Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Vladimírem a Davidem Sísovými

Země zastaveného času po 46 letech

V roce 1953 se mladí filmaři Vladimír Sís a Josef Vaniš vydali do Číny a Tibetu, kde měli natočit dokumentární film o stavbě vysoko položené silnice Kchang-cang kchun-lu. Mladí Češi se kromě práce „hrdinských dělníků“ zajímali i o obyvatele neznámého Tibetu, o jejich zvyky a tradice. Na své cestě se setkali s tehdy mladičkým 14. dalajlamou, prohlédli si tajemná zákoutí Potaly a bydleli v domě 13. dalajlamy. Při natáčení však zažili i nejrůznější omezení, úskoky a snahy o cenzuru ze strany svých čínských průvodců. Když se o několik let později vrátili zpět do Československa, museli o nátlaku mlčet. Společně vydali knihu Země zastaveného času, v níž popisují romantiku a poezii dávného Tibetu.

Nakolik se tato poetická kniha liší od deníků, které si Vladimír Sís a Josef Vaniš na cestách psali, může dnes kromě nich dvou posoudit snad jen Vladimírův syn, režisér David Sís. Ten nejen že měl k deníkům od dětství přístup, ale dokonce s nimi v ruce uskutečnil cestu do Tibetu. Po 46 letech stál na stejných místech jako jeho otec a porovnával své dojmy a pocity s otcovými. Při povídání s námi se otec a syn Sísovi do pozdních večerních hodin snažili rekonstruovat dávnou historii a ukázat, zda se čas v Tibetu opravdu zastavil.

Vladimír: Dalajlamu jsme potkali v jeho dvaceti letech. To my jsme udělali první barevnou fotku, kterou on potom se svými podpisy posílal po světě. Čekali jsme na něj tři dny na cestě, po které jel do Číny. Došel k nám se slunečníkem z pavích per, nadnášeli ho sluhové, aby se mladíček nenamáhal. Tam na něj čekal džíp. A co s tím - Jeho Svatost a v džípu? To už jeho rádcové vymysleli. Měli ušitou zlatou podušku, kterou dali na jeho místo na levou stranu, on to vysvětil a tím byl v nedotknutelném prostoru a mohl popojet.

My jsme k němu nesměli s žádným kovem, ani s kovovými brýlemi, jenže on byl fanatik nejen na hodinky, byl tak zvědavý i na naši kameru… Dali jsme před něj mikrofon a on pronesl svůj první projev. Všichni lamové začali padat před tím hlasem. Nejsvětější měl pro ně najednou strašně čarovný hlas, a tak leželi a nezvedli se, dokud mluvil. A to mu nerozuměli ani slovo, protože on mluvil palácovou tibetštinou! Vnímali jenom hlas. A on zažil úspěch davu, i Číňanů, kteří s sebou taky bouchli. Svým hlasem čaroval. Fakt. To říkám úplně vážně. Jemu to ale vůbec nevadilo, že je jeho hlas slyšet jinak. Jeho Svatost to bral všechno tak samozřejmě jako dnes.

Ve Lhase jsme pak bydleli v domě třináctého dalajlamy. Byla to samozřejmě náhoda. Člověk, který s námi jel posledních asi 60 mil do Lhasy a měl na starosti koně, byl z vedlejšího domu a říkal si: „Kde jinde ubytovat cizince?“ A tak jsme jedli kešu oříšky z jeho misky a viděli jsme ty báječné fotky, které už nikdo nikdy neuvidí, například třináctý dalajlama s prvním Angličanem, který mu dovezl auto. No, tak jsme si tam žili a jednoho dne byl slyšet takový zvuk (starý pán zapíská), na který nikdy nezapomenu - to byly policajtské píšťalky. Přes řeku Kjičhu už byl most a Číňani přejeli, napřed s vlaječkami, se slávou, a pak se pomalu roztáhli… A to jsme my už museli pryč. Ještě jsme stačili nafilmovat mávátka, oni totiž přijeli jako na prvního máje. Během třiceti hodin najednou říkali, že by bylo lepší, kdybychom odjeli, chtěli po nás i kameru, ale tu jsme jim odmítli dát. Slibovali nám hory doly, že pro nás přiletí letadlo - to by samozřejmě nemělo kde přistát - a že budeme do dvou měsíců doma. My jsme toho měli za tu dobu plné zuby, ale kameru jsme nevydali.

David: Po celou cestu měli problémy, ve všech těch denících je, že se Číňané několikrát pokusili jejich materiál vyvolat někde v Pekingu, ale neuměli se trefit do technologických procesů a to bylo štěstí. Tak dlouho se pak hádali, až se jejich materiál posílal letecky do Prahy.

Vladimír: Naše bedny se otevíraly až v Ruzyni. Díky tomu jsme mohli odtud vyvézt snímky tanků a takové věci... Ale zase jsme ctili i protistranu. Oni se k nám chovali ohromně, protože my jsme se odtud taky nemuseli dostat… Byli jsme v Čcheng-tu v jejich rukou a oni věděli, že jsme to všechno viděli a že jsme to natočili. Například dva dny předtím jednoho člověka - já jsem mu říkal Opera, protože dělal divadelnictví…

David: …otec jim dával výborné přezdívky…

Vladimír: - tak toho zlikvidovali. Ale na nás byli „hrozně hodní“, tak rychle se ještě nikdo nedostal domů jako my. Doma nám už ale nedovolili žádné tiskovky, když jsme přijeli. My jsme byli v Tibetu ještě v padesátém osmém, na mezihraně, kdy se všechno měnilo. Pak už se Číňané opravdu nestyděli za nic.

A vy si neuvědomujete, že ta tragédie je neviditelná, že najednou si Číňané berou Tibeťanky a tím se rodí jiná generace… Já už si to můžu dovolit říkat, tragédie není vidět jen v brutálních záběrech, kdy Tibeťany někdo mlátí po palici a rozbíjí jim kláštery, ale horší je tohleto neviditelné svinstvo. Je to vlastně přeměna kmene. To právě dalajlama velmi dobře ví, a proto vždycky říká, dejte pryč pušky, čas pro nás hraje nesmírně důležitou roli.

Vědomá cenzura i neznalost

David: Já jsem nebyl schopen otcovým deníkům plně porozumět dřív, než jsem byl na těch místech, kde se to stalo. Otec třeba popisuje epizodu s nějakou příšernou herečkou, která byla v Pekingu oblíbenkyní stranického aparátu (nějak hrozně tu ženu překřtil, Zrůda nebo Příšera) a oni mu ji tam poslali, aby hrála tibetskou ženu! Pak tam měli dramaturga, který jim měl schvalovat materiál. Otec ho překřtil slovem Opicán.

Stál jsem v Čcheng-tu a četl jsem, jak jim tam v roce 1953 schvalují natočený materiál. A otec s Vanišem naprosto nechápou připomínky Číňanů, protože nechápou jejich propagandistické záměry, které u nás v té době ještě nebyly.

Vladimír: Oni třeba v místnosti potáhli stůl fialovou látkou, protože nevěděli, že lamové mají takovou tu zvláštní červenou. Pak pozvali pár lamů a sehráli tam schůzi, kde jim lamové ukazují na mapě, jaká je nejlepší poloha pro novou silnici. A my jsme to museli natočit. Ale vždyť ti lamové nikdy předtím čínskou mapu neviděli…

David: Jindy hrála možná roli i obyčejná neznalost. V deníku otec s Vanišem píšou, jak neustále naráží v Tibetu na zvyky a tradice a chtějí po svých čínských průvodcích, aby jim je vysvětlili. Ti toho však - asi ne z nějaké špatnosti, ale z obyčejné neznalosti - nejsou schopni. Takže otec třeba píše: „… ptáme se Wu-ťinga, co chce tento lama. Wu-ťing na něj neumí mluvit, tak se na sebe smějeme a dáváme si jídlo…“ Nebo se otec účastní nějaké slavnosti a přesně popisuje, jak co vypadá. Ale v tom relativně velkém štábu není nikdo, kdo by jim řekl, to je tahle škola, tenhle lama, to se připravuje takhle. Asi to byla nevědomost…

Vladimír: Ano, Číňané sami objevovali neznámou krajinu, která si žila podle svých zákonů, usměvavě a klidně. Na stavbě silnice byli například studenti ze Šanghaje na brigádě. Někteří z nich dopadli velmi špatně, protože na to vůbec nebyli připravení. Začal padat sníh a nastaly strašné tragédie. Lidem, kteří stavěli silnici, omrzaly ruce. Nikdy předtím sníh neviděli, neměli teplé oblečení.

David: Taky při odstřelech padaly kameny na lidi a byly tam stovky, tisíce mrtvých. Navíc otec a Vaniš třeba chtěli natočit nějaký odstřel, Číňané ho ale udělali pozdě, takže to nenatočili. A Číňani pak řekli, že druhý den udělají klidně nějaký úplně jiný zbytečný odstřel, aby filmaři byli spokojeni.

Dalším problémem bylo, že byli odkázaní na řidiče gazíku, kterému říkali Vzteklý tygr. Dneska už tam jezdí autobusy, ale tehdy oni někam dojeli, něco je tam zajímalo, například chtěli do nějakého kláštera, a najednou jim ten řidič řekl, že se musejí vrátit kvůli technické závadě. Oni s nimi chudáky manipulovali za použití vydírání: „No, dobře, my vás tady necháme a vy tady umřete.“ Nebyli tak úplně svými pány.

Žerty s kamerou

David: Všichni cizinci, které jsem v Tibetu potkal, do něj jeli s nějakým prvoplánovým záměrem, že si něco odnesou. Já jsem tam fakt nenašel nikoho, kdo by od Tibeťanů něco nechtěl. Pak jsem si s hrůzou uvědomil, že já svou kamerou taky lovím, že taky něco chci. Proto jsem potom někde cíleně netočil, snažil jsem se je netrápit, netočit ty momenty, které, jak jsem cítil, by jim vadily. Taky jsem se snažil svou kamerou Tibeťany pobavit, všichni se do ní pořád někde dívali, vždycky ji ode mě někdo vyfásl.

Vladimír: To už bylo před padesáti lety, malinké holčičky se nám dívaly do kamery, i když nic neviděly, protože když se to nepřitlačilo, tak se obraz nezaostřil. Takže 46 let předtím existoval ten stejný žert. Jejich smysl pro humor a dobrá nálada jsou vůbec úžasné. To jsem si třeba broukal nebo zpíval sám pro sebe a oni se úplně rozzářili. Oni dovedou dobrou náladu rozdávat.

David: To má svou výhodu. Když přijde na cestě nějaká nehoda - v mém případě to bylo naložené jačí maso - člověk ví, že ráno vyleze mezi lidi, kteří se všichni usmívají a mají dobrou náladu.

Teď nastane pro Středoevropana boj vybudit v sobě takové to: Jak se máte, co děláte? To už mu ale pak zůstane celý den a vlastně mu přestane vadit, že má problémy. Nejhorší je ale ten moment, když člověk vstává z postele a říká si, kdybych byl doma, tak bych celý den klidně ležel a litoval se.

Se starým deníkem v ruce

David: Jsem hrozně vděčný, že jsem měl možnost stoupnout si na nějaké místo, o kterém víte, že je plus minus pár kilometrů totožné od toho, kde před lety stál můj otec. A četl jsem si, co o něm napsal. Je to hrozně zajímavé. Projedete prvním průsmykem a cesta se zhorší. Stál jsem tam s deníkem, otočil jsem stránku a tam je půlka stránky nečitelná. Dál se člověk dočte: „Napíšu to znovu, pokoušel jsem se psát v autě.“ Pochopíte, že se cesta nezměnila, že je stejně v pytli jako před 46 lety.

Úžasné taky bylo, když jsem ukazoval otcův deník někomu v té vnitřní Číně. Byla tam jedna babička, která řekla: "Poděkujte svému otci za nás za Číňany, poděkujte těm hrdinům, kteří stavěli Kchang-cang kun-lu." A to byla stará paní, do které určitě rvali propagandu, jak „staví silnici k nebesům“. A ve stejný den jsem potkal pekingského studenta, který tři roky studoval ve Velké Británii a rok byl v USA, uměl velmi dobře anglicky a byl z nějaké bohaté rodiny. Ten mi vyprávěl, že z hlediska informatiky a dopravních systémů je zázrak, že na náměstí Tchien-an-men bylo raněno tak málo lidí. On tam plánuje systém semaforů. Vejdou se tam miliony lidí a armáda, se kterou on ve svém dopravním systému musí počítat, protože policejní auta jsou vybavené tlačítkem, které když zmáčknete, tak mají všude zelenou. Takže jsou vlastně šikovní, že těch mrtvých bylo tak strašně málo. A to vám řekne kluk, který byl čtyři roky v zahraničí, poslouchá americké kapely a má jinak naprosto pokrokové myšlenky.

Také jsem viděl propagandistický festival, který byl evidentně velice zmanipulovaný. Lidé byli přinucení dělat něco, co by normálně nedělali, nebo co by dělali jinak. Ale Tibeťanům se přitom dařilo dělat si z Číňanů legraci na druhou, využít festival pro sebe, pobavit se na jejich úkor. Když nějaká tibetská skupina dostala nějaký čínský, pro ně lehce nesmyslný, úkol, zhostili se toho tak, že to přehnali do totální parodie. Takže tam byly výbuchy smíchu a bylo vidět, že čínští vojáci se nebaví, ale Tibeťané ano.

Vladimír: To je velmi důležité, to je důvod, proč si to vyprávíme, ten smysl pro humor a obrovitá trpělivá laskavost těch lidí. Já jsem tam zažil neuvěřitelné věci. Když začalo být v podvečer chladno, šel kolem takový už starší člověk, vzal mě a Pepíka (Vaniše) za ruku a dovedl nás k ohni. My jsme byli cizí lidi s dloujhejma nosama, vypadali jsme jinak a oni nám beze slova ukazovali svou dobrou vůli. Takovou trpělivou dobrotivost. To by samozřejmě mohla další generace začít ztrácet…

David: Zatím to neztrácí.

Tento rozhovor poskytli Vladimír a David Sísovi časopisu Tibetské listy v prosinci 2000 (č. 10 - zima 2000).