli jsme tam zrovna na Nový rok a ti lidé, kteří měli každé natáčení kontrolovat, odjeli domů oslavovat. Navíc mám dobré kontakty na mnichy v klášteře, takže jsme klidně začali filmovat. Když se vládní úředníci vrátili a zjistili to, chtěli hned vidět kazetu, kterou jsme natočili. Tu jsme jim ukázali a oni řekli, že na ní vlastně není nic závadného a vrátili nám ji. Samozřejmě poté, co karmapa utekl, za námi přišli další úředníci a řekli nám, že tuto kazetu nesmíme prodávat. Všechny kazety nám pak zabavili.

Tento rozhovor poskytla Tan Tchang-chung časopisu Tibetské listy v srpnu 2000 (č. 9 - podzim 2000).