Na slovíčko s...

Na slovíčko s... Jiřím Němcem

Co je to vlastně bön? Černá magie, čarodějné noční obřady na opuštěných pohřebištích, zaklínání duchů, druh šamanismu, jakýsi „underground“ buddhismu? Odpověď není nijak jednoduchá. Zašli jsme si pro ni nejdříve do pražské Potaly na besedu s tibetologem Danem Berounským a dozvěděli se mnohé o historických souvislostech, nejvýznamnějších učitelích, svědectví historických pramenů, vztazích mezi buddhismem a bönem (které mimochodem nebyly vždy jednoduché!), nauce dzogčhenu i osobních zkušenostech z pobytu v bönském klášteře v Tibetu. „Duše“ učení nám však stále jaksi unikala... Pozvali jsme si tedy na slovíčko vedoucího pražské sanghy bönu Jiřího Němce.

Mohl bys nám říci něco o sobě?
Je mi 41 let, jsem malíř...

A jak se vůbec malíř dostane k duchovní praxi?
Myslím, že docela snadno. Malování je iracionální stránka života. Když se spojí s tou racionální, vznikne určitý komplexní pohled na život, a to je stejné jako praxe, která má také v sobě oba ty prvky, iracionální a racionální, pokud možno v rovnováze. Při malování pracuju s barvou, která vytváří iluzi něčeho co není, obrazy jsou jen jakési skvrny, ale když se na ně díváme, vkládáme si do těch skvrn své zkušenost, své příběhy a vytváříme svoji vlastní realitu. Stejně tak se propojuje život s realitou a iluzí.

Jaký charakter mají tvé obrazy? Myslím, že nejsi realista...
Mě moje obrazy připadají docela realistické, jako všechno kolem mě, ale je to jen určitá rovina a vždy je rozhodující úhel pohledu. Kousek trávy, třeba metr čtvereční, je abstrakce, ale když ji vnímáš v souvislosti s krajinou, horami a řekou, je to trávník a stává se realitou, takže abstrakce je podle mě iluzí i realitou, stejně jako praxe. Všechno kolem sebe konfrontujeme se svým životem, a tedy i malování je nedílná součást života, která v sobě skrývá obsah pomocí významu, který do ní člověk vkládá.

Tvoje portréty duší jsou mediálně známé...
Ano, chtěl jsem uchopit něco, co člověka charakterizuje, a použil jsem k tomu obraz, snažil jsem se transformovat duši člověka do jiné dimenze a zachytit ji z jiného úhlu pohledu, takže ty obrazy působí jakoby abstraktně, ale mají v sobě určitý kód, který jak doufám je stejný s kódem toho člověka. Je to vlastně snaha naučit se dívat na ostatní věci a lidi z jiných úhlů, jiných perspektiv. Někdy člověk teprve tehdy, když si realitu přenese do jiné roviny, tak ji najednou uvidí takovou jaká je. To je problém hlavně z ápadního světa. Vidíme svět iluzí který si necháváme implantovat reklamami, výchovou, kolektivní nevědomostí, ve které jsme školeni už od narození, a stále tyto iluze vděčně přijímáme.

V portrétech duší jsi se zaměřoval na mediálně známé osobnost. Proč?
To bylo v prvním a částečně i v druhém cyklu, šlo mi o zaměření zájmu. Aby si lidé řekli: když takhle vypadá kníže Schwarzenberg, má ty a ty barvy, tak jak bych asi vypadal já - co je moje duše. Chtěl jsem, aby člověk začal uvažovat o podstatě, o tom, co ho dělá člověkem. Impuls mi dal můj dědeček, který byl velmi hodný, a potom když ve stáří ztratil schopnost zařazovat informace, pořád byl tím hodným dědečkem ale vůbec nevěděl třeba kdo jsem nebo kde se nachází. A tak jsem si říkal: co dělá člověka člověkem, jaká je jeho podstata, o co jde - a to byl vlastně impuls malovat duše.

Jak se k tomu stavěli portrétovaní?
Vcelku velice pozitivně. Cyklus jsem dokončil, ještě pár lidí namaluju, ale další výstava duší už nebude. Už jsem řekl co jsem měl, a teď budu zase dělat něco jiného.

Ovlivnilo malování nějak tvůj vztah k východu, nebo to bylo naopak?
Bezesporu, když maluju nebo něco vytvářím, dělám stopy, které o mě něco vypovídají. Když se moje vědomí formuje na základě nějaké praxe, třeba buddhistické, tak se to zcela zákonitě promítá do mých obrazů. Ale hlavně si přeju, aby to nebylo v tom prvním plánu - je to o energii té změny. Praxe v mém životě je velmi silná, takže ho musí ovlivňovat po všech stránkách.

Jak jsi se dostal k bönu? Asi to nebylo jednoduché...
Přes rodiče synova kamaráda. Vídali jsme se na třídních schůzkách, povídali si. Dozvěděl jsem se, že jsou buddhisti, lákalo mě to a cítil jsem v tom autenticitu. Začal jsem k nim chodit na schůzky skupiny Kagjü a přicházet tomu na chuť. Bral jsem to ale nejdřív jen v prvním plánu, hodně formálně, snažil jsem se být hodný kluk, hodně meditovat, dělat správné věci. Postupně jsem poznal, že je to složitější a hlubší. Hodně mi objasnilo setkání s dalajlamou v Lánech. Po přečtení knihy Namkhai Norbu Rinpočheho Křišťál jsem jakoby procitl, oslovila mě, protože jsem zjistil, že tímto způsobem uchopuju věci, jdu rovnou na vrchol toho, co mě zajímá a pak si teprve doplňuju ty další věci, co jsou potřeba. Dzogčhen postupuje podobně. Potom jsem jel do Polska a jen tak jako navíc jsme navštívili mistra bönu. Já jsem netušil o co jde, ale naštěstí jsem neměl žádné předsudky. Byl to Tibeťan, člověk v mých letech, a jeho způsob učení na mě silně zapůsobil, najednou jsem cítil, že je to můj mistr. Od té doby se považuju za jeho žáka, praktikuju jeho linii která je Jungdung bön a je velmi podobná buddhistické škole Ňingma (to jsem ale zjistil až později). Můj mistr se jmenuje Tändzin Wangjal Rinpočhe, v minulém životě žil v Tibetu, byl také mistr, velmi známý např. jako vymýtač démonů.

Jak dlouho praktikuješ bön?
Asi čtyři nebo pět let, za mistrem jsem byl čtyřikrát. Můj mistr je člověk velmi moderní, tak působí, vyučuje i žije. Vše přizpůsobuje našemu západnímu způsobu myšlení, rozumí naším termínům a užívá je při výkladu, nechodí v rituálním rouchu. Je to milý člověk, laskavá energie. Praxe u něj je velmi neformální, osobně komunikuje s každým žákem. V srpnu by měl přijet také do Prahy, jeho kniha Tibetská jóga spánku a snění brzy vyjde i v češtině a měla by následovat i Zázraky přirozenosti mysli, ke které napsal předmluvu dalajlama.

Měl jsi zkušenost školy Kagjü, najednou bön a dzogčhen. Dá se lidem, kteří vůbec netuší o co jde, nějak přiblížit ty rozdíly?
Při studiu jsem zjistil: mnohdy se žáci jedné školy velmi liší tím, že mají jiného mistra, jiné metody a způsoby praxe, mnohdy jsou si žáci různých škol velice blízcí tím, že mají podobný přístup, který vytváří podobný úhel pohledu a uchopení věci. Takže žádný dramatický rozdíl není, bön považuji za jiný, pro mě je jednodušší, ne historií a šíří nauk, ale víc mi padne, lépe mu rozumím. Můj mistr učí tak, že tam není tolik ritualizovaných složek, ale hodně praxe. Vyprávěl nám třeba, jak se v Tibetu dává žákům nové jméno. I já jsem od něj dostal nové jméno, Jiří Němec. Ano, dával nám naše jména a pomocí rituálu z nich snímal starou karmu. Takovým způsobem vyučuje, velmi moderně. Bön má za sebou velkou tradici.

A co magie?
Nebojíme se slov která vyvolávají hrůzu. Magii ostatně požívají všechny tibetské školy, je to vlastně naše pozitivní přání, přejeme si, ať jsou všechny bytosti šťastné, což je magická formule. V bönu není magie zneužívána a používána v negativním významu, jejím základem je bódhičitta, stejně jako u ostatních škol.

Bódhičitta je základní buddhistická kategorie. Jak se to slučuje s bönem? Je bön buddhismus?
Já myslím, že je buddhismem v širším slova smyslu, pokud Buddhu považujeme za stav mysli a za určitou dosažitelnou úroveň vědomí. Ve všech školách existují stovky buddhů, a nejsou to Šákjamuni, ale zároveň to Šákjamuni jsou, protože osvícení je jenom jedno. Z tohoto úhlu pohledu bön stoprocentně buddhismem je.

Takže člověk ze západu, který rád všechno dělí do přihrádek, si řekne: dobře, tak ke čtyřem školám přiřadíme pátou...
Západní člověk to udělat může, nebo taky nemusí. Mně osobně třeba to, že bön je svým způsobem na indexu, velice vyhovuje. Nezajímají mě vnější projevy, chci jít přímo k podstatě věcí, a pak nepotřebuju škatulkovat. Vím, že je mi v tom učení dobře, protože je autentické a komplexní a navíc zahrnuje i vysokou nauku dzogčhen.

Vím z vlastní zkušenosti, že i Tibeťané v Tibetu vytvářejí škatulky. Když se ptám na bön, často říkají, že to jsou ti černí, tam raději nechoďte...
Je smutné když různá učení mezi sebou bojují. Historicky nevidím rozdíl mezi oběma dharmami, je to přežitek z období bojů, zkreslený úhel pohledu.

Jak probíhá sezení bönistů - úmyslně nepoužívám slovo meditace?
Dá se říci i meditace, ale sezení je lepší. Máme celou řadu technik. Scházíme se každé úterý a praktikujeme pročišťování energetických kanálů, zpíváme guru jógu s napojením na vše, co nás spojuje s osvícením - na našeho mistra, celou linii, na našeho vnitřního učitele, dále je tam ochrana místa a ochrana té praxe samotné, pročištění vnitřních energií a potom práce s ní. Všechna tato praktická cvičení vedou k tomu, abychom se naučili dosáhnout kontemplace a setrvat v ní, což je základem pro dzogčhen. Také zpíváme a přijímáme útočiště u mužských i ženských osvícených aspektů a u mistra. Následuje bódhičitta, kdy rozvíjíme soucit se všemi bytostmi a končíme stejně jako v jiných školách věnováním zásluh a vše dobré, co jsme nashromáždili, odevzdáváme ve prospěch všech žijících bytostí.

Takhle to vypadá jako hodně práce a žádná legrace...
Bez legrace to nejde, ta je všudypřítomná, ale práce je to taky. Velmi individuální, člověk se sanghou roste a může se rozvíjet, ale tu hlavní práci musí udělat sám na sobě, není to jen sezení v meditaci, ale permanentní proces, každá chvíle života ve dne i v noci se může proměnit v praxi. Máme metody jak pracovat v noci se sny a s vědomím, jak vzbudit přirozenost mysli...

Slyšeli jsme o magické praxi na opuštěných místech.
Máš asi na mysli praxi čö. Tu dělají i ostatní školy a byla i v minulých staletích velmi oblíbená. Člověk se při ní setkává se svými strachy, vnitřními i vnějšími démony, jde na místa která vyostřují pocit strachu a tam se s tím strachem konfrontuje, tedy neutíká od něj, ale postaví se mu tváří. Může to být strach z nemoci, ztráty zaměstnání, smrti, který je naší součástí, my se jen musíme naučit s ním bojovat - a to je ta naše praxe, čhöd. Personifikujeme, odsekáváme od sebe ten problém, zbavujeme se ho, a základem je zase soucit s ostatními bytostmi.

Kolik bönistů je v České republice?
Asi 10-15. Já jsem praktikoval rok sám po prvním setkání s mistrem, teprve potom jsem od mistra dostal povolení založit sanghu a praktikovat ve skupině. Možná, že někdo praktikuje sám, ale víc než 20 nás asi zatím není.

A na závěr: co si představuješ pod slovem Tibet?
Hory, vítr, čerstvý a ostrý vzduch, tváře lidí, prostor. Náš mistr se narodil v exilu v Indii, s Tibetem svazky nemá, díky Číňanům. Sám jsem fixován spíš na učení, které z Tibetu pochází, než na tuto zemi. Vnímám Tibet více jako krásnou zemi než jako centrum učení, centra jsou dnes už rozptýlená po celém světě. Je paradoxní, že Číňani chtěli učení potlačit, ale podařilo se jim ho skvěle rozšířit.

Tento rozhovor poskytl Jiří Němec časopisu Tibetské listy v listopadu 2001 (č. 13-14 - podzim - zima 2001).