|
„Když jsem viděla svého syna, nemohla jsem ho skoro poznat. Přede mnou za dvěma přepážkami a dvěma vrstvami
drátů s vysokým napětím stál křehký vyhublý člověk, téměř kost a kůže. Byli s ním tři vězeňští dozorci,
jeden za ním, dva po jeho boku. Z očí mi tekly slzy, když jsem se ho zeptala, jestli je skutečně můj syn.
Jediné, co dokázal říct, bylo: Prosím, neplač.“ Tak popsala dnes osmašedesátiletá Sönam Dekji setkání se svým
synem Ngawang Čhöphelem v srpnu 2000, kdy od čínských úřadů získala povolení syna navštívit. Ngawang Čhöphel,
jeden z nejznámějších tibetských politických vězňů, si v té době odsluhoval 18letý trest odnětí svobody
v čínských věznicích - jeden z nejdelších trestů, jaký byl kdy tibetskému vězni udělen. Jen málo z podobných
případů má šanci na dobrý konec, Ngawang Čhöphelovi však naštěstí osud přál. V lednu tohoto roku byl
ze zdravotních důvodů propuštěn a poslán do Spojených států. „Jsem velice vděčný všem, kteří během minulých
šesti let podporovali mou matku v boji za mé propuštění. Její strádání mě nesmírně bolelo a teď jsem velmi
šťastný, že ji opět uvidím,“ řekl Ngawang ve svém první prohlášení po příjezdu do USA. Smutný příběh matky
a syna došel k šťastnému konci...
Melodie exilu
Sönam Dekji uprchla v roce 1968 se svým tehdy dvouletým synem Ngawangem z Tibetu. U Ngawanga, který vyrůstal
v uprchlických táborech v Indii, se brzy projevil pěvecký a taneční talent, a tak byl přijat do Tibetského
institutu múzických umění (TIPA), kde se učil tradičním tibetským písním, tancům a divadlu. Poté, co v roce
1988 získal diplom, vrátil se zpět ke své matce a vyučoval tibetské děti. Vždy litoval toho, že TIPA nemá
možnosti tibetské tradiční umění, které se zachovalo pouze v ústní podobě, uchovávat moderními prostředky,
že například nemá nahrávací studio. V roce 1992 získal stipendium Fullbrightovy nadace a odjel studovat hudbu
a film na univerzitu v americkém Vermontu.
„Jako Tibeťan se cítím být zodpovědným za uchování bohatosti a rozličnosti tibetské tradiční hudby… je nutné,
aby tato bohatá kultura byla zachována přepsáním básní a písní do vizuální formy,“ napsal Ngawang o svém
rozsáhlém projektu Melodie v exilu. Jeho součástí má být natočení filmu o tradiční tibetské kultuře. Film
se Ngawang vydal natáčet přímo do Tibetu...
Za svého syna
V létě 1995 odjel Ngawang s americkou fotografkou Kathryn Culley na dvouměsíční cestu do Tibetu. Jako tibetský
uprchlík cestující s indickými doklady se mohl do Tibetu dostat jen na základě zvláštních dokumentů, které mu
udělily čínské úřady. Během cesty Ngawang natočil na videokameru šestnáctihodinový materiál ukazující tibetské
písně a tance. Bál se, že by mu ho čínské úřady mohly zabavit, a tak dal natočený film fotografce, která ho
převezla do Nepálu. Dne 20. srpna 1995 Američanka viděla Ngawanga naposledy. Poté od něj již nedošly žádné
zprávy a v lednu 1996 ohlásila jeho matka Sönam Dekji, že její syn zmizel. Po dnech plných nejistoty pak
10. února 1996 Dordže Rinčhen, který právě uprchl z Tibetu, prohlásil, že Ngawang Čhöphela spatřil 16. září 1995
ve věznici Ňari.
Čínské úřady potvrdily Ngawangovo zadržení teprve v říjnu 1996 a 26. prosince téhož roku vydaly stanovisko
k jeho obvinění a soudnímu procesu. Zprávy nebyly příznivé: Ngawang Čhöphel byl obviněn ze špionáže
a separatistických aktivit a městský soud v Žikace ho odsoudil k 18 letům vězení. To vše jen kvůli nahrávkám
tibetské hudby a tanců, které podle čínských úřadů zneužil k „provádění špionáže s cílem předat získané citlivé
informace dalajlamově klice v exilu a organizaci jisté cizí země“. Mnoho „organizací jistých cizích zemí“ pak
začalo boj za Ngawangovo propuštění, od Amnesty International až k International Campaign for Tibet. Největší
boj však svedla Ngawangova matka.
Když se Sönam Dekji dozvěděla, že její syn je držen v čínské věznici, opustila v roce 1997 svůj domov
v jihoindickém městě Mungdodu a usadila se v ulicích hlavního města Dillí. Všechny, kteří chtěli poslouchat,
pak informovala o zadržení svého syna a zahájila podpisovou akci. „Prosím berte jeho případ jako urgentní
záležitost. Prosím vás, abyste udělali všechno, co můžete, abyste naléhali na vůdce vašich vlád, aby zajistili
propuštění mého syna … nebo mně alespoň udělte povolení, abych ho mohla ještě vidět dřív, než zemřu,“ žádala
stará a nemocná Tibeťanka okolní svět.
Na konci roku 1998 dokonce Sönam Dekji tři měsíce cestovala po Evropě a Spojených státech a vyzývala k boji
za propuštění svého syna. „Není lepšího obhájce jejího syna než je ona sama. Svou cestou po Evropě a USA mnohého
dosáhla, ale když stiskla mou ruku a řekla těmi několika anglickými slovy, které umí Dostaňte mého syna, trhalo
mi to srdce. Každý z nás si přál mávnout kouzelným proutkem a splnit jí její přání,“ řekla o Sönam Alison
Reynolds, ředitelka jedné z nejznámějších protibetských organizací Free Tibet Campaign.
Písně a tance vězení
Ngawang Čhöphel byl mezitím několikrát přesunut do různých věznic a jeho zdravotní stav se následkem špatného
zacházení horšil. V říjnu 1999 potvrdil dokonce i čínský velvyslanec v USA Li Čao-sing, že Ngawang trpí
bronchitidou, zápalem plic a zánětem jater. Sönam Dekji, která během boje o svého syna sama onemocněla
tuberkulózou a musela být dokonce na jaře 1998 převezena do nemocnice, okamžitě požádala Vysokou komisařku OSN
pro lidská práva Mary Robinson, aby podpořila výzvu za propuštění Ngawanga ze zdravotních důvodů. V květnu 1999
pak boj za Ngawanga pokračoval, když Pracovní skupina OSN pro svévolná zadržování rozhodla, že Ngawangovo
uvěznění je svévolné a je v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv.
Sönam Dekji také začala silněji požadovat, aby mohla svého syna alespoň navštívit. Po dlouhém úsilí udělily
čínské úřady jí a Ngawangovu strýci Cchering Wangdümu povolení odcestovat do Lhasy a Ngawanga navštívit. Po
dvou hodinách, které směla s Ngawangem strávit, byla Sönam Dekji zděšená jeho vzhledem.
Téměř zázrak
Zpráva z 20. ledna 2002 o tom, že Ngawang Čhöphel je na svobodě, přišla nečekaně. Po více než šesti letech
věznění byl Ngawang ze zdravotních důvodů propuštěn a poslán do USA pět týdnů před cestou amerického prezidenta
George Bushe do Pekingu. Případů, kdy byli čínští političtí vězni propuštěni pro zlepšení image země před nějakou
oficiální návštěvou či kvůli snaze získat pořadatelství Olympijských her, je mnoho. Ngawang se však stal prvním
Tibeťanem propuštěným z těchto důvodů. „Tři věci, které mi v tomto okamžiku nejvíce působí starost, jsou moje
zdraví, má matka a mí tibetští druhové z věznice... Upřímně doufám, že moje propuštění je jedním z mnoha, které
přijdou v blízké budoucnosti,“ vzpomněl Ngawang Čhöphel ve svém prvním prohlášení v USA. „Výsledek případu
Ngawang Čhöphela nás velmi povzbudil... Ale v Tibetu jsou stále stovky politických vězňů, včetně Ngawang Sangdol,
Tanag Džigme Sangpa a pančhenlamy (jednoho z nejmladších politických vězňů na světě), uvězněni pro své vyznání
nebo pro nenásilný boj za základní svobody a práva Tibeťanů,“ řekl po Ngawangově propuštění ředitel International
Campaign for Tibet John Ackerly. Snad bude víc příběhů se šťastným koncem...
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 15 - jaro 2002
[
26.10.2002
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Marie Peřinová ]
|
