Na slovíčko s...

Na slovíčko s . . . Čhime Norbuem

Se žlutou knížkou do Prahy

Nosí džíny a tričko, mluví anglicky a hodně si koření jídlo. Devětadvacetiletý Čhime Norbu patří k těm Tibeťanům, kteří v Tibetu nikdy nebyli. Jeho rodiče uprchli brzy po osudném tibetském povstání proti Číňanům v roce 1959 a šest dětí včetně Čhimeho se jim narodilo až v Indii. Čhime sice vychodil tibetskou školu a naučil se mluvit výborně tibetsky, ale stejně tak umí angličtinu a hindštinu. Od starších lidí a od svých rodičů od malička slýchával, jak krásně a dobře se jim žilo ve „starém Tibetu“. A proto i on mluví o Tibetu s lehkou nostalgií: „Staří lidé říkají, že voda v Tibetu chutná lépe, než mléko v Indii…“

Čhime toho moc nenamluví a dělat s ním rozhovor nebylo jednoduché. Až když jsme po vypnutí diktafonu začali mluvit o Tibetu, bylo vidět, že najednou ztratil svou nervozitu a rozpaky. Ačkoli tam nikdy nebyl, i on by se do země svých předků chtěl vrátit. A také by chtěl u nás pomáhat šířit informace o Tibetu, když zde teď bude žít.

Když můj kolega začal vyjmenovávat místa, která v Tibetu několikrát navštívil, jídla, která tam jedl, a slova, která tam slyšel, zeptal se Čhime téměř nevěřícně a s lehkou závistí: „Ty jsi byl v Tibetu?“ A mně v tu chvíli došlo, že smutný osud nepotkal jen ty starší Tibeťany, kteří museli z Tibetu uprchnout a museli si zvykat na zcela jiný život. Stejné neštěstí postihlo i ty mladé, kteří se už narodili v Indii. Přestože v Tibetu nikdy nebyli, stejně ho považují za svůj domov. A tak jsou vlastně po celý život uprchlíky…

Co znamená tvoje jméno - Čhime Norbu?
Čhime je never-dying – nikdy neumírající. Norbu znamená jewel – klenot. Takže Věčný klenot.

Prozraď nám něco o sobě, o svých rodičích…
Narodil jsem se v roce 1972 v Déhrádúnu. Nevím přesně, kdy moji rodiče utekli z Tibetu, ale asi hned v roce 1959. Moje matka pochází z Dingri a můj otec je z Khamu. Rodiče dělají to, co většina Tibeťanů v Indii - obchodují, prodávají vlněné věci a oblečení. Kupují je na indických trzích a pak prodávají dál.

Kde jsi chodil do školy?
Dvanáct let jsem studoval na základní škole Tibetské dětské vesničky v Dharamsale. Bylo mi šest let, když mě tam rodina poslala. Učil jsem se tibetštinu, angličtinu a taky hindštinu. Po dokončení školy jsem se vrátil k rodině a pomáhal jsem jim s obchodem.

Jak se žije Tibeťanům v Indii?

Možná je to trochu těžké, protože nejsme svobodní. Jsme v exilu, nemáme taková práva jako ostatní lidé. Stále jsme uprchlíci.

Čím se Tibeťané v Indii většinou živí?
Asi osmdesát procent Tibeťanů v Indii obchoduje, je to jediná možnost, jak se uživit. Celé rodiny pracují dohromady, obchodují s látkami, tibetskými svetry, pokrývkami, zástěrkami. Pokud je rodina malá, je to v pořádku. Někdy, když je rodina příliš velká, je těžké uživit všechny členy.

Mají Tibeťané v Indii možnost studovat na vysokých školách?
Pokud chtějí Tibeťané studovat dále, musejí na univerzitu ve Váránasí, kde se vyučuje především buddhismus. Studují zde Tibeťané, ale třeba i Mongolové či Kalmyci, prostě buddhisté. Pokud chtějí Tibeťané studovat něco jiného, třeba nějaké vědy, práci s počítačem a podobně, je to problém. Není zde taková tibetská škola. Mohou jedině studovat na indické univerzitě, ale to je velice obtížné. Pokud nemají opravdu výborné výsledky, nemohou se na dobrou univerzitu dostat. Jen ti nejlepší, nejinteligentnější mají tu možnost. Navíc ale často mají finanční problémy. Pak mohou taky Tibeťané studovat v Mäncikhangu v Dharamsale. To je lékařská a astrologická škola. A ještě existuje škola Tibetského institutu múzických umění – tam mohou studovat tanec a hudbu.

A co odchod na univerzitu do USA nebo do Evropy, je to možné?
Tibetská vláda vybírá studenty a podrobuje je zkouškám. Ti nejlepší pak mohou studovat v zahraničí.

Existují nějaké projekty indické vlády na pomoc Tibeťanům, aby mohli studovat?
O žádných jsem nikdy neslyšel.

Žlutá knížka místo pasu

Tibeťané žijící v Indii získali status uprchlíka. Mají nějaký doklad, kterým se musejí prokazovat?
Ano, mají tzv. RC (Registration card). Registrační karta je hlavním dokladem pro nás Tibeťany, kteří zůstáváme v Indii. Musíme chodit na úřady a obnovovat si ji.

V jakém případě se tímto dokladem musejí Tibeťané prokazovat?
Musíme si RC brát všude s sebou. Když cestujeme po Indii, musíme se na každém místě přihlásit úřadům, které nám dají do RC razítko. Když to místo opouštíme, opět nám dají razítko. Měli bychom se přihlašovat všude, po celé Indii, ale někdy se to obchází, úřady za to většinou netrestají. Když však jedeme třeba do Ladaku, nebo kamkoli do příhraničních oblastí, jsou úřady přísnější.

Jaká je platnost této RC a kolik se za její vydání platí?
Registrační karta je platná jen jeden rok, pak si ji musíme prodloužit. Vždy za to také platíme, ale asi jen deset rupií.

Jak je to u tibetských uprchlíků s cestováním, mají cestovní pasy?
Tibeťané mají tzv. žlutou knížku (Yellow book). Není to pravý pas, ale slouží jako on.

Žlutou knížku dostane Tibeťan jen na požádání?
Ano, musíme o ni žádat. Je to velmi dlouhý proces, trvá několik měsíců. Nejdříve musíme požádat tibetskou exilovou vládu v Dharamsale a pak ještě indickou. Ta sídlí v Dillí, kde je hlavní pasový úřad.

Kolik se platí za vydání žluté knížky?
Asi osm set rupií.

A se žlutou knížkou je už cestování Tibeťanů jednoduché?
To záleží na situaci. Když jsem jel do Amsterdamu, zastavili mě na letišti a dlouho si mou žlutou knížku prohlíželi. Byli moc překvapení, nevěděli, co to je. Vypadá opravdu jako knížka, je větší než pas. A tak mě zastavili a ptali se mě, odkud jsem a tak. Když jsem jel sem, letěl jsem Aeroflotem přes Moskvu. Tam mě taky zastavili. Naštěstí jsem měl ještě jednu starou, a když jsem jim ji ukázal, pochopili, že je to asi normální a nechali mě jít. Když jsem ale přiletěl do Prahy, letištní pracovníci se mě vůbec na nic neptali a rovnou mě pustili.

Z Indie na Západ

Odchází hodně Tibeťanů do dalších zemí, nebo raději zůstávají v Indii?
To je různé. V Indii je ale přece jen těžší život, Tibeťané pracují a jsou na tom pořád stejně. Proto někteří odcházejí.

Proč Tibeťané jezdí na Západ, je tu lehčí život?
Ne, nemyslím si, že je lehčí. Všichni vědí, že na Západě je život mnohem rychlejší, složitější.

Proč ses ty rozhodl odjet do Evropy?
Seznámil jsem se v Indii se svou přítelkyní, která je Češka, a tak jsem za ní přijel. Řekla mi, že zde žije jen jeden Tibeťan. Pomyslel jsem si, že jít sem by bylo zajímavé. Vím, že moc nezmůžu, ale mohl bych zde mluvit o svých zkušenostech, mluvit s lidmi o Tibetu. A tím trochu pomáhat.

Jak dlouho už tady jsi?
Téměř měsíc.

Jak se ti tu líbí?
Moc se mi tu líbí. Lidé, město, vše je fajn. Už můj první pocit z České republiky byl velmi dobrý, neměl jsem žádné problémy na letišti...

A nějaké špatné pocity?
Žádné jsem neměl. Všechno je v pohodě, neměl jsem zatím žádné problémy.

Překvapilo tě tady něco?
Je tady mnohem levněji než jinde v Evropě. To mě překvapilo… (dlouhé přemýšlení). Taky mě překvapila další věc. Nežijí tu sice další Tibeťané, ale nestalo se mi tady jako třeba v jiných evropských zemích, že by se na mě někdo díval divně, jako na cizince. To se mi opravdu nestalo a mám z toho radost.

Umíš už něco česky?
No, jenom „ahoj“ a „dobrý den“.

Co plánuješ do budoucna?
Ještě jsem se nerozhodl. V buddhismu nikdy nevíme, co se stane...

Tento rozhovor poskytl Čhime Norbu časopisu Tibetské listy v červnu 2001 (č. 12 - léto 2001).