Písemnictví

Starej Sipleb

Kdysi bylo v tibetské zemi mnoho netvorů. V oněch dobách byl jedním z nejmocnějších netvor zvaný Starej Sipleb. Kradl lidem děti, odnášel si je do své jeskyně a tam je jedl. Byl to velmi mocný netvor, a tak všichni lidé byli nuceni žít ve strachu.

V té době žila v jednom údolí stařenka se svou dcerou. Když jednoho rána ta stařenka odcházela sbírat brambory, řekla dceři: „Dcero, měj zamčené dveře! Dokud máma nepřijde, neotvírej, jinak si tě odvede Starej Sipleb!“

Dcera, pamětlivá toho, co jí matka řekla, zůstala doma. Najednou někdo zaklepal na dveře. Děvče povídá: „Kdo jsi? Kromě své matky stejně nikomu neotevřu.“

„Já jsem tvoje matka.“

„Když je to tak, protáhni škvírou ve dveřích ruku a ukaž mi ji.“

Netvor ukázal ruku a ta byla plná rozježených chlupů. Když to děvče uvidělo, řeklo: „Ty nejsi moje máma, moje máma má ruku hladkou a natřenou olejem. Tvoje ruka je plná rozježených chlupů.“ A netvor povídá: „Tak tedy dobře, dveře si neotvírej. Jenom mi, prosím, dej trochu ohně a oleje.“ A děvče mu dalo po troškách ohně a oleje.

Netvor kousek poodešel, chlupy na ruce spálil ohněm a namazal olejem. A už znovu tluče na dveře a volá: „Děvče, máma přišla! Otevři dveře!“

„Tvůj hlas se matčinu nepodobá. Ukaž ruku!“ Jak to dořekla, ukázala se ruka. Viděla, že je hladká a naolejovaná, a ihned otevřela.

Když zjistila, že je to netvor, rychle utekla a schovala se mezi trámy. Netvor všechno prohledal, ale nenašel ji. „Ta holka musí být někde tady. Do vzduchu se nevypařila, do země se nepropadla,“ povídá si, jak ji hledá. Děvče se tomu zasmálo. Netvor se podíval nahoru a uviděl ji, ale mezi trámy na ni nedosáhl.

„Hned mi po pravdě pověz, jak jsi tam vyšplhala. Jestli nepovíš, nadělám z tebe kousky masa a kaluže krve.“

„Vyšplhala jsem sem tak, že jsem na špičku jehly postavila další.“

Začal stavět jehly na sebe, ale nemohl nijak vyšplhat nahoru. A znovu: „Řekni mi to po pravdě. Jestli neřekneš, roztrhám tě na kousky masa a kaluže krve.“

„Stavěla jsem misky jednu na druhou, a tak jsem sem vyšplhala.“

On udělal, co mu řekla, přesto na ni nedosáhl. Ale když na ni znovu pouštěl hrůzu a řekl jí spoustu hrubostí, děvče se polekalo a po pravdě řeklo, že nahoru vyšplhalo, když na jeden sud položilo druhý. On to udělal, dosáhl na ni a děvče si odnesl.

Když se máma k večeru vrátila a děvče nebylo doma, věděla, že ji odnesl netvor. Vzala kožený vak s moukou smíchanou s máslem a s pláčem se vydala hledat dceru. Po cestě potkala havrana. Ten povídá: “Matko, kampak jdeš tak s pláčem?”

„Moji dceru odnesl netvor, a tak ji jdu hledat.“

„Když mi dáš trochu mouky s máslem, půjdu s tebou a pomohu ti.“ Dala mu mouku s máslem a šli spolu dál. A potkali lišku.

„Kampak vy dva jdete?“

„Netvor mi odnesl dceru. A my dva ji jdeme hledat.“

„Když mi dáš trochu mouky s máslem, půjdu s vámi a pomohu vám.“ Také lišce dala mouku s máslem a pak šli všichni tři dál. Až znovu potkali vlka.

„Copak jdete vy tři dělat?“ ptá se vlk.

„Mou dceru odnesl netvor. A tak ji my tři jdeme hledat.“

„Když mi dáš mouku s máslem, tak já vám taky půjdu pomoci.“ Dala mu čhemar (mouku s máslem) a všichni čtyři se vydali hledat děvče.

Až najednou došli nedaleko jeskyně, kde sídlil netvor. Vlk povídá: „Teď musíme vymyslet, jak to uděláme. Bez toho by si z nás mohl netvor udělat večeři“. A tak se mezi sebou dohodli a vymysleli plán.

Když vlk podle plánu začal běhat sem a tam a rozhánět netvorovy ovce, netvor se hned vynořil z jeskyně a hnal se za vlkem. O kus dál ležela liška a předstírala, že je mrtvá. Nad ní křičel havran a létal sem a tam. Jak to netvor uviděl, pomyslel si: Se zabitím vlka můžu počkat, když si před tím nevezmu tu liščí kůži, havran se hned dá do díla. Přestal tedy honit vlka a běžel k lišce. Jakmile se k ní přiblížil, vstala a pomalu šla. Netvor zrychlil, ale liška také zrychlila a unikala mu. Netvor nakonec běžel jako o závod, ale liška před ním utíkala jako vítr, až vběhla mezi stromy.

Zatímco netvor honil lišku, matka s vlkem vstoupili do jeskyně. Když se rozhlédli, uviděli děvče uvězněné v koženém vaku přivázaném nad ohništěm. Odvázali ji a pomohli jí vylézt. Do vaku dali led a trn a zase ho přivázali tak, jak byl předtím.

Netvor přišel domů a rozdělal oheň. Led uvnitř vaku začal tát a kapat. Netvor povídá: „Holka, nečůrej!“ Ale kapky stále padaly. Rozčílil se, a když strčil ruku do vaku, píchl se o trn. Rozčílil se ještě víc a zařval: „Sakra, ženská proradná, ještě budeš škrábat! Nadělám z tebe kousky masa a kaluže krve!“ Otevřel vak, a když se do něj podíval, děvče tam nebylo. Zalapal po dechu: „Sakra! Ta podlá liška mě takhle obalamutila. Musím ji dostat, abych měl maso,“ řekl a vydal se hledat lišku.

Když liška viděla netvora přicházet, šla ke břehu řeky a začala tam hrabat písek. Netvor přišel blíž a povídá: „Liško ničemná, ty jsi mě oklamala. Vzalas mi tu holku. Teď nastal čas tvé smrti.“

„Na hoře naproti jsou stovky lišek. Na hoře za námi jsou stovky lišek. Tisíc devět set lišek. Já jsem ta, které říkají liška hrabající písek na břehu řeky.“

„Tak mě tedy taky nauč hrabat písek.“

„Lehni si, otevři tlamu a rozevři oči!“ Netvor si lehnul, liška rozhodila písek, a když se mu tlama, oči a nos zaplnily pískem, utekla.

A zase liška vařila klih pod skálou, když se tam náhle objevil netvor. „Liško proradná, co všechno jsi mi provedla, nejen žes mi vzala holku, ale naplnilas mi tlamu, nos a oči pískem, že jsem skoro zdechnul. Jestli tě teď nezabiju, nejsem netvor!“

„Co to povídáš? Na hoře naproti jsou stovky lišek, na hoře na naší straně jsou stovky lišek. Tisíc a devět set lišek.

„Tak mě tedy nauč, co se dělá s klihem.“

„Pojď, na nějakou rovnou skálu vylejeme hodně klihu. Ty si teď na to sedni a mrkej očima.“ Jak tam tak stál, chrstla mu do tváře klih a utekla.

A zase liška přišla nahoru na skálu a lehla si do nory z trsů rostlin. Vtom přišel netvor. Kůži měl na zadku sedřenou a z tváře mu crčela krev. A hrozivě řval: „Liško proradná, cos mi všechno neprovedla! Holku jsi mi vzala, tlamu, nos a oči jsi mi nacpala pískem, zadek přilepila ke kameni a tvář pomazala klihem. Jen trápení jsi mi přivodila. Teď zemřeš!“

„Veliký netvore! Takovou neuváženou věc nedělej! Na hoře naproti jsou stovky lišek, na hoře na naší straně jsou stovky lišek. Tisíc a devět set lišek. Mně říkají liška skrýš na skále.“

„Tak mě tedy nauč něco o skrýších!“

„Když se to chceš naučit, tak sem dovnitř vklouzni.“ Liška na něj strhávala rostliny z okrajů nory a tak ho zasypala, že nebyla vidět ani hlava. Ty rostliny přitom hrabala ke srázu. A jak ho omotávala, netvor spadl do veliké řeky a umřel.

A tak matka a dcera žily šťastně, netvor už nikoho z lidí neohrožoval a všichni se radovali.

Ten, kdo je mysli vyrovnané a bystré, přestože nemá silné tělo, silnější může přemoci.

Z tibetštiny přeložil Daniel Berounský

Tato pohádka je převzata z časopisu Tibetské listy č. 17 - podzim 2002