Literatura

Král Straka

Tibetská lidová pohádka

Kdysi byl jeden král jménem Straka a dva z jeho poddaných, matka se synem. Jednoho dne se syn brzy ráno probudil a povídá: „Mami, mami!... Dneska v noci se mi zdál sen, že jsem získal říši krále Straky. Ale nikomu to neříkej! Kdyby se to král doslechnul, potrestá mě.“

Máma měla moc velkou pusu a když šla pro vodu s mnoha jinými služkami, povídá: „Co se vám nestalo! Mému klukovi se zdálo, že získal říši krále Straky!“ Od některé z těch služek se to králi hned doneslo. Král si nechal syna zavolat. Dal mu nasadit železné boty a povídá: „To, že se ti zdál sen o získání království, je hrozný zločin. Proto musíš odejít sám do cizí země v těchto botách, kterých se nezbavíš. A nesmíš se vrátit.“ A tak byl syn vyhnán ze země.

Toulal se nejrůznějšími místy, šel a šel spoustu dní, až došel k jednomu jezeru. Pokoušel se vyzout z bot, ale nijak se jich nemohl zbavit, a všechno zůstalo tak jako předtím. Pomyslel si tedy: „Těch bot se vůbec nemůžu zbavit! A s mámou se už taky nikdy neuvidím.“ A tak tam zoufale seděl. Najednou se z jezera vynořili dva nágové, jeden bílý a jeden černý. Jen se na sebe podívali a hned se do sebe pustili. Dlouho zápasili, až ten bílý začal prohrávat. Černý ho už už zabíjel, když ho kluk řáchnul pravou botou po hlavě. Byla to taková rána, že ten černý nága chcípnul. Hned se objevil orel, tak kluk schoval bílého nágu pod kloboukem. Orel sebral mrtvého černého a odletěl.

Kluk netušil, co se děje. Najednou se z jezera vynořilo sedm černých jezdců na koních. „Neviděl jsi černého nágu?“ ptali se. „Toho odnesl orel,“ odpověděl kluk a oni odcválali. Znovu se z jezera vynořilo sedm bílých jezdců na koních. „Neviděl jsi bílého nágu? Jestli ano, dostaneš odměnu!“ Ukázal jim polomrtvého nágu. „Je to tenhle?“ Jezdci se náramně zaradovali. „Prokázal jsi nám velkou službu. Tenhle nága je synem Pána bílých nágů. Teď pojď s námi do říše vodních nágů!“ Kluk odpověděl: „Já nemůžu jít do říše vodních nágů. Ve vodě se budu dusit, až se utopím.“ Nágové na to: „To není problém. Neotvírej oči.“ Posadili ho na hřbet koně a vydali se na cestu. A když tam dorazili, řekli mu, ať otevře oči a podívá se. Uviděl palác se vší nádherou okolo. Kochal se tou krásou a přitom ho mnoho pohledných nágů, chlapců a dívek, vítalo. Nabízeli mu dračí pokrmy stovky chutí: rozličné květy, mléko, cukr, med a ovoce. Nágové hráli na kytary a loutny rozmanitou příjemnou hudbu a krásnými melodiemi i tancem mu prokazovali úctu. Kluk po celou dobu v říši nágů dával přebytky jídla a pití do díry vedle kamen. Jednoho dne se v otvoru objevila stařena s pusou na zámek. Když kluk ten zámek otevřel, řekla: „Děkuji ti, že jsi mi stále dával zbytky jídla a pití. Sloužím Pánovi bílých nágů. Protože jsem moc mluvila, zavřel mi pusu na zámek. Odvděčím se ti třemi radami. Prokázal jsi nágům velkou službu tím, že jsi zabil ničemného černého nágu a zachránil život synovi Pána bílých nágů. Ale v říši nágů dlouho nezůstávej. Až budeš odcházet, budou ti nabízet mnoho drahocenností. Ty si neber. Požádej jen o zlatavou fenu, bílou hůl a pestrý závěs.“ Hned jak mu dala rady, zmizela v díře.

Druhý den kluk řekl že by se chtěl vrátit zpátky do říše lidí. Nepovolil, ani když se ho všichni nágové snažili zdržet. Nabízeli mu spousty drahocenných věcí, ale on si je nevzal. „Řekni tedy sám, co chceš,“ naléhali. Přál si tedy to, co mu poradila stařena. Nágové na to: „To jsou nejvzácnější dračí poklady. Ty jsi nám ale prokázal takovou službu, že by nebylo správné, kdybychom ti je nedali.“ Podarovali ho tedy vyžraným psem, umaštěným závěsem a hůlkou a doprovodili ho ke břehu jezera.

Když se ocitl sám na břehu jezera, udělal si jednoduchý přístřešek tak, že použil hůl jako podpěru pro závěs, ke vchodu uvázal fenu a vydal se na kopec. Večer když se vrátil, byl na místě, kde měl přístřešek, černý stan a hora campy. U vchodu byl přivázaný jeho pes. Nevěděl co to má být, a tak vstoupil dovnitř. Tam byla spousta balíků čaje, ječmene, másla a jemného hedvábí. Uprostřed byla velká kamna, ve kterých hořel oheň, nahoře na kamnech bylo uvařené maso a dole bublal čaj. Uprostřed kamen byly uvařené brambory. Nikdo tu nebyl. Kluk chvíli čekal, ale nikdo se neobjevil. Najedl se, napil a uložil ke spánku. Když se druhý den ráno probudil, byly nádoby a vědra už naplněny vodou a v kamnech hořel oheň. Ale žádný člověk tu nebyl. Když se najedl a napil, vydal se na kopec. A tak to bylo i třetí a čtvrtý den i další dny.

Jednou si pomyslel: Jak se může čaj sám vařit? A kdopak mi nosí vodu? Toho dne, co si to pomyslel, předstíral, že se vydal k hoře, ale zůstal schovaný ve stanu.

Po chvíli z vnitřku jeho psa vystoupila překrásná dívka. Udělala všechny domácí práce a nakonec vzala vědro a odešla pro vodu. Kluk rychle vyběhnul, hodil psí kožich do kamen a spálil. Když dívka přišla a uviděla ho, neměla moc velkou radost. „Dneska ses vrátil nějak brzy,“ povídá. Hledala psí kožich, a když ho nenašla, zeptala se ho na něj. „Ten už jsem spálil v ohni. Teď můžeme my dva žít pořád spolu,“ odpověděl.

Dívka byla trochu zaskočená. „Nebylo to od tebe zrovna pěkné. Ale to nevadí.“ Odnesli popel ze psího kožichu na horu. „Vršku hory, koňmi se zaplň! Svahu hory, drahocennostmi se zaplň! Úpatí hory, ovcemi se zaplň! Ať nikdo nevidí, že byla pronesena tahle modlitba!“ Jen to dopověděli, celá hora se zaplnila koňmi, drahocennostmi a ovcemi.

A tak si oba přešťastně žili, až jednoho dne kluk povídá: „Když si tak moc dobře žijeme, měli bychom pozvat krále Straku.“ Ona se bránila, ale on ji neposlouchal. „Jen mě přitom pořád nevybízej, abych nosila čaj a pivo,“ odpověděla.

Jednoho dne je navštívil král Straka. Podivil se jejich blahobytu, zaradoval se a neustále opakoval: “Přines čaj! Pivo přines! Tohle přines! Tamto přines!“ Dívka si předtím za svítání potřela tvář uhlem. Ale když jí pot smyl uhel a ukázala se její tvář, celým příbytkem pronikalo světlo. Král si pomyslel, co to může být, poznal, že to světlo vychází z její krásy, a zaradoval se, „Tahle dívka se musí stát mojí královnou. Když ne ona, která jiná by se jí měl stát?“ povídá, ale neposlechli ho. „Tak tedy budeme zítra soutěžit, kdo zvítězí, ten získá tuhle dívku,“ řekl a odešel.

Dalšího dne povídá král Straka klukovi: „Zítra spolu vylejeme jogurt z vrcholu té nejvyšší hory támhle naproti k východnímu vrcholu. Čí jogurt bude u vrcholu dřív, toho bude dívka.“ Poddaní ze všech koutů země odváděli králi jogurt jako daň. Kluk se plný úzkosti vrátil a pověděl jí to. Ona na to: „Copak jsem ti předtím neříkala, abys krále nezval na návštěvu? Ale ty jsi neposlechl. Teď musíš jít na břeh jezera a požádat nágy o pomoc.“ To mu poradila a odešla.

Druhý den ráno přišel na břeh jezera. „Milý Pane bílých nágů! Příliš hustý jogurt nedělej! Řídký taky ne! Udělej ho, prosím, střední!“ Stál tam a znovu a znova to volal. A najednou se u břehu objevil vak. Vzal ho, šel, a když přišel k vrcholku hory, králův jogurt už byl uprostřed svahu. Kluk otevřel vak s jogurtem a jogurtu jakoby neubývalo, tekl jako proud vody, za chvilku dohonil jogurt králův a byl na úpatí hory ještě dřív.

Král povídá: „Dneska jsi vyhrál ty. Zítra budeme zase sbírat hořčičná zrnka, rozsetá po celé zemi. Ten, kdo dřív sesbírá jedno de (stará tibetská objemová míra) dostane dívku.“ Chlapec odcházel se slzami na krajíčku a později dívce všechno vyložil. „Pro takovou maličkost nemusíš být zkroušený, zítra běž a požádej nágy o středně velkou lýkovou krabici,“ řekla a on tak jako předtím šel na břeh jezera. „Milý pane bílých nágů! Velkou lýkovou krabici nedávej! S malou se neobtěžuj! O střední tě prosím!“ Znovu a znovu to volal, až se u břehu objevila krabice. Když ji vzal a nesl po cestě, pomyslel si: Copak je asi uvnitř té krabice? Jen pootevřel víko, vylétla spousta holubů a zůstal v ní jen jeden s poraněným křídlem. Vláčel křídlo za sebou, dával stranou hořčičná zrnka a nasbíral asi tak jedno de. Klukovi bylo pořád do breku. Král mezitím přinutil všechen lid sbírat zrnka, ale nakonec se přece jen poraněný holub ukázal být rychlejším. Kluk znovu vyhrál.

Král nevěděl, co říci. Nakonec se ozval: „A pho, pho“ - a víc už neřekl. Když to kluk doma vyprávěl, dívka na to řekla: „Teď musíš požádat nágy o válečnou krabici.“ Když tak učinil a vrátil se s tou krabicí, další den spolu předstoupili před krále. Ty děláš A pho pho?“ zeptali se ho. Král nevěděl, co je to A pho pho, a tak odpověděl: „A pho pho mám rád.“ A hned se ta válečná krabice otevřela a z ní vyskákali železní mužíčci třímající meče. „Do čeho se máme pustit? Do koho se máme dát?“ povídají. A oni dva: „Pusťte se do krku krále Straky. Do hlavy se dejte!“ A oni nadělali z krále kousíčky masa a kapky krve a zabili ho.

A tak se ten kluk stal králem a ta dívka královnou. Získali moc nad královstvím krále Straky a po dlouhou dobu spolu žili v radosti a blahobytu.

Z tibetštiny přeložil Daniel Berounský

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 16 - léto 2002