|
Několik dní před Novým rokem (tibetsky Losar) si Tibeťané kupují zelené naklíčené obilí v květináči,
které mají doma až do konce Mönlamu, velkého buddhistického svátku, který následuje po Losaru. V každé
rodině se peče khabse, novoroční sladké pečivo, a připravuje čhang, tibetský alkohol. Všude na ulicích
se prodává skopové a jačí maso. V podvečer Nového roku malují lidé před svými domy na zem bílá znamení pro štěstí,
např. swastiku, která symbolizuje nezničitelné štěstí, aj. Na Losar chodí Tibeťané do Džokhangu a kláštera Ramočhe,
druhý den do sídla státního věštce Näčhungu a třetí den nového roku do kláštera Sera. Na Nový rok mají všechny
obchody, restaurace a pouliční prodavači zavřeno. To ostatně trvá několik dní, někde i týden, neboť Tibeťané
chodí po klášterech a oslavují v kruhu rodiném a s přáteli. Hodně se jí, pije a tančí. Kromě Džokhangu a Ramočhe
navštěvují také tradiční sídlo dalajlamů Potalu. Tento den jsou jak v Džokhangu tak v Potale přístupny i kaple,
které jsou jindy zavřené. Na Losar se tradičně jí skopové a všude jsou vidět ovčí hlavy vyrobené z másla, sádry
nebo jiných materiálů. V každé domácnosti i v klášterech mají Losargji terku, která se skládá z nádoby
s campou a zrním, destiček vyzdobených barevným máslem a s barevnými stébly z ječmene, dále z pečiva, květináče
s naklíčeným obilím a někdy i z napodobeniny ovčí hlavy. Návštěvník při příchodu uždíbne kousek campy, třikrát
ji vyhodí do vzduchu a zbytek ochutná. Na Losar Tibeťané dávají svým bližním jako dárek peníze. Další zvyky se
neomezují na Losar, ale jsou celoroční, např. točení modlitebním mlýnkem, poklony, darování khatagů, aj.
Dvacátého devátého dne posledního měsíce je Gutor. Tento svátek jsem strávila v jedné malé restauraci
ve Lhase, kam mě pozvali mí tibetští přátelé, kterým restaurace patří. Tento den večer jedí všichni Tibeťané
polévku, která se nazývá bagthug. Ještě předtím dostal každý kousek uhnětené campy a dotýkal se jím částí
těla, které jsou nebo by mohly být nemocné, aby tak od nich odehnal nemoc. Přitom jsme říkali: „Ať není nemocná
hlava. Ať není nemocný žaludek, atd.“ Poté jsme tento kousek campy zahodili. Nato vzal jeden malý Tibeťan otep
dlouhé slámy a zapálil ji v kamnech. Nejdříve s ní proběhl po kuchyni a po restauraci, a pak vyběhl ven a hodil
ji na hromadu, na které už hořely jiné otepi ze sousedních domů. V celé ulici bylo několik takových hromad. Lidé
z celého okolí se k nim sbíhali. Smyslem tohoto zvyku je vyhnat nemoce a všechno zlo, které by mohly lidem
uškodit, z domu. Hned nato se podávala polévka. Byly v ní hrudky těsta, nějaké tibetské bobule, ředkev a maso.
Má se jí sníst devět misek (gu ve slově Gutor znamená devět). Bylo mi řečeno, že doma se do ní přidávají
ještě kuličky z těsta, ve kterých jsou kousky uhlí nebo vlny, papíru, na kterém je něco napsáno, atd. Každému
se pak podle toho, co ve své kuličce nalezne, předpovídá osud na příští rok nebo jakou má povahu. Venku mezitím
bouchaly salvy a děti po sobě střílely rachejtlemi. Asi po hodině začali lidé bydlící v ulici odklízet ještě
doutnající hromady a během půl hodiny bylo vše uklizeno. Když je takto vyhnáno všechno zlo uplynulého roku,
jsou Tibeťané připraveni na nový rok plný štěstí a úspěchů.
Poslední den starého roku a na Losar chodí Lhasané a poutníci z celého Tibetu do Džokhangu, nejposvátnějšího
kláštera v Tibetu, aby se poklonili soše Džowo Rinpočheho. Klášter byl přes den zavřený a hlavní bránu otevřeli
mniši až večer. Před ní se tlačil zástup Tibeťanů. Jakmile se klášter otevřel, všichni se nahrnuli dovnitř
a během krátké doby se vytvořila dlouhá několikahodinová fronta. Ačkoli byl klášter otevřený celou noc a celý
příští den až do večera, zájem ani fronta neubývaly. Po celou dobu přicházeli další a další Tibeťané. V hlavním
chrámu pořádali mniši večerní obřad. Ten začal asi po sedmé hodině a trval až do půl jedenácté.
Druhý den nového roku se Tibeťany zaplnil sídelní klášter státního věštce Näčhung. Současný státní věštec žije
v exilu v Indii. Všichni příchozí přinesli sang, tj. vonné byliny a větvičky, a sypali je na hromadu uprostřed
dvora. První Tibeťané se objevili už po osmé hodině ranní. Na dvoře před hlavním chrámem seděli mniši a kolem
celého dvora se opět táhla dlouhá několikahodinová fronta. Každý se chtěl poklonit soše a obřadnímu oděvu orákula.
Mniši byli dle tradice obdarováni, dostali jídlo a peníze. Lidé naopak dostávali červené stuhy, které si vázali
kolem krku. Odpoledne po odchodu mnichů lidé velkou hromadu sangu zapálili. Přitom na ni házeli khatagy, jak malé
bílé tak i velké barevné, a lungty, malé papírky s natištěnými větrnými koníky, a polévali ji čhangem. Hromada pak
doutnala celé odpoledne a hlavní chrám byl otevřen až do šesté hodiny večerní.
Čhamové tance v Gongkar Čöde
Na konec Mönlamu, tj. patnáctý den nového roku, se v sakjapovském klášteře Gongkar Čöde konají slavnosti
s čhamovými tanci. Už od rána se na prostranství před klášterem scházely davy Tibeťanů. Samotná slavnost začala
asi o půl dvanácté, když na střeše zatroubili mniši z velkých trub. Po chvíli vyšli na dvůr nejdříve mniši
s troubami a s prapory. Celé prostranství bylo přeplněné nedočkavým publikem. Lidé seděli a stáli na zemi,
na střechách kolem a dokonce několik zvědavců vylezlo i na strom. Po trubačích a vlajkonoších nastoupilo dvanáct
mnichů, každý s velkým bubnem na zádech, a začali obcházet dvůr v rytmu, který udávali bubnováním na bubny.
Nga čham neboli bubnový čham začal. Úvodní tanec trval asi dvacet minut. Nato byla nad vchodem do kláštera
roztažena velká thangka, tzv. kuka, kterou předtím na začátku slavnosti několik Tibeťanů srolovanou vyneslo
na dvůr. Následoval obřad, při kterém dva Tibeťané v maskách nalili do šálku čaj, ten položili na oltář k dalším
obětinám Buddhovi a dělali před kukou poklony. Zároveň předvedli humornou scénku. Po nich obcházelo celý dvůr
několik mnichů s velkým hrncem sladké rýže. Tu rozhazovali naběračkou mezi lidi. Lidé natahovali hrstě a čepice,
aby trochu rýže zachytili. Pak ji jedli. Když byla rýže rozdána, nastoupili na dvůr vesničané oblečení do světlých
svátečních šatů a přinášeli jako dar klášteru pytle s moukou. Nato si všichni začali předávat khatagy jako
poděkování. Nejdříve rozdávali khatagy všem účinkujícím a dokonce i pořádkové službě mniši a po nich vesničané.
Předávání trvalo dobrých dvacet minut. Vesničané přitom nepřestávali snášet ze všech stran pytle, maso a peněžní
dary na hromadu uprostřed dvora. Když se dorozdaly khatagy, usedli vesničané na zem a dvanáct mnichů s bubny
začalo opět obcházet dvůr a tančit čhamový tanec. Slavnost se chýlila ke konci. Ten začal zakrytím a srolováním
kuky. První opustili prostranství vesničané. Po nich odešli do kláštera postupně i všichni mniši. Lidé se tlačili
u vchodu do kláštera a snažili se dotknout hlavou odcházejících mnichů. Zůstalo jen dvanáct čhamových mnichů,
kteří bez ustání obcházeli dvůr. Mezitím byla složená kuka snesena dolů na dvůr a nato odnesena do kláštera.
I té se lidé dotýkali. Nakonec dovnitř za rytmu čhamového tance vkráčelo i dvanáct čhamových mnichů. Klášter
zůstal chvíli zavřený, ale brzy se jeho brána otevřela a lidé se nahrnuli dovnitř. Bylo asi půl druhé po poledni.
Navečer pak lidé až do noci před klášterem zpívali tibetské lidové písně, tančili a popíjeli čhang.
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 15 - jaro 2002
[
01.11.2002
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Zuzana Vokurková ]
|
