|
Začátkem roku v rozmezí necelých tří týdnů zemřeli dvě výrazné postavy tibetského odboje a bývalí političtí
vězni Aňi Parčhin a Julu Dawa Cchering. Jména, která léta nedala spát čínským úřadům a pro příznivce Tibetu
po celém světě se stala symbolem boje proti čínské okupaci Tibetu.
Velká bojovnice
Tmavé oči hluboko posazené do malého kulatého zvrásněného obličeje ošlehaného větrem toho viděly za jeden život
až příliš. Přesto byl jejich pohled naplněný soucitem, pod nímž se skrývala nekonečná odhodlanost. Postavou byla
malá, avšak srdcem obrovská a celá vyzařovala sílu a obětavost, které nikdy nepřestaly ovlivňovat lidi, do jejichž
životů nějak vstoupila. Každý, kdo se s Aňi Parčhin (1933 - 2002) setkal, měl pro tuto skutečně fascinující ženu
jen slova obdivu a upřímné úcty.
Pančhen Dolma se narodila roku 1933 v Khamu ve východním Tibetu. Přestože byla vychována jako dcera vesnického
starosty a ovládala jezdecké a střelecké umění, toužila Pančhen Dolma po mírumilovném životě zasvěceném studiu
náboženství. Proto také odmítla v sedmnácti letech plány svých rodičů na vdavky a od té doby žila u své rodiny
jako buddhistická mniška Aňi Parčhin. V roce 1958, kdy zemřel její otec se pětadvacetiletá Aňi Parčhin ujala
vedení své vesnice a po čínské invazi se stala uznávanou velitelkou skupiny šesti set bojovníků, kterou vytvořil
její otec z vesničanů na odboj proti čínské invazi. Aňi Parčhin uplatňovala guerrilovou bojovou taktiku a až
do roku 1960, kdy se situace stala beznadějnou, úspěšně napadala čínské konvoje a ničila jejich tábory. Poté
jednotky rozpustila a poslala je do bezpečí exilu. Její vlastní boj skončil, když byla zadržena spolu s matkou
a starou babičkou v Himálaji při útěku za svobodou.
Nejprve ji převezli do Lhodzongu, místního „sběrného střediska“ a později ji přemístili do věznice v Čhamdu,
kde začalo její jednadvacetileté věznění. „Když mě zatkli, spoutali mi ruce a nohy, pověsili mě za nohy
a vyslýchali mě. Neustále mě bili. Několikrát jsem omdlela a oni na mě vždy chrstli vodu a zbili mě ještě více,“
vzpomínala Aňi Parčhin. Ale nikdy se jim nepodařilo násilím ji připravit o soucítění. Vždy věřila, že její
mučitelé sami trpí následky svých předešlých karmických činů, a tak k nim cítila pouze lítost: „Cítila jsem
se strašně za ty, kteří mě věznili.“
První dva roky strávila Aňi Parčhin v Däjong Nang spolu s dalšími pěti sty Tibeťany. Podmínky zde byly velmi
bídné a se ženami se zacházelo stejně brutálně jako s muži. Tibeťanky, zejména mladé a hezké, byly zneužívány.
Během výkonu trestu byla Aňi Parčhin mnohokrát zbita a mučena. Dvanáct měsíců měla nohy nepřetržitě spoutané
v těžkých okovech. „Strčili mě do díry v zemi a nutili mě tam být ve vlastních výkalech,“ popisuje další praktiky
věznitelů. Z Däjong Nangu ji přemístili do Zilthog Thangu, věznice s ostrahou pro ty, kteří spáchali nejtěžší
zločiny. Tam jí konečně z nohou sundali okovy. Aňi Parčhin zde prala prádlo čínským vojákům a vyráběla vepřovice
na stavbu dalších vězeňských cel, dokud ji roku 1965 neodvezli z Khamu do nechvalně proslulé věznice Dabži
ve Lhase, kde měla strávit dalších jedenáct let. Poté, co přežila krutou práci v cihelně poblíž kláštera Sera
a tělesně náročný režim, kterému jsou vystaveni podvyživení a týraní vězni v Dabži, byla v roce 1976 přemístěna
do páté divize pracovního tábora Thamo Dzong v Ňingthi. Tady byla nucena pracovat v lese vzdáleném několik
kilometrů od vězeňského komplexu.
Po letech žádostí a petic adresovaných správě věznic a také díky k návštěvě delegace tibetské exilové vlády
v roce 1979 byla Aňi Parčhin po dvaceti letech strávených ve vězení konečně povolena návštěva domova. Krátce
poté, co se neochotně vrátila z dvouměsíční propustky, byla na počátku roku 1981 náhle propuštěna. Nerespektovala
nařízení čínských úřadů vrátit se do rodné vesnice a odcestovala do Lhasy. Tam nejprve nějaký čas pomáhala
při pracích na opravě kláštera Gandän a potom začala putovat po posvátných místech. Tím, že se zúčastnila
demonstrací ve Lhase v letech 1987 a 1988, si opět zajistila pozornost čínských úřadů. V obavách z dalšího
zatčení uprchla v roce 1989 do exilu.
V Indii nadále toužila jen po životě prosté buddhistické mnišky, života bojovnice se však nikdy nevzdala.
Vedle pokojného duchovního života mnišky žila v Dharamsale i druhý život neúnavné aktivistky za tibetskou věc.
Během let strávených v exilu, kdy žila jen pro návrat do Tibetu s Jeho Svatostí dalajlamou, cestovala do mnoha
zemí, kde na přednáškách dojala svými svědectvími mnoho Tibeťanů i cizinců. Nakonec překonala nechuť dát svému
příběhu tištěnou podobu a s pomocí Adelaide Donnelly napsala knihu Sorrow Mountain - the journey of a Tibetan
warrior nun (Hora lítosti - cesta tibetské mnišky bojovnice). Poslední pouť Aňi Parčhin vedla počátkem tohoto
roku do Bódhgaje v severovýchodní Indii, aby se zúčastnila obřadu Kálačakry. Krátce po návratu do Dharamsaly
jí začalo selhávat srdce a 2. února 2002 zemřela.
Její jméno v překladu znamená „Mniška - Velká odvaha“ a Aňi Parčhin svému jménu nezůstala nic dlužna. Dělala
vždy jen to, v co považovala za potřebné, bez ohledu na své osobní zájmy nebo nebezpečí. Nikdy neztratila
pokoru a soucítění a nikdy nepřestala bojovat za svobodu své země.
Zásadový a klidný Julu
„Byl ke každému přátelský a velice trpělivý. Když přišel nový vězeň, vždy s ním rozmlouval, zjišťoval, odkud
je, proč byl zatčen, a tak dále. Vždy jim poděkoval a řekl, že pro svobodu a budoucnost Tibetu vykonali velmi
dobrou práci. Ve vězení se často bavil i s mladšími politickými vězni, zpíval s nimi nebo vtipkoval. I v nejtěžších
chvílích zachovával klid,“ napsal o něm bývalý spoluvězeň. „Podívejte se na něj, od roku 1959 nezměnil svoje
názory a kvůli tomu je pořád tady ve vězení. On si ty své ideje svobody odnese s sebou do rakve,“ říkali o něm
vězeňští dozorci. Bývalý politický vězeň Julu Dawa Cchering (1930 - 2002) strávil ve vězení celkem 27 let.
Julu Dawa se narodil ve Lhase v roce 1930. Již v dětství byl označen za převtělení Čhönä Julu Rinpočhe
a vstoupil do kláštera Gandän, kde intenzivně studoval až do roku 1950. Poté přešel do tantrické školy Gjütö.
V roce 1959 ho čínská policie zatkla za účast v březnovém povstání a byl odsouzen k doživotnímu odnětí svobody
v pracovním táboře těžkých prací ve věznici Dabži, odkud byl propuštěn až v roce 1979. Potom do roku 1982
vyučoval buddhistickou filozofii na univerzitě ve Lhase a současně byl členem Lhaské buddhistické asociace.
Podruhé byl zatčen 26. prosince 1987 spolu s Thubtänem Ccheringem, mnichem z kláštera Sera jen proto, že před
kamerou poskytli rozhovor italskému turistovi Dr. Dallarovi Stefanovi. Rádio Lhasa 10. března 1988 odvysílalo:
„Dne 26. července 1987 dva mniši Julu Dawa Cchering a Thubtän Cchering šířili před reakcionářskými živly, kteří
přijeli do Tibetu jako turisté, reakcionářské názory, jako například požadavek nezávislosti Tibetu. Tito dva
mniši dále zlovolně hanobili politiku Komunistické strany Číny a Lidové vlády. Oba byli odsouzeni za šíření
kontrarevoluční propagandy.“ Po svém zatčení strávili oba mniši rok a sedm měsíců ve vazební věznici v Seithu.
19. ledna 1989 byl před lhaským lidovým soudem Julu Dawa Cchering odsouzen k deseti letům a Thubtän Cchering
k šesti letům vězení. Oba byli převezeni do věznice Dabži.
4. listopadu 1994 byl Julu propuštěn ze zdravotních důvodů. O tři týdny později navštívila Lhasu delegace
Komise pro lidská práva OSN a Julovi bylo povoleno setkání s členem komise Abdelfattahem Amorem. Julu vyjádřil
znepokojení nad zkreslenou verzí historie Tibetu, která se prezentuje světu, a sdělil mu, že byl vězněn
z politických důvodů. V roce 1996 přišla zpráva, že Julu byl uvržen do domácího vězení, zjevně za své komentáře
před zástupci OSN. Třem poslancům Evropského parlamentu, kteří navštívili Lhasu počátkem listopadu roku 1996,
byla u něj povolena jen desetiminutová návštěva. Setkání se konalo na nejmenovaném místě, za přísné ostrahy,
zákazu fotografování a za přítomnosti čínských vysokých vládních činitelů. V září roku 1998 navštívila Tibet
Mary Robinsonová a rovněž jí bylo zabráněno setkat se s Julu Dawa Ccheringem. Ten po svém propuštění upozorňoval
na podmínky v Dabži po protestech vězňů v květnu 1998, které vedly k smrti nejméně devíti z nich.
„Z Dabži přicházejí zprávy, že tamější životní podmínky jsou zoufalé a neadekvátní,“ napsal v jednom
dopise.
Podle jednoho z bývalých vězňů z Dabži byl Julu Dawa Cchering v době politických demonstrací koncem
osmdesátých let vždy velmi optimistický. Tvrdíval, že Číňané brzy změní politiku vůči Tibetu a že brzy přijde
svoboda. Ale když byl propuštěn, viděl situaci realističtěji a říkával, že svoboda je pro Tibet jednou možností,
ale nebude snadné jí dosáhnout. „Když viděl, že se nikdo o politické vězně nestará tak, jako tomu bylo na konci
osmdesátých a na počátku devadesátých let, ztratil iluze. Vždy pociťoval velikou zodpovědnost za bývalé politické
vězně ve Lhase, obzvláště za mnichy z Gandänu, kteří se na demonstraci v březnu 1988 dožadovali jeho
propuštění.“
Zdravotní stav Julu Dawa Ccheringa se v posledních letech jeho života postupně zhoršoval, měl problémy s pohybem
a chůzí. Jeden jeho přítel, který nyní žije v exilu, uvedl, že v posledních letech života rovněž trpěl depresemi.
„I po propuštění z vězení často musel k výslechu a občas ho na krátkou dobu zadržovali ve vazbě. Až do dne, kdy
zemřel, neměl chvilku pokoje.“ Julu Dawa Cchering zemřel ve Lhase 16. ledna.
zpracováno podle materiálů z časopisu Tibetan Bulletin
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 17 - podzim 2002
[
13.11.2002
zdroj: Tibetské listy (www.lungta.cz) autor: Petra Zlatohlavá ]
|
