Hudba, film, divadlo

Tibetský čas zábavy

„Däpung, Däpung, Däpung...“ Místo obvyklého lomozu obchodníků jezdících se zbožím na dvoukolácích na trh a zvuků vytahování garážovitých dveří obchůdků mě vzbudilo pokřikování řidičů. Všechny lhaské autobusy, taxíky a kola dnes změnily své obvyklé trasy, stovky svátečně oblečených Tibeťanů se vydaly do kláštera Däpung. Je ráno 19. srpna 2001 a právě začala jedna z největších tibetských slavností - žontön.

Mniši z kláštera Däpung se prý kdysi zdáli démonům, kteří na klášter shlížejí z okolních hor, příliš pobožní a slušní, a tak na ně démoni neustále sesílali nějaké potíže. Aby se mniši těchto zlomyslností zbavili, začali pořádat každoroční divadelní festival, na který přišli všichni obyvatelé Lhasy. Když démoni uviděli tolik křiku, tance a zpěvu, pomyslili si, že mniši přece jen zas tak pobožní nejsou a nechali je na pokoji. Tak praví legenda o důvodu konání první slavnosti žontön v Däpungu v roce 1416. V polovině 19. století se ale pravá lidová veselice a divadlo přesunuly do obrovského lhaského parku a bývalého dalajlamova letního sídla Norbulingky a v Däpungu se festival od té doby jen zahajuje rozvinutím obrovské thangky s vyobrazením Buddhy.

Buddha v dýmu sangu

Autobus nás vyhodil pod kopcem, na kterém Däpung stojí, a tak mi nezbývá nic jiného, než se spolu se stovkami Tibeťanů vydat nahoru pěšky. Vzduch je naplněn dusivým dýmem z hořícího sangu, bylin, které Tibeťané zapalují na každém kroku cesty, a já lapám po dechu. Mí spolucestující z autobusu mě už dávno předběhli. Zastavím se až v tlačícím se davu u bran kláštera, kde se vybírá vstupné. „Pojď tudy, honem nahoru,“ tahá mě neznámý mohutný Tibeťan na malý dvoukolák a z něj mě téměř vyhodí na zídku, kde se zasunu do davu lidí, kteří prošli stejným způsobem. Dneska se prostě Číňanům neplatí.

Konečně na kopci nad klášterem spatřím to, kvůli čemu sem přišly tisíce Tibeťanů - několik desítek metrů dlouhá thangka, ze které se usmívá Buddha Šákjamuni. Z hromad hořícího sangu se zvedá takový dým, že chvílemi téměř není vidět. Zem kolem je barevná od tisíců malých papírových lungt, obrázků potištěných mantrami, které Tibeťané vyhazují do vzduchu i na samotnou thangku. Další hází na thangku bílé látkové khatagy, jiní se jí dotýkají čelem a šeptají mantry. Ať je náš osud šťastný...

Celý den přicházejí k thangce další a další Tibeťané. „Musela jsem jít do práce, a tak jsem tu až teď,“ říká mladá Tibeťanka. „Ale nikdy bych si to nenechala ujít,“ dodává a zase běží zpátky, aby stihla konec polední pauzy. Mezitím se stovky lidí usadily na trávu a rozbalily batohy plné jídla a pití. Mladí v džínech vedle starých v těžkých tibetských kabátech.

Kolem čtvrté hodiny se k thangce vydal zástup mnichů a za zvuků bubnu a trubek začali thangku složitě sundávat dolů. Několik mnichů stálo nahoře a po lanech ji pomalu spouštělo dolů, další mniši ji pak dole rolovali jako koberec. Než si dlouhou stočenou thangku nahodili na hřbet, pořádně se zapotili. Na hřbetech ji pak snesli po úzkých cestičkách dolů do kláštera a první den žontönu skončil. Čas zábavy ale teprve nastal...

Čaj v Norbulingce

„Na, dej si,“ říká mi usměvavá stařenka a hned mi do ruky vráží hrnek a lije mi do něj slaný tibetský čaj s máslem. Sedím vedle ní na studené kamenné dlažbě pod stanovou stříškou a můj osobní prostor se neustále zmenšuje. Dostat se do první nebo druhé řady na tibetské divadlo zvané lhamo v Norbulingce, kterým druhý den žontön pokračuje, ale stojí za to. Už před devátou ráno jsou všechna přední místa zabraná lidmi, kteří se posadili na přinesené deky, matrace a stoličky, těsně kolem bílé čáry, jež ukazuje, kde začíná jeviště. Diváci sedí kolem celého kruhu, za nimi pak ještě velká skupina lidí stojí a tlačí se co nejvíc dopředu.

„Tenhle ti bude chutnat víc, dej si, uvidíš,“ znovu se na mě obrací stařenka a tentokrát mi nalévá sladký čaj s mlékem. Představení začalo asi o půl jedenácté dopoledne a bude trvat bez přestávky až tak do šesti, takže se na něj všichni sedící důkladně připravili. Koše s jídlem a termosky naplněné čajem jsou všude kolem, neustále ke mně doputuje nějaké jídlo nebo pití. Sem tam se snažím odmítnout, ale veškerý odpor je marný. Tibeťanka mi hrnek s čajem prostě vrazí do ruky a dál sleduje představení.

Na kruhové scéně se mezitím míhají postavy v kostýmech a s maskami na tvářích, herci tančí, zpívají i recitují. Každá tibetská hra začíná nejdříve úvodním rituálem, při kterém sedm lovců (ngonpů) musí vyčistit jeviště od zlých sil. Dohlížejí na ně přitom dva starší muži, gjalluové. Pak nastoupí skupina mladých dívek nazývaných ače lhamo, která svým zpěvem opěvuje zakladatele tibetské opery, světce Thangtong Gjalpa. Pak se teprve rozehrává děj samotné hry, který je ale také přerušován tanci a zpěvy těchto úvodních postav.

Hraje se Nangsa Öbum, sděluje mi moje sousedka a já celých sedm hodin téměř bez dechu zírám na tance a monology podivných postav, které mluví pro mě naprosto nesrozumitelnou tibetštinou. Přesto je na co se dívat, jednotlivé postavy jako král, královna, čaroděj či světec se dají rozeznat a pro pobavení občas vystoupí i takové postavy jako papoušek, opice či jak.

Hlučící hlediště

Nejúžasnější je ale druhé divadlo, které se odehrává kolem mě mezi diváky. Od mladých dětí po staré bezzubé babičky, všichni napjatě sledují děj, ukazují si na jednotlivé přicházející postavy a při vtipných monolozích se téměř válejí smíchy. Diváci sedí těsně vedle hrajících herců, a tak sem tam třeba herec-tygr uchopí do svých tlap dívající se stařenku, a všichni z toho mají záchvaty smíchu. Když se navíc některému z Tibeťanů sedících v prvních řadách zachce na chvíli odejít, prostě se zvedne a odejde přes jeviště kolem herců.

Herci přicházejí na scénu úzkou uličkou, kterou střeží tibetští policajti, jinak by ji totiž diváci zcela obsadili a nikdo by se dovnitř kruhu nedostal. U této uličky vládne pořádný rámus, všichni se tlačí dopředu, strkají do sebe lokty, ale zároveň se na sebe smějí. Kupodivu ani atmosféra mezi policajty a diváky není napjatá, diváci zkouší různé triky jak se dostat dopředu, policajti je pak se smíchem a přemlouváním táhnou zase zpátky a navzájem se při tom častují vtipy. Sem tam je dav lidí přemůže a ulička se zacpe, takže král nastupující na scénu se musí zastavit a herci na něj musejí na jevišti prostě počkat.

Atmosféra na scéně je také uvolněná, mnozí herci postávají na okraji a jen tak čekají, až se na ně opět dostane řada se zpěvem. Někteří si upravují masky nebo kostýmy, jiní si na chvíli povídají s diváky. Když hlavní zpěvák dostane žízeň, některý z jeho mladších kolegů dojde do středu jeviště, kde se za thangkou s obrazem Thangtong Gjalpa a za spletí drátů z mikrofonů skrývá láhev s vodou. Zpěvák se napije a mladší kolega opět donese láhev zpět.

Spokojení démoni

Divadlo však v Norbulingce není jedinou zábavou. Když se třetí den jen tak procházím kolem, pozve mě jedna Tibeťanka na deku, nalévá mě čajem a zpovídá mě: „Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Máš manžela a děti?“ Každé moje špatné tibetské slovo vyvolává smích přísedících, kteří mě pak zavalují dlouhým povídáním, jež jakžtakž pochopím až po dlouhém vysvětlování pomocí rukou a nohou. Mezitím mě hostí tibetským alkoholickým nápojem čhang.

Celá Norbulingka je totiž obležená stánky s nejrůznějšími druhy jídel a pití. Všude jsou navíc rozložené deky, na kterých sedí desítky Tibeťanů a Tibeťanek, jí a pijí, hrají karty nebo kostky, anebo si jen tak povídají. Další lidé pak navštěvují jednotlivé chrámy a budovy, které v Norbulingce stojí.

Vybírači vstupného před některými z chrámů a nechutná zoologická zahrada uprostřed Norbulingky jsou jedinými znaky, které výrazněji připomínají čínskou přítomnost ve Lhase. Jinak jsou na žontönu přítomni téměř výhradně Tibeťané, kromě prvního dne tu není ani moc zahraničních turistů.

Hlavou se mi míhají různé zprávy o tom, jak je tibetská kultura účelově počínšťována. Zda byly následkem počínšťování nějak změněny texty divadelních her ale nepoznám. Jen kostýmy herců jsou oproti těm, které používá tibetský soubor TIPA hrající tibetské divadlo v exilu, mnohem starší a ošuntělejší a mnohé se na hercích téměř rozpadají. Také je zvláštní, jak jsou někteří herci staří, je vidět, že účinkování v souboru nepatří mezi zrovna výnosná povolání.

Atmosféra je však výborná, stejná jako byla i před šesti sty lety. Divadelní festival žontön trval v roce 2001 pět dní a každý den se hrála jedna z her lhamo. Na konci každého představení dostali podle tradice všichni herci bílé khatagy a provedli závěrečný rituál. Zapálili vonné tyčinky a zazpívali píseň, aby bohové zachovali přízeň všem živoucím bytostem. Všichni herci pak vzali do pravé ruky pořádnou hrst ječné mouky campy, společně třikrát pozdvihli ruce a poté rozhodili campu do vzduchu a na prskající diváky. Jestli se do Norbulingky přišli podívat démoni z Däpungu, byli určitě i po těch šesti stech letech spokojeni...

Tento článek je prevzatý z časopisu Tibetské listy č. 17 - podzim 2002.