|
Začátkem tohoto měsíce nás sto metrů od pražského Sky Clubu Brumlovka oslovil zdvořilý mladík, zda nemáme
volný lístek na prodej. Do zahájení zbývaly ještě celé dvě hodiny, ale hned za rohem nás překvapil pohled na
nějakých dvě stě lidí shromážděných u vchodů. Někteří drželi cedulky, na kterých stálo, že jsou ochotni koupit
vstupenky za dvojnásobnou cenu. Bylo absolutně vyprodáno a na mnoho lidí se nedostalo.
Je to fenomén jménem Tändzin Gjamccho - 14. tibetský dalajlama a držitel Nobelovy ceny míru z roku 1989. Tento
budhistický mnich, který právě dovršil šedesát sedm let, cestuje na různá pozvání po celém světě. Tentokrát přijel
na pozvání českého prezidenta Václava Havla. Do Prahy přiletěl už před třemi dny, které strávil meditacemi
a setkáními s humanistou a intelektuálem Havlem. Teď přijel na veřejnou přednášku.
A tak se jednoho parného úterý začátkem července, kolem šesté hodiny večerní natlačilo na 1500 lidí do tmavé,
prostorné a dusné haly na Brumlovce. Lidé se na dvě hodiny rozesadili na lavicích a židlích, aby mohli v tichosti
naslouchat slovům tibetského vůdce, slovům pronášeným nejprve jeho rytmickou angličtinou a poté s trpělivostí
překládaným do češtiny.
Dalajlama není ani rockovou hvězdou, ani známým sportovcem či celebritou. Nenabízí žádnou show ani bombastické
zábavné představení. Bez jakéhokoli reklamního humbuku kolem jeho osobnosti, bez módních výstřelků, je dalajlama
jedinečný. Přitahuje rozmanité publikum všech věkových kategorií, které nemá společné náboženské vyznání ani
etnickou příslušnost. Celosvětové oblíbenosti těchto rozměrů se podařilo dosáhnout jen Nelsonu Mandelovi, ale
ten je skutečným národním vůdcem, který má nezpochybnitelnou politickou podporu.
V době, kdy neexistuje žádná důvěra ani víra v nezbytnou hloubku a dávku upřímnosti osobností působících na
veřejnosti, je dalajlama pro lidi kyslíkem. Jeho myšlenky mají daleko ke složitosti. Tibeťan nám nabízí to,
co vždy prohlašoval Gándhí - „Mé myšlenky jsou prastaré“. Tuto noc v Praze hovořil o soucítění a jak s jeho
pomocí můžeme získat vnitřní mír a radost.
Své úvahy vysvětluje pomalu, logicky a srozumitelně, jednotlivé myšlenky propojuje, až lidé v hale začnou
souhlasně přikyvovat. Skutečně, nabídneme-li jeden druhému ryzí lásku, budeme nám všem lépe.
Jde samozřejmě o to, kdo toto poselství předává a jak. Člověk pak vše slyší jinak, čistěji a hlouběji nad tím
uvažuje, přiměje se k větší koncentraci a hlubší reflexi. Dalajlamova opravdovost a mírumilovnost posluchačům
otevírá uši.
Již při prvním pohledu je setkání s dalajlamou skutečným zážitkem. Hned po vystoupení z auta s lidmi začíná
navazovat kontakt. Místo aby prošel obstoupen bezpečnostním doprovodem a vydal se rovnou na jeviště, dalajlama
se zastavuje, aby si s lidmi potřásl rukou a především se jim podíval do očí. A právě tím dokáže upoutat nejvíc.
Chce vidět ty, kteří se na něj dívají, chce cítit jejich energii.
První slova, která toho odpoledne v Praze pronesl poté, co se usadil pod jakousi poloviční pyramidou z barevných
modlitebních praporků, byla, že teď vidí všechny zřetelněji. Navázaný kontakt je pro něj očividně to stěžejní.
Nepřichází přednášet, ale navazovat spojení. Pokaždé, když česká tlumočnice překládala jeho slova, se upřeně
zahleděl přes své brýle do publika. Jeho pohled pak občas spočinul na jednotlivých divácích, aby jim přikývl,
zdvihl na ně obočí, usmál se, pokynul rukou nebo se zachichotal. Mnoho lidí tím bylo dojato a diváci se necítili
jako pozorovatelé, ale jako součást dění.
Na závěr své řeči vyzval obecenstvo k dotazům. Po celé hale se ozval šum chvatně psaných otázek, které spěchaly
do rukou jeho tajemníka. Pozorně, vážně a s rozvahou odpověděl na každou z nich, bez ohledu na to, kolikrát mu
již předtím byla položena. Dozvídáme se tak o jeho názorech na tibetský boj za svobodu, na vegetariánství,
nenásilí a na obdarovávání žebráků penězi. Otázka, která toho odhalila snad nejvíce, se zajímala o to, co má
dalajlama ve svém červeném mnišském vaku.
Ihned jej otevřel a začal vyndávat předměty, aby je všichni viděli. Čokoládovou tyčinku, pouzdro na brýle,
kartáček na zuby, papírové kapesníky a po krátké pauze i jeden bonbón, který za velikého potlesku hbitě rozbalil
a strčil do úst. O chvilku později vytáhl další bonbón a dal jej dívce, která jeho slova tlumočila.
Další osobní dotaz zněl, co by mu mohli lidé darovat k jeho nadcházejícím narozeninám (6. července). Obrátil se
na svého tajemníka, aby se ujistil, zda správně slyšel, a pak se na publikum rozzářil. „To je snadné,“ řekl,
„dejte mi vaše úsměvy. Dělá mi dobře, když vidím, že se na mě lidé usmívají. A když se budete usmívat sami na
sebe, budu taky rád. Takže mi prostě darujte vaše úsměvy.“
O pár minut později odešel z jeviště a dav lidí se začal hemžit ve snaze dostat se domů. Z téměř černé oblohy
s bouřkovými mraky se brzy spustil liják. Ale to nikomu nevadilo, protože tento večer byl vskutku hřejivý.
The Globe and Mail, Montreal, 23. června 2002, překlad Petra Zlatohlavá
Tento článek je převzat z časopisu Tibetské listy č. 18- zima 2002
[
12.02.2003
autor: Calvin White ]
|
